Foto Aktron, Wikimedia Commons, CC BY 4.0
Náměstkyně pražského primátora a radní pro oblast sociálních věcí, bydlení a zdravotnictví Alexandra Udženija (ODS) prosadila svůj návrh na změnu pravidel pronájmu městských bytů a jeho prodlužování. Oproti minulému období se podíl bytů pro lidi v sociální nouzi zmenšil a do budoucna budou byty pro osoby v sociální tísni tvořit jen 20 procent z uvolňovaných bytů. Vzhledem k tomu, kolik bytů je ročně Praha schopná pronajmout, to znamená zhruba 45 sociálních bytů. Což je asi třetina oproti průměrnému počtu bytů pronajímaných ročně lidem v nouzi v uplynulém volebním období.
Nová pravidla kritizovali odborníci z pomáhajících profesí. Během léta se sešli dvakrát. Poprvé před magistrátem i spali, podruhé zde demonstrovali týden před přijetím nových pravidel. Vznikla petice Praha potřebuje sociální bydlení! a Platforma pro sociální bydlení zaslala radním opakovaně otevřené dopisy. Pravidla se sice během léta trochu zmírnila, takže už úplně nevylučují lidi v sociální tísni, ale trend je přesto jasný.
Nejprve na ubytovnu
Pražská radní v období, kdy za svůj návrh bojovala, chodila do médií a vykládala tam, že byty prý byly dosud přidělovány špatně, protože stížnosti narostly od dob, kdy se začaly přidělovat, patnáctkrát. Platforma pro sociální bydlení sice vypracovala analýzu, ze které vyplývá, že na většinu – téměř tři čtvrtiny – nájemců sociálních bytů nebyla nikdy podána žádná stížnost a na polovinu z těch, na které byla podána stížnost, byla podána jen jedna a problém už se neopakoval, což pravděpodobně znamená, že korigovali v zájmu udržení bydlení své chování, Udženija se ale nerozpakovala hlásat své číslo dál a argumentovat jím proti sociálnímu bydlení.
Doby, kdy měla ODS k dispozici velký bytový fond, jsou nenávratně pryč, a nejspíš jsme tedy přešli do další fáze, kdy nás chce uplatit a oblbnout jen svými řečmi.
V rozhovorech, které Udženija poskytovala, deklarovala, že by byla ráda, kdyby „nájemní bydlení pro Pražany bylo férové a aby opravdu všichni měli možnost si požádat o byt hlavního města Prahy“. Pomoc lidem z ulice je podle Udženiji prakticky nemožná: „Pokud chcete pomoct člověkovi z ulice, tak to má vývoj. Musíte ho nejprve naučit nějaké návyky, zařídit mu doklady a začlenit ho. To se nedělo, lidé v nouzi se prskli do bytu a dále se s nimi nepracovalo,“ tvrdila například s tím, že nejprve je potřeba získat bydlení v azylovém domě, potom si vyřídit doklady, pak se přestěhovat na ubytovnu a teprve potom do bytu. Její předpotopní názory na zabydlování ovšem ze všeho nejvíce ukazují, že nemá tušení, jak se na takové ubytovně, v azylu nebo na ulici bydlí a co to pro rodinu s dětmi, ale i pro jednotlivce znamená. A že nejhorší je ztráta soukromí.
Kritiku z řad sociálních pracovníků pak odrážela invektivami proti nim. „Kdyby neziskové organizace tady někdy udělaly lepší práci, že by těch stížností bylo méně, budu se bavit s neziskovými organizacemi, jak je možné, že jsou stížnosti, když dostávají za svou práci nemalé peníze,“ nerozpakovala se říct v dalším rozhovoru, čímž kontrovala argumentu, že sociální pracovníci těžko mohou dělat svou práci, když nemohou klientům nabídnout žádné bydlení. Zároveň zcela přešla skutečnost, že sociální práce je placená skutečně mizerně.
Svůj odpor k bodovému systému při přidělování bytů pak hájila s tím, že „lidské osudy nemůžeme dát do bodů, to se příčí mému vidění světa“. Nikde ale neprozradila, jak to chce udělat, aby spravedlivě podělila těmi pár městskými byty všechny, kdo si to zaslouží. Nakonec má pravdu, že bodový systém moc nepomůže, když skupiny, kterým by ráda pomáhala, vymezila tak široce, že mezi ně patří i střední třída. Kdo dostane městský byt, se tak stává otázkou loterie, což nezažíváme poprvé.
Díky za všechnu tu privatizaci
Praha je schopná uvolnit ročně zhruba 220 bytů, z nichž aktuálně jen pětina bude přidělena lidem v sociální nouzi. Aby mohlo město poskytovat byty širokým vrstvám obyvatel, potřebovalo by mít bytů mnohem více. Jenže Praha, podobně jako většina českých obcí, o svůj bytový fond v uplynulých třiceti letech téměř úplně přišla. „Privatizovalo se, protože si to lidé přáli, na druhou stranu dnes začíná být poptávka po nájemním bydlení, ten trend se ve společnosti mění, a my politici bychom měli vnímat poptávku občanů, a tím uzpůsobovat naši politiku,“ říká Udženija, která tak vysvětluje, proč Praha a její městské části pod taktovkou ODS rozkulačily téměř celý bytový fond. Považte, lidi to chtěli! Proti tomu se nedalo nic namítat.
Jistě, lidé chtěli privatizovat byty, ve kterých bydleli – to není příliš překvapivé. Z počátku je privatizovali za směšně malé peníze, postupně se cena zvyšovala, ale stále to bylo oproti tržní ceně bytů výhodné. Taky bych chtěla získat takový byt a nemuset už nikdy v životě plakat nad tím, že mě ruinují náklady na bydlení. Bohužel jsem se ale narodila do domu, který restituoval prasynovec původního majitele, jenž dům obratem prodal italským developerům. Ti pak zdvihali cenu nájmu pomocí různých poplatků za výtah a osvětlení na chodbě do tlakových výšin, že jsem se z „regulovaného nájmu“ s rodinou raději v roce 2009 odstěhovala do nájmu komerčního, který nás tehdy vyšel levněji. Dnes můj rodný dům v Anglické 8 slouží celý jako luxusní ubytování pro turisty.
Říká se, že obliba ODS v Praze je do značné míry založena právě na vděčnosti mnoha Pražanů, kteří přišli loterií ke stabilnímu bydlení, nebo i velkému majetku, pokud byt prodali dál za komerční cenu. Politici by ale neměli své voliče uplácet, zvlášť když výsledkem je jedna z největších nespravedlností polistopadové éry. Majetková nerovnost má totiž v Česku mnohem větší vliv na to, jak se komu žije, než výše příjmů, ve kterých jsme si mnohem víc rovni. Je totiž opravdu rozdíl, jestli skoro celý příjem padne na nájem (v případě těch, kdo si koupili byt za tržní cenu pak na hypotéku), anebo bydlím ve svém a platím jen mnohem nižší částky do fondu oprav.
Privatizace bytového fondu je ničím neopodstatněný zločin, který z části lidí učinil výherce a tu druhou uvrhl v mnoha případech do těžko řešitelných sociálních problémů. Různé kšeftaření s tím, kdo se nastěhuje do domu, který posléze bude restituován, jen zvýraznilo rozdíly mezi těmi, kdo v tom umějí chodit, a těmi, kdo žádné konexe nemají. Jediné, co mě při pomyšlení na tuto kolosální nespravedlnost uklidňuje, je fakt, že takto k bytům přišli mnozí lidé i zcela náhodou a mohou se díky tomu dnes v klidu věnovat něčemu prospěšnému, jako je umění, vzdělávání nebo sociální práce.
Dostupné pro všechny?
Praha bez bytů se teď může postavit k problému nedostupného bydlení různými způsoby. Může třeba fantazírovat, že postaví tisíce bytů ročně a za desítky let tak vyřeší problém nedostatku městských bytů, anebo se může podívat pravdě do očí a uvědomit si, že samotná výstavba problémy nevyřeší. Ostatně příklady regionů, které se vylidňují, a přesto je v nich bydlení problém, dávají tušit, že mezi počtem bytů a jejich dostupností není nutně přímá úměra. Staví-li se navíc byty drahé, takzvaně investiční, s dostupností bydlení to nemusí pohnout ani trochu. Kromě toho v Praze máme prázdných bytů, ba domů sice hodně (některé zejí prázdnotou desetiletí), ale překvapivě nejsme ani schopni říct kolik. Nevíme také, kolik bytů a domů je využíváno k ubytovacím službám.
Když naposledy chtěli Piráti (to už je tedy opravdu dávno) jen zjišťovat, kolik je v Praze prázdných bytů, způsobilo to takové pohoršení z komunismu, že od toho rychle upustili. Proto je samozřejmě rozdíl, jestli byty bude stavět město jako sociální či dostupné bydlení, anebo developeři jako bydlení investiční. Jistě, město může klást developerům různé podmínky, ale ve svých úvahách by mělo zohledňovat, že drahé investiční byty dostupnost bydlení nezvyšují, spíše naopak.
„My jsme tu pro všechny Pražany. Proč by neměla mít klasická čtyřčlenná rodina nárok na to, ucházet se o bydlení v městských bytech? Pojďme nabídnout těmto lidem možnost, aby se nedostali do problémů,“ hlásá Udženija. Pojďme se tedy podívat na to, nakolik jsou tato líbivá slova realistická. Strategie prevence, snižování negativních dopadů a ukončování bezdomovectví v Praze do roku 2030 rozlišuje lidi v bytové nouzi, respektive bezdomovectví a vyloučení ze standardního bydlení, což jsou lidé bez bez bytu (8–12 tisíc osob) a lidé v nejistém a nevyhovujícím bydlení (zhruba 10,5 tisíce osob) na straně jedné a lidi ohrožené ztrátou bydlení na straně druhé. Těch ohrožených je přibližně 160 tisíc, respektive bylo v roce 2022, kdy analýza vznikala; dnes bude číslo téměř jistě vyšší. Připočteme-li k tomu i mladé rodiny, jež mají dvě děti a ztrátou bydlení ohroženi ani nejsou, ale Udženija by je ráda podpořila, dostaneme se na čísla ještě mnohem vyšší.
Jenže magistrát má podle posledních dat o stavu bytového fondu v Praze, která přinesl Institut plánování a rozvoje (IPR) v roce 2021, ve správě jen 7 265 obecních bytů. Opravami a uvolňováním jich dokáže dát ročně k dispozici něco přes dvě stě. Tudíž se pořád bavíme o číslech, která ani zdaleka nejsou schopna naplnit potřeby ani těch nejpotřebnějších, natož pak vytvářet pohodlné a stabilní bydlení pro střední třídu. Snaha předchozího vedení města pomoct z toho mála alespoň těm, kdo v žádném bytě nebydlí, se jeví jako pochopitelná a lidská. To, co nyní plánuje Alexandra Udženija, nedává vůbec žádný smysl.
Taky bych chtěla, aby si o městský byt mohl požádat každý, třeba i já se svými čtyřmi dětmi, ale nechápu, proč někdo slibuje takový zjevný nesmysl. Doby, kdy měla ODS k dispozici velký bytový fond, jsou nenávratně pryč, a nejspíš jsme tedy přešli do další fáze, kdy nás chce uplatit a oblbnout jen svými řečmi.
Autorka je redaktorka Alarmu.