Nejhorší je ztráta soukromí

S Dominikou Černou o ztrátě bydlení, pádu na dno, absenci sociálních vazeb a možnostech, jak se vrátit zpátky do normálního života.

Brno stojí v současné době před rozhodnutím, zda a v jaké míře bude pokračovat v přístupu, kterému se říká „bydlení především“ (Housing First). Jeho zastánci argumentují výzkumy ze zahraničí z USA, Kanady i Evropy, které ukazují, že osmi lidem z deseti může pomoci se integrovat zpátky do běžného života. S Dominikou Černou (47 let) jsme se sešly v bytě na Bratislavské, kde bydlí se svým současným manželem a šestiletým synem Mikulášem. Hovořily jsme o tom, jak na člověka dopadá ztráta bydlení, jaký je život na ubytovně a v azylovém domě  pro dospělé i pro děti. Dominika nyní bydlí v bytě, ale strávila osm let bez vlastního domova a možnosti zamknout za sebou dveře a mít své soukromí.

 

Jak jste přišla o bydlení?

Zhruba před deseti lety jsem odešla od manžela. Změna to pro mě byla velká, odešla jsem z domečku se zahradou, kde jsme společně bydleli. Nejdřív do azylového bydlení, pak na Armádu spásy. Když jsem tam přišla poprvé, měla jsem strašný strach. U stolu tam seděli všichni ti chlapi s těma svýma špinavýma rukama. Já právě opustila azylák pro oběti domácího násilí se skrytou adresou a přišla na místo, kde byly mraky chlapů. To byl strašný šok. Pak jsem bydlela na ubytovně, tam jsem objevila návykové látky, pak nějaká noclehárna, odvykačka a zase ubytovna.

Neměla jste se na koho obrátit? Požádat někoho o pomoc?

My jsme měli s manželem společné přátele. On byl evangelík a oni také. V okamžik, kdy jsem od něj odešla, jsem všechny kamarády ztratila, nechtěli se mnou už nic mít společného. Možná jsem narazila na nějakou špatnou skupinu lidí, nechci to zobecňovat na všechny evangelíky. Bible je úžasná kniha, četla jsem ji mnohokrát. Nebo jsem se možná prostě zvrhla v plané křoví, jak píše Jeremiáš.

Byla jste na někdy na ulici jako úplný bezdomovec?

Definujte mi, co je bezdomovectví. Když si vezmeme tu definici, že člověk nemá klíč od nějakého prostoru, který je jeho a kde může říct, že tam někoho nepustí, pak jsem byla bez domova zhruba osm let. Jakmile člověk ztratí svoje teritorium, místo, kde se může cítit bezpečně, hodí ho to někam úplně jinam. Změní se mu chování, něco se v té hlavě posune, je agresivnější a začne mluvit sprostě. Když nemáte kam jít a ráno vstanete a jdete na záchod a do koupelny, které sdílíte s lidmi, které jste si nevybrala a které nemusíte mít vůbec ráda, je to něco docela jiného než bydlet ve svém bytě. Vytváří to neustálý stres, řada lidí tam začne hodně pít a brát drogy.

Jak byste popsala život na ubytovně?

Jedna z nejlepších ubytoven, kde jsme byli, je Havlenka. to je bývalý internát. Přijdete, procházíte vrátnicí, pak jdete do schodů, které jsou tmavé a hnusné. Jdete do chodby, kde jsou pokoje. Koupelna je společná a nemá vůbec dveře, z chodby je tam jen takový koupelnový závěs. Když si chcete pustit teplou vodu, musíte otočit dva kohoutky jedním směrem a třetí druhým směrem. A když tam během mytí dorazí správcová a vidí, že jsou puštěné tři kohoutky, tak strašně řve. Záchody jsou společné pro muže i ženy, takže můj muž Rosťa šel jednou na záchod a hrály si tam nějaké holčičky. Tam si pořád někdo hraje. On je vyhnal, ať si tam nehrají, vrací se zpátky se záchodu a z té chodby strašný řev: „Dikh, more, co ty na moje čhava!“ Vyšla jsem z našeho pokoje a ukázalo se, že si ty holky stěžovaly u rodičů a málem z toho byl konflikt.

Nemáte žádnou vizi, nevíte, co chcete dál, žijete ze dne na den, musíte to nějak přežít. Člověk pije a bere drogy, aby udělal výmaz. Aby aspoň na chvíli mohl zapomenout na ty problémy.

Kuchyň jedna místnost, kde je stůl, jsou tam skříňky, ale není tam žádné nádobí a hlavně tam není sporák. Museli jsme si vařit na dvouplotýnce, kterou jsme měli v pokoji. Tam jsem si odkládala nádobí, které jsem ale musela mýt v kuchyni, kde byla voda. V nějakém košíku jsem si ho donesla do kuchyně, ale často tam byla fronta, tak jsem buď čekala, nebo se zase vrátila zpátky. A do toho ty děti, které nikam mimo ubytovnu nechodí a hrají si na chodbách.

Vy máte šestileté dítě, jaké pro něj bylo vyrůstat na ubytovně?

Když jsme našeho syna Mikuláše poprvé vedli do školky na den otevřených dveří, bydleli jsme ještě na ubytovně. Ve školce bylo hodně lidí, maminky, tátové, děti, spousta hraček. Chvíli se kolem sebe rozkoukával a pak se mě ptal, jestli se může jít podívat na záchod a do koupelny. Já se ho snažím odmalička učit, aby si uměl věci obstarat sám, proto jsem mu řekla: „Tady je paní učitelka, tak se jí zeptej, ona ti to ukáže.“ Šel za ní, ona mu to ukázala a on se s nadšením ptal: „A já sem můžu chodit sám čůrat? Opravdu? A já si můžu jít sám umýt ruce? Sem budu chodit!“ Pro toho tříletého kluka bylo tak strašně důležité, aby mohl jít sám na záchod.

Jedna má známá porodila, když bydlela na ubytovně. Už jsou tam tři roky a mně přijde, že právě to je věk, kdy by se dítě mělo dostat nejpozději někam jinam, aby ho to nepoznamenalo příliš, aby nevyrůstalo v modelu, který je špatný. Jsou to zdánlivě banality, jenže vy nemůžete dítěti říct ani obyčejnou větu jako „hoď si ponožky do koše na prádlo nebo do pračky“ nebo „boty máš v předsíni“. Ty děti pak přicházejí do nějakého jiného prostředí, do školky a tam třeba pečou s paní učitelkou buchtu. To dítě vidí poprvé sporák, protože doma ho nemá.

Když jsme se poprvé nastěhovali na místo, kde byly dvě místnosti, měli jsme oblíbenou hlášku. Mikulášek se ptal: „Kde je táta?“ A já radostně odpovídala: „Vedle, Mikulášku, vedle!“ Moc jsem si užívala, že máme koupelnu, že si můžu vyprat, kdy chci. Na ubytovně je jedna pračka společná a vyprání stojí padesát korun, takže když je nemáte, neperete. Nejhorší je to s malými dětmi. Když máte mimino, musíte prát každý den.

Chodí Mikuláš pořád do stejné školky?

Je pořád v té samé školce, chodí tam moc rád. My jsme se za tu dobu, co tam chodí, stěhovali asi dvanáctkrát, takže školka je jediná stabilita, kterou má. Teď je mu šest, v září půjde do školy.

Jací lidé vlastně na ubytovně bydlí?

Je tam hodně romských rodin, jsou tam i „pojebaný křižovatky“ (pár Roma s Neromem) a taky gádža. Je jedno pravidlo, které musíte dodržovat. Nesmíte nikdy nadávat Cigánům do Cigánů. Jedna holka to tam udělala a ženské ji pak domlátily. Jen ženské, chlapi se jí nedotkli. Ona se pak strašně divila, proč se to stalo, ale tohle prostě nesmíte dělat. Já jsem s Romy nikdy neměla větší problémy. Ano, štve mě, že jsou hluční, a taky to, že mají doma naklizeno a venku dělají bordel, ale vycházím s nimi. I tady v baráku s nimi vyjdu tak dobře, že na nás nebyla zatím ani jedna stížnost. Na ubytovnách, kde nejsou děti, bydlí taky hodně mladých mužů, kteří odešli od rodičů a postupně padají do problémů.

Ale bezdomovectví není primárně otázka ztráty střechy nad hlavou jako spíš ztráty sociálních vazeb. Ti, kdo mají nějakou návaznost na rodinu a kamarády, se z problémů snáze dostanou. Kdežto lidé, kteří bydlí na ubytovnách, nemají žádné vazby venku. Často tam bydlí lidé, kteří si prošli ulicí a pak měli děti. Získat byt je těžké, nemají na to peníze, většina těch lidí má dluhy. Kdyby byla možnost sehnat si pronájem za peníze, které si je člověk schopen vydělat a udržet, udělají to. Jenže z toho zoufalství tam lidé začnou pít, hulit trávu, takže si peníze neudrží.

Ubytovny nejsou přece levné.

Nejsou. My tady v bytě, který má osmdesát metrů čtverečních, platíme jedenáct tisíc. Na ubytovně jsme platili to samé. Ale peníze na ubytovnu vyplácí těm lidem většinou sociálka.

To by ale mohla platit rovnou byt, ne?

Jenže musíte mít dva nájmy, plus musíte mít kauci a na to už tam nikdo nedosáhne. Tam jde o tu velkou sumu najednou. My jsme tu také museli složit dva nájmy, pomohly nám nějaké nadace.

Proč podle vás přicházejí lidé o bydlení?  

Něco tam obvykle je – nějaký problém, který způsobí, že se člověk dostane dolů. Dám příklad. Teď tu přespávají známí. Jí umřela máma, on je z děcáku, je tam tedy už nějaký předpoklad, že se dostanou do problémů. Bez stabilního bydlení jsou už sedm let. Mají dvě dcery, mladší je tříletá. Jediné místo, kam by mohli jít, jsou punkerský chaty okolo Brna, ale tam nechtěli jít s holkama. Tak je dali dobrovolně do Chovánku. Mikuláš byl dvakrát v Klokánku, ale Chovánek a Klokánek, to je rozdíl. Ona si tam nemůže zavolat, když chce, nemůže je vidět, když chce, na všechno musí mít papíry, všechno musí odsouhlasit Orgán sociálně-právní ochrany dětí, ona si je ani nemůže vzít ven z toho areálu. Ony jsou teď tam jen proto, že rodina nemá kam jít. Teď půjde do azylového domu pro matky s dětmi. Jenže se budou muset rozdělit, budou tam bez táty. Azyláků pro celé rodiny je v České republice jen pár. My jednu dobu taky bydleli s Mikulášem v azylovém domě. Tam se mu moc líbilo, ale chyběl mu táta.

Vy jste bydlela jak v azylovém bydlení, tak na ubytovnách – jaký je mezi tím rozdíl?

Velký. Ubytovna je svoboda pro dospělého a nesvoboda pro dítě, azylák je naopak svoboda pro dítě a nesvoboda pro mámu. Máte tam ubytovací jednotku, koupelnu, záchod, všechno. Ale vždycky vám tam může zaklepat nějaká ženská a říct, že si máte zamést, uklidit. Nemáte klíč, vědí, kam chodíte, kdy se máte vrátit. Jednou za mnou takhle přišla a povídá mi: „Paní Černá, já přijdu za hodinu a vy si to tady mezitím vytřete a uklidíte.“ Odpověděla jsem jí: „Za hodinu si klidně přijďte, já jdu teď ven.“

Podepsala jsem ve smlouvě, že budu ubytovací jednotku udržovat v pořádku, a dávala jsem si pozor, aby byl čistý záchod, čistá linka, ale moje věci jsou moje věci. Jenže řada žen tam má problémy, protože si to nedokážou klidně asertivně vykomunikovat, bez řvaní a sprostých slov, a snadno se tak dostanou do konfliktu. Už takhle to má ta ženská těžké – kdo by šel na azylák, kdyby nemusel. Oni vám řeknou, že tu nemusíte být… Ale já musím, protože jinak bych přišla o dítě, které by bylo v Klokánku nebo Chovánku a já někde sama. Oni vás tam tím neustálým dozorem stresují úplně zbytečně.

Jste v exekuci?

Jsme oba v exekuci. Koukala jsem na články, které jste psala o novele insolvenčního zákona. Do oddlužení každopádně nepůjdu, dokud nebude jasné, že mě po těch pěti letech opravdu oddluží. Mám známého, který vydělává dvacet osm tisíc, domů však přinese jen devět. Bydlí v maličké garsonce a to, co reálně vydělá, mu nepokryje ani náklady na bydlení. Když má člověk vysoký příjem, nedostane ani příspěvek na bydlení, ani nic dalšího, protože počítají s tím příjmem, který ale reálně nedostává. Nechápu, kdo to takhle hloupě vymyslel. Hodně lidí to vzdá, nechce nic řešit.

Nejhorší je ztráta soukromí, proto jsou lidé na ulici takoví agresivní.

Stát nejen že vám nepomáhá, on vám ještě i hází klacky pod nohy. Chce po vás mraky papírů. Když nemáte někoho za sebou, kdo vám pomůže, nemůžete to zvládnout. Stačí, když nepřijdete na schůzku na pracáku, a nedostanete ani ty blbé tři tácy. Život na ulici je paradoxně drahý. Doma si uvaříte. Za padesát korun jste schopná si uvařit dva litry nějakého teplého jídla. Existují sice různé služby, každý den si někde můžete dát teplé jídlo, ale musíte si vystát tu frontu, zase tam máte tu skupinu lidí, co jsou na ulici. Žádné knížky, žádné filmy, žádná hudba. Pokud se někdo o něco zajímal, tak na ulici se o to zajímat přestal. Ztratil motivaci.

Napadá vás, jak ji opět získat?

Bez stabilního bydlení těžko. Když jste na ulici, celý den vám trvá uspokojit svoje primární potřeby: najíst se, umýt se, dojít si na záchod. Když nemáte v kapse ani korunu, chce se vám čůrat a jste ženská, musíte jít někam za auto, záchodů zadarmo je málo. Ještě složitější je, když potřebujete na velkou. To jsou problémy, které pořád každý den dokola řešíte. Na ubytovně pak zas nemůžete mít psa, nemůžete si dát na zeď obrázky, celý den trávíte vařením, mytím nádobí, praním, v azylu nemůžete mít doma svůj bordel, nemůžete si říct, kdo k vám může a nemůže přijít, nemáte soukromí, jste pod neustálým dohledem.

Na ubytovnu návštěvy chodit mohou?

V deset musejí jít pryč. Asi to souvisí s tím, že když je návštěva, tak se víc chlastá a dělá se bordel. Jenže proč se chlastá? Protože je člověk zoufalej. Nemáte žádnou vizi, nevíte, co chcete dál, žijete ze dne na den, musíte to nějak přežít. Člověk pije a bere drogy, aby udělal výmaz. Aby aspoň na chvíli mohl zapomenout na ty problémy. Konflikty vznikají, když to řeknu v nadsázce, z nedostatku drog a z přemíry alkoholu. Někdo se opije, dělá tam hluk nebo vám někdo něco nabídne, vy to nechcete, nebo vás někdo podělá [vezme peníze za drogy a odejde s nimi pryč, aniž by drogy dodal – pozn. SU]. Děti si hrajou na chodbě, kopou vám do dveří, normálně mu řeknete, ať si jde kopat jinam, a je oheň na střeše. Asi měsíc jsme bydleli na ubytovně, kde bylo slyšet všechno, nemohli jsme třeba dopoledne poslouchat ani pohádku. Když se chlap vrátí z práce, chce mít trochu klid. V tom hluku tam se ani nedá spát.

Kromě hluku je těch nepříjemných momentů ještě asi celá řada, že?

Ano. Měla jsem třeba jednu dobu chronický průjem. Na ubytovně se mi stávalo, že než jsem doběhla na záchod, bylo pozdě. Když se vám něco takového stane doma, je to v pohodě, ale tam musíte jít přes tu chodbu do koupelny nebo na ten záchod. To jsou věci, které si lidé, kteří normálně bydlí, nedokážou uvědomit, protože mají to své doma, mají soukromí. Člověk, který je v nesnázích, chce většinou jít domů. Jenže když nemáte kam, jste bez toho základního, co k životu potřebujete.

Nejhorší je ztráta soukromí, proto jsou lidé na ulici takoví agresivní, to se chvíli někam zakoukáte a omylem se na někoho zadíváte – a on už startuje: „Co čumíš, pičo!“ To je ale proto, že on nemá soukromí, tak si ho vytváří tak, že se brání tomu, aby se na něj někdo díval.

Vy jste se chtěla sejít hlavně proto, že vidíte smysl v přístupu „bydlení především“ a chtěla byste ho podpořit, aby v Brně pokračoval. Jak byste shrnula jeho výhody?

Spoustě lidí, co jsou v Housing First, to neuvěřitelně pomohlo. Jasně, že tím, že dostanete byt, se hned nezbavíte všech problémů, ale dá vám to šanci je řešit. Znám člověka, který byl dlouho na ulici, pak dostal v rámci toho jejich programu byt na Cejlu. Teď jsem ho potkala po dvou letech a ani jsem ho nepoznala, jak dobře vypadal. Nechci to idealizovat a tvrdit, že je to samospásné, někteří lidé mají dál problémy, ale většině lidí to pomůže.

Co vlastně teď děláte a jaké máte plány do budoucna?

Pracuju jako peer worker v Podaných rukách. Taky dělám průvodce Brnem s lidmi bez domova. Do budoucna bych se chtěla věnovat síťování sociálních služeb. Mám známé, kteří už dlouho nebydlí a mají už roky podanou žádost o městský byt na Brně-střed. Nikdo jim neřekl, že tam musí každý měsíc chodit. Protože tam vždy vyberou nějaké byty a vy musíte jít v nějaký určený čas na prohlídku a pak znovu požádat o ten konkrétní byt. Oni ale mají podanou jen tu základní žádost. Takže já bych se chtěla zabývat síťováním sociálních služeb, aby se lidé nedostávali do situace, kdy jim nikdo takovou základní věc neřekne.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image