Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Absolvování vysoké školy má člověku vedle vzdělání zajistit také lepší uplatnění na tzv. trhu práce, a tedy lepší výdělek, což všechny statistiky potvrzují. Neplatí to pouze v případě, kdy budete pracovat na – obvykle – humanitní vysoké škole.
Podfinancované vysoké školy dostanou příští rok o jednu miliardu více než v roce minulém. Ministr školství Mikuláš Bek to vydává za úspěch. Původně se mělo ve školství výrazně škrtat. Je to asi takový úspěch, jako když si naplánujete prostřelit si obě nohy, ale nakonec se střelíte jen do jedné. Nemůžete čekat, že vám za to někdo zatleská. Proti zoufalému podfinancování se ozvaly především humanitní vysoké školy stávkou.
Bek protestujícím vzkázal, že jejich požadavky na navýšení rozpočtu o 3 až 4 miliardy a výhledově o 11 jsou nereálné. Tady je nutné se zastavit u toho, kdo určuje, co je a co není reálné. Jelikož rozpočet vytváří vláda, je v tomto ohledu realita tvořena v zásadě tím, co se rozhodne udělat. Vláda se rozhodla nedělat nic. V kontextu ničeho je pak skutečně nereálné vlastně všechno.
Že je vysoké školství podfinancované víme dlouho a že problém letos skončil stávkou, není úplně náhoda. Všechny v zemi drtí inflace posledních let, která reálné příjmy ořezala bezprecedentním způsobem. Z Babišovy drahoty se stala Fialova chudoba. Většina zaměstnanců v zemi zchudla, ti státní pak zvláště.
Dezinformační vládní prohlášení
Z nízkých platů některých vysokých škol se tak staly platy směšné. Tvrdit v této situaci, že cokoli jiného je nereálné, činí tuto realitu nesnesitelnou. Vláda si to asi stále neuvědomuje, ale realitu lze měnit ve volbách. Ty by pro současnou koalici dopadly nejspíš katastrofálně. Taková už je realita, kterou si vláda sama vytvořila.
Vláda je i na české poměry nepopulární způsobem, který jsme tady za posledních třicet let vlastně neviděli. Může si zaplatit libovolný počet lidí na boj proti dezinformacím nebo platit ze státního rozpočtu kampaň, která jí má zvýšit popularitu. Nic to nemění na skutečnosti, že za její neoblíbeností stojí její vlastní politika a komunikace, která je sama o sobě dezinformační.
České vysoké školy v měřitelných ukazatelích za Evropou i světem stále zaostávají. S klesajícím rozpočtem se na tom nic nezmění. Taková je realita, kterou vytváří vláda.
Když si totiž napíšete do programového prohlášení, že je pro vás vzdělání priorita a pak označíte za nereálné vzdělání skutečně zaplatit, pak destruujete význam slov i slibů. Dezinformací se stává samotné vládní programové prohlášení.
Dezinformací je slíbit učitelům 130 procent průměrné mzdy a pak tento průměr počítat ze starých mezd, abyste to nemuseli udělat. Dezinformací je mluvit o důležitosti vzdělání, vědy a výzkumu a pak na to nedat peníze.
Výdaje na vzdělání se nachází pod průměrem zemí OECD a totéž se týká výdajů na samotné vysoké školství a vědu. Pod tímto průměrem jsme dlouhodobě, přičemž v posledních letech neustále klesá vůči HDP poměr prostředků, které směřují do školství i do vysokého školství. Že tomu tak je, je rozhodnutí vlády.
České vysoké školy v měřitelných ukazatelích za Evropou i světem stále zaostávají. S klesajícím rozpočtem se na tom nic nezmění. Taková je realita, kterou vytváří vláda. Cokoli jiného je za této situace nereálné.
V rámci vysokého školství jsou pak často bity humanitní fakulty a obory. To je zčásti dáno vnitrouniverzitními boji o peníze, kde obvykle humanitní obory početně tahají za kratší konec. Jiným aspektem je, že peníze jsou vysokým školám stále přidělovány podle 30 let starého vzorečku, který s dnešní realitou nemá společného jednoduše nic. Podle tohoto vzorce je prý studium na humanitních oborech oproti přírodovědným dvakrát až třikrát levnější a podle toho dostávají školy peníze. To, že je levnější, pak ve výsledku znamená, že zde lidé za stejnou práci dostávají nižší mzdu, čímž se zpětně potvrzuje, že je to levnější. Takto se konstruuje realita.
Český stát si zakládá na nevědomosti
Také to znamená, že nemáme a nebudeme mít špičkovou humanitní vědu, což se projevuje třeba tím, že o fungování české společnosti český stát povětšinou vůbec nic neví. Problém je, že v mnoha aspektech nelze zrovna tenhle druh poznání outsourcovat. Zatímco o lidském mozku si můžete přečíst špičkové studie z Číny nebo Francie, protože lidský mozek je všude stejný, českou společností se dánští ani američtí sociologové nebo politologové obvykle nezabývají, o češtinu pečují obvykle také na domácích katedrách, s dějinami se to má podobně, a tak by se dalo poměrně dlouho pokračovat.
Realita je prostě taková, že českým politikům je česká společnost, dějiny a kultura jedno. Čím dál větší záhadou pak ale je, proč přesně existuje český stát, jaký a pro koho to má vlastně benefit. Kromě zdrojů pro hrstku oligarchů, samozřejmě. Skoro to vypadá, jako by český stát na všech úrovních školství od začátku do konce sledoval v pozadí jakýsi prapodivný cíl, a to české vzdělání a kulturu zcela vyhladit.
Nakonec i studovat na českých vysokých školách je za trest. O tom svědčí třeba to, že čeští vysokoškoláci pracují při studiu prakticky nejvíce v Evropě. Největší část svého rozpočtu pak utratí za nezbytné věci, jako je jídlo, doprava a bydlení, kdy za ně vydají přes 80 procent svého rozpočtu a zbude jim tak nejméně peněz. Evropský průměr za tyto tři položky je 65 procent.
S tím bohužel souvisí, že čeští studenti dostávají od státu vůbec nejmenší, tedy prakticky žádnou podporu. Zatímco každý dánský student dostává od státu peníze automaticky, aby mohl studovat, a široce rozšířená jsou v dalších zemích stipendia nebo alespoň bezúročné půjčky, čeští studenti nedostanou v podstatě nic. Tím se završuje fungování české vzdělávací soustavy, které reprodukuje sociální nerovnosti a chudobu, kdy se dětem ze znevýhodněných podmínek hází klacky pod nohy od školky až po univerzity.
Možná pak není takové překvapení, že za těchto podmínek zhruba polovina studentů školu ani nedokončí nebo že má Česko v rámci zemí OECD skoro nejméně vysokoškolsky vzdělanou populaci. A tuto populaci pak zvláště na humanitních školách učí špatně placení učitelé, kdy jim stát každý měsíc připomíná, že ho vzdělání ani poznání nezajímá.
K prosperitě cesta škrtů nevede
Vláda se chlubí šetřením, ale vůbec nedokáže vysvětlit, proč a pro koho to dělá. Náš problém je zanedbané školství, nikoliv státní dluh. Vládní preference padající k nule odráží zcela věcně situaci, kdy řeší věci, které nikoho nezajímají a neřeší skoro nic z toho, co je skutečně důležité.
Je dobré si připomenout, že bychom mohli prakticky skokově od příštího roku poslat do vzdělávací soustavy o desítky miliard korun více. Máme nízké zadlužení a vybíráme na daních méně, než je evropský průměr. Jediný důvod, proč to neděláme, je, že to vláda nechce. Taková je realita, kterou si vytvořila.
Ve vládním prohlášení se o vzdělání píše: „Budoucnost naší země závisí na vzdělání našich dětí. Vzdělávací systém musí využít potenciál kvalitních učitelů, musí vytvořit prostor pro rozvoj znalostí, dovedností a kompetencí žáků a studentů, a to vše v moderním obsahu a prostředí. Vzdělávací systém musí umět pomoci těm nejslabším, stejně jako podpořit talenty.“
Na takto definovanou budoucnost vláda odmítá dát peníze. To znamená, že budoucnost nemáme. Cokoliv jiného je nereálné.
Autor je redaktor Alarmu.