Jak vizionáři a influenceři zrodili festivalový blud, kterému všichni uvěřili

Dva televizní dokumenty o pochybném luxusním festivalu Fyre ukazují bizarní obrázek průmyslu bez kontaktu s realitou.

Při sledování snímku Fyre: Největší večírek, který se nikdy neuskutečnil (Fyre: The Greatest Party That Never Happened) režiséra Chrise Smitha se divák často neubrání smíchu. Nejde ale o komedii. Dokument Netflixu zachycuje reálné události z jara 2017, kdy podnikatel a samozvaný „vizionář“ Billy McFarland zorganizoval luxusní hudební festival Fyre, který ale skončil fiaskem. Absurdní je pro začátek už samotný nápad uspořádat takovou akci na opuštěném ostrově kdesi v Bahamském souostroví a mít na přípravy všehovšudy jen čtyři měsíce. McFarland se ale nehodlá vzdát svého snu a dál utápí miliony dolarů, které navíc nejsou jeho – a stále nutí svůj tým hrát před investory i návštěvníky divadlo o největším večírku v dějinách. Jeho spektakulární propadák se dá číst i jako metafora smrti amerického snu.

V zajetí magického voluntarismu

V den, kdy má festival skutečně začít a místo víl v přímořském ráji pořadatelé ubytují návštěvníky do evakuačních stanů s promoklými matracemi, dojde i posledním důvěřivcům, že se nechali napálit promofotkami se supermodelkami. Jeden by to těm dětem z bohatých rodin, které zaplatily desítky tisíc dolarů za to, aby uvízly na několik dní na ostrově bez jídla a pití, skoro přál – tak nějak ze zlomyslnosti. Pak si ale uvědomíte, že kultura celebrit, která zrodila (a umožnila) obří podvod jménem Fyre, je něco, v čem už žijeme všichni.

McFarland je v dokumentech za antihrdinu, bídáka, který místo tradičního amerického snu žije něco, co by se dalo popsat jako americký blud.

Pohádková mantra z amerických seriálů „Když se budeš snažit, dokážeš všechno na světě“ obyčejně nabírá podobu zvrácené iluze, že jednotlivec disponuje větší mocí než společnost, a proto není potřeba reformovat systém, jen zvýšit úsilí každého z nás. Tvůrce festivalu Billy McFarland, kterého jeden jeho podřízený charakterizuje, jako „génia v oddělování lidi od jejich peněz“, je až do poslední chvíle posedlý myšlenkou, že jeho vize je tak silná, že překoná i samotnou realitu.

Billy McFarland svým entuziasmem nakazí i tým zkušených harcovníků. Jeden starší event manager v dokumentu vypráví historku, jak dostal za úkol pár dnů před začátkem festivalu přesvědčit místního inženýra, aby zprovoznil přívod vody do areálu. McFarland ho ale upozornil, že jediné, co ho prý může přesvědčit je, když „mu ho vykouří“. A tak manažerovi nezbývá nic jiného než splnit příkaz šéfa a zachránit festival. Jenže už bylo stejně pozdě.

Na první pohled jsou samozřejmě na vině zpovykaný zbohatlík McFarland a jeho velkohubý parťák rapper Ja Rule. Oba zdá se trpí pocitem vlastní výjimečnosti a něčím, čemu britský terapeut a propagátor antipsychiatrie David Smail říká „magický voluntarismus“. Je to blud pěstovaný neoliberalistickou ideologií, který Smail definuje jako „přesvědčení, že je v naší individuální moci stát se čímkoli, co chceme, (…) a že všechno, včetně materiálního vesmíru, je podřízeno naší individuální vůli“.

Oschlý sendvič místo VIP party

Stejnou měrou stojí za fiaskem festivalu ale i důvěřiví návštěvníci, kteří se nechali opít promoklipy a fotkami na Instagramu, na nichž supermodelky v plavkách křepčí v bahamském ráji a lákají na „zážitek století“. Postupné rozčarování návštěvníků festivalu dokument mapuje pomocí záznamů ze sociálních sítí. Selfíčka z letadla rychle střídají naštvané emodži a záběry chaosu z ostrova, kde to rozhodně nevypadá na slibovaný festival s modelkami a influencery. Všechno korunují fotky oschlých sendvičů, které majitelům „exkluzivních vstupních balíčků“ pořadatelé servírují.

Většina z nich stejně na ostrov dorazila hlavně proto, aby si tam udělala selfíčko s celebritami a nasbírali lajky. Iluzi věřili tak moc, že jim ani nevadilo, když se festival z opuštěného ostrova kdysi patřícímu Pablu Escobarovi (jak slibovala reklama) najednou přesunul na ostrov Velká Exuma do nedostavěného areálu letního rezortu. Nic, co by nevyřešil Photoshop, že ano…

Když se naštvané instagramové celebrity ocitnou na uzavřeném letišti na dvacet čtyři hodin bez vody a jídla, začne vám jich být už trochu líto. Ale jen na chvíli, pak se totiž dokument vrátí mezi místní obyvatele, kteří měsíce pracovali pro festival bez platu a teď zjišťují, že už se ho ani nikdy nedočkají. Influenceři mají historky na koktejlové večírky, lidé na ostrově nebudou mít za co živit rodiny.

Všemohoucí byznysman?

Snímek Netflixu není jediný dokument, který se zkrachovalým festivalem Fyre z předloňského jara zabývá. Přibližně ve stejnou dobu měl na streamovací službě Hulu premiéru Fyre Fraud, který jde ještě o něco hlouběji do mapování zrůdných strategií McFarlandova „magického“ marketingu. V detailním osobním portrétu ho představuje jako slizkého padoucha využívajícího nových technologií k manipulacím a okrádání lidí ve velkém. V rozhovoru (za nějž si prý nechal zaplatit čtvrt milionu dolarů) třeba hrdě vypráví o svém prvním byznysu: na prvním stupni základní školy opravoval dětem zlomené pastelky za dolar.

Krach luxusní akce v přímém přenosu fascinovaně sledovala americká veřejnost a popularita obou dokumentů, jež příběh vyprávějí s odstupem, poukazuje na vyhasínající ideál podnikatele, který dekády poháněl západní kapitalismus. Poblouznění mýtem úspěšného byznysmana byl nakonec jedním z hlavních důvodů, proč se do Bílého domu dostal Donald Trump – nevadilo přitom, že mnohé z jeho podnikatelských historek byly vybájené.

McFarland je v dokumentech za antihrdinu, bídáka, který místo tradičního amerického snu žije něco, co by se dalo popsat jako americký blud. Jenže společnost mu tleská, využívá totiž zrůdné fascinace celebritami a jejich umělým světem na sociálních sítích – tedy světem, který divákům přijde reálnější než ten skutečný.

Na konci dokumentu na Netflixu vyjde najevo, že McFarland čelící za Fyre několika žalobám se rychle otřepal a lidem z mailinglistu nabízí – pod jménem jiné společnosti – exkluzivní vstupy na večírky celebrit. Právě to se mu nakonec stalo osudným a vloni byl odsouzen na šest let do vězení. „Já nikdy do vězení nepůjdu,“ tvrdil prý svému parťákovi ještě několik hodin před samotným procesem. Jeho neochvějná víra ve vlastní moc ho ale tentokrát už nezachránila.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies