Výsledky voleb v Bolívii: Bez Eva to jde, a lépe!

Volby v Bolívii přinesly vítězství Luise Arceho, kandidáta Hnutí k socialismu, které před nuceným opuštěním země reprezentoval Evo Morales. Strana se ale od něj mezitím dokázala emancipovat.

Na definitivní výsledky nedělního volebního klání v Bolívii se čekalo pět dní. Po sečtení většiny hlasů nicméně bylo jasné, že se prezidentem stane Luis Arce, kandidát Hnutí k socialismu (MAS), jež do listopadu 2019 reprezentoval svržený dlouholetý prezident Evo Morales. Vítězství Arceho, který nakonec získal 55 procent hlasů, ukázalo jedno: Moralesova protiústavní kandidatura byla chybou, která jeho politickému táboru uškodila a dostala Bolívii do zcela zbytečných turbulencí. Z nich však má země šanci vyjít na politické úrovni relativně dobře, pokud se povede vyřešit přetrvávající otázku: co s Evem Moralesem?

Protiústavní volby, podvod a převrat

Když se Morales rozhodl kandidovat na třetí mandát, což mu jasně zakazovala jak jím vytvořená ústava, tak zamítavé hlasování v referendu, potvrdil tím, nakolik celé původně široké emancipační hnutí (nejenom) původních obyvatel spojil hlavně se svou osobou. Ve volbách se navíc vláda dopustila doložených podvodů a zjevně zkreslila konečný výsledek, aby se nekonalo pro ni velmi nevýhodné druhé kolo.

Loňský podvod není současným vývojem vyvrácen. I matematické analýzy, jež ho údajně zpochybnily, rozebíraly pouze statistickou možnost změny trendu hlasování poté, co vláda bez vysvětlení vypnula systém předběžného oznamování výsledků v momentu, kdy se druhé kolo jevilo nevyhnutelným. Nepočítají tedy s tím, že v zemi již předtím doloženě volili mrtví, jedinci podepisovali celé sady volebních akt a volební lístky opozice se nacházely v soukromých domech a vozech.

Vítězný kandidát Luis Arce určitě není pro Moralese tím, kým byl v Argentině Héctor Cámpora, který v roce 1973 vyhrál volby s cílem umožnit návrat svrženého Peróna domů, následně rezignovat a nechat Peróna vyhrát.

Série protestů pak vedla Moralese k povolání Organizace amerických států (OAS), jež měla vše prověřit. V momentě, kdy OAS potvrdila, že šlo o podvod, čelil již Morales policejní vzpouře a faktu, že jeho tábor neměl v ulicích obvyklou sílu. Následně vypověděla prezidentovi poslušnost také armáda, čímž ho fakticky donutila opustit zemi. Jelikož legální mandát měl Moralesovi vypršet až v lednu 2020 a vojsko je prezidentovi podřízené, šlo  o převrat, byť do určité míry obhajitelný (a také obhajovaný).

Za vypovězením poslušnosti nestálo ani lithium, o kterém dodnes definitivně nikdo nerozhodl a čeká se tak na novou vládu, ani fakt, že někteří generálové studovali v USA. Ti totiž klidně akceptovali Moralese skoro čtrnáct let, kooperovali s Venezuelou, Kubou a Ruskem, zavedli do armády revoluční hesla a přijali, že jediné vítězství bolivijských vojáků, porážka Che Guevary, je vládou chápáno jako národní tragédie. (Navíc, nejblíže měl stereotypu „gringovského“ vojáka Moralesův vlivný ministr Quintana, který absolvoval za studené války známou „školu diktátorů“ School of the Americas a je považován za strůjce volebního podvodu). Každopádně se Morales přes Mexiko stáhl do Argentiny, čímž se vlastně otevřela cesta k současnému vítězství jeho nástupců. Hodně jim ale pomohla i „dočasná“ prezidentka a další opoziční činitelé.

Prezidentka s biblí v ruce

Po sérii několika rezignací se stala prezidentkou země senátorka Jeanine Áñez. Sestra evangelikálního pastora a sama silně religiózně založená právnička se již dříve proslavila statutem o svém „snu o zemi zbavené indiánských satanských rituálů“. Do prezidentského paláce „vrátila“ Bibli a ukázala tak, že fenomén radikálních evangelikálů se netýká jen Brazílie či Střední Ameriky.

Současně musela Áñez koexistovat s parlamentem, v němž měl MAS ústavní většinu – což je fakt, jenž výrazně snižuje míru dosahu bolivijského převratu. Někteří činitelé Moralesova hnutí navíc zpočátku nevypadali úplně nespokojeni. Bezpečnostní síly se však záhy dopustily několika masakrů proti stoupencům MAS a nová vláda chvíli garantovala vojákům za podobné akce beztrestnost. Liberálové v různých zemích světa, kteří původně odchodu Moralese tleskali, začali projevovat zděšení.

Áñez zpočátku ujišťovala, že ve volbách kandidovat nebude. Když tento názor bez konzultací změnila, hodně zkomplikovala fungování anti-moralesovských sil. Neustále se také střetávala s parlamentem, projevovala vysokou míru pomstychtivosti, čelila zhruba tuctu korupčních skandálů, měnila v rychlém sledu ministry a dostala se pod vliv svého Rasputina, neoblíbeného ministra Murilla. Opustila propalestinskou politiku vlád MAS, chtěla dekretem zemi otevřít geneticky modifikovaným potravinám, pokračovala v plundrovací politice v Amazonii, kterou zahájil již Morales, a celkově ukazovala Bolivijcům, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Noví vládci nepochopili, že odpor k Moralesovi neznamená nutně odpor k celému původnímu projektu MAS a že je tomu často právě naopak.

Poslední ranou se pro prezidentku stal covid-19. Celkem striktní reakce kabinetu se setkala s odporem ekonomicky prekarizované populace. Vláda zažila své skandály s předraženými nákupy respirátorů. Koronavirus také vedl k několika odkladům voleb. Ačkoli je MAS tvrdě kritizoval, byl to právě získaný čas, který tomuto hnutí dal šanci ukázat, že nejde jen o volební vehikl Eva Moralese a jeho šedé eminence vice-prezidenta Garcíi Linery.

Evismus versus MASismus

MAS mezitím získal šanci zužitkovat novou situaci a s odchodem Moralese také prostor pro částečnou sebekritiku. Morales se v posledních letech dostal do konfliktu jak s Indiány z východu země, tak s pěstiteli koky z tradiční oblasti Yungas. Měl napjaté vztahy s ochránci přírody i s regionalisty z Potosí. Pro řadu lidí sice zůstával nejmenším zlem, ale jeho politika postavená na těžbě a klientelistických politikách byla hodně vzdálená původní kombinaci indigenismu a povrchně definovaného socialismu. Jádrem jeho podpory zůstali pěstitelé koky, cocaleros, z oblasti Chapare (poblíž Cochabamby v centrální části země). MAS tak musel obnovit původní vazby.

Zatímco cocaleros a část odborových vůdců používala proti vládě Áñez nátlakové metody blokád (i bez ohledu na potřebu přepravy zdravotnické pomoci), MAS jako celek dokázal, že je jedinou opravdovou politickou stranou v zemi. Důkazem je i určitá emancipace od Moralese. Jako kandidáta na prezidenta zvolila strana Luise Arceho. Univerzitní ekonom a bývalý letitý ministr hospodářství a financí je strůjcem pragmatických ekonomických politik vlád MAS, byť i ty se v posledních letech dostaly (i v důsledku pádu cen surovin) do problémů. Jako technokrat sice může být indigenisty považován za zrádce, současně ale uklidňuje městskou populaci, která ví, že země čelí obrovské hospodářské krizi.

Dokonalým tahem se stalo doplnění Arceho původním možným lídrem Davidem Choquehuancou. Tohoto indigenistu, který k MAS dokázal znovu přitáhnout některé Indiány, Morales nominovat nechtěl. Preferoval bývalého ministra zahraničí Diega Paryho, napojeného na Kubu či Venezuelu, nikoli na ajmarský venkov.

Choquehuanca sice může lidi ze severní části světa děsit, když třeba neváhá prohlásit, že už léta nečte žádné knihy, aby nebyl manipulován západním myšlením, ale jako jediný z kandidátů splňoval ústavní podmínku, že pro veřejnou funkci je potřebná znalost alespoň dvou oficiálních jazyků země (tedy jednoho indiánského). Dobře vybrané dvojici pak pomohla bývalá opozice, která dělala snad vše pro to, aby MAS vyhrál.

Dvojnásobné déjà vu

Ve volbách v roce 2019 se hlavním oponentem Moralese stal bývalý prezident země v letech 2003–2005, městský liberál Carlos Mesa, který se vyslovoval v zásadě pro kontinuitu s řadou politik MAS. Během povolebních protestů ho ale z epicentra politického boje vytlačil regionalistický aktivista ze Santa Cruz, katolík s vazbami na evangelikály Luis Fernando Camacho. Bolivijskou politickou scénu tak opět ovládl fenomén regionalismu, přičemž Camachovo odvolávání se na Krista a Bibli do ní vneslo i religiózní aspekty.

Také Camacho tvrdil, že na prezidenta kandidovat nebude, jelikož jediné, o co mu jde, je demokracie a region Santa Cruz (možná i v opačném pořadí), ale nakonec, stejně jako Áñez, ohlásil svou kandidaturu za alianci Creemos (Věříme). Spolu s Mesou se tak objevili tři relevantní kandidáti. Za vice-prezidenta si Camacho vybral Marca Pumariho, regionalistu z Potosí. Fungování bolivijské politiky dokládá fakt, že jim za nevyjasněných okolností unikla nahrávka, v níž Pumari požaduje na svou (či za svou) kandidaturu čtvrt milionu dolarů a kontrolu dvou celnic. V roce 2002 si měl zase Mesa ve stejném kontextu říct o celý milion dolarů…

Celé spektrum pak doplnil další bývalý prezident Jorge Quiroga. Takový počet kandidátů nicméně mohl MASu jenom vyhovovat. Áñez postupně podporu ztrácela a Camacho si ji držel hlavně v rodném Santa Cruz. Mesa se tak opět stal hlavním vyzyvatelem favorizovaného MASu. Otázka však byla, zda disperze opozičních hlasů nepovede k Arceho vítězství již v prvním kole. I z tohoto důvodu nakonec Añez i Quiroga z volby odstoupili, ale předtím ještě vzájemnými kritikami oslabili celý opoziční narativ.

Camacho odstoupit odmítl, jelikož je zjevné, že pro jeho osobní ambice stačí vítězství v Santa Cruz, které mu umožní rozvíjet svou regionální kariéru. A dodejme též, že k rozbíjení jednoty opozičního tábora mohl být motivován nadějí, že v budoucnu s MASem leccos na parlamentní úrovni vyjedná. Ne nadarmo se jeho poradcem v kampani údajně stal bývalý spolupracovník Moralese…

Kam s Evem?

Luis Arce nakonec porazil Carlose Mesu ve všech departmentech vyjma letitých opozičních bašt Tarija a Beni, zatímco Camacho si zajistil kontrolu nad Santa Cruz. Pumari v rodném Potosí získal pro Creemos minimum hlasů a po volbách dokonce svolal obyvatele na náměstí, aby mu tam vynadali osobně a nehrozili virtuálně jeho rodině. Létala vejce i rajčata, ale nikoli v této hornické oblasti běžný dynamit. S více než padesáti procenty hlasů tak vrátili Arce a Choquehuanca MAS do vlády. Současně mají většinu hlasů v obou komorách, byť ne většinu ústavní.

Zůstává otázka: co s Evem Moralesem? Ten doma stále čelí několika trestním stíháním, ale pro část Bolivijců je dosud prezidentem a symbolem. Současně Arce určitě není tím, kým byl v Argentině Héctor Cámpora, který v roce 1973 vyhrál volby s cílem umožnit návrat svrženého Juana Dominga Peróna domů, následně rezignovat a nechat Peróna vyhrát. Arce mluví o dokončení mandátu, a to s novými lidmi, ne s lidmi minulosti. Současně je ale otázkou, zda se Arce nestane spíše bolivijskou verzí ekvádorského Lenína Morena, který kandidoval jako domnělý pokračovatel levicového Rafaela Correy, aby se od svého charismatického předchůdce vlastně ihned odvrátil a umožnil justici ho stíhat.

Vztah s Moralesem a jeho lidmi – především s cocaleros z Chapare – bude Arceho trnem v patě delší dobu: kdyby totiž bylo Moralesovo pozdní vládnutí chápáno jenom negativně, přece jenom by Evo loni nemohl skončit první na pásce a MAS by měl také letos více problémů. Stejné obtíže nastanou ve vztazích se Santa Cruz, kde se Camacho rýsuje jako nový regionální hegemon oblasti, která je ekonomickým centrem Bolívie. Arce bude čelit i tlaku radikálnějších sektorů MAS včetně Moralese, volajících po potrestání „pučistické vlády“. Otázkou také bude vztah technokrata a ekonomického pragmatika Arceho se zástupcem indiánských rolníků Choquehuancou. Ekonomika se za druhé čtvrtletí mezitím propadla o 11 procent.

Ale Arce už jednu věc dokázal. MAS může fungovat bez Moralese a dokáže si najít nástupce, který nemusí v duchu Nicoláse Madura negovat politickou soutěž a pluralitu v zemi. Jde o stranu a soubor sociálních hnutí, jež mohou jednat autonomně a postavit se nefunkčnímu autoritářskému personalismu v jeho „mesiášské“ podobě.

Autor působí na FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies