V reakci na dalšího českého vojáka zavražděného v Afghánistánu prohlásil bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, že bychom měli začít uvažovat o tom, proč čeští vojáci v Afghánistánu jsou a jestli by nebylo lepší, kdyby se stáhli. Bylo to od něj strategické? Nemůže podobné vyjádření ohrozit životy českých vojáků na zahraniční misi?
Vojenskou podstatu české mise asi ohrozit nemůžou. Nemohu ale vyloučit, že taková prohlášení pozici české mise oslabují a potenciálně vystavují český kontingent zvýšenému zájmu nepřátelských bojovníků. Jedna věc je bavit se o oprávněnosti české mise v Afghánistánu, o tom, co má být jejím smyslem a jejím konečným cílem, a druhá zase načasování toho výroku. Já se obávám, že na rozdíl od vojenské intervence proti Islámskému státu, kde byl cíl naprosto jasný, je to s Afghánistánem výrazně složitější. Pokud bychom chtěli potřít to, čemu se dnes říká Tálibán, nedokážu si představit, že by k tomu mohlo vést nějaké vojenské řešení. Znamenalo by to prakticky pobít několik desítek milionů Paštunů (etnikum žijící především ve východním a jižním Afghánistánu – pozn. red.).
Může tedy podobné prohlášení ohrozit vojáky české mise?
Koncepčně je zkrátka nešťastné, když k takovému vyjádření dojde po úmrtí několika vojáků. Jejich smrt je samozřejmě tragická. Na druhou stranu když Česká republika vysílá jednotky do vojenských operací, je logické, že při tom umírají lidé. Debata o tom, jestli je česká účast správná, je nesporně potřebná. Měla by ale být podnícena hlavně tím, že se budeme ptát na záměr, kterého chtějí zahraniční jednotky v Afghánistánu dosáhnout, a jestli je vůbec možné ho naplnit. Jestli u toho zemře jeden, anebo dva, pět, dvacet vojáků, na celé věci nic nemění. Nic by na naléhavosti a potřebě diskuse neměnilo ani to, kdyby tam žádný český voják neumřel.
Dokážete si vůbec představit, že by zahraniční mise mohly být v Afghánistánu úspěšné?
Dnes si to představit nedokážu. Ze sedmnácti let toho konfliktu je jasné, že tahle situace nemá čistě vojenské řešení. Musí dojít k politickému řešení, musí se zasednout k jednacímu stolu. A tyto snahy už existují, i když ta jednání jsou zatím chycená v „hlavě dvacet dva“. Tálibán požaduje odchod zahraničních vojáků a až poté chce zahájit kroky k usmíření a sjednocení společnosti. To druhá strana odmítá, protože celá její moc a stabilita závisí právě na zahraničních vojscích.
Stažení amerických vojsk slibovali v prezidentské kampani Barack Obama, ale i Donald Trump. Také američtí politici tedy mají o smyslu této mise pochybnosti, a přesto se ke stažení vojsk neodhodlali. Jak si to vysvětlujete?
Vývoj zahraniční mise v Afghánistánu a vůbec celé války prošel několika etapami. Po 11. září sem vtrhly americké jednotky kvůli tomu, že zde Tálibán hostil Usámu bin Ládina a al-Káidu. Američané a jejich spojenci tehdy Tálibán spláchli obrovskou vojenskou invazí. Následovala fáze, v níž se nově vzniklý afghánský stát čím dál rychleji rozpadal, ztrácel legitimitu a docházelo k warlordizaci a privatizaci státu. Někdy v roce 2009 byl z Iráku povolán generál Stanley McChrystal, od nějž se očekávalo, že zopakuje svůj úspěch z Iráku, kde se mu podařilo prakticky zlikvidovat salafistické povstalce. V Afghánistánu ale na rozdíl od Iráku nenašel žádné místní spojence, ani ideologické, ani pragmatické. Znásobil počet hlídek a vzhledem k tomu, že byly většinou pěší, to vedlo k nárůstu úmrtí amerických vojáků. Ani přítomnost amerických a jiných jednotek přímo v terénu situaci nezlepšila.
Dnes v Afghánistánu operuje jako podzemní organizace i Islámský stát. Jeho největším nepřítelem je právě Tálibán. Tyto dvě organizace mají naprosto odlišné kořeny, z nichž čerpají svoji legitimitu.
Asi od roku 2011 bylo jasné, že se opravdu nepodaří najít věrohodné spojence a počet zahraničních vojáků v nejrizikovějších oblastech začal klesat. Nikdo z místních nechtěl nasazovat život z nějakých ideových důvodů, ale čistě za peníze. Jinými slovy si chtěli vydělat co nejvíc peněz s co nejnižší mírou rizika. Od té doby se stále mluví o nějaké formě stažení, utlumení konfliktu. Mise ISAF se proměnila v operaci Rozhodná pomoc. Najednou se tvrdilo, že americké jednotky mají poskytovat jen podpůrné, poradenské činnosti a chránit základny a jiná klíčová místa. Většina vojenských operací pak byla hozena na hrb špatně vycvičené a špatně motivované afghánské armádě. Už v roce 2015 a 2016 se přestaly úplně zveřejňovat ztráty na životech v afghánské armádě, které jsou obrovské. Nezřídka dochází i k tomu, že místní warlordi napojení na armádu pobírají žold za vojáky-černé duše, tedy fakticky neexistující lidi. Tálibán dnes ovládá velmi rozsáhlé území a v dalších oblastech je vojensky přítomný.
Něco podobného se říkalo i o irácké armádě. Ta se však dokázala zkonsolidovat a má za sebou velké vojenské úspěchy. V čem je situace v Afghánistánu jiná?
Zásadní rozdíl je v tom, že Islámský stát byl v Iráku do velké míry ideově i personálně cizorodý element. Mluvím teď jak o Islámském státě v Iráku coby pobočce al-Káidy, tak i o jeho podobě po roce 2013, kdy se od al-Káidy odtrhl. Bylo to dáno tím, že se sem začali stahovat mezinárodní džihádisté, kteří přinášeli vlastní ideologii, vlastní inovace a svoje společenské, morální, kulturní a jiné představy. Ty byly často v rozporu s představami a ideovým zázemím většinové irácké společnosti, a to včetně té sunnitské, konzervativní a venkovské. Často uváděným příkladem je v Iráku oblíbená kaligrafie. Její znalci zde požívají všeobecnou úctu. Pro salafisty se však jednalo o kacířství a kaligrafy pronásledovali. Taková situace v Afghánistánu není. S ideolgickým pozadím Tálibánu by většina tamní venkovské a konzervativní společnosti souhlasila. Řada lidí, kteří Tálibán spojují například s nerovnoprávným postavením žen, by byla překvapená, kdyby zjistila, že se v tomto ohledu názory Západem podporovaných elit od těch tálibánských většinou moc neliší. Protože je stát navíc v rozkladu a dochází zde k privatizaci veřejné sféry a jiným nespravedlnostem, působí povstalecká rétorika Tálibánu jako nabídka spravedlivé alternativy. A právní jistotu, i když v dřevní a násilné podobě, skutečně nabízí.
Jaký je tedy vztah Tálibánu a radikálního islamismu? Kde najdeme styčné body a kde naopak zásadní rozdíly?
Styčné body jsou určitě v dřevní, tradiční interpretaci islámu, v otázce bojovnosti. Zároveň existuje společné ideologické zázemí. Tálibán vychází ideově z deobandismu, který bývá často přirovnáván k salafismu. Spojuje je touha po návratu ke kořenům, do dob, kdy se celý svět třásl před muslimskými nájezdníky „na koních a se šavlemi v rukou“. U deobandismu hrál na druhou stranu od samého začátku klíčovou roli národně-osvobozenecký étos. Dříve to byl především boj proti Východoindické společnosti a britské přítomnosti v oblasti vůbec. Tálibán je zase neodmyslitelně spojený s paštunským elementem. Paštunové jsou – viděno evropským pohledem – etničtí nacionalisté. Nebojují kvůli globálnímu džihádu, přestože jim ta myšlenka nemusí být úplně cizí, ale jejich motivace má spíš patriotistickou, nacionalistickou, separatistickou podobu.
Jakým vývojem Tálibán prošel v posledních letech?
Prošel složitým vývojem. Vznikl jako spasitelské hnutí v náboženských školách na území Pákistánu, které podporovaly země Zálivu i samotný Pákistánu. Koncem první poloviny devadesátých let se přelil přes tradičně nechráněnou afghánsko-pákistánskou hranici a začal získávat podporu. Skutečných úspěchů ale dosáhl až v momentě, kdy se spojil s mocnými paštunskými kmeny, které se účastnily warlordistické války, která probíhala po porážce Sovětů a odstranění komunistického prezidenta Nadžíbulláha. V té době už byla většina náboženských fanatiků vychovaných v madrasách buď ideologicky jinde, nebo byla po smrti. V momentě, kdy Tálibán ovládl Kábul, byl už silně promíchaný s nacionalistickými warlordistickými, paštunskými kruhy. Když pak po porážce z roku 2001 začal Tálibán opět vystrkovat růžky, dosáhl úspěchu proto, že ze svého středu dokázal vygenerovat nové lokální elity, které byly schopné zajistit nějakou míru kvazistátní správy lépe, než to dokázala formální vláda v Kábulu.
Jakou představu spravedlnosti ale afghánské společnosti nabízí?
U Paštunů je dřevní islám jeden z inspiračních zdrojů. Paštunský kodex ale ctí i některé předislámské zvyky. To je něco, co u salafismu úplně chybí. Z pohledu salafistů jsou Tálibánci heretici. Přestože za časů Usámy bin Ládina docházelo k účelovým spojenectvím, obě strany se na sebe vždy dívaly s nedůvěrou a ostražitostí. Dnes v Afghánistánu operuje jako podzemní organizace i Islámský stát. Jeho největším nepřítelem je právě Tálibán. Tyto dvě organizace mají naprosto odlišné kořeny, z nichž čerpají svoji legitimitu. A u Tálibánu je také přítomný světský étos.
Vraťme se ještě ke spravedlnosti, kterou Tálibán nabízí afghánské populaci a která mu přináší popularitu. Na čem stojí?
Na paštunském zvykovém právu a dřevní interpretaci islámského práva. Rychlost, transparentnost, dosažitelnost, vynutitelnost. Když to zjednoduším možná až přes únosnou míru, můžeme si představit následující situaci. Jste horal někde v rozeklaném údolí a domluvíte se na koupi Toyoty a dvou oslů. Koupené Toyotě ale nefunguje pohon 4×4 a jeden z oslů za pár dní umře. V takové situaci je místní znalec práva napojený na Tálibán nejbližším místem, na které se obrátíte, abyste se s prodávajícím dohodli na narovnání újmy nebo si vynutili náhradu.
Zároveň ale Tálibán uzavírá různá spojenectví s místními warlordy…
Lidé musí volit z toho, co se nabízí. Skutečnost, že je někdo warlord, nemusí ještě nutně znamenat, že je nespravedlivý a za každou cenu „zlý“. Často to tak bývá, ale vždy to tak být nemusí. Alternativou je opět nějaký jiný, pro změnu provládní warlord. Když to zjednoduším, spousta lidí dnes tálibánské warlordy považuje za spravedlivější než ty státní. A právě na tom stojí úspěch Tálibánu.
Kdyby se v tento moment stáhly všechny zahraniční mise z Afghánistánu, co by se podle vás stalo?
Naplno by se rozhořela občanská válka, v níž by dnešní kábulská vláda zcela určitě prohrála. Tedy pokud by se do vzniklého vakua nevložili třeba Rusové. Rusové, a stejně tak Írán, bývají čas od času obviňování ze spolupráce s Tálibánem.
Mnoho lidí na vyjádření Lubomíra Zaorálka nebo i Václava Klause mladšího reagovalo tak, že svým zpochybňováním české účasti v Afghánistánu hrají do karet Putinovi. Je to jen protiruská hysterie nebo na tom může být trocha pravdy?
Úplná blbost to samozřejmě není, ale ruská politika je zatím, zdá se, pragmatičtější. Pokud není možné Tálibán porazit vojensky, tak se musí najít nějaké elementy schopné politického kompromisu. A to za předpokladu, že se tyto elementy budou přímo podílet na likvidaci nejradikálnější islamistické opozice, kterou zde zosobňuje především Islámský stát a některé součásti samotného Tálibánu.
Objevují se indicie, že by Rusové chtěli tímto způsobem do situace v Afghánistánu zasáhnout?
U Ruska i Íránu existují nepřímé náznaky – a opírají se právě o boj s radikálním islamismem a salafistickým exportním džihádem. S umírněnými tálibánskými entitami ale samozřejmě kooperují i Američané a afghánská vláda. Dochází k jednání jak na celostátní, tak lokální úrovni. Najdeme zde lokální autority, které lavírují mezi dvěma tábory, uzavírají se separátní dohody a tak dále. To je ostatně pro Afghánistán velmi typické. Válka s Brity i Sověty vypadala úplně stejně. Různí lokální velitelé a kmenoví předáci byli zkorumpovaní a pak jednou přišla platba o něco později a tanky najely na miny.
Pokud by tedy došlo ke stažení vojsk z Afghánistánu, musíme se smířit s tím, že zde vypukne občanská válka, v níž vyhraje Tálibán?
Ta občanská válka tady už dávno probíhá. A ano, vyhraje Tálibán. Ale vyhraje proto, že má větší společenskou podporu od lidí, kteří ho vnímají jako legitimního vládce, a pevnější hodnotovo-ideové zázemí.
Miloš Zeman v souvislosti s úmrtím českých vojáků v Afghánistánu hovořil o tom, že s teroristy se nevyjednává. Můžeme ale Tálibán označit za teroristickou organizaci?
Tálibán je označení pro konzervativní, venkovskou paštunskou ideologii, kterou v Afghánistánu vyznávají desítky milionů lidí. Navíc je zde jeden pozoruhodný paradox. Ani Američané, ani Evropská unie, dokonce ani NATO nevedou Tálibán v seznamu teroristických organizací. Najdeme v něm třeba pákistánský Tálibán, který ale vychází z trochu jiných kořenů a vztah s tím hlavním, afghánským Tálibánem nemá nikterak dobrý.
Je to tedy tak, že Tálibán definici teroristické organizace nesplňuje, anebo se v seznamech teroristických organizací neobjevuje z pragmatických důvodů, aby s ním mohli zástupci Spojených států a NATO dále jednat?
Existují organizace, které by na podobném seznamu určitě měly být, ale zkrátka tam nejsou. Z různých důvodů. Najdeme tam naopak organizace, které dnes už prakticky neexistují a nehrají žádnou roli. Nebo organizace, které jsou třeba povstalecké, ale s terorismem je to u nich složitější. A pak je tady případ Tálibánu, o němž se jako o teroristické organizaci sice často mluví, ale na seznamu není. Něčím ty znaky splňuje, něčím je zase nesplňuje. Na těch seznamech podle mě není právě z toho důvodu, aby s ním bylo možné jednat.
Rozruch u nás také vyvolala spekulace, že zabití druhého českého vojáka souviselo s tím, že se v českých médiích objevily články o tom, že naši vojáci uspořádali nějakou trestnou výpravu za zabité kolegy. Jak se na tuto teorii díváte?
Je možné, že zabití českého psovoda mohlo být odvetou za nějakou trestnou výpravu, ale rozhodně si to útočník nepřečetl v českých novinách. Afghánská společnost je velmi prosíťovaná, nic se tam neutají a je založená na ústním zpravodajství. Vojáci tam neexistují ve vzduchoprázdnu. Český armádní psovod byl zastřelen afghánským vojákem na velkou vzdálenost, když jel nekrytý na pickupu se svým psem. Je otázka, jestli tento afghánský voják střílel na náhodné vojáky, kteří se před ním objevili, nebo chtěl střílet specificky na českého vojáka. To samozřejmě nevíme. A především se tento druhý incident stal v úplně jiné části Afghánistánu. První dva útoky proběhly u Bagrámu, což je největší vojenská základna vybudovaná už Sověty, největší symbol zahraniční vojenské přítomnosti v Afghánistánu. Ta poslední událost se odehrála o několik set kilometrů jinde, jižně od Herátu, a stalo se to přímo v areálu vojenské základny. Nevěděl jsem ani, že tam nějaké české jednotky vůbec operují.
Jaké otázky by si tedy teď měla podle vás česká společnost klást?
Zaprvé by se mělo vyjasnit, co je cílem naší vojenské přítomnosti. Pokud by došlo ke shodě, že vojenská přítomnost zde je správná a potřebná, pak by se mělo řešit, jakou by měla mít podobu, jaké by měla mít milníky a jak jich dosáhnout.