Evo Morales počtvrté kandidovat neměl. Chaos v Bolívii má ale hlubší příčiny

Desátého listopadu na nátlak armády odstoupil bolivijský prezident Evo Morales. Ať už se jednalo o vojenský puč, či nikoli, Bolívii uvrhl tento akt do chaosu a nestability. 

Evo Morales nastartoval svoji politickou kariéru jako odborový vůdce pěstitelů koky. V roce 2005 byl zvolen prvním domorodým prezidentem Bolívie s drtivou převahou téměř 54 procent hlasů. Následovala další dvě znovuzvolení – v roce 2009 s více než 64 procenty a v roce 2014 s 61 procent hlasů. Morales jako přesvědčený socialista zcela redefinoval ekonomickou politiku země. Odmítl dosavadní neoliberální model, výrazně posílil roli státu v ekonomice a snažil se o maximální využití přírodního bohatství země ve prospěch Bolivijců. Znárodnil naleziště ropy a zemního plynu (ve skutečnosti se nejednalo o znárodnění v pravém slova smyslu, ale o masivní zdanění korporací ve prospěch bolivijského státu) a získané zdroje využil na tvorbu sociálních programů.

„Můj největší hřích je to, že jsem indián a že jsem antiimperialista,“ tvrdí Evo Morales.

Jeho politika se osvědčila – za necelých čtrnáct let u moci se Moralesovi podařilo navýšit HDP Bolívie o 327 procent a Mezinárodní měnový fond musel (nerad) uznat, že se Bolívie stala jihoamerickou zemí s největším ekonomickým růstem. Mezi léty 2005 až 2018 se podařilo snížit externí zadlužení Bolívie z 52 na 24 procent HDP. Míra extrémní chudoby byla redukována o polovinu – z 38 na 17 procent. Nezaměstnanost poklesla z 8,1 na 4,2 procenta. Minimální mzda stoupla ze 64 na 298 amerických dolarů. Očekávaná délka života vzrostla ze 64 na 71 let. Byly postaveny nemocnice a školy, celkově se zlepšila infrastruktura země. Na symbolické rovině se Morales výrazně zasadil o inkluzi dlouhodobě rasově diskriminovaného a marginalizovaného původního obyvatelstva. Stal se nejdéle vládnoucím prezidentem v historii země, během jeho vlády zažívala Bolívie na latinskoamerické poměry nevídanou politickou stabilitu.

Záminka k převratu

Aby mohl Morales kandidovat počtvrté za sebou, vyhlásil v roce 2016 referendum o změně ústavy, to ale dopadlo v jeho neprospěch. Většina Bolivijců se domnívala, že je již příliš dlouho u moci, a požadovala změnu. Moc ale korumpuje a čtrnáct let ve funkci změní každého. Morales výsledky referenda ignoroval a čtvrtou kandidaturu protlačil prostřednictvím ústavního soudu jako součást svých základních lidských práv a svobod, která stojí nad bolivijskou ústavou. Zvítězil, ovšem s „pouhými“ 47 procenty hlasů. Organizace amerických států (Organización de Estados Americanos – OEA) poukázala na možnou manipulaci volebního procesu, předběžné sčítání hlasů bylo totiž zastaveno a výsledky byly zveřejněny až v momentu, kdy bylo jisté, že Morales vede před svým oponentem, Carlosem Mesou, o více než deset procent, což vyloučilo možnost druhého kola. Morales souhlasil s vypsáním nových voleb, ještě téhož dne byl však na nátlak armády donucen rezignovat. Mexiko mu udělilo politický azyl; kdyby zůstal v Bolívii, pravděpodobně už není naživu.

Přestože situace není černobílá a Morales se dopustil několika chyb a excesů, v Bolívii rozhodně nejde pouze o údajně zmanipulované volby, ty byly pouze záminkou. S prezidentovou rezignací jako by se země propadla do nejtemnějších období své historie. Opozice rozpoutala v Bolívii etnicky a rasově motivované násilí. Moralesův dům v Cochabambě byl den po jeho odstoupení vyrabován. Spolupracovníci a příznivci bývalého prezidenta jsou zastrašováni, sídla odborových hnutí a organizací původních obyvatel čelí útokům maskovaných paramilitantních skupin. Na ulicích jsou napadány domorodí obyvatelé, zejména ženy. Represivní složky se vymkly kontrole a začaly masakrovat vlastní obyvatelstvo. Příslušníci represivních sil na několika místech veřejně spálili duhovou vlajku wiphalu, symbol domorodých obyvatel Bolívie.

Polarizace politického spektra v Bolívii do značné míry kopíruje etnické linie. Ačkoli se zdaleka ne všichni původní obyvatelé řadí k Moralesovým stoupencům (jedním z jeho nejzarytějších rivalů je aymarský ultratradicionalista Felipe Quispe), nejsilnější pozici má levicové Moralesovo Hnutí za socialismus (MAS) u domorodých Kečuů a Aymarů. Pravicové a konzervativní politické strany naopak staví na příslušnících městských středních tříd, baštou opozice je východní pralesní Santa Cruz, jehož obyvatelé se považují za potomky evropských přistěhovalců, případně za míšence Evropanů a domorodých Guaraníů (tzv. národ Camba). Etnické linie poměrně věrně kopírují i socioekonomický status: oproti chudým komunitám Altiplana je Santa Cruz sídlem ekonomicky nejsilnějších hráčů v zemi, tradičních rodin latifundistů a velkopodnikatelů. Právě tyto elity, které byly po dobu Moralesovy vlády na téměř čtrnáct let fakticky odstaveny od přímé politické moci, začaly ventilovat svou dlouho potlačovanou frustraci otevřenými projevy rasismu a symbolickým i fyzickým násilím vůči původnímu obyvatelstvu.

Temné stíny koloniální historie

Jeanine Áñezová, bývalá opoziční senátorka, která se 13. listopadu prohlásila prozatímní prezidentkou Bolívie, do prezidentského paláce přinesla zvětšenou maketu Bible. Do čela bolivijské společnosti se podle ní tak má symbolicky navrátit pravé náboženství Ježíše Krista a má nahradit kult Matky Země a indiánský animismus, který byl Moralesem v předchozích letech rehabilitován. Temné stíny koloniální historie se derou na povrch. Stejně jako evropští conquistadoři decimovali původní obyvatelstvo s Biblí v jedné a mečem v druhé ruce, zapálená křesťanka Áñezová ještě před nedávnem na Twitteru tvrdila, že město není pro indiány, ti patří do hor nebo na pole, že obutý indián není skutečný indián a že sní o Bolívii osvobozené od satanistických indiánských rituálů.

Luis Fernando Camacho, lídr extrémně pravicové opozice, jehož přílet do La Pazu předznamenal vojenský puč proti Moralesovi, je předsedou Občanského výboru Santa Cruzu, rasistické organizace s neonacistickými sklony. Působil mimo jiné jako funkcionář Mládežnické unie Santa Cruzu (Unión Juvenil Cruceñista), která byla Mezinárodní federací pro lidská práva označena jako paramilitantní fašistická skupina. Carlos Mesa, Moralesův protikandidát v prezidentských volbách, je spíše loutkou zákulisních hráčů, rekrutujících se z řad bolivijských ekonomických elit a podporovaných strýčkem Samem. Již 8. října zveřejnil Alfredo Jalife Rahme, profesor politologie a sociálních věd na Národní autonomní univerzitě v Mexiku, analýzu, která dokládá, že USA spolupracují s představiteli bolivijské opozice a plánují puč proti Moralesově vládě.

Mezitím se Aymaři v El Altu mobilizují a plánují – již potřetí v historii – obklíčit a vyhladovět La Paz. Rudá ponča, aymarská milice, vypověděla poslušnost státu a vyhlásila v provincii Omasuyos stav rebelie. Střet domorodých pěstitelů koky s policií v městečku Sacaba si vyžádal devět mrtvých a stovku zraněných. Celkový počet mrtvých za poslední dva týdny v Bolívii vystoupal na téměř dvě desítky, zraněných je několik set. Bolívie vře a stojí na pokraji občanské války. Kdo nese zodpovědnost?

Komu vadí indián a antiimperialista?

Situaci v Bolívii není možné pochopit bez přihlédnutí ke globální ekonomice a geopolitice. Odstoupení Moralese mělo mimo jiné blahodárný vliv na vývoj cen akcií Tesly. Na území Bolívie se nachází jedno z nejbohatších ložisek lithia. V únoru 2019 uzavřela Moralesova vláda strategické partnerství na těžbu a zpracování lithia s čínským konsorciem Xinjiang TBEA Group. A to se stalo trnem v oku Washingtonu. Ukazuje se, že zpráva OEA o možné manipulaci voleb v Bolívii je sama nekompletní a vykazuje mnohé slabiny.

OEA kontrolovala záznamové listy pouze ve volebních místnostech, kde MAS získalo 99 procent hlasů, zcela ignorovala departmenty Santa Cruz, Chiquisaca, Oruro a Potosí a své závěry o pravděpodobné manipulaci voleb formulovala na základě revize pouhých 333 volebních záznamů, což představuje statisticky zcela nereprezentativní vzorek 0.96 procenta z celkových 34 555  listů. OEA podrobila ostré kritice zastavení předběžného sčítání hlasů v systému TREP (přenos předběžných volebních výsledků), aniž by zmínila, že se jedná o běžnou praxi a že Nejvyšší volební soud se zavázal k tomu, že bude průběžně zveřejňovat výsledky prostřednictvím systému TREP pouze do osmdesáti procent sečtených hlasů. Posledními oblastmi, kde byly hlasy sčítány, byly oblasti venkova, kde má Morales tradičně nejvyšší podporu, proto se jeho náskok nad Carlosem Mesou po finálním sečtení hlasů zvětšil.

Zároveň je zřejmé, že OEA měří dvojím metrem – daleko benevolentnější je k politikům, kteří nejsou ideologickými oponenty Bílého domu. Před dvěma lety byl do čela Hondurasu zvolen Orlando Hernández, člen ultrakonzervativní národní strany. Přestože byly volby jednoznačně zmanipulovány a přestože Hernández je prokazatelně zapleten do narkobyznysu, OEA „nekřičela“ zdaleka tak hlasitě jako v případě Moralese. Přestože sama Moralesova rezignace je stejně jako autonominace Áñezové protiústavní (kongres ji oficiálně nepřijal), Bílý dům samozvané prezidentce pogratuloval. Donald Trump pochválil bolivijskou armádu a označil rezignaci Moralese za významný moment pro demokracii na západní polokouli.

Čtvrtá, protiústavní kandidatura Eva Moralese rozhodně byla fatální chybou, přesto není hlavní příčinou současné situace v Bolívii. „Můj největší hřích je to, že jsem indián a že jsem antiimperialista,“ tvrdí Morales. Indián v prezidentské funkci je trnem v oku příslušníkům bolivijské rasistické elity. Antiimperialista a socialista v čele evidentně prosperujícího státu, bohatého na přírodní zdroje, který dokázal, že Bolívie je schopná vymanit se z pozice ekonomické kolonie, nastartovat ekonomický růst a zásadně zlepšit životní podmínky svých obyvatel, vadí Spojeným státům. To je to, o co jde v Bolívii v první řadě.

Autorka je sociální antropoložka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies