Foto Leva Blazeviciute
Tereza Silon je umělkyně, tanečnice a obhájkyně lidských práv, která pracuje zejména s mladými queer lidmi z celé Evropy. V rámci LGBTQ komunity se věnuje dvěma méně viditelným „písmenům“ – T a B – translidem a bisexuálům v rámci mezinárodního projektu Beyond Binaries. Jak si Tereza Silon vysvětluje násilí vůči lidskoprávním aktivistům a aktivistkám v zemích střední a východní Evropy? Jak se ve společnosti projevuje trauma? A má festival Prague Pride zajímat klimatická krize?
Protest, zasedání parlamentu, ale i celá společnost jsou vlastně choreografie, performance. A zoufale nám chybí dobří choreografové i schopnost improvizace.
Začíná festival Prague Pride zaměřený na gaye, lesby a další queer lidi. Tato lidskoprávní akce se snaží bojovat proti diskriminaci a útlaku na základě sexuální orientace nebo identity. Kteří queer lidé jsou dnes podle vás nejvíce ohroženi?
Jsou to většinou lidé, kteří jsou víc vidět. Jinakost je snadno napadnutelná. Jsou to také lidé, kteří jsou na hranici chudoby a hrozí jim, že když ztratí rodinu, třeba svým coming outem, skončí na ulici. Podobně jsou na tom třeba starší osoby. Stárnutí je v LGBTQ komunitě velké téma. Jsou to také lidé, kteří jsou zranitelnější. Jedná se často o translidi, kteří jsou leckdy i v rámci liberálních kruhů stále ještě napadáni, marginalizováni nebo nepochopeni. Otevírání témat s sebou přináší větší viditelnost. Ta také přináší nové reakce společnosti, které jsou leckdy přinejmenším rozpačité. Jsou to také lidé, kteří nejsou bílí nebo kteří jsou na ženském spektru projevu. Stávají se pak cílem misogynie. Nenávist k ženám je u nás pořád hodně rozšířená a má mnoho nuancí.
Pracujete s queer dospívajícími. V čem je tato práce specifická?
K této práci jsem se dostala prostřednictvím Laury Handerson a Glynis Hull-Rochelle, které již dříve pracovaly s mladistvými a dětmi s rodiči. Snažíme se dělat volnočasové aktivity pro dospívající a pracujeme i se skupinami. Existuje samozřejmě hodně online aktivit a diskusních platforem. Je ale důležité mít i nějakou aktivitu, která je offline.
Mou touhou je propojovat celou LGBTQ scénu. Předchozí generace byly hodně oddělené. Je tu silná gay scéna, která se semkla možná částečně i v klubovém prostředí. Dále je tu určitá lesbická scéna a ostatní scény jsou docela malé, dají-li se vůbec nazvat „scénami“. Pro psychické a mentální zdraví je totiž důležité vědět, že existují i další lidé, kteří se vymykají klasickým představám o sexualitě a genderu. Snažíme se nabídnout prostor, ve kterém mohou růst do své vlastní velikosti a tvaru, dočasně mimo tlak společnosti. Když víte, že nejste sami, máte více odvahy. Mnoho z nás je systémem ovlivněno natolik, že si myslíme, že to, co zažíváme, je nenormální. Takto poznáme, že naše zkušenosti jsou opravdové, že jsme skutečné osoby a tohle je naše realita. Vztahová, sociální a genderová rozmanitost je součástí biodiverzity a bohatství naší společnosti. Mladí lidé mě dnes udivují v dobrém slova smyslu. Statisticky LGBTQ mládeže přibývá. Doufám, že převezmou iniciativu a ukážou nám, jak se to dělá. Necítím se jako nějaká učitelka. Spíše jako moderátorka nebo „roztleskávačka“. Moc jim fandím. Chci, aby to měli snazší, měli kam jít.
Spoluorganizovala jste festival s názvem Beyond Binaries, zaměřený hlavně na bisexuální lidi. Festival probíhal v Praze a v Lublani. Jaké hranice překračoval?
Vloni v září jsem potkala Adu Černošu z malé queer organizace v Lublani. Bylo to na setkání lidí ze střední a východní Evropy, střední Asie a kavkazské oblasti, kterou pořádala organizace Frida. Ada tam dávala lekci o bisexualitě, která u spousty lidí rezonovala. Domluvily jsme se proto na další spolupráci. Rozhodly jsme se překročit hranice našeho státu, ale i další hranice. Bisexuálové jsou totiž mezi lidmi zabývajícími se LGBTQ známí jako neviditelná většina.
Podle statistik se právě s bisexualitou zvedá riziko sexuálního násilí na ženách i partnerského násilí, roste nenávist vůči bisexuálním mužům, zvyšuje se riziko psychických neduhů. Hladina depresí a úzkostí je vyšší než třeba u leseb nebo gayů. Vyšší statistiky depresí v rámci LBTQ mají už jen právě T (trans osoby). Chtěly jsme vytvořit něco, co je pozitivní a co podobné lidi spojí. O bisexualitě se začíná více mluvit v souvislosti s právy LGBTQ komunity. Mluví se o bifobii jako specifickém jevu vně i uvnitř této komunity. Objevuje se na mnoha úrovních a je velmi zraňující. Chtěly jsme napadnout představu, že bisexuální osoby jsou „dvojití agenti“ (double agents). Tento termín byl vymyšlený původně jako nadávka bisexuálním osobám – že jsou nedůvěryhodní nebo falešní – a my jsme ho chtěly proměnit v něco pozitivního.
Mluvila jste o větším riziku napadání a násilí. K fyzickým útokům dnes dochází třeba v Polsku nebo Rusku, kde byla 21. července zabita aktivistka za práva bisexuálů Jelena Grigorjeva. V Rusku se stává boj proti LGBT aktivistům součástí oficiální politiky státu. Proč vlastně tolik vadí režimům se sklony k totalitě queer aktivisté a aktivistky?
Je to pro mě emočně dost těžká otázka. Zároveň je to něco, co se dalo předpokládat. Dalo se to čekat s nárůstem autoritářství – v současné politické situaci, která uzavírá hranice a dovoluje nenávistnou rétoriku. Politici ve vysokým funkcích mluví nenávistně a tím nenávist legitimizují. Lidé často říkají, že LGBTQ komunity dnes zažívají období rozkvětu a že prý máme nebývalé svobody. Do jisté míry je to pravda. Jenže občas se dívám zpět na silnou LGBTQ komunitu a progresivní sexuologii v období před vznikem třetí říše. Nerada dělám tyto paralely, protože je to podbízivé, ale myslím si, že je důležité vnímat i toto propojení. Pracuji hodně s tělem a vnímám ztělesněné trauma právě v těle. Když se něco v těle moc rychle uvolní, tělo se v panice znovu semkne. A většina z nás dnes žije velmi semknutě – v tělech i myšlení. Často mluvíme o marginalizovaných osobách pod tlakem společnosti jako o „traumatizovaných“. Pokud chápeme trauma jako fyzický a energetický blok, myslím, že je důležité, abychom se podívali na kolektivní traumata ještě předtím, než budeme o jednotlivých tělech tvrdit, že jsou nemocná.
Chápu striktně binární nastavení genderu, který nedovoluje odchylky, podobně jako třeba rasismus. Jde o ztělesnění kolektivního traumatu. Vnímám, jak z dnešních systémů plyne transfobie nebo homofobie. Je to spojené se strachem, který je iracionální. Jde o strach z expanze. Těla, která žijí v sevření traumatizujících systémů, se najednou mají uvolnit a být sama sebou. Některá to nechtějí, překračuje to jejich zónu tolerance, ať už pro ně samotné nebo pro druhé. To samozřejmě není omluva, ale vysvětlení. Náš psychosomatický systém je totiž zvyklý tvořit zóny tolerance jenom pro nás samé. Tyto zóny nám umožňují vnímat jenom určité myšlenky a pocity. Tohle okno tolerance bylo teď nějakou dobu otevřené, a tak se mohly objevit i jevy, které byly dlouho neviditelné. Například „menšinová“ orientace. Nebo bisexuální osoby, které jsou historicky opomenuty.
Zavražděná aktivistka Jelena Grigorjeva bojovala proti útlaku, poukazovala právě na toto společenské trauma a ideologická omezení. To vysvětluje, proč ji zabili. Měla určitou pozornost na veřejnosti, obhajovala lidská práva, pracovala na vytváření spojenectví mezi queer lidmi a heterosexuály. Dělala antifašistickou práci. Queer komunity jsou často v popředí boje za lidská práva, v boji za sociální standardy a podobně. Politický systém, jak ho dnes známe, má bohužel daleko k nějaké skutečné demokracii a emancipaci. Tento systém je mimo jiné hluboce navázán na heterosexualitu, nukleární rodinu a národní hranice. S těmito vzorci je pak silně provázaná ekonomika, společenské uspořádání a bohužel i velká manipulovatelnost. Na druhé straně – už bylo hůř. Ale to neznamená, že se situace namůže opět zhoršit.
Zmínila jste, jak lidské tělo reaguje na traumata a jak vytváří zóny tolerance. Jste také tanečnice a neustále s lidským tělem pracujete. Jak chápete vztah k vlastnímu tělu?
Tělo je pro mě něco, co je univerzální i specifické, protože všichni máme lidské tělo i individuální zkušenost s ním. Samotné tělo je neuvěřitelně inteligentní organismus. Pro mě je tanec somatické snění, možnost pozitivního disentu. Tanec vytváří možnost nějaké dočasné pozitivní budoucnosti. Ať už jde o tanec větší skupiny lidí v klubu nebo individuální představení. Protest, zasedání parlamentu, ale i celá společnost jsou vlastně choreografie, performance. A zoufale nám chybí dobří choreografové i schopnost improvizace.
Tělo je něco, k čemu se vracím, protože v tom vidím potenciál. Je to snadné, fascinující, ale zároveň hluboce podceňované. Vědomé vytváření tužeb a obrazů je něco, co nám zbývá. Kreativita v našem počínání je jediné, co může přinést nové odpovědi a naděje. Ne naděje jako naivitu, ale jako radikální akt. V rámci umění nakonec vždycky zjistím, že to, co nám zbývá v dobrém i zlém, je naše lidská ztělesněná zkušenost. Co s ní uděláme? Léčebný potenciál, který může mít práce s individuálním i kolektivním tělem, dnes podle mě není využitý ani v uměleckých, ani v aktivistických kruzích.
Minulý rok byl v průvodu Prague Pride zablokován vůz společnosti ExxonMobil, která podniká v těžebním průmyslu a v minulosti prokazatelně dotovala průzkumy popírající klimatickou změnu. Letos si nechává Prague Pride vypracovat studii o ekologickém dopadu festivalu. Mají brát lidskoprávní festivaly v potaz klimatickou krizi?
Samozřejmě. Na druhou stranu jako lidé máme určité limity. Moje první reakce byla jasné ano, protože klimatická otázka je otázkou bezpečí, základní otázkou lidských hodnot. Celé lidstvo může zaniknout. Myslím, že jestli dojdeme až na okraj, hrozné bude období těsně před tím. Bude to období společenského přetlaku, strachu, rozpadu morálních hodnot i společnosti, jak ji známe. Musíme si uvědomit, že všechny skupiny obyvatel jsou klimatickou změnou ohrožené. Už dochází k zaplavení půdy v důsledku stoupající hladiny oceánů nebo naopak k suchům, požárům, hladomorům a pohybu obyvatel. Je iluze si myslet, že tlaky ve společnosti nepovedou k omezení svobod také – nebo spíše v první řadě – u queer a jinak marginalizovaných lidí. Menšiny vždy fungovaly jako „kanárci v dole“ v období společenských krizí.
Tyto skupiny za svá práva již musely historicky bojovat a možná by mohly hnutí za klimatickou spravedlnost něco nabídnout. Spolu s univerzalitou tohoto tématu je to možnost smíru mezi různými skupinami obyvatel. Tedy aspoň zatím, dokud je čas. Doufám v solidaritu a v to, že uprostřed bojů nezapomeneme slavit každý den, který nám byl dán k tomu, dělat něco dobrého. Nikoli proto, že „všechno bude v pohodě“, ale proto, že tohle je to jediné, co nám může dát do budoucna sílu.