Foto stevepb, Pixnio
V minulém století sociální demokraté prosazovali model společnosti, v němž se vysoké a progresivní daně z příjmu a spotřeby odůvodňovaly jako prostředek ke snižování nerovnosti a chudoby a zároveň k úhradě rostoucího počtu státních dávek a veřejných služeb. Po mnoho desetiletí jim tento recept dobře sloužil a zajišťoval pravidelná volební vítězství. Od devadesátých let 20. století to však přestalo platit. Politická pravice možná ani nevyhrála po intelektuální nebo morální stránce. Její recept na nízké daně z příjmu a spotřeby se však těší stále větší oblibě a odčerpává levici podporu těch, kteří na snižování daní vydělávají, třebaže nadále podporují veřejné služby a dávky.
Nemá smysl, aby levice oplakávala konec této éry. Musí znovu vymyslet fiskální politiku. Nejprve však musí jednou provždy uznat, že systém rozdělování příjmů sociálnědemokratických desetiletí 20. století se nenávratně rozbil. Ať už je hospodářský růst vysoký nebo nízký, většina dodatečných příjmů plyne vlastníkům majetku (finančního, fyzického a duševního), zatímco stále méně a méně připadá těm, kteří jsou závislí na práci. To platí jak v zemích, kde jsou odbory silné, tak tam, kde jsou ochromené. Nastává éra rentiérského kapitalismu.
Progresivisté v celé Evropě by měli změnit daňovou politiku tak, aby odstranila rentiérský kapitalismus, přispěla k ekologické obrodě a snížila nerovnosti.
V globalizované ekonomice, jíž dominují finance, se navíc bohatí snadno vyhýbají daním z příjmu, a to i prostřednictvím daňových rájů. V celé Evropě představuje offshorové bohatství asi deset procent hrubého domácího produktu; ve Velké Británii je to asi dvacet procent. Bohatí lidé téměř neplatí daň z příjmu, a to bez ohledu na její sazbu.
Levice však na snížení daní z příjmu, spotřeby a daní z příjmů právnických osob reagovala nedůrazně. To symbolicky předvedla britská Labouristická strana v reakci na regresivní – byť jepičí – „minirozpočet“, který 23. září představila krátkodechá vláda Liz Truss. Rozpočet počítal se snížením základní sazby daně z příjmu na pouhých devatenáct procent nad rámec nezdanitelné částky ve výši 12 570 liber. Labouristé okamžitě prohlásili, že toto snížení nezvrátí. Přijali tak nízkou daňovou sazbu, která by ještě více ztížila financování veřejných služeb, přestože podle průzkumů veřejného mínění většina Britů dává přednost vyšším daním, které umožní zvýšit výdaje na zdravotnictví, školství a sociální dávky.
Popularizace zdanění
Obecnější otázkou pro levici v Evropě je, jak zařídit, aby zdanění bylo populární, progresivní a funkční. Odpověď by měla být založena na překonání populistického triku pravice, že zdanění příjmů je „demotivující“ a odráží „závist“ poražených vůči dynamickým podnikatelům a „tvrdě pracujícím“.
Levice by se měla rozhodnout pro ekologickou fiskální politiku, jejímž cílem je demontáž rentiérského kapitalismu. Měla by uznat, že vysoká progresivní daň z příjmu je zastaralá. Měla by jasně říct, že daně z příjmu a spotřeby jsou určeny především na veřejné služby a infrastrukturu, včetně dopravy, obrany, bydlení, škol a dalších sociálních potřeb. Kromě toho by mělo být cílem restrukturalizovat daňovou politiku jakožto nástroj společné spravedlnosti.
Možná to bude působit nezvykle, ale měli bychom začít oživením myšlenky společného majetku – zdrojů a majetku, které patří nám všem, jako pospolitosti. Mezi společné statky patří půda, vzduch, voda, nerostné suroviny, moře, mořské dno a mořské pobřeží, stejně jako společné statky, které nám odkázaly předchozí generace. Avšak společné statky ve všech svých podobách byly zabrány nebo oslabeny nezákonným způsobem, a to v důsledku oplocování a scelování pozemků, rozkrádání, privatizace a financializace. Levice by měla požadovat, aby byli prostí občané za toto drancování odškodněni.
Půda, bohatství, uhlík
Mělo by se začít progresivní daní z hodnoty půdy (DHP), která by se vybírala z pozemků nad typickou velikostí zahrady, aby se zabránilo tomu, že se jí bude přezdívat „daň ze zahrady“, což by značně snížilo její politické šance. Progresivní daň z pozemků je dále odůvodněna skutečností, že v Evropě prudce vzrostla hodnota půdy jako podílu nefinančních aktiv, mimo jiné v důsledku globalizace a spekulací globálních finančníků. Půda nyní představuje více než třetinu nefinančního majetku – ve Velké Británii se tento podíl zvýšil z 39 procent v roce 1995 na současných 56 procent.
Dále by měla přijít na řadu daň z majetku (s výjimkou pozemků, pokud bude existovat DHP). V evropských zemích se majetek zdaňuje mnohem méně než příjem. Přesto se majetková nerovnost v porovnání s příjmovou nerovností zvýšila a většina bohatství je zděděná – tedy z definice nezasloužená. I jednoprocentní daň z majetku by přinesla obrovské příjmy a bylo by těžší se jí vyhnout než dani z příjmu.
Po vzoru Švédska by měla být zavedena také vysoká daň z uhlíku, která by zdanila emise uhlíku způsobující změnu klimatu a okyselování oceánů. Podle Mezinárodního měnového fondu je pouze pětina celosvětových emisí náležitě naceněna. Uhlíková daň by atmosféru proměnila v regulované společné vlastnictví. Přitom víme, že většinu znečištění způsobují bohatí, zatímco náklady nesou především nízkopříjmové skupiny, a to včetně horšího zdraví.
Sama o sobě je daň z uhlíku potenciálně regresivní, protože platba za emise by představovala vyšší podíl z příjmu chudého člověka. Progresivní by se stala pouze tehdy, kdyby se všechny příjmy recyklovaly rovnoměrně všem obyčejným lidem. Jak to zajistit? Výnosy by se odváděly do „společného kapitálového fondu“, z něhož by všichni právoplatní obyvatelé měli nárok na stejné dividendy.
Využívání společného majetku
Dále by se fiskální politika měla zaměřit na příjmy z pronájmu získané využíváním společných statků. Měli bychom vzdát hold Norsku, které právě oznámilo zavedení pozemkové renty z průmyslové akvakultury (chov lososů) a vodních elektráren. Vzhledem k tomu, že velké akvakulturní firmy hradí pouze čtyřicet procent nákladů spojených se svou produkcí a zbytek nesou místní komunity a okolní ekosystémy, mohla by být navrhovaná čtyřicetiprocentní daň převzata i v dalších evropských zemích, kde je chov ryb na vzestupu. Tento princip by se rozšířit na mořský rybolov, těžbu na mořském dně a větrné elektrárny na moři.
Rovněž by měla být zavedena daň z digitálních dat. Velké technologické společnosti vydělávají miliardy dolarů na informacích, které jim bezplatně poskytujeme, kdykoli jsme online. Pobírají rentu ze společných informačních statků. Tyto příjmy by se měly přerozdělit, což by ospravedlňovalo daň z jejich reklamních příjmů, a výnos z ní by se přidal do navrhovaného fondu společného vlastnictví.
Levice by měla využívat ideologických protimluvů pravice. Ta ospravedlňuje kapitalismus „hodnoty pro akcionáře“ tvrzením, že akcionáři („klienti“) vyvíjejí tlak na management („zástupce“), aby usiloval o dlouhodobý růst. To mělo jistou přitažlivost před několika desetiletími, kdy se akcie držely v průměru sedm let, ale dnes je to méně než šest měsíců a ta doba se stále zkracuje. Daň z finančních transakcí by odradila od spekulativního obchodování a motivovala by k tomu, co pravice tvrdí, že chce. A bylo by to progresivní.
Stejně tak by daň z tržní koncentrace byla určitou formou antimonopolního opatření. Pravice tvrdí, že je proti monopolu, protože ten brání „volnému trhu“. Přesto se zjistilo, že monopolizace tržní síly vedla v letech 1980 až 2016 u 70 tisíc firem na celém světě k šestinásobnému zvýšení průměrné cenové marže nad výrobními náklady. V rámci boje proti takové koncentraci by měla být zavedena daň ze zisků podniků, které ovládají více než dvacet procent svého trhu.
Regresivní dotace
Druhému rozměru fiskální politiky – vládním dotacím – se v progresivním ekonomickém myšlení věnuje pozoruhodně málo pozornosti, ačkoli ve skutečnosti jde většinou o regresivní negativní zdanění. Progresivní fiskální politika by osekala mnoho selektivních dotací, které vlády poskytují zájmovým skupinám. Ve Velké Británii jsem jich identifikoval 1190. Pokud pravice skutečně věří na „volný trh“, pak pokrytecky podporuje jeho křivení dotacemi.
Jedním z nejkřiklavějších příkladů je rybolov, kde obrovské, škodlivé a regresivní dotace, především na pohonné hmoty, umožnily průmyslovým rybářům „dálkový rybolov“, který zničil rybí populace po celém světě. Světová obchodní organizace se oháněla dohodou, jíž bylo dosaženo v polovině roku 2022, ale dosáhla jedině zákazu některých dotací na „nezákonný“ rybolov, přičemž zmínka o „škodlivých dotacích“ byla z finálního textu vypuštěna. V celosvětovém měřítku se na tyto dotace ročně vydává pětatřicet miliard dolarů.
Využití dotací během pandemie bylo pro levici příležitostí k důslednému uplatnění progresivního „zátěžového testu“ – fiskální politika by měla být podporována pouze tehdy, pokud nezvyšuje nerovnost. Programy posílání na nucenou dovolenou v tomto testu žalostně selhaly. Většina levicových stran je však hlasitě podporovala, stejně jako odbory. Od počátku se dalo předvídat, že prohloubí nerovnost, protože dají mnohem více zaměstnancům než prekariátu, a že budou masivně zneužívány. Dotace podpořily i četné „zombie“ firmy. Obecněji řečeno, progresivní politici souhlasili se záchranou společností, které byly považovány za „příliš velké na to, aby padly“. Ve skutečnosti tak obyčejní lidé hradí socializaci ztrát investorů.
Obrovské zisky
Ještě horší je, že levice se nepostavila proti globalizaci amerického režimu duševního vlastnictví, který umožňuje korporacím dosahovat monopolních zisků po dobu dvaceti let prostřednictvím patentů a mnohem déle v případě autorských práv a průmyslových vzorů – a to i v případě, že patenty jsou výsledkem výzkumu a vývoje financovaného z veřejných prostředků, kde riziko nese veřejnost. Ostudně o tom svědčí i obrovské zisky z vakcín proti covidu-19. Veřejnost by měla mít přinejmenším majetkový podíl na jakémkoli patentovaném výrobku, pokud se z veřejných prostředků dotoval jeho výzkum a vývoj.
Progresivisté by se také měli postavit proti implicitním dotacím kapitálu. Podle arbitrážních doložek o řešení sporů mezi investorem a státem v obchodních dohodách mohou nadnárodní společnosti žalovat vlády, pokud podle jejich názoru ohrozí ziskovost dané firmy. Takže, jak se již stalo, pokud vláda prosazuje opatření proti znečišťování, může být zažalována o stovky milionů dolarů. To by se mělo zrušit, čímž se ušetří příjmy a zvětší fiskální prostor.
Podobně by měla být zrušena Smlouva o energetické chartě (ECT). Tato smlouva pochází z devadesátých let a paradoxně byla vypracována na pomoc bývalým sovětským zemím – měla chránit investory do jejich ropného, plynárenského a uhelného průmyslu a zavázala vlády k odškodnění společností, pokud reformy naruší jejich potenciální zisky. Dnes chartu využívá pět energetických společností, které žalují evropské vlády o téměř čtyři miliardy eur kvůli omezením projektů v oblasti fosilních paliv. Pokud vyhrají, budou daně Evropanů přesměrovány na úhradu těmto firmám a zároveň to energetické společnosti ještě více odradí od snahy o dekarbonizaci.
Abych to shrnul, progresivisté v celé Evropě by měli změnit daňovou politiku tak, aby odstranila rentiérský kapitalismus, přispěla k ekologické obrodě a snížila nerovnosti.
Autor je profesor na Londýnské univerzitě a čestný spolupředseda mezinárodní nevládní organizace Basic Income Earth Network, která prosazuje základní příjem.
Z anglického originálu The left must embrace fiscal restructuring, publikovaného na webu Social Europe, přeložil Viktor Janiš. Překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.