Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška: Klinika je k pronájmu a nikdo ji nechce

Objekt bývalého Autonomního sociálního centra na pražském Žižkově nabízí Správa železnic k pronájmu. Nikdo o něj už půl roku neprojevil zájem.

Na začátku prosince 2014 se v Praze začala psát nová historie squatterského hnutí: po sérii spektakulárních akcí z předchozích let, které upozorňovaly na spekulativní nakládání s prázdnými budovami v Praze, se skupině aktivistů a aktivistek podařilo obsadit léta nepoužívanou plicní kliniku v Jeseniově ulici v Praze. Zanedbaný dům na vlastní náklady vyklidili, zaplatili kontejnery, které odvezly nepořádek, a dům znovu otevřeli lidem. Prvních deset dní Kliniky znamenalo zásadní změnu pro vnímání squatterských aktivit a o „klinikářích“ se tehdy vyjadřovala pozitivně i TV Prima. Jak to šlo dál, všichni víme. Původně populární projekt, kterému fandili i politici a který získal Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost, se časem stal terčem kulturních válek kvůli humanitárnímu nasazení v počátcích uprchlické krize.

Jen si tak trochu kopnout

Slovní výpady přerostly i v reálné napadení ze strany neonacistů. Navzdory důkazům však neskončilo žádným odsouzením. Naopak: tehdejší vládnoucí garnitura využila útoku k dalšímu šíření fake news o domě, který přitom po společnosti nechtěl nic jiného než toleranci a který po několik let dával mnohem víc, než bral. Kopnout si do Kliniky patřilo v té době k „bontonu“ každého strážce pořádku, maloměšťácké výpady nebraly konce a bylo čím dál tím složitější se jim bránit. Celá společnost se důsledkem uprchlické krize brutálně posunula doprava a nějaké těžce uchopitelné hodnoty vzájemnosti, otevřenosti, spolupráce, solidarity a pomoci byly najednou k smíchu.

Kruh se uzavírá. Dům, který mezi lety 2009–2014 chátral a v letech 2014–2018 žil způsobem, který se vymykal logice běžného fungování v hyperkapitalistickém městě, je znovu prázdný a znovu o něj nikdo nestojí.

Řeči o nedotknutelnosti majetku – a to i státního a navíc chátrajícího, který prokazatelně způsobuje řadu negativních externalit –, nabíraly na síle. Barák, kde mohl najít své místo každý člověk respektující základní principy slušného chování a slušné diskuse, se propadal do stále většího dezinformačního pekla. I tak si však zvládal udržet většinu svého bohatého programu, který zahrnoval provozování školky, lekce cizích jazyků zdarma, koncerty, přednášky, diskuse, festivaly i dílny. Nic naplat: agresivní jednání SŽDC (dnešní Správy železnic), která na aktivisty poslala exekutora a brutálním způsobem znepříjemnila jedné z mluvčích Kliniky život, nakonec vyústilo v evikci, doprovázenou ničením nábytku ze strany vykonavatelů vystěhování i protestním obsazením komína, ke kterému se uchýlili někteří aktivisté a aktivistky. A tak se před dvěma lety, v lednu 2019, dveře jednoho z nejzajímavějších polistopadových projektů vůbec zavřely natrvalo. Krátce na to se do Kliniky zakously bagry.

Někomu represe, nám všem další prázdný dům

Zatímco jsou lidé kolem kolektivu ASC Klinika už několik let terčem soudních tahanic kvůli údajnému obohacení se (kdyby někdo měl skutečně vyčíslit, kolik finančního, fyzického, ale i emocionálního kapitálu aktivistky a aktivisté do ruiny investovali, nedopočítal by se), budova samotná procházela rekonstrukcí. Zatímco aktivisté a aktivistky čelili represím, byla na pronájem domu vypsaná veřejná soutěž. A světe div se: ani ve dvou kolech se nikdo nepřihlásil. „Ve vymezené lhůtě nebyla podána žádná nabídka, veřejná soutěž tedy byla zrušena,“ uvedla k druhému kolu Jitka Losová, vedoucí oddělení využití majetku Správy železnic. Původní požadované nájemné tři sta korun za metr čtverečních Správa nakonec snížila na dvě stě čtyřicet. Ani tak nikdo neprojevil zájem.

K 16. lednu 2021, skoro přesně dva roky od chvíle, kdy poslední vzdorující opustili komín Kliniky, se chystá vypsání třetího kola. A nemusí být zdaleka poslední. Jak uvádí ČT24: „Správa si vyhradila právo veřejnou soutěž zrušit, případně ji přepsat jako novou nabídku. Pokud se tak nikdo nepřihlásí, umožňuje jí to obnovit soutěž od prvního kola. Ze zákona nemohou státní organizace pronajmout své prostory přímo. Nejdříve musí vypsat veřejnou soutěž, ve které se kandidáti a jejich žádosti posuzují.“

Kruh se uzavírá. Dům, který mezi lety 2009–2014 chátral a v letech 2014–2018 žil způsobem, který se vymykal logice běžného fungování v hyperkapitalistickém městě, je znovu prázdný a znovu o něj nikdo nestojí. Po tom všem, po tolika absurdních tahanicích, po žalobách ze strany Správy železnic, po zbabělém kličkování premiéra Babiše, který po roce legální výpůjčky Kliniku aktivistům a aktivistkám v médiích přislíbil, po letech nechutných nenávistných útoků – slovních a jednom fyzickém – se všechno vrátilo na začátek. K domu, který zůstává prázdný, bez života, který nikdo nechce. Někdo by právě teď mohl triumfálně zvolat „Tak ať si ho ti extremisti konečně pronajmou!“. Jenže přesně to nikdo z lidí, kterým na Klinice, jejím okolí, na komunitě a na křehké síti vztahů v ní skutečně záleželo, nemůže udělat. Na rozdíl od Správy železnic totiž mají lidé kolem Kliniky dostatek soudnosti na to, aby z té tragédie nedělali ještě větší frašku.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies