Foto Vojtěch Boháč
Začátek letošního Klimakempu poznamenala tragická událost. Kristina Klosová – žena, která myšlenku protiuhelných blokád přinesla mezi české environmentální aktivisty – si po dvouletém boji s těžkou psychickou nemocí vzala v pětadvaceti letech život. Zveřejňujeme smuteční řeč jejího kamaráda Vojtěcha Boháče.
Ve středu měla pohřeb Kristi Klosová, jedna z nejlepších a nejsilnějších holek na světě a taky skvělá kamarádka. Kromě zapálené aktivistky byla také obrovský novinářský talent a těšil jsem se, že z ní bude nejlepší environovinářka naší generace. Začnu krátkým úryvkem jednoho z prvních článků, který jsem od Kristi četl. Není to nic analytického, ale je v něm přesně taková, jak si ji pamatuji. Zvědavá a uvolněná, plná plánů na další den.
„Vlním se do rytmu reggae a přemítám nad dosavadními granadskými zážitky. Je jich hodně. Každý den nové objevy a jiné perspektivy. S napětím čekám, co přinese zítřek, a nevím co dřív. V brzké době plánuji návštěvu místního potravinového družstva. Členové společně vlastní zahradu a pěstují svou vlastní zeleninu. ‚Jsou to hippíci a aktivisti v jednom, budou se ti líbit,‘ komentuje můj záměr spolužák. Tančím a odmítám jednoho Senegalce za druhým. Tu si znovu vzpomenu na slova svého brněnského kamaráda: ‚Hlavně se tam, prosím tě, nezblázni!‘“
Tenhle kus textu z Granady Kristi vystihuje úplně skvěle. Je dobře napsaný, v psaní byla přirozený talent. Ale hlavně si v něm Kristi užívá večer a tanec a zároveň jí v hlavě jede šílená zvědavost a chuť prožít naplno každý moment. Ať je to party, která trvá do rána, dozvídání se něčeho nového nebo boj za lepší svět.
Vzpomínám, jak jsme o dva roky později, v roce 2016, byli v Německu na velké protiuhelné akci Ende Gelände. Byla už tma a Kristi mě tahala k ohňům mezi cizí lidi, kteří s námi přijeli zablokovat uhelný důl. „Vojto, já tady nechci být s lidma, který znám. Jeli jsme do Německa, tak se tady musíme seznamovat!“ kroutila nekompromisně hlavou. Snad právě pro její touhu poznávat se stále s novými lidmi a lehkost, s jakou nové vztahy navazovala, si z ní kamarádi z Limity jsme my dělali legraci a říkali, že je ministryně zahraničí hnutí. Nikdy se nezastavila.
Sami jsme se seznámili někdy před pěti lety, když jsme se v Brně nastěhovali do jednoho bytu. Učení se, psaní prací do školy, debaty u piva o tom, co s námi bude dál. O čem bychom chtěli jednou psát do novin, kam se chceme podívat a jak jednou změníme svět.
Říkal jsem si, že jestli někdo dokáže změnit svět, tak to je ona. Nikdy se nezastavila u řečí. Vždycky bylo jasné, že když o něčem mluví, tak bude následovat akce. V tomhle byla Kristi trochu poctivější než všichni ostatní kolem mě.
Občas mě to znervózňovalo. Člověk se sem tam zasní, že by chtěl být lepší, než je. Dělat třeba něco jinak, než jak to dělá. Možná žít ekologičtěji. A za týden se Kristi ptá, jaké v tom mám úspěchy. Nemám, no. Nebo probudí celý byt v sedm ráno, ať si jdeme dát deset minut kliků. Vždyť jsme se na tom večer po pěti pivech domluvili.
To na ní mám vlastně hrozně rád. Užít si snění, všechno poctivě naplánovat s ohledem na ostatní, pak v jeden moment uříznout kecy a přejít k práci. Kristi byla vždycky v mém okolí jedna z těch o poznání praktičtějších lidí. Když někdo moc dlouho mluvil a k ničemu to nevedlo, začala otáčet oči v sloup a koukat kolem sebe, kdy už to skončí a přejde se k práci. Ale rozhodně to neznamenalo dělat věci nepromyšleně. Ať už šlo o to, jet pomáhat rodičům na chalupu, vyzkoušet spolubydlící před státnicemi nebo zachránit svět před katastrofou. Vždycky šlo o to, dobře namíchat poměr mluvení a akce. Asi proto byla vlastně první z nás, kdo se objevil na klimatických akcích v Německu, Francii, Británii a kdo o tom všem po návratu zapáleně vyprávěl a nadchl ostatní, aby se přidali. A oni se přidali. Posilování klimatického hnutí v posledních letech je do velké míry její zásluha.
A nebyl to nějaký samoúčelný a zaslepený boj pro ideologii. Když Kristi něco prosazovala, tak to měla vždycky odžité a ze všech stran promyšlené. Třeba u klimatu. Víme, že když co nejdřív něco neuděláme, tak budeme v průseru. Co řešit?
A když někdo říká, že něco nejde, že je to moc těžké? „Hlavně se z toho neposrat,“ říkala ráda. Kristi mi vždycky přišla trochu napřed. Jako kdyby věděla o něco víc než ostatní. Proto vlastně věřím, že nás teď neopustila, jen je zase o krok před ostatními.
Poslední roky toho měla fakt hodně. Doufám, že si teď dopřává trochu odpočinku. Kristi mi tu šíleně chybí. Jsem si ale jistý, že to, co udělala, neznamená, že by něco vzdala. Jestli se někdo nevzdával, tak je to ona. Takže je mi jasné, že až tady skončíme, ona už bude mít v nějakém dalším světě vybudovanou kompletní infrastrukturu, novinářskou i aktivistickou, a bude nás zase vést do dalších bojů. Třeba za lepší nebe… nebo kde nás to čeká.
Děkuju za všechno, Kristi.
Autor je šéfredaktor reportážního kanálu Voxpot.