Výroba soucitu: Jak jsem si užil poslední teroristické útoky


Hrůza v Nice, krvavé zvraty v Turecku a nakonec… Louisiana.

Asi každý si bude navždy pamatovat, co právě dělal, když se dozvěděl o nejnovějším šokujícím útoku teroristů na naši civilizaci. Například já jsem okamžitě přerušil procházku, zaplatil, rychle dopil a cestou domů se stavil ve stánku s bagetami, abych měl v nadcházejících těžkých hodinách dost sil. Bageta byla čerstvá, rozpečená, s plísňovým sýrem, slaninou, listy salátu a provensálským kořením. Uvědomělý výběr produktů je základní způsob, jak může zodpovědný spotřebitel vyjádřit svůj postoj tržně konformním způsobem.

Platíme si válku kdesi v tramtárii a nevidíme žádné výsledky, dokud tyto výsledky nepřijdou až za námi na pláž.

Nepřetržité televizní zpravodajství připomínalo sportovní mistrovství, když jde do finále, nebo volební studio během sčítání hlasů. Krásná zpravodajka s neopominutelným, ale přesto poněkud decentním dekoltem předčítá TV divákům poslední novinky z Twitteru, k čemuž jí přihrává truchlivě seriozní moderátor, o němž nemohu nic říct, protože je nezapamatovatelný. Na pozadí běží nekonečná smyčka rozmazaných nočních záběrů z Nice; zmatek, strach a chaos teče do milionů obýváků.

Byl to muslimský terorista (tedy součást spiknutí), nebo obyčejný šílenec (tedy jakoby jeden z nás, ale vlastně odpad, který to už nezvládl)? Člověk narychlo neví, komu fandit, ale ví, že by fandit měl; proud zpráv k tomu jednoznačně vybízí. Útočník podle všeho nemá politický program, což je ideální, protože z něj lze udělat cokoli, vymodelovat strašáka či fackovacího panáka na míru několika cílovým skupinám.

Selfíčko ze smutku

Ukusuju z pořád ještě trochu teplé francouzské večeře a spolu se vzrušením z perfektně odvedené TV podívané cítím existenciální nejistotu. K ještě silnějšímu zážitku se potřebuju identifikovat s nejméně jednou stranou dramatu. S oběťmi snadno soucítí každý, ale co samotný útočník? Byl to jen chlápek, který už nechtěl věčně čekat, že bude líp? Nešťastník, kterému utekla ženská? Kdo by si to nechtěl vyřídit s celým světem! Za to, že je bez práce; za to, že se na člověka každej akorát tak vysere a všichni mají jen chytrý kecy; za to, jak je těžký najít holku, aby nebyla kráva; za to, že je pondělí – a šlápnout na plyn a jedem!

Nebo mám skutečně, upřímně lidsky blíž k jeho obětem? K dovolenkářům v luxusním letovisku, kam se podívám leda tak na obrazovce? K nosičům plyšáků a svíček? K prvnímu přejetému muslimovi, kterého novináři zuřivě hledají mezi ještě nevystydlými těly zavražděných? Nebo mám blíž k pořádkovým silám, které brání francouzské, tedy evropské, tedy tak trochu i naše hodnoty? Které brání půl roku trvající výjimečný stav?

Ale obrazovka se nepřestává hýbat, „kamínky“ informační mozaiky se v cosi skládají, krásná zpravodajka a provensálské koření navracejí otřesené existenci zase jistotu a smysl.

Hovoří „Čech žijící v Nice“: Francouzi si svůj styl života – lehkost bytí, napovídá mu kulturně vzdělaný moderátor – nenechají vzít.

Jsme ve válce, hřímá hned nato jakýsi politik. Jsme silní a neustoupíme, zamračeně opakuje totéž, co opakoval před půlrokem a před rokem. Musíme se zkrátka sjednotit. Politik dokonce předstihl Islámský stát v přihlášení této organizace k útoku. Kdepak, na nás si nepřijdou.

Turisté v hotelu s výhledem přímo na promenádu utrpěli nepředstavitelný šok a odjíždějí. Ale naštěstí je v hotelech ihned nahrazují novináři, takže turistický průmysl v Nice zůstává nezlomen.

Časovka nejen že se uskuteční v předpokládaném rozsahu – uklidňuje situaci šlachovitý muž v přiléhavém trikotu křiklavé barvy –, ale bude navíc obohacena o minuty ticha. Vrahům a teroristům se nesmíme vzdát.

Vychutnal jsem delší záběr na smuteční výstřih zpravodajkyně a vzpomněl si na svou bagetu. Jak mohou nenávidět civilizaci, která dokáže vyprodukovat něco tak dokonalého?

A potom záběry na oběti. Konečně. Ach ne, to ne, říkám si, a zlomek sekundy poté mě napadá, že přitom asi vypadám trochu jako ve filmu, nebo možná jako blízký pozůstalý. A slyším se říkat to nahlas: To ne! Protože já jsem blízký. Teď jsme všichni jedna rodina spojená zasaženou civilizací, alespoň tedy my, kdo sledujeme v televizi nebo na sítích nepřetržitý přítok zpráv a už nemůžeme snést tu hrůzu. A podezřelí jsou ti, kdo s námi naši slzu nesdílejí. Málem jsem si v tom smutku udělal selfíčko.

Být tak Čechem v Nice

Je jedno, kolik platíte za kadeřníka. Teď nás spojují hodnoty a společně je ubráníme. Ráno jsem vyrazil pro čerstvé sladké croissanty; nemohu říct, že bez pocitu hrdosti.

Zpravodajka měla po dlouhé noci ještě smutečnější kostým a na mě padla teď už opravdová deprese. Kdybych se víc snažil, mohl jsem tam teď být na dovolené! Třeba jako rodina pana Babiše. Můj prožitek by byl nesrovnatelně silnější; všichni známí by se mě ptali, jaké to bylo; byl bych vlastně taky „Čechem v Nice“, který byl přímo na místě a slyšel střelbu, což mi při ohňostroji bylo nápadné… Ano, jsme všichni oběťmi, ale při pohledu na záběry Azurového pobřeží se nemohu zbavit provinilého dojmu, že jsem obětí tohoto strašného činu tak nějak méně.

Jistě, cítím sounáležitost k vyššímu, nadindividuálnímu celku (a cítil bych ji i bez čerstvých croissantů), který pojí ta nejhumánnější emoce: soucit. Soucit a vzrušení z krve. Jsme ve válce, jsme ve válce – opakují nám politici, tahají z nás čím dál větší peníze, instalují na každém rohu kamery, omezují občanská práva – a jediné pořádné obrázky, které z celého slavného válčení máme, je igelitový pytel tvaru a velikosti dítěte. Evropského dítěte! Platíme si válku kdesi v tramtárii a nevidíme žádné výsledky, dokud tyto výsledky nepřijdou až za námi na pláž. Na oslavu výročí svobody, rovnosti a bratrství.

V Turecku je to jiné. Hned večer se jiní teroristé pokusili svrhnout prezidenta Erdoğana. Nejdřív jako teroristé nevypadali; dlouhou dobu jsem měl za to, že konečně proti pošukanému prezidentovi se směšným knírkem zasahuje armáda – pojistka demokracie a záchranná páka v tureckém systému brzd a protivah. Že šlo o bandu teroristů (a nikoli, řekněme, medovou revoluci), bylo jasné až další den, kdy to na celé čáře projeli. Odvetná čistka, kterou prezident Erdoğan okamžitě rozjel, je rozhodně lépe připravená než samotný puč.

Jen nevím, a analytici se na tom také neshodují, jak to teď bude v Turecku s lidskými právy. Erdoğan má ovšem nyní tak silnou pozici, že si u NATO i EU jistě vyjedná nějakou výjimku. A i kdyby ne, tak koncentráky pro uprchlíky budou vypadat pořád líp a „pochopitelněji“ v tvrdé diktatuře, než aby o ně demokratičtí státníci zakopávali u salonfähig spojence. U diktátora se porušování lidských práv předpokládá a moderní evropský státník jej dokáže i využít pro demokratické účely.

Později přišly zprávy o další střelbě na americké policisty, ale to za kontinuální vysílání ani nestálo. Teror, alespoň ten individuální, je vlastně nuda. Navíc Louisiana… Po tak náročném víkendu mě ani nebaví hledat to na mapě.

Ještě že je venku hnusně, a člověk si tedy nemusí vyčítat, že zírá do obrazovek, místo aby šel ven chytat klíšťata a melanomy.

Ale památky nasvícené trikolórou jsou moc krásné. Vzpomínku na ně si uchováme ve svých srdcích.

Autor je spisovatel.

 

A2LARM