Jedna vlajka, jeden národ, jedna země, jeden stát


Turecký pokus o převrat i současné utužování poměrů jsou výsledkem roky trvající vnitřní tenze.

Už měsíc zdobí Turecko ohromné červené národní vlajky s bílým půlměsícem – natažené na budovách, na zastávkách, mezi věžáky. V dopravních prostředcích hraje národní hudba a jsou čteny jména „şehitler“ – mučedníků obrany republiky. Cestovatel dostane v letadle turecky a anglicky tištěný červený křídový papír s dlouhým odstavcem o nedávných událostech úspěšné obrany národa. Metro v Istanbulu je zadarmo. Hraje v něm několikaminutové video: černě oděný muž s koženými rukavicemi se přiblíží k ohromnému stožáru s tureckou vlajkou, vetře se dovnitř a přesekne lano, na kterém vlajka visí. Velká vlajka padá. V půltuctu míst po celém Turecku pozorujeme, jak se dělník, zemědělec, matka, student či pastevec obracejí k vlajce, vidí její pád a bez váhání opouštějí práci, seskakují z traktoru, dávají se do běhu směrem k ní. Mnozí další se přidávají. Ke stožáru dobíhají velké zástupy, lidé lezou přes hlavy druhých nahoru k vrcholu stožáru, na záběru animace z dálky vypadají jako mravenci, až mladý pohledný muž vyšplhá zcela nahoru, zachytí volný konec železného lana, rozhlédne se naposled a skáče s ním v ruce dolů. Jeho pád, jeho oběť pro národ, vlajku opět vynáší vzhůru a obnovuje hrdost celého národa. Tak v zkratce působí profesionální, působivé, i když poněkud teatrální propagační video, opakující se v nekonečné smyčce v metru.

Inscenace národní jednoty

Západní média popisují masové čistky ve státním aparátu. Počet zadržených je přitom stále ještě nižší než v případě některých z dřívějších úspěšných pučů, jež Turecko v minulosti zažilo. Kromě čistek vláda komunikuje s občany smskami, mobilizuje k pravidelným veřejným shromážděním. Mimo to zastavila zahraniční cesty všem lidem působícím na akademické půdě, zrušila tisíce plánovaných výměnných pobytů, jako je Erasmus, a obviňuje Západ z podlé konspirace proti národu.

Turecká politika není od počátku nesena klasickými, evropskými politickými stranami, které by zastupovaly různé sociální skupiny.

V zemi samotné se rozehrává pečlivě inscenované drama národní jednoty. Poprvé za posledních několik let můžeme být svědky veřejných demonstrací, spojujících většinu politických sil – hegemonickou Erdoǧanovu AKP, ale i tradiční turecké nacionalistické strany (bez pozvání prokurdské HDP).

Pro mnoho Turků se udála zatím bezprecedentní věc. Dříve všemocná armáda se musela sklonit před politikou. Násilný pokus o puč, při kterém nejasná vojenská skupina nechala střílet do lidí a na parlament, neuspěl. Přívrženci prezidenta Erdoğana, ale i jeho odpůrci a konkurenti, se jednoznačně postavili proti dalšímu zásahu vojenské moci do politiky a na obranu republiky. Velká část Turků to vnímá tak, že se ubránila právě republika, další si myslí, že zvítězil politický idol mas, které dříve neměly možnost se politicky identifikovat s elitářským, sekularistickým státem. Až pragmatická, lidová politika vlády AKP, která předsedala bezprecedentní modernizaci země za posledních deset let, otevřela instituce posilující střední třídu i konzervativním Anatolcům a prosazovala ideologii národní politiky a zpřístupnila stát a jeho služby občanům.

Krvavý pokus o puč je v tomto ohledu dojista oním božím požehnáním, jak se o něm Erdoğan vyjádřil. Je velmi těžké spekulovat o všech možných, zcela jistě ještě dramatičtějších důsledcích puče, kdyby uspěl a byl např. zatčen prezident. Velmi pravděpodobně by poté následoval mnohem hlubší národní rozkol, násilí a dlouhodobá destabilizace a je třeba jasně vyjádřit úlevu nad tím, že ke svržení legitimní vlády nedošlo.

Vítězství volené vlády je ale také zcela jednoznačné a vláda je schopná vytěžit z něj maximum – například spojit „národ“ proti jasně danému „vnitřnímu nepříteli“. Ať už byl za pučem kdokoli (zatím nebyl jmenován jednoznačný vůdce ani jeho konkrétní cíl), dnes se dříve znesvářené strany a frakce spojují proti difuznímu nepříteli, gülenovu hnutí, které bylo okamžitě označeno za původce puče.

Bez ohledu na oprávněnost nařčení potvrzuje tento obrat již několik let platnou politickou logiku. Turecko asi nelze vnímat pouze prizmatem obrany liberálních demokratických hodnot, které právě pod náporem Erdoğanovy autoritářské politiky oslabují. V pozadí se již desetiletí odehrává celá řada složitějších procesů usilujících o nadvládu nad státem i bojů o charakter státu a politiky vůbec a „puč“ je prozatímním vyvrcholením určité nekonvenční politiky.

Nekonvenční politika

Válka mezi dvěma rozdílnými, ale v mnohém podobnými politickými islámskými proudy – Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) a gülenovým hnutím Hizmet – již totiž panuje nejméně šest let, v otevřené formě pak od roku 2013. Turecká politika není od počátku nesena klasickými, evropskými politickými stranami, které by zastupovaly různé sociální skupiny. V armádě, správě, justici i policii proti sobě stojí ideologické proudy, které skrze stát dávají formu celé národní politice. A turecký stát ještě není neutrální administrací, jež by byla schopná naplňovat politiky rotujících politických projektů, ale nástrojem k proměně společnosti.

Když v roce 2002 přišel Erdoğan a jeho AKP k moci, začal demokratizovat stát řízený autoritářskými kemalistickými elitami. AKP byla poslední mutací islámské politické opozice ke kemalismu, mutací, která se pragmaticky zřekla politického islamismu, přijala za svůj způsob fungování restriktivní turecké demokracie a vypracovala se v efektivní politickou sílu skrze úspěšnou municipální politiku. Jako jediná strana s drivem, s reformním programem a se schopností postupně konfrontovat a rozšiřovat působnost parlamentu a vlády Erdoğanova AKP tureckou politiku trvale přetvořila. Ovšem za demokratickými a ekonomickými reformami, které byly velmi vítány Evropou, probíhala nekonvenční politická válka o vliv ve státě mezi neoficiálními vlivovými skupinami.

Armáda v roce 2007 nepokrytě pohrozila pučem – AKP totiž porušila nepsaná pravidla a poslala svého člověka kandidovat na Atatürkův úřad prezidenta. AKP se hrozbám puče ubránila právě nekonvenčními metodami: agresivním útokem na individuální armádní špičky. Skrze vykonstruovaný politický megaproces obvinila stovky armádních kádrů z přípravy puče.

Vnitřní válka

Tehdy se k AKP se svou sítí prokurátorů přidala jiná turecká politická síla, hnutí gülenovců, největší islámské nábožensko-politické hnutí v Turecku. Vzniklo v tradici modernistické, reformní duchovní nauky nurculuku, jež se rozšířila jako odpověď na násilnou sekularizaci Turecka. Charismatický imám Fethullah Gülen ji od sedmdesátých let přetvářel na ideologii schopnou organizovat islámsky uspořádanou, sociálně konzervativní komunitu. Jejími klíčovými body byly služba komunitě (hizmet), dialog, vyhýbání se politice, moderní vzdělávání a proaktivní vyhledávání sociálního vzestupu. Současně ale vznikala i neformální podpůrná síť lidí, kteří vzešli ze stejných škol, sdíleli stejné konzervativní hodnoty, obdivovali stejného muže a vděčili jeho příznivcům za svůj úspěch. Neformální hnutí vybudovalo početné řetězce podniků a zejména škol po celém Turecku, ale i ve střední Asii, na Balkáně, v USA a v Africe. Provádělo dokonce svou vlastní zahraniční politiku, postavenou na pozitivním image tureckého islámu a mezináboženského dialogu, což bylo na Západě vděčně přijímáno jako alternativa k islamismu. V Turecku se hnutí kromě škol soustředilo na velká média, sdružení spřízněných podnikatelů, ale i na způsob, jak se uchytit ve státní správě, na soudech, v policii atd.

Hnutí Hizmet bylo během dřívějších pučů vždy loajální k vládě, distancovalo se od dřívějších islamistických stran a neprojevovalo se politicky. Až v konfrontaci AKP s armádou se hnutí skrze média nebo prokurátory postavilo za Erdoğana, který sice vyhrával volby, ale zdaleka se nemohl opřít o tak širokou síť příznivců.

V tažení proti armádě spojenectví AKP a Hizmet zaznamenalo úspěch, ovšem později se justiční válka obrátila proti spojencům AKP a potom proti Erdoğanovi samotnému. Nejprve justice napadla politiku tajných vyjednávání s kurdskou PKK, potom v roce 2013 obvinila členy AKP z vážné korupce, včetně nahrávek inkriminujících Erdoğanovu rodinu. V roce 2014 vyhlásil Erdoğan gülenovcům válku: prohlásil, že tvoří „paralelní stát“ a začal systematicky napadat jim spřízněné skupiny a firmy, jako například přední deník Zaman, banku Asya a podobně. Letos v květnu vydal na Gülena zatykač. Souběžně se stát a v něm hegemonická AKP snaží převzít například i onu soft power diplomacii, kterou dlouho před státem prováděli gülenovci – třeba budováním vlastních tureckých univerzit a státních kulturních institutů v zahraničí.

Vnitřní politická válka mezi konkurenčními mobilizačními projekty AKP a gülenovců o vliv ve státě tedy trvá již třetí rok a nezdařeným pučem vyvrcholila. Od začátku tohoto střetu vláda porušuje celou řadu svobod a demokratických principů, současné zatýkání a čistky jsou jeho pokračováním.

Samotná existence dlouhodobých konfliktů mezi různými vlivovými skupinami uvnitř institucí je ale překážkou jakéhokoli vývoje směrem k funkční demokracii. K historickým obětem tohoto sváru patří například proces smiřování s kurdskou menšinou, který probíhal nekonvečně a loni byl zcela zastaven obnovenou válkou na východě Turecka, nebo aktivní, byť konzervativní étos tzv. anatolských protestantů. Vnitřní svár totiž politizuje řadu modernizačních procesů, které by jinak mohly, a měly, probíhat pragmaticky a dohodou.

Ona pečlivá orchestrace národní jednoty, jakkoli manipulativní se zvenčí jeví, je vládní odpovědí na vnitřní polarizaci, kterou Turecko zažívá. Přes viditelnou modernizaci Turecko ještě nedokončilo přechod ze státu ovládaného jedním typem autoritářských elit k moderní pluralistické zemi. Jasná nadvláda jiné, o něco inkluzivnější a stále ještě volené elity AKP je možná jednou z jejích etap. Jakkoli jsme na to v Evropě zapomněli, politický národ buduje svou jednotu násilně a zřejmě se nedaří přeskočit tuto dramatickou část a nastolit liberální pluralismus dekretem.

Autorka je analytička Asociace pro mezinárodní otázky.

 

A2LARM