Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Česká krajina vysychá a zároveň je čím dál častěji sužována přívalovými srážkami a bleskovými povodněmi. Důvodů je více, mohou za to jednak špatné úpravy z minulosti, jako jsou například narovnané a vybetonované vodní toky, špatné hospodaření a také rozsáhlý systém odvodňovacích trubek, který pokrývá čtvrtinu zemědělské půdy, tedy něco přes milion hektarů. A samozřejmě také postupující klimatická krize. V současné době žije naše společnost stále ve vodním blahobytu. Když někde vyschnou studny, připojí se lidé na vodovod. Prognózy z uplynulých let nám však ukazují, že tomu tak nebude napořád. Poukazují na to data Českého hydrometeorologického ústavu. Například hodnota indikátoru standardizované měsíční vydatnosti pramenů, tzv. VAL, poklesla za posledních deset let u hlubokých vrtů o 127 procent. V důsledku oteplování také roste výpar. Mezi lety 2015 až 2019 byl o 17 procent nad dlouhodobým průměrem.
Systémově je problém, že voda je rozdělená mezi ministerstvo životního prostředí a zemědělství a ta hlavní agenda je pod zemědělstvím. Životní prostředí řeší spíše kvalitu vody.
Trend je tedy podle odborníků naprosto jasný, voda v krajině ubývá a ubývá i ta podzemní. Kromě toho je voda v České republice také často znečištěna pesticidy, farmaky a dalšími látkami. Kontaminována je i spodní voda, a to i látkami, které jsou v zemědělství už desítky let zakázané. Čím méně podzemní vody je, tím je v ní koncentrace škodlivých látek vyšší.
Vody ubývá přesto, že úhrn srážek je stále stejný. Když totiž přijdou přívalové deště po období sucha, země je vyprahlá a voda po ní steče rychle pryč. To je ale jen část problému. Zásadní je v tomto procesu právě oteplování, které navyšuje tzv. evapotranspiraci, tedy odpar z povrchů a dýchání rostlin. Právě proto potřebujeme vodu v krajině zadržet a chytřeji s ní hospodařit.
Dokud teče voda z kohoutku
„V dědině, kde starostuji, žiji od dětství. S rodiči jsme chodili hodně do přírody a já viděl, jak ta příroda vypadá, když jsem byl malý kluk. Pak se mi to začalo pocitově měnit před očima a když už jsem byl na úřadě, začalo mi to vrtat hlavou, co by se s tím dalo udělat. Začal jsem chodit na semináře, které se týkaly zádrže vody a výsadby stromů, začal jsem číst, vzdělávat se a pořád jsem hledal, jakým způsobem to udělat, abychom krajině pomohli,“ líčí starosta jihomoravské obce Luleč Adam Majchrák, který s pomocí organizace Živá voda přeměňuje krajinu kolem obce tak, aby nevyschla. Starosta dlouhou dobu hledal někoho, kdo by mu dal jízdní řád, aby změny byly komplexní, a nikoliv jen nahodilé. Předtím se totiž setkával s tím, že mu dávali lidé rady od stolu a nebyly zasazené do kontextu a nereflektovaly třeba to, odkud kam teče voda. Nechali si vypracovat studii a některá opatření už udělali, ale další je ještě čekají. Na řadu z nich potřebují stavební povolení, jako je například místní rybníček či mokřad.
„Dokud lidem teče voda z kohoutku, tak mají tendenci to neřešit. Ale jakmile té vody začne být nedostatek, je to řešení pak na dlouhé roky. Je potřeba přesvědčit lidi, aby se věnovali věcem, které nejsou hned vidět. Když někde uděláte například chodník či parkoviště, tak je to vidět hned, ale když uděláte studii, která je za mě úplný základ, ale může trvat dlouho, pak projekty, to jsou další roky, někde to jde rychle, ale řada věcí se projeví za několik let,“ vysvětluje starosta úskalí, které udržování vody v krajině provází. A dává příklad: „Měli jsme tu rybníček, jako dítě jsem na něm bruslil, byla v něm voda, ryby, žáby, byl v něm život. Poslední roky začal vysychat, až úplně vyschl. Podívali jsme se na to povodí, jaké jsou srážky, co kam teče, co kam nasměrovat. Při obchůzce jsme zjistili, že voda, která tam před lety stékala, tak najednou netekla. Něco se změnilo. Stačilo udělat pár jednodušších opatření proti toku, abychom tu vodu zase nasměrovali. Nyní řešíme projekt, aby v něm voda zůstávala.“ Proti proudu plánují několik tůněk, jedna už tam je. Když dnes přicházejí po delším suchu přívalové deště, tak je zachytí. „My se na klimatickou změnu musíme adaptovat, nemáme tendenci poroučet větru dešti,“ přibližuje starosta svůj přístup. Zajímavé podle něj je, že se vracíme často k tomu, co dělali naši předci, kteří neměli vodovod a museli umět s vodou hospodařit, a co jsme zapomněli. „Potůčky se dříve klikatily, dnes jsou často rovné, když přijde velký déšť, voda profrčí. Cílem je to vlastně napravit.“
Všechny tyto úpravy ale stojí čas, energii a peníze, které obce někdy složitě hledají, zejména ty malé, které nemají větší aparát. Menší obce by podle Majchráka potřebovaly pomoc. Při svých snahách mohou narážet na mnoho problémů.
Špatně poskládané priority
Revitalizace vodních toků spočívá v tom, že se rovnému, někdy i vydlážděnému vodnímu toku, kterým protéká rychle voda pryč z krajiny, vrátí jeho přirozená struktura, nechá se širší prostor nivy, aby se mohla vylít, když zaprší nebo taje sníh a je hodně vody.
Podle projektové manažerky pro oblast adaptace Terezy Vohryzkové z organizací Beleco a Krajinohled nejsou hlavním problémem peníze, ale to, jak je nastavený řetězec administrativních úkonů, který musí člověk či obec absolvovat, aby se mohlo opatření pro zadržení vody v krajině vůbec realizovat. „Představte si tok, který má tři sta metrů. Nemusíte vůbec vědět, kdo vlastní ty pozemky, na kterých leží, ale i pokud to víte, musíte zjistit, jestli by s tím všichni souhlasili. Máme případy, kdy majitelé nereagují, kdy se o pozemky vedou léta trvající dědické spory. A to pak jdou veškeré plány do koše. Jiní mají nějakou smlouvu se zemědělci, peníze jim chodí a to je všechno, co je zajímá,“ vysvětluje Vohryzková problémy, na které narážejí starostové.
Podobný zádrhel platí i ve chvíli, kdy se vlastníci najdou a s opatřeními souhlasí. Pokud jsou jejich pozemky vedené jako zemědělská půda, může se jim změnou druhu pozemku zvýšit daň z nemovitosti. Tedy se jim finančně nevyplatí přenechat ornou půdu k adaptačním opatřením. Zároveň tak přijdou o zisk z pachtovného, tedy pronájmu půdy zemědělcům. „To by museli být opravdu hodně zapálení pro dobrou věc. Na dobrém přesvědčení a ideálech ale adaptace stát nemůže. V první řadě musí být motivace ekonomická, zatímco oni naopak přicházejí o peníze,“ vysvětluje projektová manažerka. Kromě toho, že je potřeba obejít všechny vlastníky, získat od nich souhlasy a nechat si udělat projekt, čeká pak na obce kolečko po úřadech, které musí dát svolení k úpravám. To někdy trvá a obce se tak dostávají do časové tísně, protože na realizaci projektu mají podle dotačních podmínek třeba jen dva roky.
Další problém jsou pak některé zákony nebo běžné úřední postupy. „Když máte ve vašem zájmovém území pozemek ve vlastnictví Státního pozemkového úřadu, tak i kdyby oni souhlasili s revitalizací, stejně po vás mohou požadovat náhradu škody jejich majetku, kterým je třeba betonové opevnění toku. Měli byste tedy de facto platit penále za to, že krajinu napravujete. Může to tedy dopadnout tak, že oni po vás budou chtít sedm milionů za poškození, což vůbec nedává smysl. Je to úřední postup, se kterým se na úřadech stále setkáte. Jako by tam ještě nepřišlo uvědomění, že toto je priorita číslo jedna, což znamená, že všechno ostatní se tomu přizpůsobí. V těch úřednických postupech se dostanete často do slepé uličky, na které to ztroskotá. Buď nedohledáte vlastníky, nebo od nich nedostanete souhlasy. Nebo musíte něco kompenzovat Státnímu pozemkovému úřadu a nemáte na to peníze. Ve chvíli, kdy se podaří toto vše zajistit, čeká investora – nejčastěji obec – zdlouhavé a vysilující kolečko po správních orgánech. Kterýkoli z nich přitom svými výhradami či nesouhlasem může záměr zkomplikovat či zcela zastavit,“ popisuje Vohryzková, podle které je to problém přístupu. „Když nastane výjimečná situace, musíte přijmout nějaká opatření, která obcházejí běžné administrativní postupy, ale nikdo ještě nedošel v této zemi do bodu, kdy by si uvědomil, že to tak je a začal k překážkám na cestě adaptace přistupovat jinak, s vědomím větší akutnosti problému.“
Nevypořádané majetkové vztahy
Podobně to vidí i radní středočeského kraje pro oblast životního prostředí a zemědělství Jana Skopalíková. „Středočeský kraj podporuje projekty, které pomáhají zadržování vody v krajině v rámci svého pravidelného dotačního titulu, na který vynakládáme více než 20 milionů korun ročně. Tento dotační titul jsme otevřeli více žadatelům – fyzickým osobám či spolkům, dříve mohly žádat o podporu pouze obce. Na realizaci opatření lze získat podporu i z dalších zdrojů, například z OPŽP či jiných krajů,“ vysvětluje radní, která jako největší problém v budování vodních prvků v krajině vidí právě majetkoprávní vztahy.
„Většina projektů, které vznikly na kraji jako výstup ze studií odtokových poměrů, ztroskotala na nevypořádaných majetkoprávních vztazích. Dle mého názoru zde pomůže jen důsledná komunikace s vlastníky půdy a hospodařícími subjekty a ze strany státu řádně nastavená dotační politika,“ vysvětluje radní. V současnosti také některé obce a kraje připravují či již mají zpracovány adaptační strategie či klimatické plány, které by jim měly pomoci navrhnout a zpracovat konkrétní opatření. Co se týká klimatického plánu, i Středočeský kraj připravuje pro rok 2024 zadání studie pro zpracování „Adaptačního klimatického plánu ve Středočeském kraji“. Jedná se o dlouhodobý záměr kraje reagovat na aktuální výzvy ohledně klimatické situace, a snahu propojit a zapojit nejnovější poznatky v této problematice do všech souvisejících strategických dokumentů kraje. Středočeský kraj je však svou rozlohou a rozmanitostí velice komplikované území, a na to je potřeba brát ohled. Studie by měla poskytnout základní vhled do problematiky a nastartovat navazující nutné kroky pro adaptaci na aktuální klimatický výhled do budoucích let, a především zmiňovanou provázanost se strategií kraje.
Klimatický plán by podle Skopalíkové měl obsahovat především přehled, jakým způsobem kraj může snižovat emise skleníkových plynů, jako je izolace budov, obnovitelné zdroje: v dopravě, pro vytápění budov a také přehled, jaká rizika klimatická změna může přinést, jako je například riziko sucha – jak pro zemědělce, tak ve městech.
„Vzhledem k tomu, že máme v kraji přes 1000 obcí a většina z nich je malých, nevidím jako reálné, že by v každé z nich vznikla samostatná adaptační strategie a vzhledem k velikosti kraje ani krajský klimatický plán nebude moci jít do takové podrobnosti. S tímto však mohou pomoci například kompletní pozemkové úpravy a následná realizace navržených opatření. Bohužel ty postupují dle mého názoru pomalu a vyjde to ještě na desítky let, než se současným tempem dostane na všechny obce. Proto by si to stát měl vzít dle mého názoru jako větší prioritu,“ uzavírá radní.
Další důvod, proč řešit otázky revitalizace vodních toků systémově, je samotná jejich fyzická povaha. Pokud se obec rozhodne, že by chtěla vodu v krajině zadržovat, měla by to řešit spolu se všemi obcemi, které jsou nad ní, aby to dávalo smysl. Opatření se musí dělat od shora dolů, obce dole nejsou totiž schopné povodňovou vlnu absorbovat, pokud přijde seshora, kde žádné úpravy neproběhly.
Mistři plánů a strategií
„My v České republice jsme přeborníci v dělání strategií a plánů, ale ta realizace pak dost pokulhává. Když byly povodně, tak se toho hodně namluvilo o tom, jak budeme dělat věci v krajině, aby riziko povodní bylo menší. Ale to hlavní, co se realizovalo, jsou mobilní rozhlasy a ohrazování řek ve městech. Dělají se tvrdá opatření, kde je hodně betonu a do krajiny se šlo velice málo nebo vůbec,“ popisuje vodohospodář Vítek Rous, který sám na revitalizaci krajiny pracuje. „A podobně, když jsme teď bojovali se suchem, opět se mluvilo o tom, jak je potřeba zlepšovat věci v krajině. Přitom to hlavní, co se plánuje, je například vodní nádrž Kryry, kam se bude čerpat voda čtyřicet kilometrů z Ohře na Rakovnicko. Nejsme ani příliš rychlí v těchto tvrdých opatřeních a zároveň dost selháváme v tom, aby se zlepšovala struktura krajiny. Přitom existují strategie, je i web Voda v krajině, ale realizace v praxi pak prostě pokulhává.“
Systémově je problém, že voda je rozdělená mezi ministerstvo životního prostředí a zemědělství a ta hlavní agenda je pod zemědělstvím. Životní prostředí řeší spíše kvalitu vody. „Ministerstvo zemědělství nikdy nebylo příliš zaměřené na drobná opatření v krajině. Vidí řešení spíše ve velkých nádržích než v revitalizacích vodních toků a celoplošné zádrži vody v krajině. Jako vodohospodář nemám zásadní problém s tím, že budou potřeba vybudovat další vodní nádrže. Mám problém s tím, že kromě budování velkých nádrží neumíme pořádně říct, jaké jsou alternativy. Třeba jestli by nebylo nákladově efektivnější místo nádrže v Kryrech recyklovat odpadní vodu z vesnic a okolí a využívat ji na závlahu. Já to nevím, nepočítal jsem to, ale problém je, že to neví pořádně ani to ministerstvo,“ popisuje Rous.
„Problém vidím i v tom, že jsou tu podniky Povodí, které spravují toky a ve vodním zákoně mají napsáno, že musí vodní toky udržovat ve stavu, aby jimi voda prošla co nejlépe, což znamená, že musí kolem nich kácet porosty a odstraňovat překážky. Od ministerstva zemědělství nedostanou přímo řečeno, že je třeba řešit to s větším důrazem na ekologii,“ stěžuje si vodohospodář. A tak je podle něj tlak na to, aby se česká krajina ozdravila, v tuto chvíli spíš zezdola. Jsou přitom příklady ze světa, že věci se dají dělat jinak. Třeba z Velké Británie, kde zemědělci dostávají od provozovatelů zdrojů pitné vody platbu za to, že v tom povodí zdrojů pitné vody hospodaří šetrně, a ne konvenčním způsobem. „Vidím to tak, že finanční motivace funguje nejlépe. Věci se postupně zlepšují, ale je na to kladený malý důraz. Na to, jak klimatické scénáře vycházejí v realitě nakonec hůř, jsme opravdu strašně pomalí,“ uzavírá Rous.
Sází celá obec
Vladimír Roztočil, starosta obce Svinaře na Berounsku, která se rovněž rozhodla vodu v krajině zadržovat, vzpomíná na první projekt, který jako obec v této oblasti podnikli. Tehdy šlo o vyčištění rybníka. „Ale to byl jen rybník, to byl jen začátek,“ vzpomíná. Potom následovaly úpravy na jeho vlastním soukromém pozemku. Vadilo mu totiž, že na jeho soukromém pozemku, kde bylo pole, byl obrovský vydlážděný meliorační příkop, a to se rozhodl v roce 2014 změnit. „Zrovna se začalo podporovat z dotačních titulů zadržování vody v krajině, a tak jsem to nechal upravit. Vznikl tam biotop, kde jsou čtyři vodní tůně, dva mokřady a jeden menší močálek, a vysázelo se tam 17 tisíc stromů na rozloze osm a půl hektaru. Funguje to úplně dokonale, když naprší, tůně se naplní a pak postupně uvolňují vodu do krajiny, stalo se to navštěvovaným místem, lidé tam chodí na procházku,“ popisuje starosta, jak naložil se svým vlastním pozemkem, kde nemusel řešit žádné majetkové vztahy.
„Jako obec jsme pak začali po provedené pozemkové úpravě obnovovat polní cesty a sázíme tam jednostrannou nebo dvoustranou alej, tak aby to v krajině zadržovalo vodu. Děláme opatření, aby na větších svazích nedocházelo ke splavům půdy. A teď máme rozdělaný projekt, kdy pod Svinařemi byl rybník a my jsme tam po pozemkových úpravách chtěli dělat nový rybník, ale to neprošlo, protože vesnice pod ním se bály, že se protrhne a zaplaví je to. Vznikne tam nakonec deset tůní, které budou vzájemně propojené, aby mohly natékat a zadržet přívalové vody. A aby v lokalitě vybudovaly mikroklima, kde se voda bude zadržovat, odpařovat a zůstane tam. Projektovou dokumentaci už máme a v současné době jsme ve fázi připomínkování projektu. Po vydání stavebního povolení požádáme o dotaci na výstavbu těch tůní,“ vysvětluje starosta, jak celý proces probíhá.
Svinaře mají štěstí, že mají hotové komplexní pozemkové úpravy celého katastru a tím pádem nemusí řešit majetkové problémy. To znamená, že cesty jsou v katastru zanesené a patří obci. „Když chceme udělat doprovodnou výsadbu, tak to jen projednáme s vlastníky sousedních pozemků, kterých se to týká, protože strom, který vyroste, může svou korunou přesahovat na sousední pozemky. V našem katastru se naštěstí zatím nenašel žádný majitel pozemku, se kterým by byly problémy, všichni si uvědomují, že je důležité něco dělat a taky se chránit, přeci jen bouřky jsou dnes silnější, než bývávaly, mohou způsobit lokální přívalové záplavy. Lidi tak sami vidí, že když se něco vysází nebo obnoví polní cesta, kde se vysází stromy a keř, je to prospěšné,“ říká starosta.
Nejenže obyvatelé Svinaře chápou smysl opatření, ale dokonce se zapojují do práce. „Když nám přivezou sadební a další materiál, svoláváme lidi a oni chodí sázet stromy, popřípadě se účastní i následné péče o ty stromy. Lidi udělají kus práce, popovídají si, ti, co se nově přistěhovali, se seznámí se starousedlíky, lidi se tak dávají dohromady. Potom už je nespojuje jen starost o zeleň, ale i o další aktivity obce,“ uzavírá starosta.
Když potřebujeme stát
Na příkladu Svinař i Lulče se ukazuje, že když je hodně motivovaný starosta a také dobré podmínky a vypořádané majetkové vztahy, jde udělat ledacos. Jenže proměna české krajiny nemůže stát jen na nadšení motivovaných starostů a optimální vlastnické situaci v daném katastru. Musí být státem nadesignovaná tak, aby byla lukrativní a relativně snadná pro všechny zapojené subjekty. Za poslední staletí se teplota zvýšila o dva stupně, zvyšuje se výpar vody, úhrn srážek na našem území je sice stále stejný, nicméně je jinak rozložený, vzhledem k přívalovým srážkám a obdobím sucha.
Rychlost adaptace neodpovídá tomu, jak rychle klimatická změna postupuje. Procesy v krajině jsou kvůli administrativním a úředním postupům pomalé, zatímco klimatická změna je rychlejší, než jsme čekali. Na podzim proběhla v Senátu konference na téma Očekávané dopady klimatických změn na vodu a její využití. Z příspěvků je jasné, že si státní úředníci i odborníci vážnost situace uvědomují. Přesto ale změny neprobíhají dost rychle. V České republice jsou oblasti, kde už v roce 2050 voda nemusí být. Proto by se do celého procesu měl razantněji vložit stát, aby obcím a krajům proměnu krajiny usnadnil.
Autorky jsou redaktorky Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.