Když se zbavíte shluku buněk a máte trauma

Kampaň Hnutí pro život „Nesoudíme, pomáháme“ vzbuzuje i nesouhlasné reakce. Co ale vlastně česká společnost nabízí ženám, které jsou těhotné a v sociální nouzi?

„Nesoudíme, pomáháme“ – kampaň Hnutí pro život, jež probíhá pod tímto heslem a kterou můžeme vidět na plakátech, vzbudila nevoli. Je prý zavádějící, protože není na první pohled zřejmé, že organizace, jež nabízí pomoc těhotným ženám, je ve skutečnosti náboženská organizace, která je proti potratům. Claire Klingenberg ve svém komentáři Nesoudíme, pomáháme. Pod pozitivními hesly se skrývá manipulace v Deníku Referendum přináší informace o pro-life hnutí v USA, které bojuje proti antikoncepci (a za práva lékárníků ji neprodávat) a prosazuje sexuální abstinenci, a posléze se vrací do českého kontextu.

Jakkoli rozumím obavám z nástupu autoritářských režimů, které chtějí potraty ženám zakazovat, neměli bychom pro ně zapomínat na ženy, které na potrat jít nechtějí.

Kontext země je přitom velmi důležitý. Nežijeme v USA, ale ani v Polsku nebo Maďarsku. V České republice není moc pravděpodobné, že by vám někdo potrat rozmlouval. „Necháte si to?“ je někdy dokonce první otázka, kterou na gynekologii žena uslyší, když přijde těhotná. Zejména jedná-li se o první, případně třetí, čtvrté či další dítě. Vztah české medicíny k umělému potratu rozhodně nemá s náboženstvím, ale dokonce ani s úctou k životu a zdraví matek nic společného.

Smyšlený postabortivní syndrom?

Před několika lety jsem chtěla o potratech v českém kontextu psát reportáž a zveřejnila jsem výzvu, aby se mi ozývaly ženy, které potratem prošly. Ozvalo se mi jich hodně, podařilo se mi sejít nebo hlouběji diskutovat asi s dvaceti z nich. Ani jedna z nich nebyla z křesťanského prostředí. Z oněch dvaceti žen jen jedna jediná necítila žádnou lítost nad tím, že na potrat šla. Zároveň se jednalo o jedinou, která podstoupila potrat zcela z vlastního rozhodnutí, protože dítě nechtěla. Netlačila ji ani tíživá sociální situace, ani partner, ani rodiče. Jistě, ozvaly se mi ženy, které měly potřebu o svém potratu mluvit, případně ty, jež mi chtěly vyjít vstříc. Nechci ani naznačovat, že by se jednalo v tomto ohledu o nějaký výzkum nebo reprezentativní vzorek. Ze svých rozhovorů v žádném případě nedovozuji, že většina žen trpí po potratu výčitkami. Ale samotná souvislost s nedobrovolností potratu a výčitkami různé intenzity mi přece jen připadala pozoruhodná.

Když se mi ženy svěřovaly, jak čekaly v nemocnici na potrat a pořád přemýšlely o tom, že odejdou ještě před zákrokem („srdce mi říkalo uteč, rozum mi velel zůstat“), jakým způsobem na ně činili nátlak rodiče a partneři, neměla jsem pocit, že by se jednalo o realizaci svobodné volby žen nakládat se svým tělem, jak uznají za vhodné. Je na místě si přiznat, že část žen jde na potrat proti své vůli. Některé z těch žen si během doby těhotenství před potratem navzdory pochybnostem, které měly, nepřipouštěly, že by s potratem mohly mít vážnější problém i v budoucnu. Nikdo jim později nic nevyčítal ani nepřipomínal, vyčítaly si to samy. Podlehly tehdy nátlaku, aniž by zcela věděly, do čeho jdou.

A není se co divit, že se tím proto později trápí, ať už jejich duševní rozpoložení nazýváme jakkoli. Text jsem tváří tvář těm příběhům nikdy nedokázala dopsat.

A zde je největší slabina komentáře Claire Klingenberg, která nikde v textu nezmínila, že pod nápisem „Nesoudíme, pomáháme“ jsou na plakátech dvě velmi srozumitelně formulované věty. „Čekáte nečekaně dítě a cítíte se nucená k umělému potratu? Pomůžeme vám, abyste nemusela jednat pod nátlakem.“ Lidé z českého Hnutí pro život, kteří nabízejí svou pomoc těhotným ženám naprosto jasně a bez možnosti interpretovat jejich slogan jinak, oslovují jen ženy, které se cítí být nuceny k umělému potratu. Jistě, možná je k tomu vede náboženské přesvědčení, ale to neznamená, že nesoucítí s ženami, které se ocitly v těžké životní situaci, a nechtějí jim pomoct. Každopádně jim pomáhají, a to i prakticky, nejen radou. Poskytují jim například materiální pomoc v podobě výbavy pro dítě a také pomoc s hledáním bydlení. Velmi snadno by na svých plakátech mohli formulovat nabídku pomoci mnohem vágněji, aby jim volaly i ženy, které mají třeba jen nějakou pochybnost. To však neučinili.

Fanatismus má mnoho podob

Nemusím souhlasit s jinými veřejnými projevy a demonstracemi Hnutí pro život, ale nedokážu vnímat jako manipulaci jasně cílenou pomoc těhotným ženám, které se ocitly v nouzi. Ty totiž v České republice nemají příliš mnoho možností, kam se obrátit. V ČR není těžké nabídnout dítě k adopci, ještě když jste těhotná. Ale běda, pokud si to během těhotenství nebo po porodu rozmyslíte. Vystavíte se tak brutálnímu nátlaku, který většina žen neustojí. To totiž není pomoc, ale touha zprostředkovat adopci čerstvě narozených nemluvňat. Cílená, nebo dokonce systémová pomoc těhotným ženám v těžké sociální situaci u nás prakticky neexistuje. A situace řady matek samoživitelek ukazuje, jak těžké je být matkou, když vám nikdo – ani rodina – nepomáhá. Když víte, do jak velkého marasmu se můžete se svým dítětem dostat, je to pak ještě skutečná volba?

Hovořím-li s lidmi, kteří jsou takzvaně pro volbu (z anglického pro-choice), říkám si, že bychom se měli shodnout, protože pro to, aby se žena mohla rozhodnout, zda jít, anebo nejít na potrat, jsem přece i já. Jenže často narážím na to, že boj proti pro-life hnutí transformuje potrat na něco, co je konečným cílem a co je v zásadě dobré či správné. Když slyším obraty jako shluk buněk, cosi se ve mně vzpírá. Vnímám to jako bagatelizaci rozhodnutí, které může být opravdu velmi těžké. Jakkoli rozumím obavám z nástupu autoritářských režimů, které chtějí potraty ženám zakazovat, neměli bychom pro ně zapomínat na ženy, které na potrat jít nechtějí. Kdyby pomoc takovým ženám byla běžně dostupná a zajišťovala by ji společnost, ať už prostřednictvím státu nebo občanských organizací, nemuseli bychom se bát, že Hnutí pro život bude své klientky indoktrinovat.

Ač jsem stejně jako Claire Klingenberg ateistka, humanistka a zastánkyně práva žen a dívek mít svobodnou volbu se rozhodnout, zda chtějí být těhotné a mít dítě, nevnímala jsem svá těhotenství jako stav, kdy jsem v sobě nosila shluk buněk. Lidé jsou různí a i ženy, které nejsou věřící, mohou vnímat početí a těhotenství jako už probíhající život. Potrat je navíc pro všechny ženy velmi silný zásah do jejich těla. Sama jsem o potratu uvažovala jen jednou v životě – ze zdravotních důvodů. Nakonec jsem ještě ve chvíli, kdy jsem si myslela, že jsem těhotná, dospěla k rozhodnutí, že bych na něj stejně nešla. Pak se ukázalo, že těhotná nejsem. Ale tu tíhu, kterou jsem při přemýšlení o potratu cítila, nikdy nezapomenu. Kdybych měla jít na potrat z důvodů sociálních, anebo proto, že by mě k němu nutili mí blízcí, a Hnutí pro život mi nabídlo psychickou i materiální pomoc, byla bych za ni vděčná.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image