Bolívii čeká nelehké období – s Moralesem i bez něj

Sporný výsledek voleb, ve kterých bolivijský prezident Evo Morales správně neměl kandidovat, rozpoutal v zemi nepokoje.

Foto Caleidoscopic, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)

„Tak nám Evo asi zfalšoval volby,“ mohla by dnes říct kterákoli bolivijská posluhovačka. I odpověď by zněla povědomě: „Který Evo? Já znám Evy dva!“ Jeden nastoupil k moci jako produkt letitých bojů a aktivit sociálních hnutí, jako symbol indiánského obrození a emancipace. Překonal mnoho manévrů mocných a nepřátelských elit, symbolicky plně zahrnul Indiány do redefinovaného bolivijského národního projektu a uvedl indiánské ženy do důležitých funkcí. Zestátněním těžby nerostných surovin dal státu dostatečnou finanční kapacitu a autonomii, vybudoval funkční systém lapazských lanovek, HDP za jeho vlád vzrostl více než čtyřnásobně, minimální mzda pětinásobně, chudobu snížil z 60 procent na úroveň zhruba kolem 35 procent. Neaplikoval iracionální rozpočtovou politiku, slíbil chránit přírodu před ziskem, konzultovat vše se společností a nakonec se skromně vrátit ke svému kokovému políčku.

Nejdramatičtější je situace ve východní nížinaté oblasti Santa Cruz, která je hospodářským jádrem Bolívie a kde opozice získala přes 60 procent hlasů.

Druhý Evo začal v momentu vyšší ceny plynu těžit a vyvážet bez ohledu na životní prostředí, prosazoval budování silnic a nových průmyslových podniků bez ohledu na lokální indiánské komunity (v případě nutnosti zasáhla policie). Chce stále více těžit i v chráněných oblastech, má vazby na korupčníky, nerespektuje vlastní ústavu ani lidové referendum a kupuje si hlasy často nesmyslnými veřejnými projekty. Sám sobě nechává postavit muzeum a nový megalomanský prezidentský palác – hned za budovou toho historického. Každý nesouhlas označuje za zradu či konspiraci a povolí kácení pralesa v amazonské Chiquitanii, přičemž následné požáry ani neoznačí za národní katastrofu.

Letos kandidoval Evo Morales spolu se svým viceprezidentem Linerou za Hnutí k socialismu (MAS) již počtvrté. A nechal se prohlásit vítězem, i když poprvé od roku 2006 nezískal nadpoloviční většinu hlasů. Oficiálně ho volilo více než 40 procent voličů a rozdíl mezi ním a hlavním protikandidátem Carlosem Mesou měl prý přesáhnout důležitou desetiprocentní hranici jen o těsných 0,57 procenta. A tady začínají problémy: jazýčkem na vahách se stali Bolivijci žijící v zahraničí, především v Argentině. Dle ústavy tak první kolo voleb opět stačilo, ale těsný a kontroverzní výsledek uvrhl do chaosu celou zemi. Opozice totiž výsledky neuznala a její pochybnosti jsou přinejmenším oprávněné. Nešlo-li totiž o otevřený volební podvod, byla země svědkem neuvěřitelné blamáže. Není proto divu, že vláda, která zatím pro realizaci svých cílů používala především plyn zemní, musí nyní stále více využívat plyn slzný.

Moralesova egománie

Hned z kraje je třeba zdůraznit, že Morales s Linerou  neměli vůbec kandidovat.  Dle článku 168 ústavy, kterou prosadil Moralesův politický tábor, je prezidentovo funkční období omezeno na dva konsekutivní mandáty. Těch Morales dosáhl (od změny ústavy na počátku roku 2009 byl zvolen dvakrát: v letech 2009 a 2014), čili jeho kandidatura je zcela nelegální. Chybí jí ale i legitimita, kterou se Morales pokusil získat v únoru 2016 pomocí referenda. To ale nevyšlo: proti bylo 51,3 procenta hlasujících, a to za vysoké volební účasti. Na rozdíl například od Hugo Cháveze se Morales nepokusil neúspěšné referendum zopakovat a spolehl se jen na soudní rozhodnutí. Na konci listopadu 2017 mu právo zastávat úřad neomezeně přiřkl Ústavní soud. Podle tohoto rozhodnutí nemá být právo na zvolení nijak limitováno a je garantováno Meziamerickou dohodou o lidských právech, která stojí nad bolívijskou ústavou. Svět se tak dozvěděl, že bolivijská ústava je ve svých základních postulátech neslučitelná s lidskými právy.

Něco takového se však dalo čekat. Již v roce 2013 Morales zveřejnil svůj dlouhodobý plán, zvaný Agenda Patriótica 2025, který počítá s jeho setrváním v prezidentském paláci do konce čtvrtého mandátu – do výročí dvou set let založení bolivijského státu, které by se tak stalo završením nejdelšího prezidentského vládnutí v jeho dějinách. Načasování je součástí stále větší Moralesovy egománie, bezesporu podporované šedou eminencí Linerou. Viceprezident tvrdí, že v této době bude země bohatá jako Chile, ovšem bez sociálních rozdílů, jež postpinochetovský „zázrak“ doprovázejí.

Neregulérní byla svým způsobem i Moralesova volební kampaň. Prezident využíval státní zdroje pro získávání voličů, ať už zahajováním různých veřejných projektů, nebo korupcí. Hornické kooperativy, které ho podpořily, dostaly za odměnu těžební oprávnění. Na některá předvolební shromáždění MAS museli povinně chodit státní zaměstnanci, přičemž se objevily i zprávy o nedobrovolných odvodech z platů pro vládní agitaci. Nejvyšší volební soud (TSE), jmenovaný parlamentem, kde má vláda ústavní většinu, však na stížnosti nereagoval.

Nejvyšší volební soud k pláči

Pochybnosti o regulérnosti procesu začaly v průběhu volební noci. Bolívie během voleb paralelně s oficiálním sčítáním používala systém zvaný Přenos předběžných volebních výsledků (TREP). TREP vyžadoval 7600 operátorů, kteří přenášeli výsledky hlasování ze všech volebních obvodů pomocí 600 přenosových vozů a 51 satelitních antén. Tato nákladná záležitost umožnila Bolivijcům dovědět se již v neděli večer předběžné výsledky, které se měly výrazně blížit konečnému verdiktu. Kolem osmé hodiny Nejvyšší volební soud (TSE) oznámil zhruba 83 procent ověřených výsledků TREP, dle nichž měl Morales 45,7 procenta a druhý Carlos Mesa 37,8 procenta. Vládní MAS by tak nezískal ani většinu v parlamentu, natožpak dosavadní většinu ústavní, kterou Morales považoval za hlavní volební cíl.

O pár minut později se však zveřejňování výsledků TREP náhle zastavilo, aniž by kdokoliv z TSE vysvětlil proč. Opozice již slavila: další dva protimoralesovští kandidáti obdrželi dohromady přes 13 procent. Vládní tábor dlouho mlčel a poté se jeho zástupci začali hájit, že ještě chybějí hlasy z venkova, kde má MAS svou základnu. Morales obvinil opozici z rasismu a nerespektování Indiánů, ačkoli jeho samotného několik indiánských organizací pár dní předtím obvinilo ze zavinění požárů v Amazonii. TSE nakonec po dvaceti hodinách oznámil, že systém TREP ukázal změnu tendence a rozdíl mezi oběma kandidáty stanovil na 10,11 procenta. Konečný výsledek byl oznámen za pár dní: rozdíl dosáhl 10,57 procenta. Oznámení shodou okolností vyšlo na Moralesovy šedesátiny.

Důvodů pro zastavení systému TREP uvedli zástupci TSE hned několik. Jednou, že na venkově vypadl internet, jindy zase, že zastavení zveřejňování předběžných výsledků bylo plánováno na moment, kdy začnou přicházet výsledky z oficiálního sčítání. Předsedkyně TSE se před kamerami rozbrečela. Člen odpovědný za TREP  odstoupil s tím, že o rozhodnutí systém pozastavit nevěděl: dozor nad ním ten den údajně měla Moralesem jmenovaná členka TSE. V tu chvíli se už množily ověřené zprávy o použitých volebních lístcích a aktech nalezených v kontejnerech, autech či v soukromých bytech. Volit měli lidé dávno po smrti, doplňovaly se hlasy za absentující, hlasy pro jednotlivé poslance se často počítaly jako hlasy pro prezidentského kandidáta. Výsledky některých volebních komisí měli podepsat za opoziční členy zástupci MAS…

Morales sice konstatoval, že vítězství čekal větší, ale zdůraznil, že žádné oficiální důkazy o chybách či podvodu předloženy nebyly. TSE přece výsledky voleb schválil a jenom tento soud k tomu má pravomoci. Nakonec prezident přistoupil na kontrolu voleb ze strany Organizace amerických států (OAS). Pokud se potvrdí nejasnosti, je ochoten připustit druhé kolo. Pokud by se konalo a Mesa v něm uspěl, bude stejně čelit parlamentu ovládanému MAS.

Fistful of Dynamite

Kvůli nejasným volbám se již druhý týden v ulicích bolivijských měst konají protestní pochody. Demonstranti skandují, že „Bolívie není Venezuela“. Nejdříve požadovali jen druhé kolo voleb. Teď se spíše přiklánějí k okamžité rezignaci prezidenta a volbám zcela novým, bez Moralese. Na počátku protestů vypálili opozičníci sídla volebních úřadů ve většině statutárních měst, většinou za relativně mírné policejní reakce. Obecně jsou policejní složky prozatím spíše zdrženlivé – což ostře kontrastuje se situací v sousedním Chile, kde se již množí obvinění z mučení i znásilňování, o mrtvých nemluvě. V Potosí se část policistů dokonce připojila k protestům. Odpůrci vlády blokují silnice, a občas se tak dostávají do konfliktů s řidiči. V noci rozdělávají na ulicích ohně. Vytrvalí jsou v protestech zejména studenti. Jejich mobilizaci napomohl i prezidentův výrok, že vše dělají jenom proto, aby dostali lepší známky. Lapazský činitel vládní strany zase varoval matky, že by mohly zažít bolest ze ztráty svých dětí.

Vládní tábor, který je silnější na venkově, zase vyslyšel Moralesovy apely a většinu měst blokuje zvenku. Autobusy mezi nimi prakticky nejezdí a začínají se objevovat potíže se zásobováním. La Pazem prošli provládní horníci ze státních dolů a házeli kolem sebe dynamitové patrony, ačkoli je tento historický způsob hornického protestu zákonem výslovně zakázán. Policejní reakce byla opět mírná. Ostatně nedošlo na ztráty na životech: zatím jde jen o prsty a oči. Dynamitové rány se celé dny ozývají i z města El Alto – díky jeho vysoké poloze se rány rozléhají do dáli.

Větší napětí vyvolal nástup promoralesovských Indiánů z komunit v oblasti severního Potosí, kteří se oprávněně honosí přízviskem bojové. Hrozil i příjezd „rudých ponč“, tedy provládních „milic“ z okolí jezera Titicaca. Vládě vyjadřuje podporu také vedení hlavní odborové organizace v zemi (COB), která však zastupuje jen zaměstnance s formálním zaměstnáním, tedy výraznou menšinu bolivijských pracujících. V Cochabambě opozice čelí útokům a protestům pěstitelů koky z oblasti Chapare, jádra Moralesovy podpory.

Naopak proti vládě se staví skupiny Indiánů z náhorní plošiny, pěstitelé koky z tradiční zóny Yungas, horníci z mnohých nestátních kooperativ a Indiáni z amazonské oblasti, kteří se do vládního konceptu indiánské identity, založeného na andských kulturách, nikdy nevešli. Do střetu s prezidentem se dostali již v roce 2011, a sice kvůli stavbě silnice přes národní park TIPNIS. Nyní je mobilizují hlavně nedávné požáry v Chiquitanii, jež jsou Moralesovi dávány za vinu.

Radikálové

Nejdramatičtější je situace ve východní nížinaté oblasti Santa Cruz, která je hospodářským jádrem Bolívie a kde opozice získala přes 60 procent hlasů. Stále dominantně bílý a míšenecký region se vůči Moralesovi vymezoval již na počátku jeho úřadování. Rasistické a protiindiánské postoje části tamní populace se nejvíce projevily v době, kdy Morales teprve získával nad zemí kontrolu. Tehdy požadovali santacruzští radikálové odtržení od zbytku Bolívie a vytvoření vlastního státu. Legálně zvolený prezident zde čelil otevřené nenávisti, podpořené lety stereotypního pohrdání Indiány. Ostatně separatistické tendence se v Santa Cruz projevovaly již ve třicátých letech 20. století, během války proti Paraguayi. První mrtví pocházejí právě z této oblasti. Vládní sympatizanti tu zastřelili dva opoziční aktivisty (další úmrtí je hlášeno z Cochabamby). Fakt, že pachatelé jsou vyšetřováni policií, ukazuje na udržení právního státu. Ve Venezuele podobné akty beztrestně procházejí.

Radikalizují se hlavně aktivisté santacruzských autonomních politických a občanských organizací. Vůdce místního Výboru pro Santa Cruz Luis Fernando Camacho dává vládě ultimáta a požaduje Moralesovo odstoupení – bez ohledu na misi OAS, která má vyšetřit, zda k volebnímu podvodu došlo. Camacho taktéž vyzval armádu, aby se postavila po bok lidu, což jde zcela proti logice hlavního opozičního proudu. Jeho většina nechce opustit legální a institucionální cestu, z jejíhož porušení naopak viní vládu.

Obdobným radikálem ve vládním táboře je Moralesův jestřáb, de facto šéf prezidentské kanceláře Juan Ramón Quintana. Ten pohrozil, že v případě nutnosti udělá vláda ze země „nový Vietnam“. Sám Morales mluví o státním převratu, přičemž je jasné, že taková věc není možná bez státních ozbrojených složek – přinejmenším bez jejich pasivity. Radikálové z opozice by spíše využili strategii vyhnání prezidenta, podobně jako tomu bylo, když se Morales před lety dostal na politickou špičku. On sám ale v současnosti delegitimizuje lidový protest a občanskou neposlušnost a ztotožňuje je s fašismem či „pinochetismem“.

Je otázkou, co udělá v situaci konfrontace armáda a policie. Policejní šéfové dali prezidentovi k narozeninám demonstrativně dar a některé policejní složky jsou odzbrojovány a spekuluje se o tom, že je v ulicích nahradí armáda. Její vrchní velitel už dříve vyjádřil podporu vládnímu kurzu. Z lůna ozbrojených sil ale také vzešel anonymní dopis, který vyzývá k neutralitě a varuje před zatažením vojska do potlačování obyvatelstva. K témuž veřejně vyzvali armádu důstojníci v záloze.

Dr. Mesa a Mr. Chi

V celém dění samozřejmě není možné pominout opoziční kandidáty – Morales poprvé čelil někomu, komu se povedlo ho ohrozit. Bolivijská opozice totiž na státní a stranické úrovni vlastně neexistuje – vždy se zmobilizuje k daným volbám, prohraje a poté zasedá jako ignorovaná menšina v parlamentu, kde nemá šanci nic prosadit. Přesto se vládě nakonec postavilo několik kandidátů, z nichž jako nejsilnější se ukázal Carlos Mesa.

Tento popularizující historik a novinář byl v roce 2002 schopen zapomenout na své levicově liberální kořeny, když se stal viceprezidentem pravicového privatizátora Sáncheze de Lozady. V letošní kampani vyšlo najevo, že tehdejší rozhodnutí nebylo jen důsledkem Mesovy zjevné politické flexibility, ale také za ním stála obchodí transakce, v níž Mesa dostal více než milion dolarů. S obviněním nepřišla jenom vláda, nýbrž i okolí Sáncheze de Lozady. Pro ně je Mesa zrádce, jelikož na podzim 2003 v zemi zasažené protesty převzal od Sáncheze de Lozady prezidentský úřad a našel jistý modus vivendi s tehdejším opozičníkem Moralesem. Ten Mesovi v mnoha ohledech diktoval politiku. Později sice Mesa kritizoval Moralese z liberálních pozic, ale o několik let později se pro změnu stal mluvčím bolivijské kampaně za obnovení přístupu k moři, kterou organizovala právě Moralesova vláda. Když se loni rozhodl kandidovat, zvolil si původně levici, aby následně svůj volební subjekt transformoval v obecně znějící Občanské společenství.

Tento název plně vyhovoval Mesově strategii. Ačkoli Morales okamžitě Mesu zařadil mezi neoliberály a privatizátory, sám protikandidát o své politice spíše mlčel a celou kampaň založil na kritice prezidentova autoritářství a na boji s korupcí. Slíbil udržet řadu sociálních programů a povedlo se mu nastavit politický boj kolem osy režim versus opozice, bez sociálně-ekonomického obsahu. Mesu patrně ani nepoškodil fakt, že ho v poslední fázi kampaně podpořili pravicoví politici spojení s obdobím privatizací a liberalizované ekonomiky, nemluvě o jejich napojení na bývalého diktátora Banzera.

Nejzajímavějším a také nejvíce znepokojujícím fenoménem proběhlých voleb je však výsledek třetího kandidáta, Chi Hyun Chunga, evangelického pastora korejského původu, který kandidoval za křesťanskodemokratickou stranu. V duchu Jaira Bolsonara a jiných proevangelikálních politiků, jejichž vliv v Latinské Americe dramaticky roste, se Chi vyslovoval pro léčení homosexuality a pro to, aby manželé sdíleli zaměstnání (aby nevznikala podezření z nevěry). O násilí na ženách řekl, že je důsledkem přílišné ženské upovídanosti a nadávání – muž pak reaguje. Požáry v Chiquitanii jsou podle něj trestem za promiskuitu a hříchy. Ve volbách obdržel 8,78 procenta hlasů. O podobných kandidátech ale v Bolívii asi ještě uslyšíme.

Já, Evo

Jestli Evo Morales v lednu 2020 zahájí své čtvrté volební období, závisí na výsledku auditu OAS, ale především na vládní i opoziční reakci na něj. Tak jako tak vstupuje Bolívie do ekonomicky nelehkého období. Cena pro zemi důležitého plynu není v poslední době vysoká a nové zásoby se neobjevují. Bolívie má vysoký deficit státních financí (přes 8 procent), příliš nadhodnocenou měnu, o polovinu méně devizových rezerv než v roce 2015 a možná více než polovina Bolivijců pracuje v tzv. neformálních zaměstnáních – je tedy zcela prekarizovaná.

Přesto ve srovnání s ekonomickými katastrofami z bolivijských dějin, které výrazně vymezily prostor, v němž se Morales může pohybovat, není jeho vláda jednoznačným hospodářským selháním. Selhání se projevilo v politické sféře. Morales měl šanci včas a důstojně odejít a nenechat vše záviset na své osobě. Jádro a východiska jeho politického projektu ležely v širší občanské společnosti a sociálních hnutích. Lpěním na úřadu Morales poškodil především MAS a dodal další argumenty těm, kteří v jeho obavě z odchodu vidí především snahu vlády využívat spousty výhod a zdrojů a strach z možného soudního stíhání. To je totiž v dnešní Latinské Americe u bývalých prezidentů a prezidentek prakticky automatické.

Autor je iberoamerikanista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies