Foto David Sedlecký, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Temné období před zimním slunovratem rozsvěcují dva melancholické svátky – Dušičky a Vánoce. V jejich mezičase slavíme taky Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Nejen svíčková forma, ale i nálada tohoto svátku jako by svým sentimentem konvergovala k oněm dvěma. Pražané a skrze média i zbytek státu vstupují do stroje času rekonstrukce onoho pátku před čtyřiatřiceti lety. Výročí ale zdaleka není jen pohlednicí z minulosti, zároveň představuje cenný hodnotový symbol, o nějž se v současnosti vede lítý politický zápas, který zdaleka nekončí již tradiční brzkou ranní přítomností Andreje Babiše na Národní třídě.
Krádež i nedorozumění
Z letošních ohlasů považuji za jeden z nejpříznačnějších zrovna ten, který už pro mnoho lidí není relevantní, neboť jeho aktéři, Miloš Zeman a Václav Klaus, jsou již definitivně muži minulosti. Byli to ale právě tito dva nejvlivnější politici demokratické éry, kteří jí vtiskli svou hodnotovou tvář, jakkoliv by někdo řekl škleb. Jejich setkání v pátečním speciálu CNN Prima News ale přinesl své plody: „17. listopad. Ty symboly, Národní třída, nám byly ukradeny a obsazeny lidmi, kteří si to nezaslouží a kteří na tyto věci měli jiný názor než my dva,“ zahájil sváteční debatu k výročí demokracie Václav Klaus.
„Nechci být lacině kritický, ale za co se vlastně tehdy demonstrovalo? Konec vlády jedné strany, svobodné volby, to je v pořádku. Protestovalo se také vůči stupiditě některých vládnoucích politiků. V současné době se tato stupidita, mírněji řečeno, chcete-li, amaterismus, vrací, “ řekl záhy Zeman. Jistě, energetická krize, rekordní inflace a ekonomický propad občanů Česka může připomenout podobnou materiální frustraci z konce normalizace. Nakonec i obsese vládních představitelů komunikací, kdy jsou přesvědčeni, že voliči jsou s nimi nespokojeni pouze kvůli tomu, že špatně komunikují své úspěchy ve složité době, může mít analogii ve vysvětlování ekonomických trablů strany a vlády, které z Miloše Jakeše vyrobilo dějinný virál.
Společenská nespokojenost s pozdním reálným socialismem tak byla nesena nejen propadem životní úrovně a erozí hodnot, ale i ekologickými apely včetně takových, které by kdekdo dnes nazval ekoterorismem.
K jádru svého poselství se obě tyto proruské postavy nejnovějších českých dějin dostaly záhy. „Zelená ideologie je svého druhu totalitní ideologie,“ řekl Zeman s odkazem na studentstvo, které se hlásí k myšlenkám klimatické spravedlnosti a záchraně planety před úplným ekologickým rozvratem. Mezi jakési zelené škůdce prosperity, kterou si tito muži nedovedou představit bez naší energetické závislosti na Rusku a obecně fosilních zdrojích, oba někdejší prognostici možná trochu překvapivě zahrnuli i vládu. „Naše strany nepřiznávají, že jsou fanaticky zelení, a bez protestu přijímají šílenosti této ideologie. Ta zelenost to všechno rozmazala,“ řekl Klaus.
Z pohledu dějinné analogie mezi politickou a energetickou krizí lze pak hospodářsko-zahraničně-politické angažmá těchto mužů – se zvláštním přihlédnutí ke Klausově příklonu ke klimatickým dezinformacím, vnímat skutečně jako pragmatiky, kteří demokratické revoluci navzdory o několik dekád prodloužili naši fixaci na petrochemii a Rusko. A právě tu vláda nyní zradila. Nikoliv samozřejmě nějakou zelenou transformací ekonomiky, tady nás jako toho pomaleji chápajícího táhne za flígr Evropa, ale svým postojem k Rusku v souvislosti s jeho napadením Ukrajiny.
To, co v nějaké až panoptikální verzi ztělesňují Klaus se Zemanem, má ale i svoji soft verzi, která je rámována kapitalismem a až hysterickou péčí o jeho neblahý osud. V očích blahobytné části společnosti, co si tak ráda užívá konzumu, který často zaměňuje s demokracií a svobodou, ohrožují kapitalismus právě nonkonformní studenti, kteří protestují proti stále zjevnějším disproporcím mezi strůjci ekologické zátěže a těmi, na které především dopadá. To lze zestručnit tak, že zatímco životní styl nejbohatších ruinuje planetu, klimatický rozvrat ohrožuje právě ty nejslabší a to ve smyslu geografickém, sociálním, společenském i individuálním, kdy se Západem a Severem prohrává Východ a Jih, se střední třídou chudina a s miliardáři my všichni. A tak nejen ti, co se se svatojiřskými stužkami natřásají na rautech ruské ambasády, ale i nově zbohatlí „klasičtí pravičáci“ kopou za jistoty petrochemického blahobytu, automobilismu a overturismu, tedy globalizovaný hyperkonzum nakupování a cestování, které jsou jim esencí svobody.
Za všechny lze výročně zmínit třeba Miroslava Kalouska, jenž se vyjádřil na síti X: „Peníze, za které tito mladí studují a konzumují další bezplatné služby, generuje kapitalismus. Peníze, které se investují do ochrany klimatu, generuje kapitalismus. Protestovat proti kapitalismu v den oslav svobody a demokracie je politováníhodné nedorozumění. Je to ve skutečnosti protest proti vlastním zájmům a proti svobodě.“
Co jsme chtěli a co nám generuje kapitalismus
Jakkoliv mají politici, které na světlo dějin vynesly porevoluční okolnosti, pocit, že přesně ví, co chtěli studenti v roce 1989, opak je pravdou. Režisér Jan Špáta natočil v roce 1964 pro Československou televizi anketu mezi mladými lidmi Největší přání. V roce 1989 se mezi mládež vydal s kamerou podruhé. V asi hodinovém putování mezi metalisty, pankáči, folkaři, učni, vojáky a obecně mládeží se dozvídáme mnohdy asi nijak nepřekvapivé tužby. Miroslava Kalouska by dnes možná zarazilo, že si přesně nikdo z nich nepřál kapitalismus. O něm jsou zde dvě skromné zmínky, obě ve smyslu, že jde o nežádoucí systém, protože bere svobodu, jakkoliv součástí stejné odpovědi byl naopak požadavek možnosti drobného podnikání. Jak to vypadá s drobným podnikáním dnes, všichni víme, to je ale na jiný text.
Tehdejší studenti, učni a mladí dospělí se ale kromě soukromých přání mít se dobře a vzít si „hezkou, skromnou a pracovitou ženu“ nebo muže, „co mě bude mít rád“, vyjadřují i ke společenským problémům, jakkoliv mnohdy zdráhavě s ohledem na možnosti represe. A tady by byli možná Klaus, Zeman, Kalousek a mnozí další překvapeni ještě více. Tehdejší mládež, překonala-li ryze osobní horizont přání, byla, řekněme jazykem dnešního establishmentu a mocenské třídy, dočista ekoteroristická a zelenototalitní! Trápilo ji ničení přírody, jedna z trampkyň doslova říká, že chce „pracovat, aby byla příroda velká a krásná“. Mladí měli „mozek vymytý zelenou ideologií“ evidentně už tenkrát a nepotřebovali k tomu ani žádné „politické neziskovky“. A už tenkrát jim režim dovolil nanejvýš sbírat papírky po lese a tahat pneumatiky z potoků. Jaképak odsiřování severočeského průmyslu, soudruzi! Zmínka dojde i na zvětšující se ozonovou díru.
To byl ale jeden z těch menších problémů vlivu člověka na ekosystém, navíc se tehdy na rozdíl od současných problémů skutečně řešil – ano, „totalitním“ zákazem freonů, a tedy doslova diktováním podnikatelům, co můžou a nemůžou dělat. Zároveň to nebyla iniciativa „komunismu“. Podivuhodné časy.
Kromě ničení přírody trápil tehdejší mladé nedostatek svobody slova, pokrytectví, kariérismus a podobné triky společenského pohybu vzhůru, které známe i dnes. Za zmínku pak stojí i kulturní nároky, které odpovídaly tehdejší době: opakovaně formulovaný požadavek, aby sem jezdilo více metalových kapel, jiný respondent chtěl žít v USA, protože tam je breakdance, v odpovědích se opakuje nelibost k zákazům na folkové scéně.
Společenská nespokojenost s pozdním reálným socialismem tak byla nesena nejen propadem životní úrovně a erozí hodnot, ale i ekologickými apely včetně takových, které by kdekdo dnes nazval ekoterorismem. Ale taky to byl stav a dostupnost kultury, které tehdy mladé skličovaly. Nakonec ale právě (pop)kulturní osobnosti pomohly rozhýbat i mlčící většinu, jedním z hlavních míst rozbíhající se revoluce bylo hned od soboty 18. listopadu Realistické (dnes Švandovo) divadlo a akt zahájení revoluční stávky většinou pražských i částí mimopražských divadel.
Podíváme-li se dnes na dynamiku společenské nespokojenosti, jsou to právě ekologické iniciativy, humanitní a společenskovědní studenti a vědci, nezávislé kulturní iniciativy i profesionální umělci (s výjimkou hrstky celebrit), ale také učitelé nebo sociální pracovníci, kterým je v této společnosti nejhůř. Pokud má Kalousek pocit, co všechno krásné nám generuje kapitalismus a že nezbývá, než být vděčný, mohl by se to pokusit nějak blíže vysvětlit všem těm protestujícím z poslední doby, ať už jde o Nenechme kulturu utichnout, snahu prekarizovaných intelektuálů o nápravu současného nedobrovolného švarcu v apelu na ministerstvo kultury se Statusem umělce, všechny ty protesty od Univerzit za klima, stávek vysokých nebo nakonec příští týden i středních škol.
Možná by bylo nejjednodušší, kdyby to chtěl vysvětlit rovnou současným ministrům, pod jejichž správou to vypadá, že kulturu, školství nebo vědu nemáme díky kapitalismu, ale navzdory, neboť pod příslušnými ministry všechny tyto sektory hlavně degenerují, kapitalismus sám o sobě jim evidentně úplně neprospívá.
Zpátky ke Klausovi – jestli si připadá okraden, jak by si dnes měli připadat ti, kteří dali revoluci étos, tvář, sílu a jejichž hodnotami se zaklínaly společenské změny? Lidská paměť je zrádná, jen nedokonale jí dopomáhají historici, ale slyšel-li jste někdo o revoluci prognostiků či petrochemické revoluci, určitě dejte vědět.
Disidenti píšou Fialovi
V roce 1975 napsal dopis tehdejšímu generálnímu tajemníkovi a záhy prezidentovi „doktoru Husákovi“, jak jej pisatel oslovuje, Václav Havel. Tehdejší disident mocnému muži vysvětluje, že navzdory vnějším znakům prosperity a spokojenosti, kdy v „našich závodech a úřadech se ukázněně pracuje, práce občanů má viditelné výsledky ve zvolna se zvyšující životní úrovni, lidé si staví domy, kupují auta, plodí děti, baví se, žijí…,“ zároveň prožíváme hlubokou společenskou krizi. Doktor Husák tehdy neodpověděl, ale kdyby ano, klidně by mohl jako v nějaké sci-fi, kde se cestuje časem, citovat Kalouska a vzkázat dramatikovi, že všechen blahobyt generuje socialismus a má mu být vděčný a že jde o politováníhodné nedorozumění.
I dnes bezmocní píšou mocným. Například několik signatářů Charty 77 se vloni dopisem obrátilo na předsedu vlády Petra Fialu, aby napravil dopad vadně formulovaného zákona, podle nějž by měli uznaní účastníci třetího odboje dosáhnout na průměrný důchod. Tento zákon alespoň v nějaké míře u nejaktivnějších odpůrců režimu napravuje perzekuce (vyhazovy z práce, zařazování na pozice neodpovídající kvalifikaci, šikanu, která tlačila lidi do emigrace, věznění apod.), kvůli nimž dotyční nemohli odpracovat zákonné roky podmiňující vznik nároku na důchod. A protože se problém týká již jen několika jednotlivců (Vratislava Brabence, Jany Jonákové, Karla „Charlieho“ Soukupa, Vlastimila Třešňáka nebo Pavla Zajíčka), pisatelé se nedožadovali nutně změny zákona, jen zmírnění jeho tvrdosti.
Tentokrát erár odpověděl, leč s byrokratickou arogancí každému asociálnímu režimu vlastní. Žádost zamítnuta, konkrétně šlo například o Charlieho Soukupa, jehož starobní důchod činí necelé čtyři tisíce korun. Dotyční si mají vyběhat sociální dávky. Výsledkem je, že disident a zakladatel Libri prohibiti Jiří Gruntorád (spoluautor původního dopisu premiérovi) protestně hladoví v přístřešku před úřadem vlády – požaduje kromě nápravy situace svých souputníků i odvolání či odstoupení ministra sociálních věcí Mariana Jurečky.
Kromě studentů, ekologů, kulturních pracovníků a humanitních vědců to nakonec taky vypadá tak, že revoluce byla tak trochu ukradena i disidentům. Zatímco ti tedy zaháleli v emigracích, na kavalcích československých věznic a mrhali svými talenty v kotelnách, jako myči oken nebo uklízečky, inženýři Zeman a Klaus měli své kariéry už dávno rozjeté směrem vzhůru a čerstvý inženýr Kalousek svůj první zápočtový list pilně plnil jako technolog a referent investičního útvaru v národním podniku Mitas Praha od roku 1984. Možná není obvyklé mluvit o důchodech v souvislosti s demokracií. Je to ale škoda, protože to má své důvody.
Právě Václav Havel ve svém dopise Husákovi popisuje záludnost posttotalitního režimu, který už přece jen tolik nelpí na popravách a politický proces si představuje trochu jinak než Gottwaldovi sekerníci: „Dnešní nátlak má formy jemnější a vybranější, a i když i dnes existují politické procesy (jejichž mocenská zmanipulovanost je každému známa), reprezentují už jen hrozbu krajní, zatímco hlavní váha je přenesena do oblasti nátlaku existenčního.“
Havel popisuje společnost, kde konformita odměňuje apolitické, neprotestující, pracovité: „Shánějí domů vybavení, hezké věci, chtějí pozvednout úroveň svého bydlení, zpříjemňují si život, budují si chaty, pečují o svá auta, věnují větší pozornost svému jídlu, ošacení, domácímu pohodlí, prostě orientují se především na materiální parametry svého privátního živobytí. Tato sociální orientace má pochopitelně příznivé hospodářské důsledky.“ Kdo by to nechtěl, že? I naše současná vláda by dotyčné jen pochválila za roztáčení kol spotřeby domácností. Zároveň Havel ale pojmenovává fenomén politického apartheidu, kdy lidé nepohodlní jako umělci, intelektuálové, rebelové jsou od těchto statků odříznuti byrokraticky. Tento vynález se ale povedlo celospolečensky aplikovat až v éře kapitalismu.
Systém a budoucnost
Ve Špátově dokumentu se také několikrát objeví výtka, že režim není demokratický, tedy „skutečně“ demokratický, tedy že o sobě tvrdí něco, čím není. To dobře známe i ze současného politického marketingu, když se například aktuální vládní koalice bez uzardění prezentuje jako prozápadní, demokratická, usilující o vzdělanou moderní společnost. Všeho dosahují zatím tajuplnou mystickou cestou, kdy na vzdělání, kulturu, vědu apod. jde stále méně peněz (poměrově k HDP, jakkoliv nominálně to vzhledem k inflaci nemusí takto na první pohled vypadat). Anebo prostě jen ohýbají jazyk čili lžou jako komunistická gerontokracie.
Případně, to je další možnost, podléhají své ideologii, kdy si myslí, že všechno od zítra nebo hned, jak skončí tato x-tá krize, vyřeší trh čili kapitalismus. Výsledek je vždy stejný – společnost neorganizuje humanismus, solidarita, odpovědnost, kulturní a demokratické hodnoty, ale jako semiperiferie globální ekonomiky se zmítá a eroduje v nahodilých dopadech rozhodnutí vzdálených finančních elit, na něž nemá naprosto žádný vliv (na evropské úrovni často vlastní vinou).
Eroze studentských přání tak definitivně vrcholí nejen jako revoluce petrochemická, ale také asociální. To, co režim pozdního socialismu aplikoval prostřednictvím kádrovacího systému individuálně a vzdorovitým se mstil kariérní a pracovní perzekucí, kapitalismus obsahuje inherentně jako svou neviditelnou kádrovací ruku. Nemusí nic zakazovat, stačí vytvořit takové existenční podmínky, v nichž nebude možné důstojně fungovat. A protože jak pro komunismus, tak pro kapitalismus se tvoří místa nebezpečné reflexe právě mezi vzdělaneckými a kulturními elitami, bude pro příště nejlepší, je doslova vyhladovět nebo aspoň vyčerpat nutností vícera úvazků a pracovních povinností, aby neměly roupy.
Zástupy dnes sice vzdělaných, ale prekarizovaných elit, pro jejichž rozvoj stát za třicet let nedokázal vytvořit udržitelné podmínky, se stanou budoucími „šárlí soukupy“. Asociálním způsobem postupující osekávání důchodů bude pro tyto lidi, kteří dnes živoří, za dvacet třicet let znamenat, že žádný důchod už nedostanou a jestli, tak v rozsahu těch, za něž Jiří Gruntorád drží hladovku.
Na Národní třídu se dnes i pod dojmem blížících Vánoc chodí dojímat establishment a střední třída. Mnozí z nich i věří tomu, že poslední zbytky nespravedlnosti zmizí s několika bělovlasými jednotlivci, prostřednictvím jejichž důchodů se jim dodnes každý měsíc vysmívají tehdejší politruci. Leč není tomu tak. Listopad 1989 se stává jednoznačně naším nejsmutnějším svátkem, jímž si můžeme každoročně připomínat všechny ty studentské ideály, s nimiž se tak zběsile zametlo, a který je naopak příležitostí každoročně se studentům vysmát nebo je fotrovsky poučit.
Jan Špáta už nové Největší přání nenatočí, ale my můžeme celkem bezpečně použít ona stará přání, mnohá jsou univerzálně výmluvná. Například jakási punkerka se tehdy chtěla sjednotit a zvítězit. Režisér se ptá nad čím. Odpověď je jednoznačná: „Nad týmto zkurveným štátom!“
Autorka je redaktorka Alarmu.