Ilustrace Lukáš Novotný
„Žijeme ve společnosti, která má hrůzu z kácení stromů, ale současně si až fetišisticky kupuje další a další auta. Lidé milují stromy a vyžadují je ve svých městech všude, ovšem s výjimkou místa před jejich domem, na jejich parkovacím místě nebo v blízkosti jejich potrubí.“
(Kateřina Vídenová v knize O stromech v ulicích)
„Dvě nejčastější věty úředníků, které uslyšíte v tisícovce variací, jsou ‚Takhle se to vždycky dělalo‘ nebo ‚Takhle se to nikdy nedělalo‘. Nechuť se od tohoto uvažování oprostit je jednou z největších překážek veškeré snahy o zlepšení.“
(Tereza Líbová, Odbor ochrany prostředí, Magistrát hl. města Prahy)
„Stejně budeme muset udělat změny. Jen později to bude nákladnější.“
(David Klimeš v podcastu Chyba systému)
„To, čeho si lidé všimnou hned, budou stromy. Přibude jich tady přes šedesát,“ ukazuje na pražské Seifertově ulici, která má za pár let projít výraznou proměnou, Matěj Michalk Žaloudek, architekt a zastupitel za Zelené na Praze 3, který na sociálních sítích rád ukazuje, jak se pomocí drobných rekonstrukcí jeho městská část mění k lepšímu: rozšiřují se ostrůvky, sázejí se stromy, zvětšují se chodníky.
Ale všímá si i toho, jak se ulice rekonstruují ve městech, jako je Paříž nebo Vídeň. Místo parkovacích míst se tu zřizují záhony, otevírají zahrádky a vedení si dovolí i poměrně frekventované ulice zcela uzavřít autům.
„Stromořadí na Seifertově nebude nejhustší, ale až stromům narostou koruny, při čekání na tramvaj lidi změnu rozhodně pocítí,“ říká Žaloudek v den, kdy je v Praze přes třicet stupňů. Procházet asfaltovou ulicí není zrovna lákavé, pevné povrchy tu ohřívají už tak teplý vzduch, projíždějí tudy auta i hromadná doprava – stromy chybějí. Pro starší obyvatele nebo lidi se zdravotním omezením může být nebezpečné se tu pohybovat pěšky.
„Několik parkovacích míst se zruší kvůli normám, které vyžadují rozhledy před křižovatkami a přechody. Díky tomu by to tu pro chodce mělo být o něco komfortnější,“ pokračuje Žaloudek v popisu projektu připravovaného už deset let. „Úplně odsud ale parkování nezmizí. To se vzhledem k rozložení politických sil na Trojce, jejíž názor Rada hlavního města plně respektovala, dalo očekávat. V téhle fázi dosahují ti, kdo chtějí podpořit cyklodopravu a pěší, spíš dílčích vítězství,“ dodává.
Nový standard
Města jako Paříž nebo Vídeň by podle pražského architekta při podobné uliční proměně zvažovala nejen zrušení parkování, ale kompletní uzavírku pro tranzit. „Vídeňská Mariahilfer Strasse byla také páteřní komunikací – jako Seifertova. Zavřeli ji pro auta s tím, že je to jejich výstavní ulice. I my jsme mohli Seifertku udělat pěší a na chodnících najít víc místa pro zahrádky restaurací. Prostor pro zasakování vody pod stromy mohl být taky větší, a ve Vídni by tam ještě udělali bezpečný cyklopruh,“ myslí si Žaloudek.
Hlavní pražskou bolestí je, že výstavba tu většinou dopadne podle toho, co řekne developer. Město zatím není schopné samo ve větším detailu definovat, co je kde potřeba stavět a jak.
Žižkovská ulice původně měla být modelovým příkladem toho, co všechno by se ve městě dalo dělat v oblasti modro-zelené infrastruktury. Například v parku u domu Radost byl zamýšlen suchý poldr, který by zachytával vodu stékající z Vinohrad, nepodařilo se však dohodnout s majiteli. Vodu tu mají nakonec zadržovat jen místa pod stromy a zasakovací záhony. I tak se ale Žaloudek na proměnu těší. „Nebude to asi žádný spektakulární modro-zelený projekt, který by zjevil, co všechno je možné, ale přinese to ukázku celkem dobrého nového standardu,“ říká. Změna se přece jen projeví, jen menší, nijak radikální.
Tím je projekt pro Prahu typický. Výsledky zdejší přípravy na změnu klimatu představují jednotlivé projekty adaptačních opatření nastartované nepočetnou částí starostlivých politiků a úředníků. A pak je tu několik schválených, ale nevymahatelných manuálů o tom, jak sázet stromy či hospodařit s vodou a klimatický plán, na jehož schválení zatlačila Evropská unie.
„Město má klimaplán, to je super, jasně,“ komentuje Žaloudek. „Jenomže má taky 57 městských částí a ty klimaplán nemají, takže ho nenaplňují. Tlak, který by mělo vedení Prahy vytvářet, aby se na tom podílely, musí spočívat v ekonomické motivaci,“ myslí si zastupitel. Podle něj má město častěji vyhlašovat výzvy, do kterých se mohou městské části hlásit s návrhy adaptačních opatření. „Funguje to s projekty bezpečnějších křižovatek, tak proč by to nemohlo fungovat lépe i se stromořadími v ulicích?“
Šestnáct stromů na Pavláku
Tereza Líbová z Odboru ochrany prostředí pražského magistrátu je členkou týmu autorů klimatického plánu, vedeného Martinem Bursíkem. Adaptační projekty, tedy jeden z jeho čtyř pilířů, má na starost právě ona. „Je to nejzábavnější část plánu, adaptační projekty mají do ulic dostávat vodu a zeleň, tedy modro-zelenou infrastrukturu. Naším úkolem je městským částem a příspěvkovým organizacím pomáhat s jejich přípravou, poskytovat spolufinancování z rozpočtu města nebo pro ně hledat evropské výzvy, do kterých je možné se přihlásit. Máme zásobník projektů, které se každý rok vyhodnotí a obmění. Pravidelně bývají nominované na ceny Adapterra Awards,“ říká Líbová.
Mezi městské adaptační projekty patří hlavně revitalizace už existujících zelených a modrých ploch, které odborníci navracejí do přírodě blízkého stavu. Třeba Stromovku. „Kolegové v ní nahrazují pevné povrchy propustnými, také vytvořili systém rybníků, který tam byl už za Rudolfa II. Ten funguje i jako protipovodňová bariéra – když se vylije voda z Vltavy, tak se tam zastaví.“ Líbová uvádí také příklad plánování příměstského parku Soutok či realizace Krajinného parku Lítožnice, ale zároveň potvrzuje, že Praha dosud nemá realizovaný příklad komplexně rekonstruované ulice, který by ukazoval, jak ideálně zavádět modro-zelenou infrastrukturu do vnitřního městského prostředí.
„Když vznikne projekt, je to často hlavně díky konkrétním lidem, kteří ho z vlastní iniciativy vymyslí a nastartují,“ odpovídá na otázku stran komunikace s městskými částmi. „Třeba Praha 7 samozřejmě frčí, Prahy 6, 3 a 10 také, ale z některých městských částí nevycházejí vůbec žádné impulsy,“ nastiňuje téma ze své perspektivy. Jednou za půl roku její odbor svolává zástupce městských částí na setkání, kde se prezentují nejlepší adaptační projekty. „To je to jediné, co můžeme dělat. Motivovat je tím, že to budou mít hezké, popřípadě je motivovat finančně. Nemáme v ruce nic systémového, nemůžeme je nutit,“ říká Líbová. Problém nastává i v momentě, kdy se městská část přestane o projekt starat. „Nejmenovaná radnice městské části ve spolupráci s námi zřídila květnatou louku, aby ji po výměně vedení radnice posekali na tři centimetry. Ani proti tomu nezmůžeme téměř nic,“ dodává.
Adaptování města na klimatickou změnu by podle ní pomohlo, kdyby se ve větším rozsahu dodržovaly městskou radou schválené dokumenty: Standard péče o uliční stromořadí a Standardy hospodaření se srážkovou vodou. Ty jsou však zatím nezávazné, a nelze je tedy po městských částech vymáhat. „Snažit se můžeme na pozemcích hlavního města. Viděla jste šestnáct nových stromů na I. P. Pavlova? Ty jsou vysázené ukázkově. Možná bychom měli zlepšit píárko podobných projektů,“ povzdechne si Líbová s úsměvem.
Klimatický plán?
Pokud rekapitulujeme uplynulou dekádu, zjistíme, že se v metropoli v oblasti klimatu výrazný posun rozhodně odehrál. Otázka je, co přinese další desetiletí. Na jaře na semináři o městské klimatické politice v CAMPu vzpomínala někdejší radní Jana Plamínková (STAN) na atmosféru na radnici v desátých letech, kdy se podle ní životní prostředí bralo jako přílepek ke skutečné agendě. „Objem peněz, který se do něj investoval, byl směšný. Klimatická změna bylo něco, čemu předchozí politici nevěřili,“ rekapitulovala Plamínková, která na post radní nastoupila v roce 2014 – rok po ničivých povodních a poté, co skončilo dlouhé období vlády ODS. Radní se otevřela příležitost dosáhnout toho, aby město, které klimatickou změnu do té doby ignorovalo, začalo pracovat na podkladech k adaptační strategii. Jejím rozšířením později vznikl klimatický plán.
„To, že se v této oblasti začalo něco dít, byla rozhodně její zásluha,“ potvrzuje Tereza Líbová a dodává, že plánu nakonec k realizaci pomohlo, že ho vzal za svůj následující radní za STAN, Petr Hlubuček, vyšetřovaný v kauze Dozimetr, na kterého se dnes málokdy vzpomíná v dobrém. Ve věci plánu ale podle mnoha pražských odborníků udělal dost.
Klimatický plán hl. města Prahy do roku 2030, o kterém si můžete poslechnout tento podcast s Martinem Bursíkem, byl schválen v roce 2021. Obsahuje celkem 69 opatření. „Deset je adaptačních, dvacet se týká cirkulární ekonomiky a zbytek dopravy a energetiky,“ vypočítává Tereza Líbová čtyři základní oblasti. „Když se ale podíváte na to, jak se opatření plní, zjistíte, že většina z těch, které ano, by na tom byla podobně i bez plánu,“ dodává a jako příklad uvádí výměnu autobusů MHD za elektrobusy a hybridy. „Ale je samozřejmě dobré, že plán máme. Jsme díky tomu oprávněni rizikové oblasti monitorovat, sledovat, průběžně se ptát garantů opatření, co pro plnění opatření dělají, můžeme je motivovat a hlavně máme platformu pro vyjednávání.“
Není tajemstvím, že dokument měl při posledním koaličním vyjednávání trochu smůlu. Zatímco před volbami spadal do agendy radního Hlubučka, nová rada složená z vůči sobě před volbami nepřátelsky naladěných Pirátů a ODS, doplněných STAN, rozdělila oblasti spadající pod plán mezi celkem čtyři radní, přestože o post radního pro klima, usilovali Piráti. To, že se teď posouvají pouze projekty, na kterých by se nejspíš pracovalo i bez plánu, může být i tím, že klimatický plán nemá jednoho lídra.
Pirátka Jana Komrsková je sice náměstkyní za klima a životní prostředí, na starost má však pouze adaptační opatření a cirkulární ekonomiku. Dopravu řídí její kolega Zdeněk Hřib a majetek, kterého se týká téma energetické úspornosti, spravuje Pirát Adam Zábranský. Energetiku, na níž bude do budoucna záležet ze všeho nejvíce (až 60 procent uhlíkové stopy města totiž podle posledního výpočtu připadá na výrobu elektřiny a tepla), má v gesci primátor Bohuslav Svoboda. Právě energetika je přitom pro celou snahu o změnu klíčová.
Elektřina sdílená se sousedy
„V energetice je největší potenciál úspor, proto je nejvýznamnějším pilířem klimatického plánu. Abychom mohli uhlíkovou stopu snížit, museli bychom začít maximálně podporovat obnovitelné zdroje energie,“ říká Tereza Líbová s tím, že Pražské společenství obnovitelné energie, jehož prostřednictvím může město v budoucnu podporovat komunitní energetiku, vidí jako doplňkovou záležitost. „Je to spíš principiální. Díky komunitní energetice bychom mohli lidem ukazovat, kudy se vydat,“ říká Líbová o projektu popisovaném Martinem Bursíkem jako síť pražských střech, fasád a balkonů osazených solárními panely, pomocí které si budou malé obchody, instituce i jednotliví lidé vyrábět vlastní elektřinu a mezi sebou ji sdílet. „Třeba škola v Malešicích pošle elektřinu do mrazáku v zoo, určí si cenu, a pro oba to bude výhodné. Stejně budou moct elektřinu sdílet sousedé,“ vysvětluje Bursík v podcastu princip jednoho z prioritních projektů klimatického plánu.
„Ano, spousta lidí má možnost si dát na střechu solární panely a místo kotle tepelná čerpadla, je to skvělá myšlenka, ale udělá to jen malý rozdíl,“ koriguje Líbová a dodává, že největším pražským zdrojem tepla a elektřiny je elektrárna v Mělníku, kterou zatím nelze odstřihnout. „Nejen proto, že nemůžeme odstoupit od smluv, prostě bychom se bez velkého zdroje v současné době neobešli,“ vysvětluje úřednice.
Pražská energetická komunita je navíc projektem, který na svůj start stále čeká. Pro celoměstskou soběstačnost je významnější plánované energocentrum na čističce odpadních vod v Bubenči, i to je však v počáteční fázi. „Díky energocentru, které využívá teplotní rozdíl mezi vyčištěnou odpadní vodou a vodou z Vltavy, bychom mohli nahradit až třetinu tepla z Mělníka. V kombinaci s komunitní energetikou a úsporami, které do budoucna udělá lepší zabezpečení budov, by bylo možné snížit emise CO2 o polovinu. Náš plán je přitom snížení o 45 procent do roku 2030,“ říká Líbová. Jaký však bude v této oblasti postup primátora, se teprve uvidí.
Klimatickému plánu jako celku nicméně úřednice věří. „Je to dobrá myšlenka, a proveditelná. Jen její naplňování vyžaduje určitou manažerskou strukturu, řízení, správné nastavení kompetencí a odpovědností. Zatím mi připadá, že se každý snaží klimaplán obejít, nebo spíš využít k prosazení svých zájmů.“
Město jako lídr
Ze Zprávy o druhém roce naplňování Klimatického plánu, schválené začátkem září Radou hlavního města, vyplývá, že Praha je po dvou letech stále na začátku cesty vytyčené plánem. Zatím bojuje s problémy v samotné vnitřní organizaci, komunikaci s městskými částmi a městskými společnostmi.
„Pomohla by robustní a přesvědčivá klimatická iniciativa města, která by inspirovala a motivovala další aktéry k zapojení se do dekarbonizace Prahy. Město však má stále samo plné ruce práce s přípravou a řízením vlastních projektů,“ uvádí dokument, podle kterého jako první pochopil obchodní příležitosti spojené s dekarbonizací soukromý byznysový sektor, který sám přijímá strategie udržitelnosti.
Plnění klimatického plánu stále nemá jednoznačně nastavené projektové řízení. To, že se v některých jednotlivostech plán plní, je díky individuální aktivitě konkrétních aktérů, uvádí autoři zprávy a doporučují Radě hlavního města stanovit odpovědnosti za plnění jednotlivých opatření plánu, nastavit mechanismy projektové přípravy a zajistit kontinuitu dotačních příležitosti. Jinými slovy, doporučují Radě začít naplňování plánu řídit.
V evaluaci jsou ale zaznamenány i úspěchy, například zakoupení bioplynové stanice blízko Malešic pro zpracovávání bioodpadu. Město má však v souvislosti s ní řadu úkolů včetně toho, aby „včas připravilo celoměstský sběr bioodpadu, ke kterému budou Pražané motivováni ekonomicky i ekologicky“. Dalším posunem je plánovaný projekt v čistírně odpadních vod na Císařském ostrově, kde se bude zpracovávat gastroodpad.
U klíčového projektu energocentra, které má být vybudováno v bubenské čističce, je podle zprávy „čas zahájit seriózní jednání města se společností Veolia, která vlastní Pražskou teplárenskou“, jejíž součinnost je nezbytná. Pražské společenství obnovitelné energie, které je dalším prioritním projektem, sice existuje, realizované instalace však dosud nejsou připojeny k síti. Dokument tedy rekapituluje drobné posuny, na které je potřeba navázat. A jeho hlavním závěrem je celý proces plnění plánu koncepčně nastartovat.
Schválení hodnotící zprávy bohužel prošlo bez mediálního zájmu. Novináři si tu a tam všímají větších uličních rekonstrukcí nebo sázení či kácení stromů, klimaplán a jím vyžadovaná opatření však tématem nejsou. Vystavit primátorovi a příslušným radním účet za neplnění plánu za další dva roky jeho existence tak možná uvidíme některou neziskovou organizaci, poptávka veřejnosti po klimatických opatřeních ovšem je a zřejmě zatím i zůstane malá. Obyvatele Prahy sice zajímají adaptační projekty (ozelenění ulic, zklidnění dopravy a více vody v městském prostředí), na to, aby si je veřejnost spojovala s klimatickou změnou a dokázala k ní běžně vztahovat také například energetickou nebo dopravní politiku, by ale zřejmě bylo potřeba zvýšit informovanost o problému.
Budeme tam za deset let
„Víte, Praha není progresivní město. Není jako Barcelona nebo Paříž,“ říká ve své kanceláři náměstkyně pražského primátora pro oblast životního prostředí a klimatického plánu Jana Komrsková. Reaguje tak na dotaz, zda by město mohlo v budoucnu být v oblasti klimatu silnější v komunikaci a například vytvořit kampaň, která by informovala o všech pilířích klimatického plánu a jejich plnění a vtahovala obyvatele – ukazovala, jak je možné se zapojit a co lze po Praze chtít. „Ale spějeme tam, jdeme postupnými krůčky, dostáváme vodu do centra, děláme adaptační opatření. Připravuje se revitalizace Karlova náměstí nebo Vítkova,“ vyjmenovává Komrsková ve velmi parném srpnovém dni. „Budeme tam třeba za deset let.“
Prioritou náměstkyně pro oblast životního prostředí a klimatického plánu, která má však na pod sebou pouze adaptační opatření a cirkulární ekonomiku, je teď kromě progresu v projektech bioplynky a zpracování gastroodpadu v čistírně odpadních vod také otevření Cirkulárního domu v Kampusu Hybernská. V něm by sídlila dílna, opravárna a re-use centrum, kam by lidé nosili věci, které už nepotřebují. V plánu jsou pak i další, menší podobná centra.
„Budete si tam moct přijít věci opravit, poradit se, vyměnit zkušenosti, i tam posedět nebo přijít s nějakým nápadem. Cílem je budovat celou síť re-use center, neplýtvat, posouvat věci od jednoho obyvatele k druhému. V Libuši máme nábytkovou banku a chtěli bychom rozjet i re-use centrum pro stavební materiály.“ Náměstkyně má za to, že je potřeba myšlenku cirkulární ekonomiky dostat více mezi lidi, informační kampaň tak bude přece jen třeba. „Někteří si pořád myslí, že je to jen něco pro chudé. Já to vnímám jako myšlenku, kterou předáváte už malým dětem,“ vysvětluje Komrsková.
V rámci adaptačních opatření pak zmiňuje pirátské sázení stromů. Do roku 2026 podle ní bude vysázen slíbený milion. „Musíme se ale hlavně umět víc přesunout k praxi,“ myslí si politička. „Už máme hodně metodik a plánů, ale za sebou málo konkrétních kroků v praxi. Sezvala jsem proto nedávno zástupce IPRu, Lesů hlavního města Prahy a dalších organizací, ať přijdou se seznamem opatření, která se dají provádět hned.“
Komrsková pak mluví o tom, co jako překážku plnění klimatického plánu identifikuje i evaluační zpráva. „Jsme závislí na ochotě městských společností spolupracovat, jako město můžeme dělat jen omezené množství věcí. A pak nás také limitují peníze – rozhodně jich není tolik, co v minulém volebním období, to je zkrátka věc rozhodnutí radního pro finance,“ zmiňuje koaličního kolegu Kováříka z ODS, známého tím, že byl před několika lety kategoricky proti prodlužování tramvajové trati přes Pankrác, protože by tak Praha 4 přišla o parkovací místa.
V době, kdy spolu mluvíme, to vypadá, že zatímco loni šlo na adaptační opatření dvě stě milionů, letos to bude nula. „Snad se nám podaří získat víc peněz pro příští rok, už jsme spolu o tom měli s kolegou radním debatu,“ uzavírá Komrsková a mimoděk tak odpovídá na dotaz zastupitele Žaloudka v úvodu textu, proč výzvy pro adaptační projekty nejsou frekventovanější. Začátkem září pak do rozpočtu na adaptační opatření přibude 50 milionů a příslib dalších 150 na rok 2024.
Drobečková politika
S jejím kolegou Zdeňkem Hřibem, náměstkem pro dopravu, se mi sejít nepodaří. Radní je příliš zaneprázdněný, a tak se odpověď na otázku, zda se Praha v tomto volebním období odhodlá začít pracovat na snižování počtu aut, musíme pokusit odvodit z jeho předchozích vyjádření a dosavadního vývoje ve městě.
Že je v Praze příliš mnoho aut, se totiž můžeme dozvědět jak ze sociálních sítí náměstka, tak ze Zprávy o druhém roce naplňování Klimatického plánu. „Doprava v hlavním městě se nijak zásadně nepřiblížila ke stanoveným cílům na snížení emisí skleníkových plynů. Přestože probíhá přechod na čistou mobilitu při obnově vozového parku Dopravního podniku a narůstá počet elektromobilů, roste intenzita individuální automobilové dopravy,“ uvádí zpráva a cituje Český statistický úřad, podle které jen v pražských domácnostech přibylo v poslední dekádě 74 tisíc nových aut. Zvyšuje se také počet aut denně přejíždějících hranice Prahy – meziročně vzrostl o sedm tisíc.
Přes tento vývoj se dosud nepodařilo najít shodu na opatření v oblasti parkování, jež by růst počtu aut zpomalilo, ani přijmout legislativní změny pro přijetí mýtného systému, který dokáže změnit chování dojíždějících a logistických firem. Zdražit parkování, které dnes Pražany stojí pár korun denně a zavést mýto jsou přitom opatření, která dlouhodobě Praze doporučují nejen odborníci na dopravu sdružení v organizaci Automat. Zdražení parkovného navrhovala i analýza společnosti Deloitte pořízená v minulém volebním období. Podle autorů evaluace je jak mýto, tak dražší parkování podmínkou snížení celkové uhlíkové stopy z dopravy. Podobně jako čeští cykloaktivisté mluví i autoři evaluace plnění klimaplánu o potřebě zvýšit komfort a bezpečnost pěších a cyklistů a vést o regulaci aut otevřenou komunikaci s veřejností.
Styl, jakým se Zdeněk Hřib v poslední době vyjadřuje, naznačuje snahu si vyzkoušet, s jakou reakcí se rétorika, vedená ve prospěch snižování počtu aut, setká. Náměstek ve vtipných videích sděluje, že jezdí do práce „nadupanou károu za dvě stě mega“, abychom ho pak viděli čekat na nástupišti metra, nebo se mazlí s tramvajemi podobně jako modelky v reklamách s luxusními auty. Z dosavadních kroků se však zdá, že jeho politika bude spíše „drobečková“. Zatím se nedá ani konstatovat, že by Hřibova vize byla v oblasti snižování aut jasně čitelná.
V návaznosti na debatu o údajném zavádění mýtného na Praze 1, která začíná v posledních týdnech v médiích zuřit, náměstek pro dopravu upozorňuje, že půjde pouze o zpoplatnění průjezdu některých oblastí památkové rezervace v části Malé Strany a u Smetanova nábřeží. Podle zpravodaje pražské Jedničky by pak mělo v budoucnu dojít i k „zapytlování“ Petrské čtvrti, do které by auta brzy měla možnost vjet pouze v jednom místě.
V rozhovoru pro server Z dopravy mluví náměstek o tom, že chce zklidnit dopravu v centru i prostřednictvím omezení návštěvnického parkování, v jiných částech si rezidenti nově budou muset koupit kredit ke stání svých návštěv. „Do rozhodování o cenách více zapojíme městské části. Nevidím důvod, proč by mělo parkování stát stejně na Praze 1 a na Praze 11. Část poplatku si mají nastavovat sami. Ostatně některé městské části považují parkovné za příliš levné,“ uvedl Hřib, který už v minulosti, například v našem podcastu, akcentoval v otázce zdražování pouze iniciativu městských částí. Že by k němu mělo dojít plošně v celé Praze, se zdá vyloučené.
Celkem kontroverzně se pak politik vyjádřil o požadavcích několika aktivistických skupin podpořených mnoha odborníky na dopravu, které by na území Prahy rády viděly nejvyšší povolenou rychlost 30 kilometrů za hodinu podobně jako v Barceloně, Bruselu, Londýně nebo v Madridu. Argumentují jak bezpečností, tak možností takto pozvolna automobilovou dopravu omezovat. „Smysl by dávalo demonstrovat před úřady městských části, chodit na jejich zastupitelstva a zapříst dialog. Některé jsou aktivnější v zavádění třicítky a některé méně. Ale na hlavních tazích, které má ve správě magistrát, nemá třicítka smysl,“ zbavil se Hřib elegantně role městského lídra pro dopravu.
Konkrétnějších přísliby pro cyklisty od něj zatím nepadly, až na to, že Institut plánování a rozvoje Prahy zpracovává analýzu, jak a kde vhodně stavět cykloinfrastrukturu napříč celým městem.
Co chybí? Územní plánování
Architektka Anna Vinklárková z neziskové organizace Arnika byla na jaře u toho, když se v Praze odehrávaly pochody za „třicítky“. „Řidiči byli hodně agresivní, neustále na nás někdo volal, troubil, občas někdo vyběhl. Naopak mezi aktivisty byla atmosféra dost přátelská, takže to bylo příjemné,“ říká expertka na téma klimaticky odolných měst.
„Je to absurdní, měli bychom nenávidět korporace navázané na fosilní a obdobný průmysl za to, že způsobují změnu klimatu – tím, že se snaží za každou cenu zvyšovat svůj zisk, nám zhoršují klima a kvalitu našich životů. Ale lidi si vybíjejí frustraci na aktivistech, kteří se snaží něco změnit,“ popisuje Vinklárková svoji zkušenost. Pražský klimatický plán považuje za velmi dobrý, upozorňuje ale na to, že v něm chybí podstatná kapitola – územní plánování. „Nebyla ani snaha to do plánu zanést. Všem bylo jasné, že by na tom nebyla politická shoda,“ dodává.
Téma územního plánování se přitom v souvislosti s klimatickou změnou na rozdíl od energetiky či cirkulární ekonomiky ve veřejné diskuzi v posledním desetiletí tu a tam objevovalo – hlavně díky propagaci dosud neschváleného Metropolitního plánu Institutem plánování a rozvoje jako dokumentu, který pomůže město zahustit a zabrání jeho rozšiřování do krajiny.
Začátkem léta mluvil v České televizi o nutnosti zdejší města kvůli změně klimatu zahušťovat architekt Peter Bednár. „Podle Mezinárodního panelu pro změnu klimatu jsou kompaktní, urbanizovaná centra jednou z nejdůležitějších metod adaptace na klima,“ uvedl ve studiu ČT. A podobně argumentuje i Milota Sidorová v novém podcastu slovenského Úřadu pro územní plánování a výstavbu. „Přemýšleli jste někdy nad tím, proč se v historických centrech mezi klikatými uličkami a vzájemně pospojovanými budovami cítíme tak dobře?“ ptá se známá urbanistka a mluví o tom, že hustší bloková výstava je energeticky, ekonomicky i environmentálně šetrnější.
Podle jiných odborníků je argument hustotou důležitý, dobře ale funguje pouze pro menší města. „Ve velkoměstě, jako je Praha, už si jen s kompaktní zástavbou nevystačíte, potřebujete v něm zelené pásy pro rekreaci a prostor pro vsakování vody,“ říká urbanista a expert na adaptaci Petr Klápště. „O metropoli bychom proto měli uvažovat spíše jako o hvězdici,“ tvrdí dál a jako inspiraci uvádí kodaňský Finger Plan. Ten městu ukládá zahušťovat zástavbu v pěti paralelních liniích připomínajících prsty na rukou, mezi nimiž je sdílený prostor pro zahrady, parky i zemědělství.
Developer jako nositel rozvoje
Podle Vinklárkové je u nás myšlenka zahušťování měst propagována dogmaticky. V otázce územního plánování je podle ní třeba nově nastavit celou řadu pravidel, aby bylo možné se nejen adaptovat na jiné klima, ale také změnu klimatu aktivně mírnit.
„Abychom díky územnímu plánování dosahovali lepší odolnosti, museli bychom si stanovit například pravidlo, že se pozemky uvedené v územním plánu jako nezastavitelné nemají tak snadno měnit na zastavitelné. Neměli bychom je prodávat na přání developerů. Právě to by mohl deklarovat klimatický plán. Je sice nezávazný, ale měli bychom se alespoň na co odvolávat,“ říká Vinklárková, podle které ve městě stále existují území s kvalitní a pro město potřebnou zelení. Příkladem mohou být zahrádky ve Vysočanech, které proti nové výstavbě brání místní lidé.
Podle architektky je třeba do 21. století posunout i mechanismy jako je výpočet koeficientu zeleně. „Když se staví v brownfieldech, veškerá existující zeleň se likviduje a sází se nová – začíná se úplně znova, jako by v krajině nebylo nic. Plánování města nezohledňuje, co je možné a hlavně cenné zachovat. Všechno převálcujeme, a potom roky trvá, než nové stromy vyrostou. Adekvátní ekologickou hodnotu získáváme až s letitým zpožděním, pokud vůbec,“ popisuje Vinklárková. Opatření, která o zeleni uvažují komplexněji, mají zavedená například v Helsinkách – zde se nepočítá koeficient zeleně, ale tzv. green factor.
„Pro takové změny bychom ale potřebovali zcela jiný styl uvažování o rozvoji města. Územní plánování by nám mohlo pomoci zavádět spoustu věcí, do kterých se zatím vůbec nepouštíme. Například v územní studii pro novu pražskou čtvrť Bubny-Zátory by se mohlo stanovit, že má být energeticky soběstačná. Když to bude ve studii a bude to prosazovat vedení Prahy, tak proč by to developeři nemohli splnit?“ navrhuje Vinklárková, podle níž jsou pražští politici spíš zvyklí si stěžovat na nedostatek peněz v rozpočtech a méně počítat, kolik by mohli při stavbách nových projektů vyjednat příspěvků od developerů.
„Hlavní pražskou bolestí je, že výstavba tu většinou dopadne podle toho, co developer řekne. To je směr, kterým se s drobnými změnami ubíráme stále. Město zatím není schopné samo ve větším detailu definovat, co je kde potřeba stavět a jak.“ Vinklárková dává jako příklad někdejší výstavbu na Brumlovce. „Tam si to prosadil podnikatel Passer. A Praha neřekla, že centrum s tolika zaměstnanci by se mělo stavět někde blíž stanice metra, klidně tomu dala zelenou. Je to tím, že je u nás jako nositel rozvoje stále vnímán výhradně soukromý sektor, který města podporují, jak mohou, místo toho, aby si dokázala lépe promyslet, co je dobré pro jejich obyvatele, a nastavit soukromému sektoru jasná pravidla.“
Z jiné planety
Podobně jako Vinklárkové i ředitelce Zeleného kruhu Petře Kolínské vadí, že klimatický plán neobsahuje kapitolu o územním plánování. A připomíná, že k balíku dokumentů souvisejících s klimatem náleží ještě jedna důležitá legislativa – stavební zákon. Jeho součástí je nedávno ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) připravená vyhláška o požadavcích na výstavbu. Pokud by prošla tak, jak byla představena, zaváděla by povinnost ve městech bez vlastních stavebních předpisů stavět k bytům větším než 70 metrů čtverečních dvě parkovací stání místo současného jednoho. Kolínská upozorňuje, že navrhovaná změna by motivovala obyvatele k pořizování dalších automobilů, k jejich častějšímu využívání a měla by dopady na konečnou cenu bytových jednotek. „Jde to úplně proti smyslu veškerého dnešního snažení se na změnu klimatu alespoň připravit,“ říká Kolínská.
Ministerstvo už v létě na kritiku ze strany neziskových organizací zareagovalo v tom smyslu, že legislativní text v další fázi procesu změní, protože „vede k nedorozumění“. Podle vyjádření na webu ministerstva není pravdou, že by vysoké hodnotě parkovacích minim dávalo přednost. „Hledáme jinou, lépe srozumitelnou a univerzálně použitelnou formulaci, včetně definice parkovacích maxim. Zůstává naším cílem, aby obce měly v tomto ohledu volnost,“ uvedlo ministerstvo.
Kolínská však není kritická jen k tomuto konkrétnímu momentu vyhlášky. „Při její tvorbě nikdo evidentně změnu klimatu nebral v potaz. „Pražské stavební předpisy jsou proti tomu skutečně na Nobelovu cenu za zelenost. V návrhu vyhlášky MMR není ani zmínka o povinných místech pro cyklisty, zelených střechách, stromech v ulicích. Zato je tam paragraf, podle kterého, když někdo staví bytový dům, nesmí zapomenout na místnost s výlevkou,“ ironizuje bývalá radní pro územní rozvoj, podle níž jde vyhláška do velkého detailu ohledně všech náležitostí stavby, ale veřejným prostranstvím věnuje pouhých pár řádků. „Tento předpis je opravdu jako z jiné planety.“
Úředníci ministerstva v e-mailem zaslané reakci nejprve připomínají, že vyhláška je dosud v mezirezortním připomínkovém řízení a její znění není definitivní. „Například co se týče parkovacích stání pro kola, obdrželi jsme řadu připomínek, kterými se zabýváme. Rozhodně však nový stavební zákon a jeho prováděcí vyhláška přináší řešení na podporu udržitelného rozvoje a proti klimatické změně,“ odpovídají s tím, že mezi základní požadavky na stavby podle nového zákona patří i realizace výsadbových pásů pro stromy nebo jiné veřejné zeleně, úspora energie a udržitelné využívání přírodních zdrojů. „Stavba musí být navržena a provedena tak, aby neměla negativní vliv na kvalitu životního prostředí nebo na klima, a to během výstavby, užívání i odstraňování,“ uvádí ministerstvo.
A upozorňuje na to, že konkrétní opatření jako zelené střechy jsou vždy záležitostí samospráv, které si koncepci využívání území definují v územním plánu. Praha, Brno a Ostrava si mohou vydat své vlastní vyhlášky, kterými stanoví podmínky využívání území i technické požadavky na stavby. „To je sice hezké, ale nechceme mít z měst pár premiantů a zbytek pod průměrem. Měli bychom být schopni formovat kvalitně předpisy pro všechna města,“ myslí si Kolínská.
Praha za deset let
„Mrzí mě, že se zatím klimatický plán nestal mapou, podle které by se Praha proměňovala ve zdravější město tak, jako to vidíme jinde,“ říká Kolínská závěrem. „Když přijedete po deseti letech do Paříže, změna je vidět hodně. Hlavně v infrastruktuře – lidé tu mnohem víc jezdí na kole. Když přijedete po deseti letech do Prahy, možná si ani nevšimnete, že by něco bylo jinak, natož systémově. Napadá mě jen regenerace konkrétních míst, velkých areálů, jako je pražské Výstaviště nebo Holešovická tržnice. Na Praze 7 změnu popsat umím, ta se proměňuje viditelně, ale je to tak i jinde? Nebo jde pocítit hlavně gentrifikace?“
Podle Kolínské by výrazně pomohla změna přístupu pražských radních. Změnu by přineslo, kdyby se k cílům klimaplánu více hlásili. Například reakce na požadavek maximální povolené rychlosti 30 kilometrů v hodině, byla podle ní zbytečně hysterická. „Město mělo zareagovat úplně opačně. Využít energie, kterou demonstrující přinášejí, a začít pracovat na tom, aby se třicítky mohly postupně zavádět, postavit se do čela prosazování změny. U primátora to nepřekvapí, alespoň náměstek pro dopravu se k tomu ale mohl postavit jinak,“ myslí si Kolínská. Pokud pražští politici nezačnou vůči změně klimatu a potřebným opatřením svoji rétoriku měnit, nebude podle ní možné změnit mnoho. Úkolů je přitom víc než dost.
Autorka je publicistka.
Text je součástí projektu Tepelné ostrovy, který vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.