Kecy o „individuální ekologické spotřebě“ – ještě větší svinstvo, než si myslíte

Pro korporace zodpovědné za ničení planety není nic snazšího než hodit vinu na ekologicky neuvědomělé jednotlivce. A taky to dělají.

V roce 1988 zvedla Margaret Thatcherová v londýnském parku St. James ze země kus pohozeného plastového obalu. „Toto není chyba vlády,“ prohlásila ke shromážděným novinářům, „je to chyba lidí, kteří jej vědomě a bezohledně odhodili“. Konzervativní premiérka při této performanci pro média „vědomě a bezohledně“ vynechala výrobce a prodejce lahví a dalších plastových obalů, kteří díky masové produkci plastů po druhé světové válce nejen změnili podobu západního konzumerismu, ale taky na tom ohromně zbohatli. A nehodlali na tom do budoucna nic měnit. Baronka Thatcherová moc dobře věděla, co říká. Větu o tom, že žádná společnost neexistuje, sice nejspíš nikdy nepronesla, ale důraz na individuální vinu v případě ekologických stop do jejího obrazu světa dobře zapadá. Odkaz učitelky Václava Klause i dnes plně doceňují korporace, které nesou největší díl odpovědnosti za ničení přírody. Není nic snazšího než hodit vinu na individuální konzumenty.

Ti tvrdší z ekohejtrů nikdy neváhají pošpinit aktivisty poukazem na jejich vlastní environmentální prohřešky. Tím je pro ně debata u konce – ekolog, co se cpe mangem, nemůže mít pravdu v ničem. Zažili jsme to nedávno, když novinář Ivan Brezina nabídl investigativní analýzu svačiny Grety Thunberg, nebo při hojném sdílení fotky několika odpadků, které zůstaly po demonstraci středoškoláků v rámci hnutí Fridays for Future. Tento způsob diskreditace je sice až překvapivě rozšířený, ale také snadno prokouknutelný. I rozebíraná fotka ukazuje, že Greta preferuje vlak místo letadla, nejí maso ani další živočišné výrobky, ale především: kromě zaslepenců jako Brezina každý snadno pochopí, že je potřeba spíše poslouchat, co říká, a třeba s tím i nesouhlasit, ale nestačí jí omlacovat o hlavu salát v plastovém obalu.

Korporace za čisté parky

Stephen Buranyi ve svém textu na Guardianu přesvědčivě popisuje, jak plastový a potravinářský průmysl postupně odklonil pozornost veřejnosti k individuálnímu rozměru znečišťování. Vytvořil si tak potřebný prostor pro nerušený a nikým nezpochybňovaný růst potravinářských a petrochemických korporací. Tyto korporace neváhaly financovat neziskové organizace a aktivity, které pořádaly kampaně za čistá města, a tímto způsobem dál posilovaly povědomí o odpovědnosti občanů za svoje okolí a za jeho znečištění. Heslem sdružení Keep America Beautiful, které bylo financované společnostmi jako Coca-cola, Pepsi, Dow Chemical a Mobil, bylo: „Lidé znečištění začali, mohou ho i ukončit.“ Tento spolek ve spolupráci se samosprávami také organizoval hromadné úklidové akce a v kampaních označoval všudypřítomné odpadky za národní hanbu. Lidé tak zneklidněně pozorovali především petflašky pohozené v parku, aniž by věnovali pozornost růstu celého jednoho odvětví globálního průmyslu.

Gesto premiérky Thatcherové, odmítající vládní odpovědnost za tento typ odpadu, je jedním z největších globálních PR úspěchů podobných kampaní. Nejde však jenom o PR, ale o ideologii, která odmítá vidět strukturální příčiny současné ekologické krize a místo toho nabízí svět tvořený výhradně jedinci – nezodpovědnými konzumenty.

Bioprodukty slouží i jako účinná zástěrka dvojí kvality potravin pro různé sorty lidí: „bio“ pro bohaté a „chemo“ pro chudé. Paradoxně jsou pak chudí v této konstelaci ti nezodpovědní.

Snahou celé neoliberální revoluce, jejíž protagonistkou se stala Thatcherová, bylo osvobození tržních sil od jakéhokoliv státního vlivu v podobě intervencí, daní a regulací. V tomto světě „bez společnosti“ má každý zodpovědnost sám za sebe. Ani ekologická témata se tedy nemají řešit jiným než individuálním způsobem. Depolitizace ekologie jen navazuje na depolitizaci trhu a používá k tomu stejné propagandistické prostředky. Volný, neregulovaný trh, který měl vyřešit sociální problémy, jež sám způsobil, měl vyřešit i problémy ekologické (které také sám způsobil).

Korporace jako Amaco, Dow Chemical a Mobil, které v osmdesátých letech patřily k největším producentům plastů, začaly také zakládat a financovat společnosti nabízející recyklaci plastů ve městech. Slibovaly, že během pár let dokáží zpracovat a vrátit do oběhu čtvrtinu plastového odpadu ve městech, a pomohou tak vyřešit problémy způsobené masovým konzumem. Na rozdíl od vzácných materiálů jako hliník, u kterého se recyklace ekonomicky vyplácí, je recyklace plastů vysoce neefektivní, a takto vzniklý materiál se dá použít jen velmi omezeně. Takto vzniklé nerentabilní projekty musely být po nenaplnění slibů nakonec financovány z veřejných rozpočtů.

Technická opatření?

Dnešní snaha depolitizovat ekologii není zdaleka vlastní jen pravici hájící soukromé vlastnictví za každou cenu. Představu ekologie, která nestojí „ani vlevo, ani vpravo“, prosazují i někteří členové Zelených a řada ekologů. Ve stejném duchu bylo i pirátské předvolební heslo o „ekologii bez ideologie“. Jenže tato zdánlivá shoda mezi zastánci současného ekonomického uspořádání a ekology prosazujícími dobrovolnou skromnost může fungovat vždy jen do chvíle, dokud požadavky ekologů nepřekročí rámec systému. Anebo do momentu, kdy začnou požadovat něco reálnějšího než než víc košů na tříděný odpad. Potom se politika jako konflikt okamžitě vrátí, i kdyby proti sobě měly stát jen dvě strany „racionálních, technických řešení“: jedna strana bude například prosazovat „manažersky racionální“ prodloužení výjimek pro uhelné elektrárny a druhá „ekologicky racionální“ požadavek tyto elektrárny navždy zavřít a zbourat.

Tzv. ekologická daň na benzín francouzského prezidenta Emmanuela Macrona dopadla nejpalčivěji na nižší vrstvy a během pár dní vzniklo ve Francii protivládní a protimacronovské hnutí Žlutých vest, které už hýbe francouzskou politikou skoro půl roku. Zdanění spotřebitelů, a nikoliv firem a korporací, je dokladem toho, že ekologická politika z principu není apolitická. Žluté vesty přitom mají v požadavcích i boj proti klimatickým změnám, ale nesouhlasí s prezidentem v tom, kdo by měl za nutné změny platit. V řečech o „neekologickém konzumu“ navíc slyšíme všem Evropanům dobře známý slovník politiky škrtů s termíny jako „život nad poměry“. Takové řeči obvykle vedou bankéři a jejich politici, když popisují život mnohonásobně chudších lidí než oni sami.

Snížit vlastní ekologickou stopu lze například nákupem mnohem kvalitnějších potravin od tzv. biozemědělců. Bioprodukty svým zákazníkům slibují delší a zdravější život než konzumentům běžných produktů agrochemických továren. Jejich uvědomělý konzum přitom ve skutečnosti nevytváří žádný účinný nátlak na fungování zemědělství a potravinářství v globálním, evropském ani v národním měřítku. Pomineme-li planou naději, že se jednou začnou podobným způsobem stravovat všichni, zůstává pozice potravinářských korporací neohrožená. Ekologičnost bioproduktů tak slouží i jako účinná zástěrka pro dvojí kvalitu potravin pro různé sorty lidí: „bio“ pro bohaté a „chemo“ pro chudé. Paradoxně jsou pak chudí v této konstelaci ti nezodpovědní, protože svým spotřebitelským chováním nevytvářejí patřičný mírný nátlak v mezích zákona na změnu produkce jídla a podporují neekologické giganty.

Omezení individuální spotřeby a ekologická sebedisciplinace může ulevit černému svědomí a načas zbavit jedince úzkosti, ale z hlediska odvrácení klimatického armagedonu je k ničemu. I když se do budoucna bez radikálních změn v životním stylu neobejdeme, obviňování sebe i ostatních z přehnané individuální spotřeby k potřebným změnám nevede. Zato účinně snímá vinu ze systému, který ničí planetu čím dál tím rychleji. Pokud budou politici po svých chudších spoluobčanech požadovat omezení spotřeby, solidarita bohatých tentokrát nesmí být ve světě tenčících se zdrojů jen symbolická. Rétorika osobní klimatické zodpovědnosti se totiž snadno může stát dalším bičem na chudé a v příští ekonomické krizi nenápadně splynout s ultraliberální tezí „každý sám za sebe“. Podle této ideologie mají koneckonců všichni stejnou možnost se pilným studiem a usilovnou prací vyšvihnout mezi superbohaté znečišťovatele.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image