Foto White House Archive, Flickr, CC BY-SA 1.0
Rozhovor amerického televizního moderátora Tuckera Carlsona a ruského prezidenta Vladimira Putina zveřejněný 9. února se stal globální událostí. Video konverzace na autorově kanálu YouTube již nasbíralo přes 15 milionů zhlédnutí a zároveň vyvolalo vlnu kritiky. Bývalý prezident Mongolska si udělal z Putina legraci, rozhovor zuřivě brání „továrny trollů“ a memy o „stručném historickém pozadí“ a „tajných historických dokumentech“ si již nárokují status klasiky moderní internetové komedie. Dá se přitom předpokládat, že cílovou skupinou takového obsahu nejsou ani tak téměř bezmocní občané Ruské federace, Ukrajinci unavení válkou nebo stávající západní elity. Zdá se, že Putinova slova mířila spíše k paleokonzervativcům z tzv. Biblického pásu a mají co dělat s Trumpovými prezidentskými ambicemi.
Jak se Putin chtěl přátelit se Západem
Asi bude snazší říct, koho Putin z politického a vojenského napětí ve východní Evropě neobviňuje. I tentokrát došlo na jeho oblíbené „chtěli jsme, ale byli jsme oklamáni“. Možnost ukázat se v roli mírumilovného ochránce mírumilovné země zajímá prezidenta Ruské federace mnohem více než samotné vojenské úspěchy. Obtížné vztahy mezi Ruskem a Západem v bezpečnostních otázkách však nezačaly v roce 2000 s nástupem současného prezidenta.
Putin dostal šanci přednést svou propagandu širokému publiku trumpistů, čímž může ovlivnit americkou podporu Ukrajiny, a tím i průběh celé války.
Diskuse o možné účasti velmoci na východě v NATO mají dlouhou historii, sahající až do roku 1954, kdy s tímto nápadem přišel Sovětský svaz. Chtěl tím vyřešit obtížnou otázku rozděleného Německa a vytvořit z něj stát celistvý, zároveň neutrální a demilitarizovaný. Členové NATO byli k takovému návrhu od ideologického nepřítele, který okupoval východní Evropu, samozřejmě velmi skeptičtí.
Myšlenka byla odsouzena k neúspěchu: síla vojensko-průmyslového komplexu a kvalita sovětské armády byly mnohem nižší než ta, kterou disponoval Západ. Rizika pokusů „podkopat“ činnost NATO zevnitř byla vysoká a sám autor nápadu, ministr zahraničí SSSR Molotov, neskrýval propagandistický charakter myšlenky. V případě jednoznačného odmítnutí bylo možné obvinit „západní partnery“ z podněcování nepřátelství a znovu připomenout domácímu publiku narativ „obležené pevnosti“. Argumenty, že „tuhle válku jsme nezačali, ale snažili jsme se jí zabránit“, jsou i nyní často slyšet spolu s příběhy o „biologických zbraních NATO na Ukrajině“ nebo „jedné střele, která stačí k potopení Britských ostrovů“.
V roce 1991 prezident Jelcin vyjádřil podruhé v ruských dějinách přání vstoupit do NATO, nejspíš proto, aby konečně vyvedl Rusko z izolace. Ani on však neuspěl. Někteří v této souvislosti hovoří o problémech vedení NATO, spojených s neochotou oslabit blok, jiní trvají na tom, že problém spočíval především v nízké důvěře jiných států, především z východní Evropy, vůči Rusku. Například prezident České republiky Václav Havel svého času předpokládal možnost zvláštní formy dohody s Jelcinem ohledně kolektivní bezpečnosti, ale zároveň k tomu byl – s odklonem Ruska k diktatuře – stále skeptičtější.
Jelcin tyto kroky neocenil a ke konci své vlády nejprve nahradil proevropského ministra zahraničí Kozyreva představitelem staré sovětské školy Jevgenijem Primakovem a později zvolil za svého nástupce Vladimira Putina. Nový prezident ale také zpočátku usiloval o to stát se součástí systému světové bezpečnosti. Mezi zastánci a odpůrci této ideje hořely vášnivé debaty. Někteří tvrdili, že Rusko musí být přijato, pokud chce Evropa předcházet konfliktům ve východní Evropě, eliminovat hrozby pro energetickou bezpečnost nebo přispět k boji proti globálnímu terorismu. Odpůrci členství Ruska v NATO argumentovali nemožností zajistit bezpečnost hranic s Čínou podle standardů akceptovaných v alianci, ale i rizikem, že ani po vstupu do bloku se Rusko nestane spojencem ostatních zemí, nýbrž změní NATO v nesmyslnou a pomalou byrokratickou organizaci.
Po anexi Krymu v roce 2014 se vztahy Ruska a NATO nenávratně zhoršily. Nepřátelství vůči NATO je teď podle Putinovy rétoriky naprostou nutnosti. Díky aktivní práci státní propagandy, pracující ale i se zahraničním publikem, je Putin v očích různých euroskeptiků, antiglobalistů a amerikanofobů vnímán jako mírumilovný politik, který byl nucen se bránit. Bohužel se takoví lidé jen zřídka dají přesvědčit argumenty o tom, že se kvůli Putinovým činům NATO naopak rozšířilo o Finsko a Švédsko.
Deep state, gerontokracie a CIA
Dalším narativem, na který se ruský prezident ve svých projevech pravidelně odvolává, je kritika americké demokracie. Často a rád naznačuje, že Spojené státy neřídí demokraticky zvolení vůdci. Během rozhovoru s Tuckerem Carlsonem třeba zmiňuje, že by chtěl obnovit dobré osobní vztahy s americkým prezidentem, ale je to nemožné. „Není to o prezidentech, ale pouze o náladě elit,“ shrnuje Putin. Toto přesvědčení odráží pro Američany bolestné téma politických konspiračních teorií, pevně zakořeněných ve společnosti a ovlivňujících náladu voličů. Těžko říct, zda Putin upřímně věří ve zlé machinace CIA nebo pedofilní lobby demokratů. Očividnější je velká touha ruského prezidenta opětovat narativy západní krajní pravice a mluvit o krizi americké demokracie.
V USA jsou tyto teorie označované jako „deep state“ a prospívají různým ultrapravicovým a paleokonzervativním skupinám. Ty využívají nedůvěru voličů ke „zkorumpovaným elitám“. Zároveň ale nelze podceňovat přínos podobných názorů pro světové autokracie. „Jak mohou Spojené státy vůbec řešit diktatury jinde,“ táže se zastánce takových názorů, „když naše demokracie je vlastně velká lež?“
Chudobu, gerontokracii, klimatické problémy a války lze podle logiky trumpistů vyřešit pouze postupem „Make America great again“. Právě pro takové sympatizanty má Putin image křesťanského vůdce a zastánce tradičních hodnot, s čímž by však jeho bývalá manželka a dcery, které dodnes veřejně nepřiznal, jen stěží souhlasily. Stačí to však k demoralizaci amerického voliče, který má věřit, že za ostřelováním ukrajinských měst se skrývá jakási velká lež, se kterou je potřeba bojovat doma, proti stávajícím vládcům. Toto poselství od svého příjemce v USA vyžaduje jediné – zvolit Trumpa a neřešit mezinárodní problémy. Nejen Putin, ale i další autokraté, kteří sní o vedení dobyvačných válek, by si velmi přáli, aby je Spojené státy nechaly být. Nedávné Trumpovy výroky o tom, že USA nepodpoří spojence v případě války s Ruskem, naznačují, že se taková utopie již nezdá tak vzdálená realitě.
K čemu byla historická přednáška?
Rozhovor samotný začal tím, že na Carlsonovu otázku po důvodech války na Ukrajině spustil Putin dlouhou přednáškou o ruské minulosti sahající až do středověku. Ruský prezident velmi rád mluví o dějinách a myslí si, že jim dobře rozumí. Zároveň je pro něho důležité, aby byl americký divák zmatený z toho, co o dění na Ukrajině uslyší. Bez toho koneckonců není možné provést tolik potřebnou výměnu historických narativů.
Je důležité pochopit, že Západ, který sympatizuje s Ukrajinou, to nedělá jednoduše proto, že miluje boršč víc než šči, ale proto, že pro vyspělé země je tato válka dekolonizační. Ukrajina je svobodná země bojující proti imperiálnímu útlaku; Rusko je utlačovatel, který se snaží zabránit lidem na Ukrajině, aby si své politické problémy řešili sami. Tento postoj rezonuje nejen se západní levicí, ale také mezi americkými „patrioty“. Ať už Američané volí Bidena, Trumpa nebo dokonce Viveka Ramaswamyho, zakládající mýtus historie jejich země vždy začíná bojem proti chamtivým a zlým Britům, jejich hloupým daním a ubohé Koruně. Nejdůležitějším cílem Putina a jeho propagandistických struktur je zmást typického amerického konzumenta médií. Postsovětský školák studující historii své země by pravděpodobně to, co Putin řekl, považoval za řadu směšných nesmyslů, americký divák ale věci vidí jinak.
Neví nic ani o dějinách Kyjevské Rusi, ani o jejím křtu knížetem Vladimírem, ani o kozáckých povstáních na území dnešní Ukrajiny v 17. století, ani o historii ukrajinských politických stran z konce 19. století, a proto dojde k jednoduchým a katastrofálním závěrům: je nemožné to všechno pochopit a válka na Ukrajině je s největší pravděpodobností bojem mezi „správnými“ a „nesprávnými“ Rusy bůhví za co. Odtud také vyplývá nepochopení, proč by měl americký občan platit z vlastní kapsy rakety pro ozbrojené síly Ukrajiny a pomáhat ukrajinskému rozpočtu a modernizaci zbraní NATO. Dekolonizační válka se v očích Trumpových voličů mění ve válku občanskou. Boj mezi průmyslovým Severem a otrokářským Jihem je pro Američany stále bolestivé téma, velký zdroj nejednoznačností a společenského napětí, které občas vyvolává i násilí, jako například v Charlottesville v roce 2017, kde se střetly krajní pravice a antifašisté.
Mezi západními populisty a východními autokraty
Tucker Carlson, který se v posledních letech stal hvězdou amerického konzervativního kanálu Fox News, je horlivým Trumpovým příznivcem, věří konspiračním teoriím a nejednou podporoval i proruské hoaxy. Opakoval například výmysly ruských úřadů o amerických laboratořích na výrobu biologických zbraní na Ukrajině, tvrdil, že vodní elektrárnu Kachovka zničili Ukrajinci, a obviňoval USA z účasti na útocích na plynovod Nord Stream.
V celém tomto příběhu, zdá se, Carlson nevystupuje pouze jako autor novinářské senzace. Jeho role je trochu jiná – musí být mostem mezi západními populisty a východními autokraty, mezi ruským impériem a americkým izolacionismem. Příjezd známého amerického novináře, který se na několik dní stal hlavním předmětem zpráv pro oficiální ruská média, je správnější vnímat jako specifickou formu spolupráce všech tři aktérů.
Carlson sklidil desítky milionů zhlednutí a potlesk americké krajní pravice. Putin dostal šanci přednést svou propagandu širokému publiku trumpistů, čímž může ovlivnit americkou podporu Ukrajiny, a tím i průběh celé války. Trump získal přímou podporu všeho, co tvrdí ve svém politickém programu. Zda bude PR krok amerického populisty úspěšný, se dozvíme až na podzim, kdy proběhnou v USA prezidentské volby. Trump však ještě musí prokázat své právo se jich účastnit v sérii procesů před Nejvyšším soudem.
Autor studuje žurnalistiku na Masarykově univerzitě.