Foto Agenlaku, Unsplash
Oceňuju jednoznačnost a brutalitu hesla v reklamě na dovážku jídla: „Protože chci.“ Toto heslo rámuje rozhodnutí objednat si polívku třeba do opery – protože máte zrovna chuť. A když máte chuť, je všechno ostatní jedno. Pozdní kapitalismus v jedné holé větě, s níž přišla firma dovážející lidem ve městech vlažné jídlo až do jejich prázdné náruče. Společnost Dáme jídlo se přejmenovala a s mezinárodním názvem přišla i tato kampaň.
Když se rozvážky jídel rozmohly během epidemie, dávalo to smysl coby záchranná operace pro restaurace, do kterých se chodit nemohlo. Práci kurýrů zastali ti, kteří se náhle octli bez zaměstnání. Přehlíženými zůstaly podmínky v bistrech a restauracích, které dovážkové služby sdíraly z kůže a udělaly z nich své otroky, když si braly v průměru třicetiprocentní provizi. Provozovatelé často nevěděli, zda je dřív zabije covid, nebo rozvážkové služby.
Infarkt, hemoroidy a mrtvice. Protože chci
S koncem epidemie ovšem záplavy kurýrů rozvážejících jídla po městě v hromadě plastů a mastných papírů nikam nezmizely. Lidé vycházejí v teplácích před dům a přebírají si hamburger přivezený z druhého konce města, místo aby si na něj zašli po svých do vedlejší ulice. Není času nazbyt. Život je příliš krátký a byla by škoda ho prožít jinak než mžouráním do monitoru a pojídáním nudlí nad klávesnicí v očekávání, zda vás první zkusí zabít mrtvice nebo infarkt. Hlavně se zbytečně nehýbat, ať je nevyplašíte.
Svoboda volby je, když si objednáte o půlnoci řízek.
Epidemie nám připomněla, jak důležité je setkávat se s lidmi fyzicky, tváří v tvář, a trávit s nimi čas. Stejně tak i ti největší povaleči objevili alespoň na chvíli kouzlo několika nesmělých kroků pod klenbou oblohy, volný pohyb prostorem. Vše už je zapomenuto. Do kanceláří se lidé víceméně vrátili, zvyk nechat si vozit jídlo obalené hromadou jednorázových obalů si ale ponechali. Když jsme se ptali, v čem nás epidemie změní, změnila nás v tomto k horšímu. Vrátili jsme se k sezení v kanclu a přidali k tomu sociální izolaci rozváženou přes aplikaci.
Firmy rozvážející jídlo to rámují svobodou, která vypadá jako pracovní tábor, kde se nemrhá drahocenným časem zbytečnými vycházkami na jídlo ven a tlacháním v restauracích. Odměnou je nám skoro nejvíce hodin strávených v práci v Evropě, za mzdy, za něž by na západ od nás nikdo nevstal z postele.
Místo covidu tak restaurace a bistra bojují s rozvážkovými firmami. Ty nevozí jídlo jen z restaurací, ale také z bezejmenných provozoven schovaných mezi garážemi, kde se vaří jen na rozvoz. Kurýři ale atmosféru příjemné ulice nevyrobí, to umějí jen živé podniky. Nemluvě o prekarizované pozici samotných kurýrů a kurýrek, kteří si na záchod odbíhají do křoví, aby šetřili čas. Čas jsou peníze a za peníze si můžete objednat nudle a v ušetřeném čase více pracovat.
Opomíjeným aspektem celého odvětví jsou pak zcela zbytečné emise, které se připojují ke každému jídlu, co si objednáte. A ani rozvážky na kole neřeší největší environmentální bolest celého odvětví, kterou je extrémní produkce odpadů, jednorázových obalů a sáčků, které všechny míří okamžitě do koše, abyste doma nemuseli věnovat dvacet minut přípravě těstovin. Všichni se musíme utopit v oceánu plastů, protože to tak marketing chce.
Zapálím prales a zabiju poslední pandu. Protože chci
S počínajícími vedry se ven nikomu chtít nebude. El Niño se nadechuje, planeta se ocitá na klimatické trajektorii, jakou ještě nikdy neviděla, a my to můžeme se zatajeným dechem sledovat v klimatizovaných domovech a kancelářích, zatímco přikládáme pod kotel smažákem z Woltu, hranolkami z Boltu a svíčkovou z Foodory. Proč? Protože je všechno jedno.
Že je to vše jen otázkou naší volby, a kdybychom chtěli, mohli bychom vše zvrátit, pochopila právě firma Foodora s heslem „Protože chci“. Ne, že by ostatní tvrdili něco jiného, stačilo chvíli rešeršovat a neúnavné marketingové algoritmy, mycelium naší civilizace, okamžitě zavětřily. Konkurence Woltu na mě vybafla na Twitteru, této toxické síti pravicové maskulinity: „Máte na něco chuť, ale nechce se vám vytáhnout paty z domu?“ s ilustračním obrázkem hranolků a hamburgeru. O půl jedenácté v noci. Obávám se, že s mou chutí srovnat tohle všechno se zemí, mi nepomůžou.
K podstatě všeho míří vyjádření provozního ředitele Foodory Adama Kolesy: „Chtěli jsme zákazníky motivovat k tomu, aby se nestyděli dělat, co opravdu chtějí. Mnoho z nás se občas cítí provinile, když si třeba domů objedná večeři. Tohle osobní stigma, které vidíme napříč celou společností, bychom chtěli se značkou Foodora rozbít. Pod heslem ‚Protože chci‘ chceme ukázat, že rozhodně není ostuda, když si umíme udělat radost.“
V tom odstavci je vyřčeno vše důležité o našem světě. Lidé nevědí, co přesně chtějí, nalili jsme proto desítky milionů do marketingu, abychom jim to vysvětlili. Mohli by si třeba myslet, že objednávat si v deset večer pizzu a hamburger dovážkou až do obýváku není úplně v pořádku, ale my chceme, aby vůbec nepřemýšleli. Aby vypnuli veškerý kognitivní aparát, svědomí, vlastní vůli i přesvědčení, nebo dokonce starost o stav světa a prostě podlehli všemu, co je napadne. Aby bez zaváhání sáhli po aplikaci, poslali nám peníze a sobě další zbytečné kalorie. K tomu je motivujeme reklamou, kde si mladá žena objedná hamburger na přednášku a celý sál ji zatleská, protože „prostě chce“.
„Chceme ze značky Foodora vybudovat jeden lovebrand napříč Evropou… Komunikaci jsme postavili na hravosti, spontánnosti a svobodě volby, což jsou hodnoty, které jsou pro nás velmi důležité,“ dodává ředitel. Svoboda volby je, když si objednáte o půlnoci řízek. Sametová revoluce neproběhla zbytečně. Zůstaňte hraví. Díky, že můžeme. Lovebrand zbytečnosti lidské civilizace.
Jako by svět měl za rok skutečně skončit. Pojďme se přestat brzdit, zapalme poslední pandu, rozjezděme buldozery poslední ledovce a pokropme napalmem deštné pralesy. Proč? Protože chceme. Zbavte se stigmatu, že záleží na něčem jiném, než je vaše momentální chuť. A když se vám zachce na velkou uprostřed chodníku, prostě si stáhněte kalhoty. Nestyďte se dělat, co chcete. Provinilost je nepřítelem svobody. Buďte sví.
Autor je redaktor Alarmu.