Džíny, kazeťáky a rock v SSSR v knize Alexeje Jurčaka

Alexej Jurčak v rámci zachování legitimity své generační zkušenosti přehlíží fakt, že totalitarismus nikdy nepracuje s přesným a detailním plánováním společnosti.

Titul knihy Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo (Everything Was Forever, Until It Was No More, 2006; česky 2018) odkazuje k překvapující lehkostí, s níž se „poslední sovětská generace“ vyrovnala s pádem režimu, který si nárokoval být ztělesněním zítřka lidského rodu. Ve skutečnosti ale práce ruského antropologa Alexeje Jurčaka, který v současnosti působí na univerzitě v Berkeley, spíš než o předpokladech konce sovětských lidí pojednává o jejich každodennosti. Jeho deklarovaným cílem bylo „pohlédnout na sovětský socialistický život a vrátit mu lidskou podobu“, což v kontextu toho, jakým způsobem se s dotyčným předmětem vypořádával do té doby akademický mainstream, znamenalo z velké části pokusit se rozbít zavedené binární opozice, k nimž patří například dvojice totalitární režim a utlačená společnost nebo oficiální kultura a kontrakultura.

Boj s binaritou

Snaha o destrukci této binarity je pro pochopení Jurčakovy knihy rozhodující. Právě v ní se totiž nejlépe odráží pozice, která má jen málo společného s klasickým revizionistickým přístupem, který byl formován politickými tenzemi studené války. U Jurčaka jde o přístup, který lze s jistou rezervou označit jako generační. Mám tím na mysli snahy „zachránit“ zkušenost příslušníka poslední sovětské generace, který se necítil být drcen ozubenými koly totalitarismu, ale neidentifikoval se ani s patosem disidenta odmítajícího „žít ve lži“. Zároveň jde ale vzhledem k tradičnímu revizionismu o generační obměnu akademickou, jež se projevuje v tom, že Jurčak pro analýzy pozdního socialismu využívá rozsáhlou paletu nástrojů, jež vycházejí z lingvistického obratu, hlavně z poststrukturalismu. K těm klíčovým patří Deleuzova a Guattariho deteritorializace, Austinova teorie performativu a Bachtinův autoritativní diskurs, vedle toho se ale v poznámkovém aparátu objeví celá plejáda dalších poststrukturalistických autorit, jako jsou Jacques Derrida, Pierre Bourdieu či Judith Butler.

Maďarský komunismus se lišil od rumunského, oba se lišily od východoněmeckého a všechny byly odlišné od toho sovětského; už jen proto, že v SSSR komunistická strana vládla o desítky let déle.

Ona poslední sovětská generace je Jurčakem vymezena relativně široce. Patří k ní lidé narození od poloviny padesátých let do počátku let sedmdesátých, z hlediska politického pak jde o ty, kteří nepatřili ani k elitám, ale ani k odpůrcům režimu. Ve skutečnosti je ale vymezení ještě o něco užší. Většinu Jurčakových informátorů by bylo možné považovat za příslušníky sovětských „subkultur“: radioamatéry, fanoušky rocku, leningradské kavárenské povaleče. Podstatné je, že titíž lidé mohli být často zároveň komsomolskými aktivisty, aniž by v tom viděli jakýkoli rozpor. Proti krajním pozicím identifikace s režimem a jeho odmítáním, Jurčak zdůrazňuje jako daleko běžnější buď schopnost identifikace selektivní, umožňující nebrat autoritativní diskurs komunistické moci tak úplně vážně, nebo „bytí vně“, tedy nezájem svůj vztah k režimu vůbec definovat.

Komsomolci v džínách

Vzhledem ke generačnímu vymezení se jako zdroj příkladů hojně objevuje mládežnická organizace Komsomol, paradoxně ale takřka nepřijde řeč na otázku čistého oportunismu nebo kariérismu. To poukazuje na limity Jurčakovy metody, dané mimo jiné i jeho „generační“ pozicí. Představy vyloženého kariérismu patří jen málokdy k sebechápání narátorů či autorů pamětí a deníků, což jsou hlavní zdroje Jurčakových analýz.

Entuziasmus, s nímž Jurčak opakovaně prohlašuje, že přijetí autoritativního diskursu nemuselo sovětským lidem zužovat horizonty, ale dokonce i v jeho rámci se jim otevíraly „nové formy poznání“, přehlíží, že většinou se jednalo prostě o deideologizovanou konformitu. Jurčak v rámci záchrany legitimity své generační zkušenosti místy klouže k její apoteóze. Podcenění mechanismu konformity je přitom spojeno s nezamýšlenou kontaminací boje proti binárním opozicím tou samou vulgarizovanou verzí teorie totalitarismu, proti níž se Jurčak vymezuje. Právě proto, že představa totalitarismu jako do posledního detailu plánované společnosti je absurdní a konformita je něco jiného než robotická podřízenost, je skutečnost, že oddaní komsomolci sháněli džíny na černém trhu jen triviálním faktem. Podíl konformity a tajné policie na chování sovětských občanů je možné ve skutečnosti odhadovat spíš v komparaci, a to nikoli – jak bývá zvykem – pouze s nacismem, ale například se situací v USA v době segregace. Zrod jazzu za faktického apartheidu na americkém Jihu možná znamenal „pohyb k větší svobodě“, sotva se ale při hodnocení tehdejší doby obejdeme bez binárních opozic útlaku a svobody, byť třeba v dialektickém napětí.

Československé paralely?

V českém prostředí Jurčakova kniha nutně vyvolává nepotlačitelné nutkání konfrontovat její analýzy s místní zkušeností komunistické diktatury. Výsledek bude podle očekávání nejednoznačný: něco československá zkušenost potvrzuje, něco nikoli. I to je ale samo o sobě přinejmenším potvrzením v našem prostředí stále poměrně přehlíženého faktu, že východní blok nebyl ani zdaleka homogenním celkem. Už samotná periodicita musí být logicky odlišná, protože Jurčakův „pozdní socialismus“ třeba v Československu představovala až normalizace. Jurčakem konstatovaná bezvýznamnost disidentů pro většinu „běžných“ lidí je v českém prostředí dodnes velmi kontroverzní teze, jen těžko ji ale lze zpochybnit v sovětském případě. Na druhou stranu, když Jurčak mluví jedním dechem o Solženicynovi i Havlovi, je to poněkud neuvážené. Odpůrci režimu měli v SSSR a Československu jiné postavení – a co teprve v takovém Polsku, kde se uskutečnilo, mnohými československými disidenty toužebně očekávané spojení intelektuálů a dělníků. A tak by se dalo pokračovat na mnoha jiných úrovních. Maďarský komunismus se zkrátka lišil od rumunského, oba se lišily od východoněmeckého a všechny byly odlišné od toho sovětského; už jen proto, že v SSSR komunistická strana vládla o desítky let déle.

V době, kdy Jurčakova kniha vyšla, byla otázka socialistické každodennosti stále vnímána do značné míry jako útok na postkomunistický konsenzus. Dnes, když ani v českém prostředí nebudí takové vášně jako před deseti lety, můžeme snad lépe rozlišovat, co znamená a co neznamená podpora režimu. Podobné úvahy mohou být tím plastičtější, čím jasněji vidíme, že i demokracie mohou stát na pouze formálním konsenzu, který nikterak nebrání široké podpoře protidemokratických lídrů. Výtka, že i během vypjatých okamžiků, jako je probíhající válečný konflikt, je možné, aby v zázemí probíhal „normální“ život, má své oprávnění. Na druhou stranu čím dál jasněji vidíme, že legitimita či tolerance nějakého režimu z hlediska obyvatelstva je komplikovanější a v něčem snad i křehčí fenomén, než jak si po vítězné studené válce mnozí představovali.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image