Foto Paul Sableman, flickr.com, CC BY 2.0 DEED
Z našich hodnotových postojů vychází to, zda se hlásíme k levici či pravici, a tedy i jak chápeme otázku sociální spravedlnosti, solidarity nebo roli státu. A všechny tyto zmíněné oblasti souvisejí s tématem, které se dnes stává zásadním, tedy udržitelností veřejných financí. Dvě níže uvedené tabulky zachycují nejvyšší míru zdanění příjmů jednotlivců a celkové zdanění práce v evropských zemích OECD v roce 2022. Levá tabulka odráží převahu daňové progrese (větší zdanění vyšších příjmů) v evropských zemích, ze které se vymykají některé postkomunistické země. V naši zemi byla v roce 2022 po Maďarsku a Estonsku nejnižší hodnota daně, která je vyměřena jednotlivcům s nejvyššími příjmy: 23 procent. V Česku jsou jen dvě daňová pásma, první pásmo je 15 procent.
Zatímco majetkové daně cílí více na bohatší vrstvy, daně ze spotřeby více dopadají na střední vrstvu a nižší příjmové skupiny, které větší část svých příjmů musí investovat do přímé spotřeby.
To ale neznamená, že by u nás byla obecně nízká daňová zátěž. Tato data nezahrnují odvody na sociální a zdravotní pojištění. Tyto odvody jsou přitom u nás po Slovinsku druhé nejvyšší z uvedených zemí. Po jejich zahrnutí se ukazuje iluzornost daňové progrese u nás, protože daňoví poplatníci ve vyšším 23procentním pásmu mají zastropované odvody na sociální pojištění, takže nastavení těchto odvodů je v důsledku degresivní (od určité výše odvody státu v poměru k příjmům klesají). Pravá tabulka zachycuje daňové zatížení práce průměrného pracovníka, jednotlivce bez dětí s průměrnou mzdou, zahrnující odvody na sociální zabezpečení (i ty placené zaměstnavateli). Data ilustrují, že slova o vysokém zdanění práce u nás nejsou příliš nadsazená. Respektive naše zdanění práce se v Evropě pohybuje v průměru, na hodnotě 39,8 procent. Zatímco zdanění práce je v kontextu Evropy průměrné, lidi s vysokými příjmy daníme méně.
Mix pro bohaté
Podíváme-li se na další daně, logika degrese pokračuje. Zatímco zdanění zboží a služeb se u nás blíží průměru OECD (všech zemí, nejen evropských), který byl v roce 2021 10,7 procenta HDP, daň z majetku u nás v roce 2021 činila jen 0,195 procenta z HDP, zatímco průměr zemí OECD činil 1,896 procent z HDP, tedy téměř desetkrát tolik. Zatímco majetkové daně cílí více na bohatší vrstvy, daně ze spotřeby více dopadají na střední vrstvu a nižší příjmové skupiny, které větší část svých příjmů musí investovat do přímé spotřeby. Daná data myslím jasně ilustrují, že ve vztahu k veřejným financím bychom neměli hovořit jenom o možných úsporách, ale též o možném navýšení daňových příjmů, respektive především o přenastavení daňového mixu.
Bohužel „narativy“ veřejné debaty bývají dnes často formulovány nezávisle ve vztahu k faktům, datům či poznatkům z empirie. Jsou pak hlavně řečnickým cvičením, které žádná data pro své závěry nepotřebuje. A tak se dnes raději mluví o „rozdávání“ prostřednictvím dávek nebo o vysokých nákladech na málo výkonné státní úředníky. Přitom tématem by mělo být, jak zachovat či zlepšit současnou úroveň veřejných služeb. Tedy například údržba a modernizace husté sítě železniční dopravy, zvýšení dostupnosti zdravotní péče nebo třeba domovů pro seniory a školek. Onen „otesánek“, jak zní jedna z metafor někdy užívaná ve veřejné debatě pro náš stát, se svými daňovými příjmy přitom blíží průměru zemí OECD: průměrná celková daňová zátěž v zemích OECD dosahovala v roce 2022 celkem 34,04 procenta z HDP, u nás 33,95 procent, v kontextu evropských členů OECD je potom tato hodnota podprůměrná.
Vítaná progrese
Politici úspory často odůvodňují tím, že lidé si nepřejí zvyšování daní. Zvedat daně běžnému pracujícímu je dnes při poklesu reálných mezd obtížně představitelné, byť se to i tento rok stalo… To však neznamená, že nemá většinovou podporu veřejnosti progresivní zdanění, jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění. Argumentace jako by předpokládala, že možné je jen jedno pásmo daně, že není možno diskutovat o změně daňového mixu.
Ale i pokud bychom věc posuzovali pravicovou optikou, pro lidi s běžnými příjmy by bylo nepochybně dostupnější rychle našetřit na kauci na pronájem bytu nebo si něco odložit na důchod, pokud by se jim snížila daňová zátěž. Výpadek příjmu by ale musel být kompenzován jinými daněmi: progresí nebo majetkovými daněmi.
Jenže statusy na sociálních sítích o potřebě šetřit žádné poctivé promýšlení argumentů obvykle nevyžadují. To zdá se napomáhá tomu, že je možné stále udržovat při životě mentální mapu devadesátých let včetně například určitých představ o socialismu a kapitalismu. Jak dlouho je to však vzhledem k současné dostupnosti informací i jazykové vybavenosti společnosti ještě udržitelné?
Ať tento článek není jednostranný – stárnutí populace samozřejmě představuje pro veřejné finance závažný problém a pro vládní koalici je toto důležité téma. Ale bylo by dobré, hovoříme-li o potřebě udržitelnosti veřejných financí, nezapomínat na debatu o tom, jak vlastně máme jednotlivé daně nastavené. A referenčním rámcem by nám měly být spíše země na západ od našich hranic, kde teď, zdá se, začíná být velmi aktuálním tématem veřejné debaty narůstající majetková nerovnost.
Autor je sociolog.