Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
„Věděli jste, že lidé, kteří každý den využívají své silné stránky, třikrát častěji uvádějí, že mají vynikající kvalitu života, šestkrát častěji se angažují v práci, jsou o 8 % produktivnější a o 15 % méně často odcházejí ze zaměstnání?“ ptá se rafinovaně na svých stránkách novopečený life kouč Mikuláš Minář. Výzvy, hesla a sugestivní otázky z dílen life koučů často bývají podobně smutné a zoufalé. Jak se vůbec pozná, že je něčí efektivita přesně o osm procent vyšší právě díky tomu, že využívá své silné stránky?
Definování „silných stránek“ a následné zjišťování, že právě jejich využívání vede k procentuálně přesně vyčíslitelné „produktivitě“, muselo být metodologicky o dost náročnější než zaplnit Letnou. Podobného blábolení je přitom Minářova koučovací stránka plná. A není v tom zdaleka sám. Lidí s recepty na úspěch za pomoci koučinku je plný internet a poptávka po jejich službách podle informací webu chcirozvoj, sdružujícím kouče v Česku, nadále roste, od roku 2019 se měla zvýšit o polovinu. Ve Spojených státech se mezi lety 2016 až 2019 počet life koučů rozrostl o třetinu a pravděpodobně ještě rychleji rostl během pandemie.
Koučink a prekariát
Jeden z textů ze série věnované duševnímu zdraví na Guardianu se zaměřil právě na fenomén life koučinku. Novinářka Rachel Monroe dává vzestup fenoménu koučování do souvislosti s prekarizací práce a nástupem gig economy, pro kterou je zatím typická práce přes platformy jako Uber nebo Wolt, ale rychle se rozrůstá do dalších odvětví. „S tím, jak stálá zaměstnání ustoupila gig economy, úzkostná pracovní síla našla v koučinku možnost vydělat si něco bokem a vyrovnat se s vyhořením. Něco jako terapie, ale orientovaná na výsledek a s možností něco si přivydělat,“ píše Monroe. Stejně jako celá řada dalších si všímá nejasné hranice zejména mezi terapií a koučinkem, což může mít v případě life koučů bez serióznějšího školení závažné následky.
V letech své největší slávy se hnutí nikdy nepostavilo kriticky k vypjaté antiuprchlické politice, ani nepodpořilo studentské stávky za klima. V mnoha ohledech zůstalo konformním a jeho přínos byl především v oblasti PR a produkce, stalo se spíše agenturou než sociálním hnutím.
Při každé větší nebo menší krizi se v Česku, stejně jako ve většině evropských zemí, ukážou jako zcela nedostatečné kapacity profesionální terapeutické pomoci. A to se o ně hlásí jen lidé, kteří o nich vědí a mají o ně aktivně zájem, tedy zdaleka ne všichni, kterým by mohla pomoci. Dá se najít spousta doložených příběhů, jak koučink někomu v krizi nebo jiné fázi života dokázal pomoct. Koučink v době nejistoty odpovídá na dvě potřeby naráz: na finanční tíseň a psychickou nepohodu. Vedle drahých služeb koučů pro manažery a elitu se rozrůstá i řada levnějších variant. Platit si kouče tak nemusí znamenat jen drahé setkání jeden na jednoho, ale taky levnější online kurzy a webináře. Individuální úspěch překonává v jazyce koučinku všechny potíže.
Koučink se na Západě postupně etabloval během devadesátých let. Rapidní rozvoj pak zaznamenává hlavně v posledních několika letech. Krom toho, že odpovídá na potřeby prekarizované pracovní síly, sám kopíruje logiku sociálních sítí. Každý kouč by měl být zároveň influencer a způsob, kterým získává práci a klienty, se dá také považovat za součást gig economy. Podle socioložky Michal Pagis ve stále individualizovanější společnosti koučink zodpovídá také za identitu, kterou svým klientům pomáhá definovat a udržet ve chvíli, kdy kolektivní identity přestávají spolehlivě fungovat. Dochází k outsourcingu identity, kterou jednotlivci svěřují čím dál častěji profesionálům.
Mezi terapií a poradenstvím
Lepší já, lepší svět. Rétorika seberozvoje jako spirituálního naplnění a individuálního úspěchu se schopností spásy je vlastní i Minářovu způsobu koučování, respektive jeho sebeprezentaci na webu. „Pokud napravíte svou mysl, zbytek života se zařadí na správné místo,“ cituje Mikuláš Minář starověkého čínského učence Lao-c‘. Jinde se zase někdejší aktivista chlubí, že za půl roku přečetl 250 knížek. I když nejde o spiritualitu v klasickém smyslu transcendentního naplnění, právě odkazy na starobylou moudrost a citáty „velkých myslitelů“ vytvářejí dojem, že jde přeci jen o něco víc.
Life koučink se obvykle pohybuje mezi terapií, poradenstvím a kurzem pozitivního myšlení. Celá řada life koučů pak rovnou nabízí kurzy koučování. Zakladatelka americké organizace koučů Brooke Castillo, jejímuž příběhu se věnuje i článek v Guardianu, popsala jako jednoho ze zásadních lidí pro svůj byznys Franka Kerna, který mimo jiné dostal v minulosti pokutu čtvrt milionu dolarů za falešné sliby klientům. Tento marketingový „guru“ jednoduše radil co nejvíc peněz nalít do reklamy na Facebooku. Řada life koučů tak i dnes vedle podcastů a vlastních textů rozfoukává byznys sponzoringem postů hlásajících například: „Představ si, že stojíš na okraji útesu, připraven/a skočit do neznáma,“ a podobně.
K sebeprezentaci na sítích a oslovení klientů je důležitý taky silný osobní příběh. Na začátku kariéry řady českých life koučů často stojí těžká životní epizoda, která se, správně odvyprávěna, mění v kvalifikaci. „V 19 letech jsem se díky podnikání a velké finanční krizi dostal do milionových dluhů. V tomto velmi stresujícím období jsem podlehl závislosti. Několikrát jsem spadl na samé dno. Prošel jsem ústavní léčbou v nemocnici, růstovou terapií a soustavným každodenním sebevzděláváním, abych našel ,dobrý směr‘,“ láká budoucí klienty na svém webu nejmenovaný kouč.
Milionáři
Mikuláš Minář do světa koučinku nastupuje jako VIP a všeobecně známá osobnost. Jeho příběhem, který může prodávat a prodává, zůstává úspěšná aktivistická kariéra, byť s neslavnou tečkou v podobě vlastního politického hnutí. Máloco dokáže tento sociální kapitál přetavit do podoby peněz tak snadno jako life koučink. Když Minář říká, co všechno dokáže, mluví především o své schopnosti sesumírovat knihy ze všech oborů a platícím klientům – očekává především špičky z vědy, umění a manažerstva – toto všechno předat, spolu s asi dvaceti metodami na zlepšení produktivity a života vůbec.
Milion chvilek pro demokracii, který Mikuláš Minář založil společně s Benjaminem Rollem, a obrovské demonstrace měly nepochybně velký vliv na zformování dvou předvolebních koalic v roce 2021 a jejich vítězství nad Andrejem Babišem. Hnutí Milion chvilek ale zároveň nebylo schopno naplnit svoje apely na demokracii žádným konkrétnějším obsahem, který by českou společnost kvalitativně posouval. V letech své největší slávy se hnutí nikdy nepostavilo kriticky k vypjaté antiuprchlické politice, ani nepodpořilo studentské stávky za klima. V mnoha ohledech zůstalo konformním a jeho přínos byl především v oblasti PR a produkce, stalo se spíše agenturou než sociálním hnutím.
Někdy v roce 2019 se Mikuláš Minář, podle svých vzpomínek v nejnáročnějším životním období, dostal jako klient ke koučování, díky kterému získal nadhled a také se častěji začal usmívat. To jej nakonec dovedlo až k vlastní kariéře kouče. Jestli někdo nepochopil něco o povaze obrovských antibabišovských protestů, byl to Mikuláš Minář. Společenský odpor k oligarchovi si přeložil jako důkaz vlastní popularity. Jeho politické hnutí proto padlo dříve, než začalo. Bez tohoto tragického neodhadu mohl skončit jako skvělý příklad demokratického aktivismu po roce 1989, který pomohl probudit jednu z největších vln občanského vzdoru. Skončil jako kouč.
Life koučink je minimálně ve Spojených státech často dávaný do spojitosti s hnutím new age a otevřenou spiritualitou šedesátých let, na jejichž některé prvky volně navazuje. Řada tehdejších revolucionářů se postupem času zaměřila na individuální revoluci, přičemž někteří pohádkově zbohatli ve službách korporacím, které se tak naučily využívat mnohé ze slovníku a způsobů organizace antiestablishmentových hnutí. Spirituální nadstavba kapitalismu tak dodnes žije v jazyce koučinku. Český příběh o koučovi Mikulášovi je ještě prozaičtější. Milion chvilek nikdo nemůže obviňovat z revolucionářství a Mikuláš Minář kapitalismu neprodává nic, co by ten už dávno neměl. Snaha zpeněžit vlastní proslulost se mu proto vyčítat ani nedá. Navíc: „Věděli jste, že… Lidem, kteří si zašli na krátkou šestiminutovou procházku ven, vědci naměřili o 60 % vyšší míru kreativity než těm, kteří zůstali sedět za stolem?“ To se ještě může hodit a navíc tuto informaci nám dal Miki zadarmo.
Autor je redaktor Alarmu.