Hlídací psy demokracie si uvázali na vodítko ti, kdo dnes představují její největší ohrožení. S růstem celosvětové nerovnosti a přesunem většiny bohatství do rukou úzké elity by veřejnost více než kdy jindy potřebovala, aby se jim někdo kriticky díval pod prsty. Jak se ale ukazuje přímo v naší zemi, většinu médií si ochočili ti, kdo by si zasloužili největší dohled.
Nejčtenější, kdysi seriózní noviny má ve stáji Babiš, nejčtenější bulvár Křetínský a nejvlivnější televizi v zemi si teď koupil Kellner. Toho navíc s Křetínským pojí blízké vztahy nejen z byznysu, ale také ty rodinné: dcera nejbohatšího muže v republice si zvolila za životního partnera zatím pátého nejbohatšího Čecha. Koho by to napadlo, že návrat k tradičním hodnotám bude ze všeho nejvíce připomínat návrat k feudalismu.
Připomíná ho bohužel víc věcí, než je zdrávo. Rozdíl je v tom, že se naší nové šlechtě nechce vylézat s tváří na veřejnost. Nezměnilo se to, že ji nelze hnát k zodpovědnosti. Jako za feudalismu můžeme jen koukat na to, co se děje, aniž bychom měli v rukou nástroje, kterými bychom mohli vývoj korigovat. Ostatně vůli lidu má coby premiér reprezentovat čtvrtý nejbohatší Čech s vlastním mediálním impériem, případně prezident, který funguje coby obchodní zástupce PPF v Číně.
Parlamentní levice se v podstatě rozpadla a pravice je v pasti doktríny o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, i kdyby to mělo znamenat, že bude pět lidí vlastnit celou republiku. Což je zajímavý paradox vzhledem ke skutečnosti, že původně liberální demokracie majetkový status quo rozbily, a to po každé světové válce jiným způsobem.
Liberální demokracie v zajetí oligarchie
Když se utvářel koncept liberální demokracie, jednalo se podle Francise Fukuyamy původně o dvě samostatné složky. Ta liberální se ještě v 19. století opírala především o individuální a nedotknutelné právo osobního vlastnictví, na němž měla eminentní zájem rodící se střední třída, která chtěla mít zaručenou ochranu svého majetku.
Většina mediálních impérií nyní spadá do pravicového konzervativního proudu. V tom pod různými jmény hájí jedinou hodnotu, kterou jejich majitelé uznávají. A tou jsou peníze a zájmy velkého byznysu.
Demokracie v podobě rovných hlasovacích práv zajímala především dělníky, kteří reálně nic nevlastnili, ale zato jich bylo hodně. Jiným způsobem než změnou režimu a přerozdělováním bohatství by se z chudoby nikdy nevyhrabali.
Spojení liberálních práv – rozšířených o další položky – a demokracie do jednoho celku bylo především sňatkem z rozumu. Podle britského historika Marka Mazowera pak konzervativci v nově vzniklých republikách po první světové válce skuhrali, že mají lidé nějak moc práv, ale málo povinností. Na tom se ostatně dodnes mnoho nezměnilo.
Před pár lety si třeba Dalibor Balšínek postěžoval, že ho přídomek liberální u demokracie omezuje a vůbec k ničemu ho nepotřebuje. Což nejspíš u šéfredaktora pravicové obdoby Haló novin moc nepřekvapí. Letos si pak Kellner ve své výroční zprávě posteskl, že Evropu obchází strašidlo individuální nárokovosti. Stejnou Evropu, ve které po celá desetiletí vytrvale roste majetková nerovnost.
Po první světové válce přistoupily mnohé nově vzniklé národní státy Evropy k pozemkové reformě. To často znamenalo vyvlastnění šlechty a přerozdělení půdy bezzemkům, protože jinak by nebylo možné ani předstírat, že se jedná o státy sobě rovných lidí. Podobně pak došlo po druhé světové válce buď k vyvlastnění klíčových průmyslů a služeb nebo k jejich důsledné regulaci ze strany státu. Regulace a státní zásahy měly zabránit tomu, aby se moc kumulovala v rukou jednotlivých vlastníků mimo dohled demokratické kontroly. Tedy tomu, k čemu došlo v naší zemi dnes.
Dnes jsme v situaci, kdy se bohatství více než kdykoli v novodobé historii koncentruje v rukou novodobé „šlechty“ a ocitá se mimo demokratickou kontrolu. Tu si naopak oligarchie podřizuje buď otevřeně v podobě Babiše, skrytě v podobě Zemanova vazalství nebo pomocí ovládnutí velké části médií, skrze něž ovlivňuje, co bude a co nebude tématem.
Konkrétních podob je samozřejmě více – třeba když si developeři sami píší nový stavební zákon, který se snaží okleštit práva veřejnosti, nebo když agroholdingy blokují přijetí protierozní vyhlášky, která má chránit krajinu před jejich pustošením. Ale o tom třeba jindy.
Zatímco německý soud pozastaví těžební činnost Křetínského dolů, jeho Info.cz tuto záležitost ignoruje a naopak vydává 128. text o tom, že je německá zelená energetika nesmysl. Podobně taktně pomlčí o Křetínského trampotách ve Francii, kde se mu bouří novináři v jím koupeném Le Monde, protože kupodivu ne každý šéfredaktor je taková lopata, jak je český oligarcha zvyklý.
Do redakce přitom Křetínský volat ani nemusí, svůj pohled na svět prezentuje otevřeně: „Ohledně klimatických změn dnes slyšíme narativ, který je velmi nebezpečný. Když dnes slyšíme, že naším cílem by mělo být omezení emisí na minimum, tak mě to děsí (…) Upřímně řečeno, nejvíc mě znepokojuje politika. Konkrétně to, že určité ideologické postoje získávají stále větší vliv, především v některých zemích Evropské unie a v evropských institucích. To může způsobit škody.“
Kellner je jen jeden
V situaci, kdy si Česko neví rady ani s Babišem, vylézá ze svého noblesního brlohu Kellner, který všechny ostatní svým majetkem řádově převyšuje. Zatímco prvních sto nejbohatších Čechů dá dohromady majetek za 1,2 bilionu korun, což je nadohled jednomu státnímu rozpočtu naší země, Kellner sám se na této sumě podílí víc než jednou čtvrtinou.
Kromě servilního Echa24 a nyní Novy bude mít Kellner také nadaci, která má šířit konzervativní hodnoty: „Účelem Nadace je přispívat k rozvoji občanské společnosti s důrazem na konzervativní hodnoty a svobodu.“
Jelikož Kellner už sedm let platí jistou konzervativní chráněnou dílnu, lze vytušit, co si pod tím asi tak máme představit. Institut Václava Klause v roce 2018 vydal manifest proti liberální demokracii. Nevybíravě v něm zaútočil na základní hodnotu novodobé evropské civilizace, kterou zde označuje za „totalitou zavánějící mutaci demokracie.“
Kdyby snad někdo pochyboval: „za hlavní hrozbu pro demokracii na Západě nepovažujeme tzv. autoritářské režimy nepohodlných populárních vůdců, ale právě onu tolik opěvovanou liberální demokracii (a její exponenty)… Zrekapitulujme to jasně a nekompromisně: demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin. Její prosazování a obhajobu považujeme za „začátek konce“ moderního liberálního světa.“
Nedávno pak Václav Klaus na adresu Ústavního soudu prohlásil, že je to instituce, která by vůbec neměla existovat. Což je logické, protože Ústavní soud je posledním garantem liberálních práv, tak jak jsou zakotvena v Ústavě a Listině základních práv a svobod. Je to poslední instance, která chrání jednotlivce a různé menšiny před zvůlí většiny. Tyto pojistky existují proto, aby zabránily všem těm zvěrstvům, kterých jsme byli svědky před druhou světovou válkou, během ní a u nás i po ní, ať už to byl divoký odsun sudetských Němců nebo řádění komunistů po roce 1948. Přesto by bylo zavádějící označovat Klause za fašistu, přece jen musíme mít na paměti, že se doba změnila a Mussolini nosil legrační čepice, v čemž se od něj Klaus zcela zásadně liší.
Nejde přitom o to, že by tady Klaus se svou mladším verzí položili liberální demokracii a zavedli autoritářský konzervativní režim maďarského střihu. Byť nic není vyloučeno. Spíše však jde o to, aby se ve veřejném prostoru zabydlel jeden extrémní názor – například že je Ústavní soud k ničemu. Proti němu bude stát druhý názor (že je soud posvátný), a jednoho dne se začne přemýšlet, že je pravda možná uprostřed. Podobně už Klaus senior zdestruoval českou debatu o klimatu, ze které se nevzpamatovala dodnes.
S novou Kellnerovou nadací se jistě můžeme těšit na rozkvět podobných center tradiční moudrosti jako vystřižených z Itálie třicátých let. Ostatně právě Kellnerovo úvodní slovo z výroční zprávy PPF je k nerozeznání od rétoriky Institutu Václava Klause: „Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je ale stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot,“ napsal na jaře Kellner. Stačí masivně zaplavit veřejný prostor podobnými blbostmi, a nic jiného se řešit ani nebude. Peněz na to má noblesní Kellner nekonečně mnoho.
Česká republika PPF, a. s.
Z výzkumů uskutečněných během posledních prezidentských voleb vyplynulo, že pro voliče Miloše Zemana byla nejsledovanějším zdrojem informací TV Nova a na druhém místě Rádio Impuls – to patří Babišovi. Podobně se to má s voliči samotného Babiše, protože ti se s těmi Zemanovými značně překrývají.
Kellner si tak pořizuje vlivový nástroj na podstatnou části voličů, kteří stojí za současným prezidentem i premiérem a budou klíčoví také pro volbu příští hlavy státu. Stejně tak bude držet pod krkem samotného Babiše.
Nicméně Babiš sám se učí velmi rychle. Například ještě před rokem opatrně trval na tom, že by měl další jaderné bloky stavět sám ČEZ. Letos přitvrdil, když prohlásil, že nové bloky postavíme, i kdybychom měli porušit evropské právo. ČEZ a hradní klika kolem Nejedlého si tak mohou oddechnout, protože tím zkrotili dalšího premiéra v řadě. Situace však vyhovuje všem. Nejedlý a spol. získají přístup k nekonečnému přílivu peněz, a jelikož se jaderné bloky samozřejmě nikdy nedostaví a podporu obnovitelných zdrojů stát cíleně dusí, pojedou naplno uhelné elektrárny, jaké má Křetínský nebo Tykač. Win-win pro všechny zúčastněné.
A protože se Babiš dostal do takové pasti, že už politiku v zájmu přežití Agrofertu nesmí nikdy opustit, bude mít Kellner k dispozici prezidenta i premiéra. Pokud člověk čte pozorně média jednotlivých finančních skupin, pak si brzy všimne, že jediný, kdo jim ze současné politické scény leží skutečně v žaludku, jsou Piráti, se kterými si moc nevědí rady. Zatím.
A zatímco si naši miliardáři porcují zemi na kusy, jejich konzervativní média, strany a think tanky budou dál zaplavovat veřejný prostor nepodstatným balastem. Pokud v Orwellově době byla největším nebezpečím cenzura a státní monopol na pravdu, dnes je hlavním problémem inflace všeho. Absolutní přehlcení informacemi znemožňuje se v nich orientovat. Důležité věci dostávají stejný prostor jako ty banální, přičemž těch druhých je násobně více. Zatímco fake news je možné alespoň jednoznačně označit, různé manipulace, polopravdy a zkreslení zamořují informační prostor, protože není v ničích silách je zpracovat. Příkladem budiž téma klimatu, které je utopeno v množství vzájemně si odporujících zpráv a vyjádření.
Jiné otázky jsou pak rámovány tak, aby byla jakákoli debata nemožná. Nedostupné bydlení je nejpalčivějším problémem dnešních mileniálů. Pokud by však někdo hledal řešení v jakékoli regulaci, bude označen za komunistu. Debata o zaručeném minimálním příjmu k nám přes tuto hráz ani neprošla.
Řešit se budou blbosti. V zájmu mocných
Otázky budoucnosti, jako je robotizace, ubývání práce, bydlení, udržitelný sociální systém nebo řešení klimatu, se nacházejí v lepším případě mimo zájem našich oligarchů a jejich médií. V tom horším jsou v rozporu s jejich byznysem. A tak zatímco podstatné věci budou různě pokrouceny živořit na okraji zájmu, jeho centrum budou okupovat zásadní témata, jako je symbol pohlaví na hygienických vložkách. Média, která se nevěnují kriticky bohatým a mocným, ale naopak hájí jejich zájmy, se zpronevěřují samotné podstatě své existence a navazují na nejhorší tradici devadesátých let.
Dočkat se nakonec můžeme i cílené likvidační kampaně, jakou si už v roce 2016 vyzkoušel deník Blesk, kdy přes půl roku den za dnem vytrvale a manipulativně útočil na inkluzi ve školách, což bylo téma, na kterém vyrostl Klaus junior.
Návrat Novy do náruče prvního mezi českými oligarchy je třeba vnímat v širokém kontextu změn, které se u nás udály. Většina mediálních impérií nyní spadá do pravicového konzervativního proudu. V tom pod různými jmény hájí jedinou hodnotu, kterou jejich majitelé uznávají. A tou jsou peníze a zájmy velkého byznysu. S tím souzní většina politických stran, ať už to je ANO, ODS nebo komunisté. Za těchto okolností je jedno, jestli další volby Babiš vyhraje nebo prohraje. Velký byznys a jeho peníze už vyhrály dávno.
V cestě už stojí jen pár překážek, jako jsou veřejnoprávní média nebo Ústavní soud a pár dalších institucí. Pod tlakem jsou všechny a pořád. A jak jsme nedávno zjistili, někteří jsou ochotní prodat třeba čest prestižní univerzity za třicet stříbrných.
Možná bychom se mohli třicet let po sametové revoluci přestat dojímat nad pádem komunistů a začít raději přemýšlet, jak svrhnout tuto novou mutaci feudalismu a oligarchie dřív, než nás všechny udusí. Možná bychom skutečně měli vyslyšet volání po návratu tradičních hodnot a oprášit zcela důsledně rovnostářské hodnoty liberální demokracie, které jsou nadřazeny zájmům party zbohatlíků z devadesátých let. Jinak to tady brzy nebude k žití.
Autor je sociolog.