Foto dobová pohlednice
Krize bydlení sužuje moderní společnost v podstatě od jejího vzniku. V českém prostoru se s krizí bydlení setkáváme od druhé poloviny 19. století, kdy začali přicházet noví obyvatelé do měst, center průmyslu. A stejně tak jako je stará krize bydlení, jsou i pokusy ji řešit.
Příklady možného řešení z historie by mohly inspirovat dnešní diskuse. Ty jsou však z velké části dominovány neoliberálním a developerským pohledem na bydlení jako tržní komoditu a investiční příležitost. Alternativní pohled pak bydlení vnímá jako hodnotu samu o sobě. Tuto ideu můžeme podpořit příklady, kdy bydlení řešilo město (jako například meziválečné době probíhající masivní projekt výstavby bydlení a služeb obyvatelstvu, známý jako Rudá Vídeň) či stát. Je tu ale i jeden další příklad, do určité míry skromnější a zároveň představitelnější v současné politické a společenské situaci. Tím je řešení bytové krize zdola pomocí bytového družstevnictví. To se u nás rozvíjelo od začátku 20. století a pro naši dnešní situaci je zajímavé především v období první republiky, kdy již bylo etablované a zároveň působilo v rámci kapitalistického ekonomického systému. První republika navíc v pohledu velké části společnosti figuruje jakožto ideál a předobraz dnešní demokracie.
Bydlení dělníků v meziválečné Praze
Praha se s problémy spojenými s industrializací, urbanizací a s nimi spojeným velkým přísunem nových obyvatel potýkala již od 19. století. Když se stala hlavním městem první československé republiky, zrychlil se ještě více rozvoj města a přinesl velké množství nových obyvatel, což ještě prohloubilo již existující krizi bydlení. Ta dopadá především na nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, v realitě meziválečné Prahy v drtivé většině dělnice a dělníky, kteří tvořili v meziválečné Praze zhruba 40 procent obyvatel.
Jak tito lidé v Praze žili? Podle knihy Lidé periferie historika Stanislava Holubce žila drtivá většina dělnických domácností meziválečné doby v jednopokojových bytech, případně v bytech s jedním pokojem a kuchyní. Jen asi 10 procent dělnických domácností mělo koupelnu, 20 procent vodovod a přes 20 procent splachovací záchod. Větší část měla vodovod či záchod společný s ostatními obyvateli domu. Přes 40 procent dělnických domácností mělo v bytě zavedenou elektřinu a velká většina topila uhlím. Zhruba jedna třetina dělnických bytů měla předsíň a čtvrtina spíž. Byty byly obvykle velmi malé, většina se pohybovala v rozmezí 15–20 m2 a byly často ve špatném stavu. Problémy působila především vlhkost. Ačkoliv v kvalitě bydlení nastal během meziválečné doby určitý posun, průměrná velikost bytů se příliš nezměnila.
Chráněné byty jen pro některé
Asi 62 procent dělnic a dělníků žilo v tzv. chráněných bytech. Jednalo se o menší a nepříliš kvalitní byty s regulovaným nájemným, které však v průběhu první republiky vzrostlo zhruba čtyřikrát. V roce 1925 náklady na bydlení dělnických domácností v chráněných bytech tvořily zhruba 12 procent jejich výdajů, zatímco v roce 1935 to bylo už zhruba 20 procent. Existence chráněných bytů byla součástí ochrany nájemníků poskytované státem. Ta se začala prosazovat již na konci první světové války skrze zmražení nájmů či omezením možnosti vystěhovat nájemníky. V nájemním bydlení tehdy bydlelo velké množství lidí a jejich prekérní situace byla vnímána jako vážná hrozba pro sociální stabilitu společnosti. Za první republiky pak přibyla možnost zabírání prázdných bytů obcemi.
Právě státní podpora, většinou ve formě záruky státu za půjčky a osvobození od některých daní, pomohla udělat z družstev jedny z největších stavebníků počátku dvacátých let.
Po prvním období existence ČSR, kdy nejdůležitější roli na politické scéně hrála ještě nerozdělená sociální demokracie, však nastalo postupné oklešťování ochrany nájemníků. Majitelé domů a bytů se především snažili o to, aby se jejich nemovitosti dostaly z kategorie chráněných do nechráněných. Během dvacátých let klesl počet chráněných bytů na polovinu, přičemž nájemné v nechráněných bytech bylo výrazně vyšší než v těch chráněných. Ve dvacátých letech v nich nájem tvořil až polovinu výdajů dělnické domácnosti. Do roku 1939 pak nájemné v nechráněných bytech vzrostlo devětkrát.
Kolonie nejchudších
Pravděpodobně nejhorším a nejvíce viditelným projevem bytové krize v meziválečné Praze, ale i v jiných evropských městech, byly tzv. nouzové kolonie pro nejchudší vrstvy obyvatel, které vznikaly na periferiích města, často přeměnou z původních zahrádkářských kolonií. V drtivé většině byli jejich obyvatelé nově příchozí do Prahy, ať již z českého venkova nebo z východních částí ČSR. Ve velké většině se jednalo o dělnické rodiny, často o nezaměstnané či o lidi provozující nejrůznější nepravidelná zaměstnání. Zároveň byla na prostředí kolonií navázaná kriminální činnost či prostituce.
Obydlí samotná často tvořily vlastními silami stlučené boudy či vyřazené vagony. Takové obydlí postrádalo základní hygienické vybavení, stejně jako elektřinu a vodu. Na špatné situaci obyvatel nouzových kolonií se navíc přiživovali nejrůznější předchůdci dnešních obchodníků s chudobou. Ačkoliv situace v nouzových koloniích byla velmi špatná, jednalo se v celkovém pohledu o okrajový jev. V roce 1926 bylo v Praze 22 takových kolonií. V roce 1934, během hospodářské krize se tento počet zvýšil na 61 kolonií, ve kterých podle různých odhadů žilo asi 15–20 tisíc lidí.
Rozmach družstev pro malé byty
Obyvatelé Prahy se v situaci krize bydlení snažili řešit svoji bytovou situaci různými prostředky. Jedním z nich byla organizace v bytových a stavebních družstvech. Ta vznikla v Anglii v první polovině 19. století postupným vývojem z nejrůznějších nadací a spolků a po čase se rozšířila do dalších zemí. V českém prostoru se bytové družstevnictví prosazuje až na samém konci tohoto století. V celorakouském kontextu je pro rozvoj družstev důležitý Zákon o výdělkových a hospodářských společenstvech z roku 1873, který umožnil jejich vznik a fungování. Ještě důležitější však byly zákony z roku 1910 a 1911, na jejichž základě vznikl institut Obecně prospěšného bytového sdružení a byl založen Státní bytový fond, ze kterého byla družstva podporována. Pro získání státní podpory bylo nezbytné získat status Obecně prospěšného sdružení, nad kterými dozorovalo ministerstvo sociální péče. Jednou z podmínek získání tohoto statusu byla stavba tzv. malých bytů, které byly považovány za hlavní prostředek řešení bytové krize dělnictva.
Velká část stavebních a bytových družstev tedy byla definována stavbou malých bytů. Malým bytem byl, jak uvádí meziválečný odborník na družstevní bydlení Hynek Kubišta, na začátku meziválečného období myšlen „byt stavebně v sobě uzavřený, v němž podlahová plocha obytných místností, nečítajíc v to kuchyň do 12 m2 podlahové plochy, pokoj pro služebnou, koupelnu a ostatní příslušenství, nepřesahuje 80 m2.“ Tato velmi velkorysá definice se však postupem času neustále zmenšovala. Kromě výstavby malých bytů byla stavební a bytová družstva definována dalšími znaky. V jejich základu stála organizovaná svépomoc členů, vnitrodružstevní demokracie a hospodářská solidarita členů. Družstva svým členům přinášela možnost stát se vlastníkem části domovního majetku družstva. Členy družstev pak byli především kvalifikovaní dělníci, níže postavení úředníci a státní zaměstnanci obecně.
Družstevní boom po první válce
Stavebnictví obecně bylo po válce ve velké krizi, způsobené především nejistou ekonomickou situací a výrazným zdražením stavebních materiálů, proto byla státní podpora pro družstva nezbytná při získávání finančních prostředků na stavbu. Právě státní podpora, většinou ve formě záruky státu za půjčky a osvobození od některých daní, pomohla udělat z družstev jedny z největších stavebníků počátku dvacátých let. Od poloviny dvacátých let se podpora postupně snižovala, aby se následně znovu výrazně zvýšila v období hospodářské krize po roce 1930 a výrazně stimulovala výstavbu, stejně jako vznik nových družstev v letech 1930–1933. Ač byla podpora ze strany státu pro družstva klíčová, nelze přehlédnout, že se stát tímto způsobem do jisté míry zbavoval odpovědnosti za řešení bytové krize a přenášel ji právě na družstva.
Do roku 1918 vzniklo v českých zemích 165 bytových a stavebních družstev, nicméně velký boom zažily až po válce. V roce 1928 se v ČSR nacházelo již 1 531 družstev, z toho 793 se statusem obecně prospěšného sdružení. I přes hospodářskou krizi jich v roce 1934 fungovalo 1 392, z toho 302 v Praze.
Podíl stavebních a bytových družstev na celkové výstavbě nebyl sice velký, ale co se nájemních domů týče byl podíl družstev mnohem větší. Hynek Kubišta uvádí, že do roku 1934 bylo postaveno 6 623 nájemních domů, z nichž 2 921 připadlo na družstva, která byla jejich největším stavitelem. Družstva také byla hlavním hybatelem obnovení stavebního ruchu po první světové válce. V neposlední řadě pak mělo družstevní bydlení na svoji dobu velmi vysoký standard.
Nusle a sídliště Jezerka
Jednou z typických předměstských pražských čtvrtí v meziválečné době byly Nusle. Ty trpěly všemi tehdejšími problémy krize bydlení. Během první poloviny 20. století a zejména během třicátých let si pak prošly velkým stavebním rozvojem. Ve třicátých letech narostl počet staveb v Nuslích o 50 procent. Tento stavební rozvoj se odrazil i v tom, že zatímco v roce 1930 připadaly v Nuslích na jeden byt 3–4 osoby, v roce 1947 to byly již jen 2–3 osoby. Zhruba 35 procent obyvatelstva Nuslí tvořili dělníci a levicové politické strany měly v Nuslích značnou podporu. Ve volbách roku 1935 zde vyhráli národní socialisté, následovaní komunisty a sociální demokracií. Historik Bohumil Melichar označuje prvorepublikovou Prahu XIV, tvořenou Nuslemi, Krčí a Michlí za jednu z volebních bašt KSČ v Praze.
Součástí tohoto velkého stavebního rozvoje Nuslí pak byla výstavba celých sídlišť nad parkem Jezerka. Jedno z těchto sídlišť je situováno na kopci nad zmíněnou Jezerkou na straně jedné a nad údolím Botiče na straně druhé. Druhé pak o něco dále směrem k pankrácké pláni. V této době se jednalo o periferii Prahy. Stavby prováděla družstva Ideál, Repo a Život, po kterých jsou na sídlišti dodnes pojmenovány ulice. Další názvy ulic jako Zdařilá, Na Lepším nebo Na Výsledku svědčí o dnes málo vídaném optimismu stejně jako o vztahu družstevníků k jimi budované čtvrti.
Z architektonického hlediska je patrně nejvýznamnější stavbou sídliště blok domů na ulici Družstevní ochoz od architekta Jana Gillara postavený v letech 1936–37. Gillar byl funkcionalistickým architektem, členem Devětsilu a Levé fronty a také přítelem Karla Teigeho. Domy byly postaveny primárně z betonu a obsahovaly byty dvoupokojové, jednopokojové s kuchyní i jednopokojové s elektrickým vařičem. Byty byly vybaveny elektrickou kuchyní a ústředním topením, jejich součástí byly koupelny, toalety, předsíně a spíže.
Vyšší standardy pro lépe situované dělníky
Z pohledu sociálních dějin však tento blok domů nikterak nevyčnívá nad ostatními domy ve čtvrti. Ty znamenaly pro družstevníky výrazné zvýšení kvality bydlení a v podstatě se jednalo o nejvyšší možný standard dělnického bydlení. Domy byly prosvětlené, elektrifikované, s elektrickými kuchyněmi, splachovacími záchody, koupelnami, společnými prádelnami a v některých případech ústředním topením. Většina domů ve čtvrti měla také malou zahradu. Je ovšem pravdou, že toto bydlení bylo pro většinu dělnických domácností nedosažitelné a v družstevních činžácích bydlely především nejlépe situované dělnické rodiny a také příslušníci nižší střední třídy.
Bydlení v družstevních domech přinášelo také novou kvalitu vztahů mezi jejich obyvateli. Městský život s sebou často přináší zpřetrhání tradičních komunitních vazeb a může vést k určité izolovanosti a odcizenosti člověka uvnitř kolektivu domu, ulice či čtvrti. Družstevní bydlení často vedlo ke vzniku lépe fungujících lokálních komunit než jiné typy bydlení. Vědomí společného vlastnictví a často zkušenost ze společné práce při stavbě domů vedla k lepším sousedským vztahům a k pocitu sounáležitosti. Fakt, že u nás byla družstva často organizována na principu politické příslušnosti k té které straně či na základě zaměstnání členů tuto sounáležitost jen násobil. V případě sídliště Jezerka se dá v tomto smyslu hovořit především o roli sociálně demokratické strany, dokazatelné minimálně u družstva Život, a jejích dalších organizací – například sportovních. Družstevníci z družstva Život založili klub SSK Život, při kterém provozovali primárně volejbal, a to na takové úrovni, že v roce 1947 vyhráli mistrovství republiky a několik hráčů družstevního klubu posléze hrálo za reprezentaci.
Inspirace pro nás
Špatná bytová situace v Praze má dlouhé kořeny. Již od poslední třetiny 19. století bylo jasné, že situace je dlouhodobě neudržitelná a začaly se podnikat kroky k jejímu řešení. K nim patřilo právě stavební a bytové družstevnictví. V kontextu celkové výstavby sice nebyl jejich přínos nikterak závratný, ale za první republiky se družstva výrazným způsobem podílela na obnovení stavebního ruchu po válce a také během hospodářské krize.
Důležité z dnešního pohledu je, že družstevní bydlení bylo většinou na velmi dobré úrovni a spoluutvářelo rámec pro uvažování o kvalitním, důstojném a dosažitelném bydlení pro široké vrstvy obyvatel. Síla družstevního hnutí, snaha jednotlivých družstev i družstevnic a družstevníků, i podpora státu pak byly neseny jednou základní myšlenkou, že výstavba dosažitelného bydlení pro bydlení, a nikoliv pro zisk či jako investici, je sama o sobě významnou společenskou hodnotou.
Autor je historik.