Foto Gerd Altmann, Pixabay
Začátkem března se na stránkách Neklid začaly objevovat příběhy lidí, kteří mají negativní zkušenosti z hospitalizací v českých psychiatrických nemocnicích, především na odděleních přezdívaných „neklidová“. Příběhy rychle vzbudily pozornost ve facebookových skupinách, které se zabývají duševním zdravím a psychiatrickou péčí. Zatím nicméně nezaznamenaly širší mediální ohlas. Jednotlivé nemocnice, v textech obviňované z hrubého porušování lidských práv, také mlčí. Název stránek původně odkazoval k jednomu z neklidových oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice. Část zveřejněných příběhů se týká právě tohoto místa, ale po zveřejnění prvních svědectví se začaly objevovat příběhy i odjinud. Psychiatrická nemocnice Bohnice je zatím také jedinou organizací, která na existenci webu přímo reagovala, a to prostřednictvím renomované advokátní kanceláře: pohrozila autorovi stránek žalobou. Jeden z významných poskytovatelů služeb pro lidi s diagnózou duševního onemocnění, Fokus Praha, následně vydal prohlášení, ve kterém se zastává správce stránek a těm, kdo na webu zveřejnili své příběhy, nabízí podporu.
Dlouho očekávaná reforma
To vše se děje v situaci, kdy probíhá rozsáhlá reforma psychiatrické péče (připravovala se od roku 2012 a v roce 2018 byla zahájena její implementační fáze). Proklamovaným cílem reformy je široce pojaté zvýšení kvality života lidí trpících duševním onemocněním a mimo jiné také humanizace psychiatrické péče. Nedávno také za podpory Světové zdravotnické organizace proběhlo v českých psychiatrických nemocnicích důkladné šetření kvality péče zaměřené především na dodržování lidských práv. Začátkem dubna oznámil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, že zpráva z šetření je sice hotová, nicméně výsledky jednotlivých nemocnic zůstanou neveřejné. Takový postup má určitou logiku, ministerstvo se chce vyhnout očerňování některých zařízení oproti jiným. Na druhou stranu dává prostor obavám, že situace v některých nemocnicích je opravdu závažná. Navíc už samotný fakt, že si reforma vytkla jako jeden z cílů humanizovat psychiatrii, napovídá, že s její praxí možná není všechno v pořádku.
Zastrašování ze strany nemocnice je příznačná reakce – snaha zvrátit mocenskou nerovnováhu opět ve svůj prospěch. To je sice pochopitelné, ovšem také smutné. Právě bohnická nemocnice totiž patří k těm institucím, které se aktivně zapojují do reformy psychiatrické péče.
Reforma kromě toho od začátku čelí kritice za to, že byla plánována bez dostatečného zapojení uživatelů psychiatrické péče. Někteří z nich se domnívají, že jejich účast byla pouze symbolická a reálně neměli příliš velké slovo. Reforma nicméně i přesto dává prostor pozitivním změnám a mění se i diskurz kolem ní. V novějších dokumentech spojených s reformou se už můžeme dočíst o zmocňování pacientů či zapojení tzv. peer pracovníků (lidé s vlastní zkušeností s psychiatrickou diagnózou a léčbou) do nově vznikajících služeb. Ministerstvo zdravotnictví kromě toho nedávno začalo otevřeně podporovat svépomocná hnutí a pacientské iniciativy, které konečně začaly být o něco viditelnější.
Samotný fakt, že ministerstvo podporuje pacientské hnutí, je jistě pozitivní. Na druhou stranu ale nepotřebujeme jen pacientské hnutí fungující v rámci mantinelů oficiální reformní politiky. Potřebujeme také hnutí, které se vůči ní bude vymezovat a předkládat nové výzvy. Jakkoli to někdy může být nevybíravé a bolestivé, jakkoli to na první pohled nemusí být konstruktivní. Podmínky na uzavřených odděleních nemocnic jsou jen nejpalčivějším problémem. Má-li se ale psychiatrická péče opravdu humanizovat a smysluplně reorganizovat, budeme se muset vypořádat i s mnohem subtilnějšími otázkami, které přináší péče v sociálně zdravotních službách komunitní psychiatrie nebo třeba široce sdílené představy o tom, jak má vypadat produktivní člen společnosti. Také zde bude důležité dopřát sluchu lidem, kteří psychiatrickou péči zažili nebo zažívají na vlastní kůži.
Psychiatrie se týká nás všech
Přestože se o zmíněném webu zatím příliš nemluví, je na místě se jím zabývat a vyjádřit jeho správci podporu. V minulosti se už objevilo několik různých iniciativ, které poukazovaly na špatné podmínky v psychiatrických nemocnicích. Za těmi viditelnějšími stály neziskové organizace, například Liga lidských práv. Zmíněný web je ale výjimečný tím, že se jedná o autonomní aktivitu, která vychází přímo od lidí s vlastní zkušeností s psychiatrickou léčbou. Jeho správci se navíc podařilo dát dohromady relativně velké množství příběhů, jejichž obsah je alarmující nejen pro lidi v dlouhodobé psychiatrické péči, ale pro nás všechny. Každý z nás se totiž může snadno dostat do situace, kdy psychiatrickou péči vyhledáme (nebo ona vyhledá nás). Psychiatrie navíc společnosti pomáhá definovat, jaké prožívání světa je v pořádku a jaké je už za hranicí normality. Už proto by její praxe neměla být ryze odbornou záležitostí, ale také předmětem širší společenské diskuse.
Můžeme jistě polemizovat o tom, jestli správce webu postupoval v souladu s novinářskou etikou, jak na to poukazuje vyjádření advokátní kanceláře zastupující nemocnici. Stránky si nicméně podle všeho nekladou za cíl přinášet objektivní a vyvážené reportáže z prostředí psychiatrických nemocnic. Cílem webu se naopak zdá být otevření prostoru pro pohled pacientek a pacientů, který je nutně subjektivní, nevyvážený a v tomto případě i bodavě kritický. Je to totiž pohled lidí, kteří v nemocnici nezažili zmírnění svého psychického utrpení, ale naopak si odtud odnesli další zranění. Je pochopitelné, že pokud se odváží o svých zkušenostech mluvit a zveřejnit je, projeví se i jejich naštvanost na systém, který taková zranění dopustil. Je rovněž zcela pochopitelné, že leckoho se takový pohled může dotknout, může na něj působit jako pobuřující a urážející – ať už jde o lidi, kteří pracují v psychiatrických nemocnicích, nebo o ty, kteří jimi prošli jako pacienti a mají pozitivní zkušenost, třeba i z uzavřených oddělení. To ale neznamená, že bychom kritický pohled měli ignorovat. Naopak. Mám za to, že v dnešní situaci ho velmi potřebujeme.
Boj o mocenskou převahu
Byla by ale také chyba domnívat se, že psychiatrické nemocnice jsou obecně jakýsi sídlem zla, kde pacienti nemají být léčeni, ale jen ponižováni a jinak disciplinováni. V psychiatrických nemocnicích pracuje řada lékařek a lékařů, zdravotních sester a bratrů i jiných odborníků, kterým opravdu záleží na prospěchu pacientů. Na mnoha místech dělají dobrou a prospěšnou práci, ačkoli pro to často mají špatné podmínky. Tito lidé se musí aktivně snažit budovat v nemocnicích důstojné prostředí jak pro pacientky, tak pro svou práci. Jejich snaha ovšem nic nemění na tom, že se leckde možná běžně dějí věci, jaké popisují příběhy na webu Neklid.
Zveřejnění příběhů způsobem, jakým byly zveřejněny, stojí za pozornost i proto, že vytváří nevídanou mocenskou nerovnováhu mezi přeživšími a nemocnicemi. Bývalé pacientky a pacienti tvrdí, že se v nemocnicích setkali s hrubým a nemístným zacházením. Nemocnice to ústy advokátů popírá (možná by to popřely i další nemocnice, kdyby byly dotázány). Protože je ale vázána lékařským tajemstvím, nemůže reagovat například zveřejněním zdravotnické dokumentace k jednotlivým případům, nebo o těchto případech konkrétněji mluvit bez souhlasu dotyčných. Webu Neklid se tak podařilo získat jistou převahu. Taková situace přitom nastává málokdy – v kontextu psychiatrické péče jsou to většinou právě zdravotníci a lékařské instituce, kdo rozhoduje o tom, co, jak a kdy se bude říkat o konkrétních pacientkách a pacientech.
Zastrašování ze strany nemocnice je příznačná reakce – snaha zvrátit mocenskou nerovnováhu opět ve svůj prospěch. To je sice pochopitelné, ovšem také smutné. Právě bohnická nemocnice totiž patří k těm institucím, které se aktivně zapojují do reformy psychiatrické péče, a osobně věřím tomu, že její vedení usiluje o pozitivní změnu psychiatrie. Namísto výhrůžek by se mi tak spíše zdálo na místě, kdyby nemocnice zveřejnila plné znění výsledků nedávného šetření o kvalitě péče a dodržování lidských práv. Ano, možná by tak musela uznat, že podmínky v nemocnici opravdu umožňují i popsané příběhy (pokud ne, čeho se obávat?). Byla by to ale také příležitost postavit se k situaci čelem. Nemocnice by mohla rovněž zveřejnit plán, jak se s touto situací vypořádat.
Sám pracuji v kontextu péče o duševní zdraví a reformu považuji za velmi důležitou. Aby však mohla úspěšně proběhnout, je důležité, abychom my, odborníci, naslouchali tomu, co trápí uživatelky a uživatele našich služeb, a abychom srozumitelně ukazovali, že se s tím snažíme něco dělat. Abychom na změnách pracovali společně, bez rozlišování na my a oni. Zatím je situace taková, že při upozornění na to, že psychiatrická nemocnice – a psychiatrická péče obecně, včetně komunitních služeb – stále vykazuje určité problematické rysy, kolegyně a kolegové zdvihají obočí a namítají, že by se nemělo střílet do vlastních řad. A když začnou zaznívat svědectví, která jsou opravdu nepříjemná, stále se tváříme, že nic nevidíme. Nemocnicím to nestojí ani za veřejnou reakci, natožpak omluvu. Anebo kritiku jednoduše smeteme ze stolu s tím, že je útočná a nekonstruktivní. Tak si naslouchání nepředstavuji.
Autor je psycholog a člen Spolku Narativ.