V pondělí 16. července letošního roku došlo k dlouho očekávané schůzce Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na summitu v Helsinkách. Samotné jednání proběhlo za zavřenými dveřmi, takže nikdo neví, o čem přesně se oba prezidenti bavili. Co se odehrálo mezi oběma státníky, si lze představit jen na základě jejich společné tiskové konference, za niž si Donald Trump vyslechl velkou kritiku komentátorů, analytiků a politiků jak z řad demokratů, tak republikánů. Tiskové konferenci podle většiny komentátorů dominoval Putin.
Nadhodnocování ruského vlivu
Dá se říct, že vývoj Trumpovy rétoriky vůči Rusku kopíroval totéž, co americký prezident prohlašoval o Kim Čong-unovi. Nejdřív během své kampaně vyjadřoval vůči Putinovi jisté sympatie, což popouzelo jak tradiční republikány, tak demokraty. Mnozí politici obou hlavních amerických politických stran se obávali, že Putin a Trump budou mít k sobě až moc blízko. Poté, co se Donald Trump ujal prezidentské funkce, začal se obklopovat jestřáby z éry George W. Bushe a vypadalo to na velký obrat. Značné napětí mezi oběma velmocemi vyvolalo americké bombardování klíčového Putinova spojence Bašára al-Asada, k němuž došlo dokonce dvakrát, vždy poté, co syrský režim údajně použil chemické zbraně proti syrským povstalcům. Za krok Ruska směrem k deeskalaci bychom mohli označit jeho tlak na Írán, aby stáhl své pozice z blízkosti hranice s Izraelem.
Pro Donalda Trumpa je charakteristické, že to, co říká, se často diametrálně liší od toho, co ve skutečnosti dělá.
Ještě před summitem vyšlo najevo, že Trump telefonicky nabádal Putina, aby ignoroval jeho poradce, kteří mu radili negratulovat ruskému prezidentovi ke zvolení. Nejvíce však americký politický establishment (jak demokratický, tak republikánský) rozezlilo, když Trump na tiskové konferenci přitakal Putinovi, když ten tvrdil, že se Rusové nevměšovali do amerických voleb. Po tvrdé domácí kritice své prohlášení popřel a řekl, že ohledně ruského vměšování plně důvěřuje americkým tajným službám. Hned na to ale znovu začal mlžit větou, že to také mohl být někdo jiný. Ruské ovlivňování amerických voleb se obecně velmi nadhodnocuje a často jím politický establishment omlouvá své neúspěchy. Nezapomínejme, že nynější obvinění dvanácti ruských operativců pochází od bývalého ředitele FBI z dob George W. Bushe, který prokazatelně lhal v Kongresu ohledně důvodů pro invazi do Iráku.
Analytici a komentátoři dále kritizovali Trumpa za to, že nezmínil otázky ruské anexe Krymu, podpory Íránu a Bašára al-Asada a také bombardování Sýrie. Obecně bylo prý setkání Trumpa s Putinem fiaskem. Spousta komentátorů si zřejmě neuvědomuje, že například kritizovat Vladimira Putina za bombardování Sýrie by nejspíše nikam nevedlo, jelikož Spojené státy rozhodně nezůstaly v bombardování syrských a iráckých měst pozadu. Pokud by americký prezident mluvil o navrácení Krymu Ukrajině, Putin by mohl zmínit držení kubánského území, kde mají Američané strategicky důležitou vojenskou základnu, stejně jako Rusové na Krymu. Podobně jako po setkání s Kim Čong-unem byl Trump osočován, že se příliš přátelí s nedemokratickými vládci, jenže když vloni americký prezident navštívil Saúdskou Arábii, kde chválil jeden z nejbrutálnějších režimů na světě, takto kritických hlasů se objevilo žalostně málo.
Za co pochválit Obamu a Trumpa?
Donald Trump je celkem po právu velmi neoblíbeným politikem. Liberální mainstream (včetně našeho) jej však velmi často nekritizuje za věci, za které si opravdu kritiku zasluhuje, a naopak. Čím více protiruskými jestřáby se obklopuje, tím větší má důvěru třeba u českého pravicového spektra. Donald Trump si vysloužil pochvalu za to, že bombardoval Asadovy pozice v Sýrii. Někdy se zdá, že jediný problém, který mnoha komentátorům na Trumpovi vadí, je údajné napojení na Rusko. Je opravdu málo věcí, za které bychom mohli Trumpa pochválit, ale rozhodně by mezi ně měly patřit snahy o deeskalaci nebezpečného napětí jak na korejském poloostrově, tak na ruské hranici s pobaltskými státy. Jakékoli zmírnění tónu a nasazení diplomacie namísto siláckých řečí či vojenských manévrů z obou stran je jistě chvályhodné, zvláště bereme-li v potaz, že se jedná o dvě velmoci, které drží většinu světového jaderného arzenálu. Je to trochu podobné jako s Barackem Obamou, na jehož dědictví byly často kritizovány ty nejlepší věci, jaké udělal: dohoda s Íránem, navázání diplomatických vztahů s Kubou a ukončení sankcí proti této zemi.
Pro Trumpa je charakteristické, že to, co říká, se často diametrálně liší od toho, co ve skutečnosti dělá. Proto bychom měli být opatrní i k jeho prohlášením o zklidnění situace na Korejském poloostrově a o vztazích USA (respektive NATO) s Ruskem. Skutečná politika, kterou nynější americká vláda praktikuje, dokazuje spíše opak toho, co tvrdí někteří komentátoři – tj. že Trump je ruskou loutkou. Trump vykonává v praxi mnoho věcí, které odmítal vůči Rusku i Barack Obama. Například export letálních zbraní na Ukrajinu, bombardování Asadových pozic, vyhoštění ruských diplomatů, uvalení sankcí na oligarchy z Putinova okruhu. Část Trumpových poradců tvoří neokonzervativní jestřábi z éry George W. Bushe. A jestli Trump souhlasí s Putinem v jeho odmítání ruských zásahů do voleb, pak spíše z důvodu, že by to delegitimizovalo jeho úspěšnou volební kampaň.
Autor studuje arabistiku.