Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Psát pohoršený text nad útěkem čtvrtého nejbohatšího Čecha před daněmi je v podstatě nemožné. Chybí totiž moment překvapení. Zatímco chudí fanoušci miliardářů na twitteru vymýšlejí oslavné ódy na další geniální tah Daniela Křetínského, který se postaral sám o sebe a je nechal v blátě, ostatní mohou leda pokrčit rameny. Z uhelného byznysu postaveného na destrukci života na Zemi prostě žádný jiný imperativ kromě sobectví nevyplývá.
Festival diletantství
Zatímco se domácnosti utápějí v energetické krizi, Křetínského skupina EPH oslavuje rekordní zisk. Ten vyskočil oproti minulému roku o 60 procent na 41 miliard korun. Ať už se na světě děje libovolná katastrofa, vždy je někde opodál miliardář, který na ní dokáže vydělat. Zdanit tyto absurdní příjmy je to nejmenší, co se dá v takové situaci dělat. Bohužel nejen česká legislativa není schopná řešit útěky nejbohatších před jejich povinnostmi, a tak se Křetínský vězení bát nemusí. O majetky v této zemi přicházejí pouze lidé, kteří někdy nezaplatili pokutu dopravnímu podniku, a exekutor jim pak sebral dům. V jejich případě však kupodivu nikdo komunismem nešermuje.
Potřebujeme posílit kompetence státu a především mezinárodních institucí, aliancí a unií, jako je Evropská unie, abychom dnes ani v budoucnu nebyli rukojmí rozmarů oligarchů.
Po měsících nečinnosti česká vláda nakonec – jako skoro všechny evropské státy – přistoupila k dani z mimořádných zisků. Zavést ji už za letošní rok, jak původně chtěli Piráti, odmítla. Výsledkem je, že Křetínský s penězi utíká a u ostatních se očekávají masivní transfery, investice a optimalizace tak, aby zaplatili co nejméně. Všichni sice těží ze sociálního smíru, ale platit za něj nechtějí. Pohodlné sociální podnebí musí zaplatit zaměstnanci a střední třída.
Bohužel celá příprava a realizace mimořádné daně v podání české vlády a především ministra financí Stanjury je festivalem diletantství. Není proto až takovým překvapením, že když se střetne Stanjura, který rozumí financím zhruba na úrovni stánkaře s burčákem a dýněmi, a oligarcha, nemůže to pro stát dopadnout nejlíp. Jenomže český stát šel celé situaci naproti. V době, kdy ostatní evropské země připravovaly a pilovaly podobu zdanění, česká vláda tvrdila, že nic takového dělat nebude. Když už se pro zdanění konečně rozhodla, splácala daň narychlo, zákon neprošel normálním připomínkováním ani legislativním procesem a do sněmovny putoval coby poslanecký přílepek k zákonu o DPH, aby se to vůbec nějak stihlo. Ještě ráno před schvalováním se vláda hádala o konkrétních parametrech. Nepřekvapí, že jako obvykle chybí analýza a zdůvodnění. Takový postup u tak důležitého zákona je nehorázný a ministr financí měl už dávno rezignovat. Ale ani to samozřejmě oligarchu neomlouvá. My ostatní dodržujeme mnoho podobných paskvilů schválených ještě bizranějším způsobem.
Nějak se to ale stihnout muselo, protože Stanjura počítal s výnosem této daně už před jejím schválením v návrhu státního rozpočtu na rok 2023, ve kterém chtěl alespoň na oko srazit deficit pod tři sta miliard korun. Že by to odpovídalo realitě, si nemyslel nikdo ani před útěkem Křetínského před zodpovědností za hranice. Ale to je jiný příběh.
Příště Křetínský pošle Fialovi hlavu koně
Křetínský nicméně vzkazoval vládě, co si o jejích plánech myslí, předem a následně se státu vysmál přes svého mluvčího, protože oligarcha nemá potřebu mluvit sám za sebe. Ostatně stát je tady pro něj, nikoli naopak. To aby každý chápal hierarchii moci. Mluvčí Křetínského nás i vládu informoval, že Křetínského firma EP Commodities v Česku dosud daně ze své vůle platila, ale teď už to dělat nebude. Pozoruhodné jsou věty: „Zdanění těchto zahraničních příjmů českou windfall daní je naprosto nesmyslné. Vládu jsme o situaci informovali, přesto rozhodla zahraniční příjmy z windfall daně nevyjmout.“
Křetínský tedy vládě předem laskavě sdělil, co se mu nelíbí, nicméně vláda si dovolila jeho doporučení neuposlechnout. A tak přichází zasloužený trest a jeho firma jde jinam. Je jistě sympatické, že Křetínský třeba neposlal Fialovi uříznutou koňskou hlavu. I když by mohl a nic by se mu nestalo.
Křetínský také vzkazuje vládě, že jedna věc jsou problémy a zájmy voličů, ale podstatné je, zda s novou legislativou souhlasí domácí oligarchie. Což opět není překvapivé ani nové. Nové je pouze to, že už se to nikdo nesnaží skrývat. A není to jen Křetínský.
V podstatě nemine týden, aby nám někdo z českých nebo světových miliardářů nepřipomněl, že se jedná sice o nesourodé společenství, to však spojuje láska k penězům a sociopatie. Společnost bohužel podobné typy a projevy glorifikuje a skutečným králem je třeba Elon Musk, který může vyhrožovat Ukrajině, že jí vypne internet, nebo si může legálně koupit jeden z největších diskusních prostorů na světě, a ať už v něm připraví libovolně obskurní a ponižující pravidla, vždy najde armádu pravicových uctívačů, kteří ho za to budou obdivovat. A to si na rozdíl od Křetínského ani nemusí platit svůj oddaný PR fanklub typu Info.cz. Je trochu škoda, že Křetínský někam daleko do zahraničí neodsune raději tyto své chráněné mediální dílny. Ideálně do KLDR.
Křetínský, Musk a zástup dalších nám připomínají, do jak neudržitelné podoby zkolabovaly národní státy, kdo dnes má skutečnou moc a o čem rozhoduje. Jednotlivé státy jsou možná demokratické a konají se v nich volby, ale peníze a moc jsou dávno někde jinde. Reálně žijeme už dlouho v globální oligarchii, zatímco v národních zemích si můžeme rozhodovat leda tak o podobě chodníků a houpaček. A to ještě jen někdy.
V těchto našich maličkých zemích řešíme a budeme řešit obrovské množství problémů v čele s kolapsem klimatu a jeho důsledky. Potřebujeme proto posílit kompetence státu a především mezinárodních institucí, aliancí a unií, jako je Evropská unie, abychom dnes ani v budoucnu nebyli rukojmí rozmarů oligarchů, kteří sledují zájmy peněz, a aby prostor pro jejich útěky před zodpovědností ideálně zmizel. Budeme ostatně řešit důsledky jednání, které je podstatou jejich bohatství, jehož hodnota je rovna spálené zemi. Je proto dobré vědět, že až bude nejhůř, hodí nás všechny přes palubu.
Autor je redaktor Alarmu.