Foto Pexels, Creative Commons, CC0 1.0
Poslední ekonomickou krizi vyvolanou napadením Ukrajiny Ruskem zaplatily v podobě obrovského nárůstu životních nákladů takřka všechny společenské vrstvy. Jen zlomek nejbohatších naopak ještě více zbohatl. A tak je to se vším. Ekonomické propady a sociální nejistota ohrožují stále větší části společnosti, ale špička bohatne čím dál rychleji. Přesto se politická debata na toto téma prakticky nevede. V současné politické diskusi je legitimní stavět různé druhy zdí, vyhlašovat válku chudým, závislým nebo lidem bez domova, ale seriózní diskuse o radikální změně v přerozdělování vás zařadí k extrémistům. Pokud si miliardáři a uhlobaroni v čase energetické krize kupují zámky a fotbalové kluby, skutečně není problém v detailech dávkového systému a skutečně nepomůže deštník proti drahotě.
Demokratická diskuse se scvrkla na boj proti korektnosti a řešení podružných technikálií. Otázku, v jaké bychom chtěli žít společnosti, si raději už ani neklademe.
Česká debata je ukázkovým příkladem tohoto zoufalství. Na chudobu se sem tam nadává, ale skutečně a systematicky ji řešit pomocí investic do regionů, do školství, do bydlení a do infrastruktury si nikdo nedovolí ani navrhnout. Vyžadovalo by to totiž další zdroje. Morální paniku vyvolá každé tzv. zneužití dávek, proti kterému se jako proti mytickému fenoménu neustále bojuje, ale bohatnutí miliardářů na úkor většiny politickou reakci nevyvolá. Nepřijde Marian Jurečka a nebouchne do stolu s tím, že na toto už se jako lidovec nemůže dívat. Že přece není možné, aby rodina s malými dětmi neměla na jídlo a na teplo, zatímco pár superbohatých lidí dál bohatne. To vůbec. Místo toho dva roky opakuje, jak zatočí se zneužíváním dávek.
Přitom se nedá říct, že by česká média chudobu ignorovala. Závažné strukturální problémy regionů nebo podfinancovanost a nedostupnost služeb jako zdravotnictví nebo školství jsou v posledních letech diskutovaným tématem. Pouze se při diskuzích o jejich řešení nemluví o nesouměřitelné nerovnosti, o tom, že superbohatí neplatí svůj podíl do společné kasy, o tom, že lidé jako Křetínský nebo Tykač bohatnou na bídě ostatních a stát s tím nejenže nic nedělá, ale jejich byznys ještě podporuje. Když během covidu znovu zbohatla uzounká nejbohatší elita a zbytek lidí zchudnul, ani to nebylo předmětem politické diskuse. Přitom nárůst nerovnosti se objevuje pravidelně jako jedno z rizik pro budoucnost demokracie.
Ztrácení soudržnosti
Český stát přitom ztrácí schopnost daně vybírat tak, aby sám sebe uživil. Takřka všichni politici si zvykli nadávat na státní výdaje a předhánět se (aspoň rétoricky) v šetření, ale o nerovnostech a nejbohatších nemluví. Jejich majetky se staly tak nedotknutelnými, že pouhé mluvení o struktuře společnosti a růstu nerovností by se jich mohlo dotknout. Kromě vlády o nich pochopitelně příliš nemluví ani šéf opozice a miliardář Andrej Babiš. A tak se opozice s vládou hádá, kdo málo šetří a kdo moc zvyšuje daně. Nikdo nechce řešit problémy, které skutečně máme. Demokratická diskuse se scvrkla na boj proti korektnosti a řešení podružných technikálií. Otázku, v jaké bychom chtěli žít společnosti, si raději už ani neklademe.
Demokracie na Západě jako politický systém nyní čerpá legitimitu zejména ze srovnání s agresivní ruskou diktaturou Vladimira Putina, která se už dva roky neúspěšně snaží zničit Ukrajinu. Česká politická reprezentace dává najevo svoji neutuchající ochotu pomáhat napadené zemi a je ochotná přinášet ve jménu solidarity a demokracie oběti. Téma Ukrajina se tak stalo součástí sociálního konfliktu v Česku. Nacionalistická opozice zpochybňuje tuto solidaritu a horuje ve prospěch národního sobectví. Pochopitelně je úspěšná zejména u lidí, kteří následky energetické a cenové krize posledních let pociťují zvlášť bolestivě.
Aby kvůli tomu zdanila miliardáře a nadnárodní korporace a z těchto příjmů financovala zbraně a další pomoc napadené zemi, nikoho ani nenapadne. Přitom válka v nedaleké zemi dělá českou společnost zvláště zranitelnou. Kromě přímých finančních nákladů testuje české kapacity příliv ukrajinských uprchlíků a psychiku všech napínají obrazy válečných hrůz. Solidaritu s Ukrajinou se ale česká vláda neodhodlala rozprostřít solidárně a naložila ji na bedra chudších.
V tomto roce budou v Evropě i v USA volby, které ukážou sílu soudobé krajní pravice. Ta hodlá prosperitu Západu stavět na osekání jakékoliv ohleduplnosti dovnitř i ven – vůči přírodě, migrantům i vlastním pracujícím. Řešení rostoucí hypernerovnosti rozhodně nepatří k politickým prioritám lidí jako Donald Trump, Tomio Okamura nebo Giorgia Meloni. Jenže něco velmi podobného se dá říct i o většině liberálního demokratického tábora. Macron ani Fiala se také nehodlají zabývat vlivem finančních oligarchií na společnost a politiku, natož aby se je snažili potlačit. Rostoucí hypernerovnosti už dávno nejsou jen otázkou sociálních práv, ale ovlivňují také podobu zastupitelských demokracií. Struktura společnosti, ve které malá skupinka vlastní většinu majetku, dlouhodobě nepřispívá k demokratickému uspořádání. A bez diskuze o změně tohoto stavu je demokracie jen takové plkání.
Autor je redaktor Alarmu.