Vzpurná Klinika a zkušenost cynismu. Dva roky od vyklizení autonomního sociálního centra

Na Žižkově už dva roky nepůsobí Autonomní sociální centrum Klinika. Jeho příběh předznamenal to, co zažíváme během koronavirové a klimatické krize.

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Před dvěma lety státní instituce nechaly exekutorem a soukromou firmou vyklidit Autonomní sociální centrum Klinika, a ukončily tak jeho činnost. Zdánlivě je to dávná historie – tak proč bychom se o ni měli ještě zajímat? Možná proto, že se pomalu vystavují konečné účty. Rekonstrukce objektu nakonec stála Správu železnic přes 80 milionů korun z veřejného rozpočtu a nyní je objekt prázdný a hledá se jeho využití. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) mezitím prohrál soudní spor, v němž stát žaloval Kliniku za to, že se obohatila, a naopak by měl na soudních výlohách zaplatit přes 300 tisíc korun. Opět z veřejného rozpočtu. Hlavní cíl však byl splněn: Klinika byla zničena. Nebyl způsob, jakým toho bylo dosaženo v lecčems předzvěstí současného marasmu, v němž se uprostřed koronavirové a klimatické krize nacházíme?

Ještě jednou: jak stát zničil Kliniku

Pro osvěžení paměti, se vraťme na začátek roku 2016. Klinika tehdy měla do března smlouvu s ÚZSVM a jednala o jejím prodloužení. Ještě 8. února tehdejší ministr financí Andrej Babiš, pod nějž ÚZSVM spadal, veřejně přislíbil, že se smlouva Klinice prodlouží. V objektu fungovalo autonomní sociální centrum, probíhaly zde debaty, přednášky, jazykové kurzy, koncerty, byla zde komunitní zahrada, vařilo se zdarma jídlo, fungovala knihovna, a to vše zdarma, jen za dobrovolný příspěvek. Bylo to místo neformálních setkávání. Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. S antropologem Davidem Graeberem řečeno: takový každodenní komunismus na Žižkově.

Celý příběh Kliniky můžeme číst a interpretovat jako jakýsi lakmusový papírek, který naznačuje kyselost společenského uspořádání – jako předzvěst toho, co přijde.

Ale Klinika se dostala do veřejné pozornosti především solidární a materiální pomocí lidem na útěku před válkou. A právě to bylo trnem v oku místním straníkům ze Svobodných, kteří začali označovat Kliniku za riziko, které přitáhne islamistické teroristy na Žižkov. Tématu se chytil místostarosta za ODS Alexander Bellu, který si z boje proti Klinice v následujících letech udělal svůj v podstatě jediný politický program. Nejdříve poukazoval na to, že jazykové kurzy a další kulturní aktivity probíhají bez úřední licence, aby posléze vytáhl hlavní argument, že budova není na provozování těchto aktivit zkolaudována. Vzápětí se ukázalo, že na budovu žádná kolaudace nikdy neexistovala, takže provozování sociálního centra nemohlo být v rozporu s kolaudačními předpisy.

Když ovšem v únoru došlo k útoku neonacistů na Kliniku, zástupci toho, co se dnes nazývá „demokratická opozice“ (tedy představitelé ODS a TOP 09), na žižkovské radnici vyzvali stát, aby Klinice neprodloužil pronájem, protože představuje bezpečnostní riziko a protože to předpisy ani neumožňují. Babiš během několika dní obrátil a rozhodl: „Tak jim to teda nedám!“ a pravicová „demokratická opozice“ zatleskala. Klinika se odmítla této svévoli podřídit, zůstala v budově a ještě další téměř tři roky v ní státu navzdory provozovala autonomní sociální centrum. Asi poslední šance na legalizaci Kliniky skončily na konci března roku 2016, kdy fiktivní převod budovy z jedné složky státu na druhou zabránil tomu, aby zastupitelstvo hlavního města Prahy projednalo petici více než 2300 lidí, kteří Kliniku podpořili a požadovali, aby magistrát objekt vyměnil se státem a umožnil další fungování Kliniky.

A pak už následoval převod na Správu železnic, která sice nevěděla, co s budovou bude dělat, ale má velký rozpočet a její vedení bylo a je natolik arogantní (jak se to ukazuje i v jiných kauzách, když Správa železnic brání využití starých nádražních budov a radši je bourá), že k tomu bylo svolné. Celá rekonstrukce nedávala ekonomicky žádný smysl, jak upozorňovali od začátku „klinikáři“, nicméně stát projevil zájem a tím to pro mnohé skončilo.

Od Kliniky se postupně odvraceli nejen její liberální sympatizanti, kterým mnohem více vadilo, že Klinika nerespektuje podle nich správný postup občanské neposlušnosti, a ohrožuje tak právní stát, než svévole ze strany státních institucí a politiků. Ale odvrátil se od ní i politik, který usiloval o její legalizaci, pozdější kritik liberalismu Matěj Stropnický, jenž prohlásil, že byla chyba podporovat témata jako squatting nebo uprchlíci. Čím dál tím více z liberálních kruhů zazníval názor, že stát přeci našel pro svůj majetek využití a že Klinika by mu neměla bránit.

S cynickým mlčením se přecházely argumenty „klinikářů“, že je to svévolné jednání a od veřejně učiněného příslibu se podle občanského zákoníku nedá jen tak odstoupit, že rekonstrukce nedává smysl a že plánované využití je jen účelové, kdežto ve skutečnosti stát, potažmo Správa železnic, nemají pro dům využití, což se ostatně teď ukazuje. Cynicky se „klinkářům“ opakovalo, že stát si může dělat se svým majetkem, co chce, a že je to podle zákona. V médiích přestávaly dostávat prostor argumenty zastánců Kliniky a o to víc se tam objevovaly konspirační teorie šířené pravicovými politiky z ODS, zejména poslankyní Černochovou, která Kliniku dokonce spojovala se žhářskými útoky. Současný člen rady ČT Pavla Matocha si na tématu Kliniky ostřil své ultrankozervativní pero, když ji v Babišových Lidových novinách přirovnával ke komunistům z padesátých let. Závěrečné vyklizení Kliniky exekutorem a uvalení nesmyslných částek jen symbolicky završilo celou kauzu a zasadilo do kontextu Česka, kde je v exekuci každý desátý obyvatel.

Klinika jako lakmusový papírek

Ale celý příběh Kliniky také můžeme číst a interpretovat jako jakýsi lakmusový papírek, který naznačuje kyselost společenského uspořádání – jako předzvěst toho, co přijde. Dnes se nacházíme uprostřed koronavirové krize (a dodejme, že i uprostřed krize klimatické, jakkoli ta je v pozadí). Vidíme, jak stát vedený Babišem rozhoduje svévolně – co jednou řekne, vzápětí neplatí. Vidíme stát, jak vynakládá nesmyslné veřejné prostředky na nákup nefunkčních ochranných pomůcek, ale není schopen či ochoten akceptovat iniciativy, které přicházejí zdola a vynalézají ochranné prostředky nebo přístroje, byť necertifikované. Vidíme, jak této situace využívají přesně ty konzervativní politické síly, které před pár lety brojily proti Klinice. Vidíme, jak Babišův ministr Havlíček využívá koronavirového rozvratu, aby arogantně prosazoval zájmy uhlobaronů. Vidíme, jak daňová reforma přijatá uprostřed pandemie místo aby pomáhala těm chudším, pomáhá těm bohatším. Vidíme, jak svévolné jednání vlády (a státních institucí) ruinuje životy spousty lidí, ničí jejich živnosti, plány a sny, ale také vidíme, jak se veřejné prostředky z evropských fondů určené na obnovu ekonomiky po covidu a na přechod k bezuhlíkové ekonomice pomalu přesouvají k posilování oligarchické moci z devadesátých let.

To všechno se v malém odehrálo už v případě Kliniky (a jistě i v celé řadě jiných lokálních incidentů). Cynismus, s nímž jsme si nechávali líbit svévolné zneužívání moci, se nám vrací jako bumerang. Že se rekonstrukce Kliniky ekonomicky nevyplatí a je to plýtvání veřejnými prostředky? No a? Že pro ni Správa železnic nemá využití? No a? Je to přece jejich. Že Babiš něco slíbil? No a? Neměli tam co dělat. Že na Kliniku poslali exekutory? Dobře jim tak! Neměli dělat problémy. Po všem tom cynismu, s nímž jsem se v případě Kliniky několik let potkával, se ptám: kde brát sílu a o co opřít své rozhořčení, když stát utrácí prostředky za předražené pomůcky v Číně, když nevyužívá lokálně vyvíjené prostředky nebo když svým svévolným rozhodováním a nedodržováním toho, co slíbil, ztrácí u občanů důvěru. To všechno tu už bylo a nejen v případě Kliniky. Klinika to jen poněkud zviditelnila a především se nedala a proti svévolnému ukončení smlouvy se vzepřela. A to se v české společnosti neodpouští. Z tohoto střetu se všeobecným cynismem by mohlo vzejít jedno cynické ponaučení: starejte se o svoje, přizpůsobte se, snažte se sami nějak přežít a hlavně s mocnými nebojujte. Ponaučení, které známe už z dob normalizace.

Vítejte v normalizaci

Tomuto cynickému závěru by mohly napovídat i „klinické“ dozvuky. Když v listopadu 2014 kolektiv Kliniky obsadil chátrající, více než pět let prázdnou budovu a oživil ji, mnozí říkali: „Proč squatujete? Proč to nezkusíte legálně?“ A tak to v minulém roce někteří lidé z Kliniky zkusili a se vzdělávacím spolkem, který už několik let vydává knihy, se zúčastnili výběrového řízení na využití prázdné nemovitosti na Praze 3. Ve výběrovém řízení nabídli, že budovu na své náklady zrekonstruují a budou ji využívat jako komunitní centrum. Ve výběrovém řízení nakonec zůstali jako jediný relevantní zájemce. Ještě před zasedáním komise ovšem prosakovaly klepy z kuloárů, že než „to dát klinikářům, tak to radši nechat prázdné“.

Fámy se nakonec na začátku listopadu ukázaly jako pravdivé. Komise MČ Prahy 3 výběrové řízení radši zrušila, přičemž v zápise stojí, že na základě dosavadní zkušenosti se spolkem jej ani nepřizvala k jednání, aby svůj projekt obhájil. Radnice ovšem nemá se spolkem, který několik let vydává knihy, platí tiskárnám a pořádá různé vzdělávací akce, žádné zkušenosti vyjma té, že je personálně propojen s Klinikou a že v roce 2019 několikrát jednal se starostou Prahy 3 a že právě na základě těchto jednání bylo vypsáno ono výběrové řízení. Na jednání se starostou také zaznělo, že se mu nelíbila politika, která se dělala na Klinice. Jazykové kurzy jsou v pořádku, ale ta levicová politika… Ehm, to prý ne. Vítejte v novodobé kapitalistické normalizaci.

V té staré, „reálně socialistické“ byly připuštěny a dokonce podporovány jen takové společenské aktivity, které byly apolitické a nezpochybňovaly státní socialistické zřízení. Proti těm politickým a nepoddajným zasáhly bezpečnostní složky. V kapitalistické normalizaci si na sebe můžete komerčně vydělat, a pokud chcete dělat něco nekomerčně (tedy bez zisku, který maximalizujete), v pořádku, ale můžete to dělat jen apoliticky, být hodní a nezlobit. Jakmile zlobíte, máte cejch, který se s vámi táhne. A když budete zlobit příliš, tak přijde exekutor. Takže i v kapitalistické normalizaci by se zdálo, že cynické ponaučení „starejte se o sebe, nezlobte a přizpůsobte se“ se vyplatí.

Ale příběh vzpurné Kliniky nabízí i jiné ponaučení, či spíše jinou zkušenost: má smysl vzdorovat, spolčovat se a kolektivně jednat, vzájemně si pomáhat a být solidární. Právě díky tomu Klinika existovala tři další roky plné aktivit a setkání. „Na Klinice jsme zkoušeli a bez ní by to nikdy vzniknout nemohlo. Rostli jsme všichni spolu a zpívali … Klinika byla základna k rozrůstání,“ popisuje třeba zpěvačka z kapely Severní nástupiště, která vznikla právě na Klinice, jež pro ni byla jakousi trampskou osadou v gentrifikujícím se městě. Mnoha lidem změnila zkušenost z Kliniky život a nasměrovala je k dalším aktivitám. Klinika sice byla zničena, ale svobodný a vzpurný duch, získané zkušenosti (i ty politické) a navázané sociální vztahy přetrvávají a rozvíjejí se dál – ať už s kapelou Severní nástupiště a jejich „klinickou písní“ Rostli jsme spolu silní jako strom, v knížkách nakladatelství Neklid, v aktivitách klimatického hnutí Limity jsme my, ve feministické skupině RFK či v aktivitách Vzpurné Prahy bojující za právo na město.

Jak pateticky praví anonymní klasik, „chtěli je pohřbít, ale nevěděli, že jsou semínka“. Nicméně i semínka potřebují „půdu“, autonomní prostory, osady, o něž je třeba pečovat, aby v nadcházejících časech pandemických a klimatických krizí rostla a umožnila rozkvět společnosti založené na vzájemné pomoci, rozmanitosti, solidaritě a péči, a ne na konkurenci, „právu“ silnějšího či bohatšího a cynismu. Ale to se neobejde bez vzpurnosti. Možná je to naivní utopie, ale zkušenost z „osady Klinika“ každopádně představuje dobrou terapii proti cynismu, na němž stojí Moc Mocných. Na to by se po těch dvou letech zapomínat nemělo.

Autor je člen kolektivu Klinika a podílí se na vydávání knih v Neklidu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies