Foto Petr Zewlakk Vrabec
Tento týden začala ohlášená rekonstrukce objektu bývalé plicní kliniky v Jeseniově ulici v Praze. Rekonstrukce v současnosti probíhá tak, že dělníci bourají zahradní křídlo budovy. Klinika v minulosti patřila Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) a roky chátrala. Koncem roku 2014 obsadila dům skupina aktivistů, které po devíti dnech vyvedla policie. Na podporu autonomního sociálního centra se konaly demonstrace a v únoru 2015 se podařilo dohodnout se státem bezplatnou výpůjčku objektu. Po roce tuto smlouvu ÚZSVM neprodloužil s odůvodněním, podle něhož „stavební úřad Prahy 3 upozornil majetkový úřad, že stavba byla zkolaudována jako plicní zdravotnické zařízení, a jiné využití je tudíž nelegální“. Proti odůvodnění úřadu a jeho šéfky Kateřiny Arajmu se objevila celá řada argumentů, rozhodnutí se však zvrátit nepodařilo. A tak začala další fáze, v níž komunitní sociální centrum fungovalo dál, ale už ne na základě smlouvy.
„Klinika musela být zničena, protože skutečně svobodné a tvůrčí prostory byly, jsou a budou trnem v oku,“ dodává člen kolektivu Kliniky Jan Trnka.
V listopadu 2016 se novým majitelem stala Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) a v září 2018 soud rozhodl o tom, že mají aktivisté budovu SŽDC předat. Ještě na podzim zbývala Klinice naděje, protože pražský magistrát vedl se SŽDC jednání o výměně budovy za jiný dům s podobnými dispozicemi. Jednání nakonec selhala. SŽDC podle svých tehdejších vyjádření nutně potřebovala budovu Kliniky pro geodety, ale pak se ukázalo, že se tam nakonec vůbec stěhovat nebudou.
V lednu letošního roku vyklidil budovu exekutor. Do prosince byl objekt prázdný a koncem října SŽDC oznámila, že získala potřebné územní rozhodnutí a stavební povolení. Celková rekonstrukce má přijít na 48 milionů korun. V domě by kromě prostor pro úředníky měly v budoucnu být ordinace ordinace praktických lékařů a působiště Domu dětí a mládeže v Praze 3 – Ulita.
Podle Jana Trnky, člena kolektivu Kliniky, je bourání zahradního křídla budovy symbolickou tečkou za komunitním prostorem, který propojoval lidi a dával jim prostor tvořit a potkávat se. „Důvody, proč Klinika vznikla, jsou dnes ještě viditelnější: ceny nájmů rostou strmě vzhůru a aktivity, které nespadají do logiky zisku, jsou z Prahy vytlačovány,“ upozorňuje Trnka a dodává: „Klinika musela být zničena, protože skutečně svobodné a tvůrčí prostory byly, jsou a budou trnem v oku. Klinika nám všem chybí, ale pomohla nastartovat vztahy a aktivity, které ji přežily. Proto její existence měla velký smysl. Každé město potřebuje svoje Kliniky a tahle určitě nebyla poslední.“
