Sociální inženýři klimatické ignorance. Od Václava Klause k tabákové lobby a zpět

Dezinformace o změně klimatu nejsou nahodilým jevem, za nímž stojí několik jednotlivců. Jedná se o dlouholetou, profesionální a fosilními korporacemi štědře financovanou aktivitu. Co o této dezinformační scéně dnes víme?

Musí být frustrující být klimatickým vědcem a sledovat, jak se v přímém přenosu odehrává to, před čím jste celá desetiletí varovali. Ale ještě více frustrující je otevřít si s odstupem času knihu Modrá, nikoliv zelená planeta – je ohroženo klima, nebo svoboda? od tehdejšího prezidenta Václava Klause. Letos je to patnáct let, kdy kniha, o které se tenkrát hodně mluvilo, vyšla. Klaus díky prezidentské funkci získával exkluzivní přístup do médií, a mohl tak ovlivňovat informování o klimatu po dlouhé roky.

Jeho práce je ovšem jen malou částí mozaiky rozsáhlé dezinformační mašinerie. Ta vyžaduje trvalou péči mnoha odborníků na krizovou komunikaci, právníků, najatých vědců, specialistů na vytváření neziskových organizací, produkci propagačních materiálů, mediální trénink, focus groups, výzkumy veřejného mínění. Jinými slovy dost peněz a dost expertizy. Celý dezinformační ekosystém sestává minimálně ze a) zadavatele, b) strategického poradenství a PR komunikace, c) odborníků na vytváření expertiz a potom také d) „zesilovačů“, tedy jednotlivců a skupin, které sdělení šíří a násobí dosah a e) nakonec i konečných příjemců, zákonodárců, konzumentů a v širším kontextu veřejnosti. Jednotlivé skupiny se pochopitelně mnohdy prolínají a zastupují více rolí.

Pokud je kampaň úspěšná a přesvědčí alespoň část veřejnosti, zmobilizuje velké skupiny nic netušících aktivistů, kteří bojují za průmysl ve svém volném čase, za své prostředky, svými způsoby, ve svých komunitách a ze svého přesvědčení. V takovém případně je sociální konstrukce ignorance úspěšná a reprodukuje se samovolně i ve chvíli, kdy její původní iniciátor od dezinformačních aktivit upustí.

Modrá kniha Klausových omylů

Když si Klausovu knihu přečtete, získáte dojem, že ohledně klimatu je jasné pouze to, že jasné není nic. Není zřejmé, jestli se vůbec otepluje, zdali mají lidé na oteplování nějaký vliv, k jakým změnám to případně povede či jestli s tím vůbec lze něco dělat. Není dokonce ani jasné, zda nevstupujeme do nové doby ledové. Ostatně v době vydání knihy Klaus v Newsletteru CEP tvrdil, že „seriózní vědci se přou, zda vůbec jev globálního oteplování existuje.“

Až na to, že to (v podstatě jako prakticky všechno v knize) není pravda. V odborné literatuře je již několik desetiletí v naprosté převaze jasně artikulovaná pozice: teplota roste. To je zdokumentováno mnoha různými způsoby měření. A roste kvůli změně radiační bilance atmosféry, která je způsobená prudkým růstem obsahu skleníkových plynů. Klaus však ve své knize tvrdí, že většina vědců je jakási neokomunistická revoluční sebranka, která se snaží o globální světovládu, k čemuž používá vyvolávání strachu z ekologické katastrofy. A na základě několika málo zdrojů se Klaus pasuje do role toho, kdo veřejnosti odhaluje celosvětovou vědeckou konspiraci. Má totiž přístup ke „skutečným vědcům“, kteří na rozdíl od propagandy, jejímž cílem je ustanovit novou socialistickou světovládu, popisují nezkreslenou skutečnost. „Rozumní lidé – nepodléhající bulvární žurnalistice a sledující výsledky vědeckých výzkumů – vědí, že člověk není viníkem současné, jak se zdá ,pouze‘ cyklické, fáze globálního posunu klimatu,“ píše v newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku. Pojďme se tedy oprostit od našich bulvárních zdrojů a nechme si Václavem Klausem představit ony seriózní vědce.

Václav Klaus je takovým sociálním inženýrem ignorance, jedním z řady dělníků, kteří po celém světě usilovně pracují na vytváření a udržování specifického druhu nevědomosti. Výsledkem jejich mravenčí přičinlivé práce je mediální prostor okupovaný nesmysly a pseudoproblémy, ve kterém trvá roky se zorientovat.

Z více než 50 zdrojů, na kterých Klaus svoje výpady proti klimatologii staví, je drtivá většina ekonomických. Z několika málo citovaných přírodních vědců se potom téměř nikdo nezabývá specificky klimatem. Klaus se odkazuje pouze na tři údajné klimatology. Prvním je Indur M. Goklany. Ten je ovšem ve skutečnosti elektroinženýr a nikdy nepublikoval žádný klimatologický výzkum. Druhý je Jiří Svoboda. Ani ten není klimatolog, ale matematik a statistik se zájmem o klima, který dělá vlastní amatérský historický výzkum. Nakonec tak v celém textu zbývá jediný klimatolog – Patrick Michaels. Ten byl skutečně prezidentem Americké asociace státních klimatologů a jako jediný má za sebou také odborné publikace k tématu. Zároveň je ovšem také známý tím, že po tři desítky let pracoval pro fosilní průmysl, zastával pozici ředitele výzkumu v think tanku Cato Institute. Cato Institute byl přitom založený ropným magnátem Charlesem Kochem a v průběhu let se vypracoval do jednoho z nejvýznamnějších center dezinformační propagandy fosilního průmyslu. Když si to tedy shrneme, bombastické odhalení Václava Klause o nesouladu v klimatologii se odvolává na jediného klimatologa – a ten se nechával platit fosilním průmyslem, který je existenčně svázán s dopady klimatických změn.

Samozřejmě to, že někdo nemá formální expertizu v tématu, nutně nemusí znamenat, že se mýlí. Pojďme se tedy podívat na některá tvrzení podrobněji. Jiří Svoboda například českou scénu již alespoň 20 let zásobuje předpověďmi, že teplé klima končí a přichází ochlazování. V roce 2011 v rozhovoru pro Ekolist.cz na podporu své teze dokonce o tom, že do několika let přijde ochlazení, řekl:

„To ale vypadá, že během pár let bychom měli zcela jistě vědět, zda je silnější lidský vliv, nebo ten přírodní.

Přesně tak. Chabibull Abdusamatov měl dokonce asistenta, jenž se jmenuje Ilja Usoskin a nyní pracuje ve finském Oulu. A tihle dva se vsadili o deset tisíc dolarů, dokdy budou první příznaky globálního ochlazení patrné.

A dokdy se vsadili?

Usoskin tvrdí, že to bude do roku 2015, podle Abdusamatova to bude v podstatě teď, tedy do roku 2011 nebo 2012.“

To se pochopitelně neděje, naopak se naplňují varování klimatologického mainstreamu, že oteplování bude pokračovat do té doby, dokud nezastavíme znečišťování atmosféry emisemi skleníkových plynů. Ale nejen to. Když jsem si četl Usoskinovy publikované práce a jeho veřejná vyjádření, nenacházel jsem žádné předpovědi ochlazení. Usoskin naopak opakovaně tvrdí, že aktivita ze Slunce za oteplováním být nemůže, protože od sedmdesátých let klesá, zatímco teplota stále roste. Napsal jsem tedy Usoskinovi, který odpověděl, že nikdy nebyl asistentem Abdusamatova. Žádnou sázku s ním neuzavřel a ostatně ho nikdy ani nepotkal. Nadto si přisadil, že nesouhlasí s tím, jaké Abdusamatov používá metody, ani jakým způsobem se prezentuje na veřejnosti. Usoskin také žádné globální ochlazování nepředpověděl. Jeho predikce se týkala snížení sluneční aktivity. Nicméně to bude stále příliš málo na to, aby přebilo zahřívající efekt skleníkových plynů. Jinými slovy – vyjádření Jiřího Svobody je třeba brát s velkou rezervou.

Na kategorické odmítnutí v podstatě celé disciplíny s více než staletou historií se mi to zdá příliš málo. Ale Klaus si bere do hry další spojence. Mají to být to stovky a tisíce vědců, kteří podepsali Oregonskou petici, Lipskou deklaraci nebo Heidelberský apel, v nichž zpochybňují vědecký konsenzus ve věci klimatických změn. V této společnosti Klausova pozice už nevypadá jako pozice přechytralého brouka Pytlíka, který fušuje do témat, jimž nerozumí. Už budí dojem, že se jedná o racionální reprezentaci širokého odborného proudu.

Když se ale podíváte na každou z těchto petic blíže, začne se obraz širokého vědeckého nesouhlasu rychle rozpadat. Například Oregonská petice vznikla jako (nutno přiznat, že úspěšný) pokus zabránit ratifikaci Kjótského protokolu Spojenými státy v devadesátých letech. Petici zorganizoval Oregon Institute of Science and Medicine (OISM) a George Marshall Institute. OISM se sice prezentuje jako výzkumný institut, ale při bližším pohledu jde spíše o rodinný podnik Arthura B. Robinsona, který se soustředí na prodej „nuclear survival kits“, zázračných metod diagnostiky rakoviny a podobných bizarností. Když se budete snažit najít sídlo tohoto výzkumného institutu vědy a medicíny, tak se dostanete na tuto louku uprostřed oregonských lesů.

Sídlo Oregonského institutu pro vědu a medicínu, který organizoval Klausem podporovanou Oregonskou petici.

George C. Marshall Institute je potom konzervativní think tank, který v roce 1984 spoluzakládal Frederick Seitz, a jehož původní agendou byla podpora politiky Ronalda Reagana týkající se militarizace vesmíru. Tento plán vzbudil mezi americkými vědci poměrně značný odpor. Fyzik Frederick Seitz byl vědeckým poradcem NATO s kontakty na vojenský výzkum a také, jako řada pozdějších klimaskeptiků, silně antikomunisticky smýšlejícím jestřábem. V šedesátých letech byl prezidentem Národní akademie věd USA, prezidentem Rockefellerovy univerzity a také poradcem prezidenta. Cílem institutu bylo ukázat, že existuje početná skupina vědců, která militarizaci vesmíru podporuje. Institut tedy nikdy nebyl vědeckou, nýbrž politickou organizací.

Po konci studené války George C. Marshall Institute přesunul centrum svého zájmu od vojenských témat směrem ke specifické variantě environmentálního aktivismu. Stal se jedním z hlavních bojovníků proti regulaci chemického znečištění, proti regulaci freonů ničících ozonovou díru nebo proti regulaci vypouštění skleníkových plynů do atmosféry. Asi potom nepřekvapí, že jedním z významných sponzorů institutu byla ropná korporace ExxonMobile (podle dostupných informací od něj získala více než 800 tisíc dolarů) a nadace ropného magnáta Charlese Kocha (darovala přes 600 tisíc dolarů).

Frederick Seitz uvedl petici průvodním dopisem, který tvrdil, že výzkum ukazuje, že nekontrolované spalování fosilních paliv není škodlivé, naopak bude mít blahodárné důsledky. To samozřejmě nebyla pravda. Existovalo už několik desetiletí výzkumu, který ukazuje celou řadu škodlivých efektů spalování fosilních paliv včetně destabilizace klimatu s možnými katastrofálními důsledky.

Dále byl součástí průvodních materiálů k petici i odborný článek, který měl Seitzova slova potvrzovat. Článek Arthura Robinsona, Noaha Robinsona a Willieho Soona, přinášel celou řadu z kontextu vytržených čísel, která měla dokazovat, že kvůli nadprodukci CO2 nehrozí nebezpečí. To bylo v přímém rozporu s tím, co odborníci na klimatický systém dlouhá léta prokazovali. Žádný z trojice autorů přitom není klimatolog. Článek byl graficky upraven tak, aby budil dojem, že byl publikován v prestižním časopise americké akademie věd Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS). Tato manipulace donutila Akademii reagovat a vydat prohlášení, že a) článek v jejím časopise nevyšel, b) dokonce, že nevyšel v žádném vědeckém časopise, c) nevyjadřuje názory Akademie, a dokonce že d) odpovídající výbory Akademie mají názor přesně opačný.

Oregonská petice přitom byla masivně rozesílána po celých USA lidem, kteří odpovídali definici „vědce“ podle kritérií autorů petice. Nicméně definice „vědce“, jak ji nastavili autoři petice, odkazuje k lidem, kteří mají alespoň bakalářský titul v některém z poměrně širokého množství oborů. Podle odhadů Skeptical Science počet lidí, kteří spadají do podobné kategorie, bude v USA kolem 10 milionů a velká část z nich nikdy ve vědě nepracovala. Zároveň u nich byl autory petice vyvolán mylný dojem, že je Národní akademie věd vyzývá k tomu, aby se postavili proti politickému zneužívání vědy. A vyzývá je k tomu dokonce samotný bývalý prezident Akademie! To všechno trochu sráží jinak úctyhodné množství 30 tisíc signatářů. A z těch, kteří podepsali, pouze 39 (tj. 0,1 procenta signatářů) má vzdělání v klimatologii.

Proč by se ale někdo, jako je Frederick Seitz, k tak neetické manipulaci vůbec propůjčoval? Vědec s tak obdivuhodným renomé? Abychom to pochopili, je třeba se vrátit trochu zpátky. Vlastně hodně zpátky. Do období po první světové válce. Do doby vzniku korporátní propagandy jako vědeckého oboru.

Průvodní dopis bývalého prezidenta Akademie věd USA Fredericka Seitze tvrdí, že výzkum klimatických změn neukazuje, že spalování fosilních paliv je škodlivé. Naopak, že jsou dobré důkazy pro to, že zvýšené množství oxidu uhličitého v atmosféře je prospěšné.

 

Děkujeme, že kouříte

Nástup masových médií a nových způsobů komunikace s veřejností je příznačné pro 20. století. Akcelerující vývoj v médiích a jejich možnostech oslovit veřejnost našel i svoje válečné využití. Válečná propaganda se etablovala jako specifické odvětví, v němž pracovali psychologové, sociologové či novináři, kteří vytvářeli specializované vědění určené k přesvědčování veřejnosti. Jedním z nich byl i Edward Bernays, psychoanalytik, synovec Sigmunda Freuda, jenž byl americkou vládou najatý na to, aby budoval veřejnou podporu války. Po skončení války začal nabyté zkušenosti efektivně využívat i během mírového období, a to se značným úspěchem. Dnes je označován jako jeden ze zakladatelů oboru public relations. Tento název ostatně Bernays začal používat pro korporátní propagandu, protože její válečné využití s sebou neslo negativní konotace. Sebe popisoval jako „inženýra souhlasu“. Propagandu v roce 1928 definoval jako „soustavnou a trvalou snahu vytvářet nebo formovat události s cílem ovlivnit vztah veřejnosti k nějakému podniku, myšlence nebo skupině.“

Jedním z mnoha klientů veleúspěšného Edwarda Bernayse byly firmy jako Chesterfield nebo Lucky Strike. Jeho úkolem bylo vytvořit touhu po kouření cigaret – u žen. Tabákový průmysl, mimo jiné díky inovativním reklamním kampaním, zažíval obrovský boom. Nicméně u jednoho podstatného segmentu zákazníků byl neúspěšný: ženy počátkem 20. století oproti mužům téměř nekouřily. Pro muže tehdy byly cigarety symbolem mužnosti a chlapáctví; pro ženy té doby znamenalo kouření především status poběhlice. A zatímco muži si mohli kouřit, jak chtěli, ženám byl tento zlozvyk odpírán, a dokonce za něj někdy byly i zavírány do vězení.

Bernays stál u zrodu kampaně, která se v mnohém zapsala do historie PR. Kouření totiž prostřednictvím efektivní mediální komunikace přerámoval na symbol boje za svobodu a rovnoprávnost. K tomu zorganizoval i specifické „mediální události“, kdy najal ženy k tomu, aby veřejně kouřily při Velikonočním průvodu v New Yorku. Bernays se ke „konzumentům“ dostával skrze hlubinné touhy pramenící z podvědomí. Tvořil tak mediální událost, která se zaměřovala na rovnoprávnost a svobodu. A taky – tak trochu – na cigarety.

Ženy si zapalují cigarety jako gesto svobody a absolutní rovnosti s muži. Demonstraci zorganizoval mistr public relations Edward Bernays pro svého klienta, společnost American Tobacco Company.

 

Důkazy o škodlivosti pravidelného kouření byly k dispozici poměrně dlouho a postupem času jejich množství rostlo. O souvislosti mezi rakovinou plic a kouřením věděli němečtí vědci už ve třicátých letech 20. století. Z toho důvodu také nacistické Německo zavádělo agresivní protikuřáckou kampaň.

V padesátých letech ke stejným závěrům začali přicházet také vědci američtí. V té době široce publikované výzkumy na myších prokázaly, že kouření způsobuje rakovinu. Zprávy o škodlivosti kouření okupovaly všechna mainstreamová média a nejevily známky toho, že by se měla situace zklidnit. V prosinci 1953 rozeslal prezident American Tobacco Company Paul M. Hahn telegramy prezidentům sedmi dalších velkých tabákových společností a jedné organizaci pěstitelů tabáku, v nichž je vyzval ke schůzce a vypracování reakce průmyslu proti negativní publicitě vyvolané studiemi spojujícími kouření cigaret s rakovinou plic. Jinak nesmiřitelní konkurenti se tehdy spojili ke společnému postupu. Společně vytvořili lobbingovou strukturu Tobacco institute, ale také najali předního odborníka a průkopníka na PR John W. Hilla – ten je spolu s Edwardem Bernaysem považován za druhého zakladatele PR – a jeho firmu Hill & Knowlton.

Součástí strategie zdánlivého přijetí vědeckého diskurzu byla také zpráva kuřákům, kterou publikovaly tabákové korporace ve více než 400 časopisech po celých USA s názvem Upřímné prohlášení určené kuřákům cigaret: „Zájem o zdraví lidí považujeme za základní povinnost, která je v našem podnikání nadřazena všem ostatním hlediskům. Věříme, že výrobky, které vyrábíme, nejsou zdraví škodlivé. Vždy jsme úzce spolupracovali a budeme spolupracovat s těmi, jejichž úkolem je ochrana veřejného zdraví.“ Ale to jim úplně nevyšlo.

Soud s tabákem

Dne 17. srpna 2006 vynesla americká okresní soudkyně Gladys Kesslerová verdikt, že tabákové společnosti „uváděly na trh a prodávaly své smrtící výrobky s horlivostí, klamáním, jednostranným zaměřením pouze na vlastní finanční prospěch a bez ohledu na lidské tragédie nebo sociální náklady, které si tento prospěch vyžádal.“ Rozsudek nad společností Phillip Morris a dalšími velkými tabákovými společnostmi je shledal vinnými z desítky let trvajícího spiknutí, jehož cílem bylo klamat veřejnost o škodlivosti a návykovosti cigaret. Verdikt našel přesvědčivé důkazy pro většinu obvinění, že „žalovaní po dobu přibližně padesáti let nepravdivě a podvodně popírali: (1) že kouření způsobuje rakovinu plic a rozedmu plic (známou také jako chronická obstrukční plicní nemoc), jakož i mnoho dalších typů rakoviny; (2) že tabákový kouř v prostředí způsobuje rakovinu plic a ohrožuje dýchací a sluchový systém dětí; (3) že nikotin je vysoce návyková droga, kterou využívali, aby udrželi závislost; (4) že prodávali a propagovali cigarety s nízkým obsahem dehtu / lehké cigarety jako méně škodlivé, ačkoli ve skutečnosti nebyly; (5) že záměrně prodávali cigarety lidem mladším jednadvaceti let a popírali, že by tak činili; a (6) že zatajovali důkazy, ničili dokumenty a zneužívali advokátní mlčenlivost, aby zabránili veřejnosti dozvědět se o nebezpečí kouření a aby chránili toto odvětví před nepříznivými výsledky soudních sporů.“

Tabákový průmysl byl uznán vinným podle zvláštního zákona na potírání organizovaného zločinu – tzv.  RICO (Racketeer Influenced and Corrupt Organizations). Rok předtím se čtyři největší tabákové společnosti dohodly se 46 generálními prokurátory USA na narovnání soudních sporů o více než 200 miliard dolarů – odškodnění za obrovské náklady na zdravotní péči, které vznikly v důsledku dlouhodobého klamání veřejnosti. Mimochodem dodnes se odhaduje, že na následky kouření každý rok umírá 8 milionů lidí. Z toho přes milion nekuřáků, kteří byli vystaveni pasivnímu kouření.

 

Jak tato konspirace vypadala konkrétně? Poradenská firma Hill & Knowlton, která stála za „upřímným vzkazem kuřákům“, se ocitla před obtížným úkolem. V dané době již bylo poměrně jasné, že kouření je smrtelně škodlivé. Autorita vědy byla zároveň velmi vysoká. Hill & Knowlton se proto místo vytváření čisté antivědecké propagandy rozhodl sílu a autoritu vědy použít proti ní samé. Navrhl bojovat vědou proti vědě. Výsledkem byl masivní vstup tabákového průmyslu do financování vědy, vytváření grantových schémat a finanční podpora jakéhokoliv výzkumu, který by mohl vést k objevení alternativních vysvětlení vzniku rakoviny plic. Organizovaně vytvářel dojem, že věda je plná pochybností.

Zároveň se zaměřoval na verbování vědců, kteří by byli ochotni zlehčovat souvislost mezi kouřením a rakovinou. Hillova strategie byla nakonec přijata pěti hlavními tabákovými společnostmi. A ukázala se být tak úspěšná, že byla později využita celou řadou průmyslových odvětví až do dnes.

K vytváření pochybností tabákový průmysl používal tajně najaté svědky a konzultanty, pořádal konference, používal články placených zástupců v médiích, dotoval vědecký výzkum a vytvářel nebo sponzoroval třetí strany, veřejně podporující stanovisko tohoto odvětví. Jednou z částí dezinformační kampaně byla Operace Berkshire. V ní se hlavní světové společnosti – mezi nimi Philip Morris, R. J. Reynolds, British-American Tobacco, Rothmans, Reemtsma a britské tabákové společnosti Gallaher a Imperial – dohodly na vytváření pochybností. A to jak podporou kontroverzí ohledně kouření a nemocí, tak strategiemi zaměřenými na uklidnění kuřáků.

Právě šíření pochybností se ukázalo být hlavním nástrojem k udržení kuřáků při nezdravém návyku. V podstatě šlo o to proměnit sdílenou zkušenost a vytvořit takovou realitu, v níž nemá medicínský výzkum o zdravotních důsledcích význam. A stejně tak zablokování regulace ze strany veřejné moci. Tabákový průmysl se tak stává pionýrem v dalším odvětví. Ve vyrábění ignorance. Strategické vytváření pochybností nebo také tvorba a udržování ignorance se stanou v následujících desetiletích hlavním nástrojem celé řady různých průmyslových odvětví v bojích proti pokusům o veřejnou regulaci.

Záznam z jednání tabákové korporace Brown & Williamson z roku 1969: „Vyrábíme pochybnost, protože to je nejlepší prostředek jak bojovat se ,souborem faktů‘, které existují v povědomí obecné veřejnosti. Je to také prostředek, jak ustanovit spor. V našem oboru víme o tom, že existuje spor. Ale obecná veřejnost je přesvědčena, že cigarety jsou nějakým způsobem škodlivé pro jejich zdraví. Pokud budeme úspěšní ve vytvoření sporu na úrovni veřejnosti, potom máme příležitost rozšířit skutečná fakta o kouření a zdraví.“ Cílem je tu vytvořit v myslích veřejnosti takovou skutečnost, která sice neodpovídá závěrům medicínského výzkumu, ale zato je prospěšná průmyslovým zájmům. Nepřipomíná vám to něco? Vsadím se, že připomíná.

 

Genialita řešení, které navrhli Hill & Knowlton spočívá v odklánění pozornosti prostřednictvím kontroverze. Teoretici vědy si už před dlouhou dobu všimli, že i v těch nejjasnějších případech je ve vědě alespoň nějaká nejistota. Věda nikdy neumí produkovat absolutní jistotu. Dokonce můžeme říci, že základem úspěchu vědy je, že si stále udržuje nějaký prostor pro pochybnosti. Tvrdit tedy, že existuje kontroverze, spor, nebo že není definitivní důkaz pro potvrzení nějaké teorie můžete vždy. A svým způsobem budete mít pravdu. To sice neznamená, že věda nemá relevanci, že nedokáže dělat spolehlivé předpovědi, podávat užitečná vysvětlení a také na základě nich třeba budovat funkční opatření a technologie, nicméně koordinovanou a dlouhodobou prací lze nafouknout nejistoty zcela mimo proporce a vytvořit dojem, že jsou podstatně větší než ve skutečnosti. Tímto způsobem můžete torpédovat v podstatě jakoukoliv vědeckou teorii. Potřebujete k tomu ale dostatečnou mediální sílu.

A to nás oklikou přivádí opět k Fredericku Seitzovi, muži, který stál za onou Klausem zmiňovanou Oregonskou peticí. Krátce před odchodem do důchodu z pozice na Rockefellerově univerzitě v roce 1979 nastoupil jako vědecký poradce pro tabákový gigant R. J. Reynolds. Tam působil téměř deset let, během kterých vybíral vhodné adepty na financování biomedicínského výzkumu. Kouření totiž samozřejmě není jedinou příčinou rozvoje rakoviny plic. Výzkum různých důvodů pro vznik rakoviny – od genetických vlivů po chemické znečištění prostředí – tak efektivně pomáhal odvádět pozornost od důsledků kouření, které je pro vznik rakoviny plic zdaleka nejpodstatnější. Tyto pochybnosti uklidňují kuřáky a také chrání před důsledky soudních sporů. Frederick Seitz za svou kariéru rozdal granty za 45 milionů dolarů.

Konsolidace a ideologizace průmyslu ignorance

Pátrání v dokumentech tabákového průmyslu ukazuje, že usiloval rovněž o konsolidaci postupu v dezinformačních kampaních s ostatními průmyslovými hráči. Aby se navzájem jednotlivá průmyslová odvětví neoslabovala bojem proti sobě, inicioval zástupce R. J. Reynolds navázání spolupráce s dalšími průmyslovými aktéry. Posilovala se strategie konsolidace korporátních zájmů proti vnějšímu nepříteli – především vládě a environmentálnímu aktivismu. V průběhu let se tak téma buduje čím dál tím více jako ideologické a propojuje se s širším tématem regulace jako takové. Pravděpodobně i tyto kampaně stály za naprostým převrácením vztahu amerických republikánů k vědě za posledních 50 let. Zatímco v sedmdesátých letech byli američtí konzervativní voliči jedni z těch, kteří důvěřovali vědě nejvíce, dnes jsou těmi, kdo jí naopak důvěřují nejméně.

Ideologizace a konsolidace průmyslových zájmů a společný postup má samozřejmě z hlediska průmyslových hráčů řadu výhod. Přestanou se vyčerpávat bojem mezi sebou a mohou také sdílet náklady na udržování rozsáhlého dezinformačního hnutí. Zároveň skupiny, které mají více témat, mohou být veřejností chápány jako neutrálnější. Zástupce ředitele pro vědecké záležitosti společnosti R. J. Reynolds (RJR) Frank Colby roku 1982 napsal:

„Rád bych znovu navrhl, aby se vrcholoví manažeři tabákového průmyslu (…) sešli na individuální schůzce s jedním nebo více svými kolegy z chemického průmyslu a/nebo ropného průmyslu a/nebo průmyslu plastů atd. Účelem by bylo poukázat na to, že je vědecky chybné a politicky krátkozraké shazovat vinu z údajných zdravotních dopadů způsobených znečištěním životního prostředí na jiná průmyslová odvětví.“

 

Společným terčem se pro mnohé průmyslové hráče stává Environmental Protection Agency (EPA) – Agentura na ochranu životního prostředí, která byla založena roku 1970 Richardem Nixonem. Její vznik byl výsledkem dlouhodobého a masivního veřejného tlaku reagujícího na růst celé řady environmentálních problémů od znečištění vzduchu až po kontaminaci prostředí agrochemií. Ze znečištění životního prostředí se stalo jedno z hlavních politických témat doby. Ale založení EPA také ukazovalo jeden z posunů chápání role vlády v moderní společnosti ve vztahu k životnímu prostředí. Od ochránce „divočiny“ v národních parcích, k roli ochránce zdravé země, vody a vzduchu. Ustanovení EPA tak předznamenalo vznik nového politického konfliktu. A ten začal poměrně rychle dostávat konkrétní obrysy. EPA se dostala do sporu s tabákovým průmyslem proto, že zařadila expozici tabákovým kouřem mezi rakovinotvorné faktory. To si tabákový průmysl ale nehodlal nechat líbit.

„Důvěryhodnost agentury EPA je zpochybnitelná, ale ne pouze na základě problematiky pasivního kouření. Musí být součástí větší mozaiky, která soustředí všechny nepřátele EPA proti ní najednou,“ píše se v mediální strategii Phillip Morris. Zároveň vyzývá k masivnímu, koncentrovanému úsilí, které má ukázat vědecké slabiny a vytvářet pochybnosti.

 

Od časů Upřímného prohlášení kuřákům cigaret už ale nějaká doba uplynula. Průzkumy veřejného mínění, které si tabákový průmysl zpracovával, ukazovaly, že osoby a think tanky, které jsou navázané na tabákový průmysl, jsou jedny z nejméně důvěryhodných. Organizace jako Tobacco Institute, kterou tabákový průmysl založil roku 1958 k ovlivňování veřejné debaty, již nebyly efektivní. Nikdo jim zkrátka nevěřil.

Sociologická šetření naopak ukazovala, že vysoký stupeň důvěry mají občanská hnutí a vědecké instituce. Phillip Morris s pomocí PR giganta Burston-Marsteller proto založil roku 1993 National Smokers Alliance. Skupinu, která měla vypadat jako nezávislé občanské hnutí, které bojuje proti diskriminaci kuřáků. Jinými slovy Phillip Morris v brilantní strategii přerámoval problém zdravotní na problém osobní svobody a volby. Cílem bylo zároveň mobilizovat miliony pěšáků závislých na nikotinu do politického procesu na ochranu zájmů průmyslového giganta.

Propagandistická strategie poté pracovala na vytvoření široké sítě různých aktérů, kteří se připojí k „bitvě“ proti regulaci kouření ve společných prostorách, autobusech, letadlech a podobně. Nahlédněme pod pokličku inženýrů ignorance a jejich techniky. Odborníci na PR tabákovým koncernům radí „Útočte na nepřátele. Snažte se je vlákat do debaty. Používejte zástupné argumenty. Útočte na představitele státních orgánů. Využijte třídní argument: bohaté elity si myslí, že jste příliš hloupí, abyste věděli, jak vést svůj život?“  Připomíná vám to něco? Není to klíčový argument populistických hnutí posledních let?

Zároveň s tím, jak je stále obtížnější zakrývat důkazy o rakovinotvorných účincích kouření, tabákový průmysl chystá „Second hand smoke plan“. V roce 1994  zdůrazňuje nutnost agresivnější kampaně. Diskreditovat vědu, dokazovat, že stále existuje kontroverze, vykreslovat zastánce regulace kouření ve veřejných prostorách za extremisty. Hlavní zpráva nabádá: „Buďte agresivní, cpěte se všude, hlavně ať jste vidět.“

„Jsme přesvědčeni, že toto stále hrozivější regulační prostředí si zaslouží agresivnější a intenzivnější program práce s veřejností, který by vnesl do procesu tvorby politik spravedlnost a odpovědnost. Sázky pro RJRT (R. J. Reynolds Tobacco) a průmysl nebyly nikdy vyšší. Musíme jednat okamžitě, během příštích 60–90 dnů. (…) Měli bychom být připraveni podstoupit větší riziko než kdykoli předtím. A musíme se zapojit do boje nebo se zapojit do boje s nepřítelem na co nejvíce frontách.“

A především hledat spojence, kde to jen jde – v médiích, v odborech, v libertariánských skupinách, mezi farmáři nebo prodejci. Strategie požaduje aktivní konfrontaci kdekoliv je to možné a s kýmkoliv, kdo se proti tabákovému průmyslu postaví.

 

Součástí projektu/programu bylo vytipování vhodných spojenců a jejich mediální trénink, aby byli schopni efektivně komunikovat hlavní poselství. Zároveň navrhuje vyhledávat spojence napříč sektory a pořádat konference, kde budou dopady pasivního kouření uváděny jako příklad pavědy a uváděny do kontextu s dalšími příklady pavědeckých zjištění jako třeba problematikou pesticidů, ozonové díry, škodlivosti azbestu nebo kyselých dešťů. Všechna tato odvětví byla ostatně předmětem intenzivního boje a prostorem šíření dezinformací regulovaných průmyslů. Cílem také bylo diskreditovat státní expertní regulační orgány, především americkou Environmental Protection Agency, která do řady kontroverzí vstupovala.

Od tabáku ke klimatu

Jedním z tvůrců mediálních strategií pro tabákový průmysl byl mediální gigant APCO Worldwide, který se soustředí na politickou a krizovou komunikaci. Pro Phillip Morris mimo jiné vytvářel strategii, jak se bránit regulacím. V přehledném diagramu z prezentace pro Phillip Morris můžete vidět, kde APCO nachází prostory pro ovlivňování politických rozhodnutí. Klíčový je zde pochopitelně zákonodárce. APCO nachází čtyři hlavní oblasti, kde je možné na něj uplatňovat vliv. První okruh je ideologie a hodnotové ukotvení. Další vede skrze přímý kontakt, lobbing, financování a vytváření byznysových koalic. Třetí skrze média, ovlivňování editorů, psaní inzercí/úvodníků do novin, vytváření vztahů s regionálními médii. Poslední skrze „spotřebitelské/zvláštní organizace“, občanská sdružení, ekonomické spojence a různé expertní organizace.

 

Jako příklad je ve strategii uvedena organizace TASSC (The Advancement of Sound Science Coalition) – ve volném překladu něco jako Koalice za rozvoj seriózní vědy. Takových organizací vygenerovala průmyslová lobby desítky, a když téma nějakou dobu sledujete, už je pravděpodobně poznáte podle názvu. Nicméně tyto názvy nejsou náhodné, je to výsledek pečlivého testování při průzkumech veřejného mínění a focus groups, které zjišťují, jaký název je pro veřejnost nejdůvěryhodnější.

Vytvoření TASSC bylo součástí mediální strategie, která měla zabránit omezení kouření ve veřejných prostorách. Její cíle definovalo APCO takto: „Celkové cíle mediálního plánu jsou: (i) zvýšit úroveň povědomí cílových skupin o využívání nepodložených vědeckých poznatků při rozhodování o veřejných politikách; (ii) informovat veřejnost o dopadech této problematiky; a (iii) položit základy a vytvořit prostředí pro úspěšnou mobilizaci občanů, která by pomohla společnosti Phillip Morris v jejích problémech na národní úrovni a v cílových státech.“

Propagandistická poradenská společnost APCO, která pracovala na vytvoření TASSC, doporučila začít s masivní a agresivní kampaní napříč Spojenými státy. Doporučovala najmout různé vědce, propojovat průmyslové skupiny s podobnými zájmy (proti aktivistům). A hlavně začít mimo centra na lokální úrovni. Zčásti zřejmě proto, aby obcházela fact-checkingová oddělení lépe placených větších médií, zčásti proto, aby si vybudovala zázemí pro úder na centra. Z uniklého plánu (nikdy nerealizované) expanze TASSC do Evropy se také můžeme dozvědět, že cílem je navázat spolupráci v celé řadě dalších témat – od problematiky chemického průmyslu, olovnatého benzínu, testování na zvířatech, ukládání jaderného nebo toxického odpadu. Tedy, jak už jsme viděli, všude tam, kde se průmysl setkává s nějakým odporem ze strany veřejnosti.

Lidé kolem TASSC měli široké portfolio oblastí, o nichž vytvářeli pochybnosti. Dezinformační profesionál Steve Milloy z TASSC přispěl do Globálního komunikačního plánu pro vědu o klimatu. Ten byl výsledkem práce komunikačního týmu, který byl svolán American Petroleum Institute (API), největším americkým sdružením zastupujícím zájmy petrochemického průmyslu. Cílem bylo přesvědčit veřejnost o údajných „nejistotách ve vědě o klimatu“. Následuje výňatek z memoranda z roku 1998: „Vítězství bude dosaženo, když průměrní občané ,pochopí‘ (uznají) nejistoty ve vědě o klimatu; uznání nejistot se stane součástí ‚konvenční moudrosti‘. Média ,pochopí‘ (uznají) nejistoty ve vědě o klimatu. Mediální pokrytí odráží vyváženost klimatické vědy a uznání platnosti názorů, které zpochybňují současné ,konvenční vědění‘. Vedoucí představitelé průmyslu chápou nejistoty ve vědě o klimatu, což z nich činí silnější vyslance pro ty, kdo utvářejí politiku v oblasti klimatu. Ti, kdo prosazují Kjótský protokol na základě rozsahu vědeckých poznatků, se zdají být mimo realitu.“

 

Odborníci na slovo vzatí

Proč je vlastně tak velká část článku o tabákovém průmyslu? Když se vrátíme zpět ke Klausově pamfletu Modrá, nikoli zelená planeta, tak to možná už dává větší smysl, jak to, že po přečtení knihy máte dojem, že celá klimatická věda ničemu nerozumí a šíří neopodstatněné obavy. Klaus se ve velkém odkazuje na odborníky ve vytváření pochybností. Na odborníky, kteří už to samé dělali v řadě dalších témat. A bohužel, jak se časem ukázalo, prakticky nikdy neměli pravdu. Jedním z poradců TASSC byl Frederick Seitz, kterého známe jako postavu, stojící za Klausem doporučovanou Oregonskou peticí. A také jako toho, který dekády pracoval pro tabákový průmysl na zakrývání souvislostí mezi kouřením a rakovinou plic. Poradcem TASSC byl i Patrick Michaels, kterého si možná z úvodu pamatujete jako toho jediného klimatologa, kterého Václav Klaus ve své práci zmiňuje.

Jedním z mála přírodních vědců, na které se Klaus v knize Modrá, nikoli zelená planeta odkazuje, je také Fred Singer. Souputník Seitze v řadě témat i organizací. Spolu se angažovali v honosně znějícím Science & Environmental Policy Project, zkráceně SEPP. Je to člověk, kterého Václav Klaus ve své knize cituje dvanáctkrát a jehož vyjádření uvádí jako důkaz, že vědci nemají jasno v otázce globálního oteplování. Fred Singer měl v mnoha ohledech podobný osud jako Frederick Seitz. Také vědec s vazbami na vojenský průmysl, který v důchodu začal pracovat na vytváření pochybností v celé řadě oblastí. V problematice ozonové díry. Nebo kyselých dešťů. Nebo pasivního kouření. A ve všech oblastech veřejně vystupoval jako zástupce „seriózní vědy“ v boji proti vědeckém mainstreamu, který se snažil nálepkovat alarmismem. SEPP přitom získává finanční prostředky od řady ropných společností, včetně Shell, Uniroyal, ARCO a ExxonMobilu.

Jedním z projektů Freda Singera je i založení NIPCC, tedy v podstatě dezinformační protiváhy IPCC (Mezivládního panelu pro klimatické změny). Podobně jako Klaus totiž tvrdí, že IPCC je založený na tom, aby prosazoval klimatický alarmismus. Je to ovšem asi podobná logika, jako bychom tvrdili, že Světová meteorologická organizace byla založena k tomu, aby nás strašila povodněmi. Tam, kde IPCC konsoliduje vědecké poznání, tak NIPCC konsoliduje a syntetizuje dezinformační scénu. Přitom se snaží maximálně kopírovat formát IPCC, včetně struktury a grafické úpravy publikací. Nicméně to, co ignoruje, je přísný metr na dodržování vědeckých standardů. Výsledek je potom pochopitelně geniální zmatek, protože nepoučený člověk může jednotlivé zprávy zaměnit.

Singer je spolu se Seitzem často uváděn jako jedna z hlavních vědeckých autorit klimapopíračského hnutí i v Česku. Odkazují na ně v podstatě všichni významní čeští popírači. Singerovu přednášku v ČR organizovalo Centrum pro ekonomiku a politiku, které vedou Ladislav Jakl a Jan Skopeček, úvodní přednášku přednesl Václav Klaus.

Agnotologie a produkce ignorance

V sociálních vědách existuje už poměrně solidní množství studií, které dezinformační hnutí popisují. Stejně jako řada investigativních projektů, které rozkrývají korporátní dokumenty a ukazují souvislosti ve vytváření pochybností. V sociálních vědách se také rýsuje specifický vědní obor agnotologie. Věda o produkci ignorance. Produkce ignorance se stává strategickým politickým nástrojem k dosahování cílů. Václav Klaus je takovým sociálním inženýrem ignorance, jedním z řady dělníků, kteří po celém světě usilovně pracují na vytváření a udržování specifického druhu nevědomosti. Výsledkem jejich mravenčí přičinlivé práce je mediální prostor okupovaný nesmysly a pseudoproblémy, ve kterém trvá roky se zorientovat.

Koncem osmdesátých let byl založen panel IPCC, který artikuloval vědecký konsenzus o klimatických změnách. A počátkem devadesátých let začalo být zřejmé, že se schyluje k regulaci skleníkových plynů. A jak se během devadesátých let podařilo dojít k mezinárodní dohodě v podobně Kjótského protokolu, tak jsme mohli sledovat nástup mediální ofenzivy fosilního průmyslu. Zabránit či oddálit regulaci byl očividně její primární cíl.

K tomu slouží celá paleta organizací, která byla budována již od počátku 20. století. Veřejný prostor zaplavily společnosti jako jsou Friends of Science, Global Climate Coalition, Information Council on the Environment. Mediální prostor zaplnila inzerce a novinové články, které zpochybňovaly klimatickou vědu. Organizace se snažily tvářit jako nezávislé uzly environmentálního aktivismu – Friends of Science se snažilo zrcadlit významnou mezinárodní environmentální síť Friends of the Earth, jejímž členem je v Česku například Hnutí Duha. Ve skutečnosti ale prosazovaly pravý opak – konec ochrany životního prostředí. Tyto organizace dále propagovaly, zjednodušovaly a šířily pseudoexpertní vědění, které tvořili lidé jako Fred Singer, Patrick Moore nebo Frederick Seitz.

Tyto organizace přitom používaly vysoce účinnou a osvědčenou metodu, kterou vytvořil a ve velkém po desetiletí praktikoval tabákový průmysl. Strategii vytváření zmatku, pochybností a ignorance, která byla tak úspěšná, že ji začala přebírat celá řada průmyslových odvětví na ochranu svých zájmů. Pozoruhodné ovšem je, že fosilní průmysl nepřebral pouze strategii samotnou, ale ve velké míře začal „používat“ i ty stejné lidi a organizace. A na ty se odkazuje ve svém tažení proti klimatické vědě i Václav Klaus.

Chytrá kampaň organizace Friends of Science, která byla vytvořena fosilním průmyslem. Má budit dojem občanské organizace a její název je inspirován „Friends of the Earth” (u nás známé jako Hnutí DUHA).

 

Pojďme si teď na chvíli zkusit představit, jak by vypadal svět, v němž by tyto spory vyhráli lidé, na které se Klaus odkazuje. Žili bychom ve světě bez odsířených elektráren, s kyselými dešti, mrtvými lesy a kolabujícími ekosystémy. Se smogem zamořenými městy z nekontrolovaného znečištění vzduchu. Se zničenou ozonovou vrstvou způsobenou neregulovanou výrobou freonů a související epidemií rakoviny kůže. S půdou zamořenou agrochemií. A také s obtěžujícím kouřem ve veřejných prostorách: v hromadné dopravě, kancelářích, nemocnicích, úřadech.

Na první pohled se zdá, že všechny tyto souboje lidé, na které se Klaus odkazuje, prohráli. Při bližším pohledu je ale situace jiná. Ve všech oblastech se podařilo vytvořit kouřovou clonu zmatku, pochybností a kontroverzí, které vedly k zabránění účinné regulace a zlepšení životního prostředí. Často o desítky let. To sice znamenalo drastické dopady na životy, zdraví a přírodní prostředí, ale každý rok neregulovaného znečišťování také znamenal značné soukromé zisky pro průmysl. V tomto ohledu jsou sociální inženýři ignorance mimořádně úspěšní. A i přes značné náklady, které udržování celého dezinformačního ekosystému nese, jsou zřejmě i mimořádně výnosnou investicí. A jak pracuje ta dezinformační mašinérie dnes? Na to se podíváme v příštím díle.

Autor je sociolog.

Texty vznikly ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.

Všechny texty také naleznete v aktualizované podobě v plánované knize Vojtěcha Pecky, která vyjde ve spolupráci deníku Alarm a nakladatelství Utopia Libri.

Ilustrace a animace k celému cyklu vytvořili Vojtěch Pecka a Petr Bosák (20yy designers), zvuk a hudba Ondřej Bělíček. 

Čtěte dále