Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
„Pojem krize implikuje, že nevyhovující nebo nedostupné bydlení je abnormální. Že jde o dočasný odklon od dobře fungujícího standardu. Pro pracující třídu a chudé komunity je však krize bydlení normou,“ píší David Madden a Peter Marcuse v publikaci Na obranu bydlení. V knížce se věnují převážně realitě v USA, ale tento postřeh odpovídá i tomu, co se děje v České republice. O krizi bydlení se začalo mluvit, až když problémy s bydlením začala mít střední třída. A pokud snad měl někdo ze střední třídy problémy s bydlením už dříve, většinou se setkával s nedůvěřivými reakcemi svého okolí.
S rostoucími nájmy v Praze si média postupně začala všímat bydlení jako problému. „Vrcholící bytovou krizi, zejména v hlavním městě, se někteří rozhodli řešit koupí chat a chalup. Zejména Pražané se tak snaží ušetřit na bydlení,“ psal server Český rozhlas v dubnu 2019 v reportáži o Pražácích migrujících do příměstských chatařských kolonií. Už v srpnu 2018 vyrazila redaktorka radia Wave mezi obyvatele Prahy a zjišťovala, jak zvládají poplatit rostoucí nájmy. Podcast Vinohradská 12 se v dubnu 2019 ptal „Jak vážná je krize bydlení a kudy z ní vede cesta ven?“ Tématem cen bydlení byla opět Praha.
Mantra soukromého majetku nadřazovala soukromé vlastnictví nade vše a tím lidi od družstevního podílnictví odrazovala, což se v chudších regionech ukázalo jako smrtící.
Přitom „krize bydlení“ v mnohem brutálnější podobě existovala v Česku minimálně od nultých let, spíše už od devadesátých. A během posledních zhruba dvaceti let s různými přestávkami vytrvale rostla. Ale týkala se chudé části české populace, Romů a lidí na okrajích se špatně placenými pracemi a na hranici sociálního vyloučení. Do mainstreamového slovníku se tato krize bydlení dostala buď jako „obchod s chudobou“, nebo se tam nedostala vůbec. Právě tato „krize bydlení“ pro chudé ukazovala všechny slabiny systému postrádajícího regulační mechanismy a ochranu nájemníků. Z celostátního pohledu byla také výsledkem absence jakékoliv politiky obecního a sociálního bydlení. Bylo jen otázkou času, než problém prokape i nahoru.
Obchod s chudobou
Mediální zkratka „obchod s chudobou“ znamenala život chudých rodin v naprosto nevyhovujících podmínkách, do kterých se většinou dostaly postupným vytlačováním z prestižnějších lokalit. Neexistence bytové politiky, stejně jako to, že se obce od roku 1990 neustále zbavovaly bytového fondu, vedly k tomu, že se chudší lidé z dražších měst přesunuli do regionů, kde bylo bydlení levnější. Tento přesun se ve velké míře týkal chudých Romů, kteří se začali stěhovat do některých oblastí, kde po revoluci stoupla nezaměstnanost a zároveň se potýkaly s úbytkem obyvatel, například na sever Čech. Příchod chudých Romů z Prahy a dalších měst do těchto regionů občas i vzbudil mediální pozornost. Jen tehdy málokoho napadlo rámovat tyto obtíže primárně jako problémy s bydlením.
Příčiny často ležely v rasismu. Romské rodiny nemohly najít jiné bydlení než v předražených ubytovnách a dalších prostorách, které k tomu ani nebyly určené. Na chudých lidech mohly radnice i majitelé demonstrovat svoji tvrdost a nekompromisnost. Problém „obchodu s chudobou“ kulminoval ve druhé polovině nultých let i kvůli nezastropovanému doplatku na bydlení, který umožňoval různým obchodníkům s chudobou kasírovat obrovské částky i za sklepy, sklady a výrobny narychlo zkolaudované jako bydlení.
Dnes už najdeme devítimetrové byty prodávané jako investiční příležitosti nebo možnost bydlení na běžném realitním trhu v Praze, nejde přitom už jen o upravené sklepy sdílené ve facebookových skupinách věnovaných bizarnímu bydlení, ale i o nově postavené developmenty. Bydlení na pár metrech čtverečních není zdaleka jediným příkladem problému, který zdola nenápadně vyšplhal do vyšších pater společnosti.
„Obchodníci s chudobou“ se na začátku desátých let stali veřejnými nepřáteli. Jako protiopatření stát postupně zastropoval a zreguloval systém doplatků i příspěvků na bydlení. Tento byznys přestal být tolik výhodný a nejkřiklavější případy drahého a dotovaného bydlení zmizely stejně jako ti nejchamtivější podnikatelé. Situaci chudých nájemníků mimo ekonomická centra to ale nezlepšilo. Obchod s chudobou, v tomto případě tedy s bydlením pro chudé, bude existovat, dokud po něm bude poptávka – se státní subvencí i bez ní. A bydlení je hned po jídle nejzákladnější lidskou potřebou. Stát byl ochotný se vypořádat s obchodem s chudobou, ale nikoli s chudobou jako takovou. V oblasti bydlení se to projevuje nejpalčivěji.
Snaha zabránit „zneužívání“ vedla k navršení byrokracie týkající se doplatků na bydlení i dalších dávek. I tato opatření působila na privilegovanější část české populace jako něco, co se jí v žádném případě netýká, a pokud někoho z této části společnosti vůbec zajímala, tak jen jako víceméně akademické téma adekvátnosti přísnosti na chudé. Když udeřila pandemie, složitou byrokracií najednou procházeli i lépe situovaní. Kolaps sociálních dávek a úřadů práce na začátku tohoto roku pak v masovém měřítku ukázal, jaké dopady vše může mít. Roky oklešťovaný systém nemůže dost dobře sloužit jako záchranná síť, byť se vláda snažila přístup k příspěvkům na bydlení zjednodušit. Problémem se pak stává i to, že lidí, kteří mají potíže hradit náklady na bydlení, je prostě už moc.
Pětina lidí v Česku
V roce 2015 spáchal pětapadesátiletý muž na ubytovně v Ostravě sebevraždu poté, co se mu zpozdil doplatek na bydlení. Jeho smrt měla přímou souvislost s novelou zákona o pomoci v hmotné nouzi, která podmiňovala výplatu příspěvků na bydlení souhlasem obce. Novela byla později sice zrušena, ale určitou dobu vedla k tomu, že některé obce tyto dávky nedovolily vyplácet zkrátka nikomu. Muž, který skoncoval se svým životem, měl strach právě z toho, že o dávky přišel.
Nešlo o jediné represivní opatření proti chudým, dalším příkladem byla část zákona o pomoci v hmotné nouzi, konkrétně jeho novela z 1. 6. 2017, která umožňovala vyhlašovat tzv. bezdoplatkové zóny pro „problémové lokality“, což některá města využila tak, že se celá prohlásila za problémovou lokalitu. Novelu musel zrušit až Ústavní soud, mezitím ale stihla napáchat často nenapravitelné škody.
Ubytovny sloužily a dodnes často slouží jako velmi jednoduchý prostředek na vydělávání peněz. V prostředí substandardního bydlení přestaly platit některé zákony, respektive zvyklosti považované kdysi za samozřejmost. Smlouvy se nájemníkům dávají pouze na velmi omezené období, na čtvrt roku, někdy na měsíc. Tato praxe z ubytoven přešla i do pronajímání bytů, kdy se některým nájemníkům prodlužuje smlouva na konci každého měsíce, když zaplatí nájem na ten další. Podobná praxe se rozšiřuje a nájemní smlouva na dobu neurčitou se pomalu stává historickou relikvií, a to i u bílých nájemníků se slušnou prací ve velkých městech. Pokud jsou zákony psané na míru majitelům a developerům, těžko to bude jinak. Bydlení lidí, kteří nedostali nic od rodičů, nic nezdědili v širší rodině, ani nemají dost vysoký příjem na hypotéku, bude dál závislé na rozmarech trhu a majitelů nemovitostí.
Varování byla
Organizace jako Platforma pro sociální bydlení, která nedávno oslavila deset let, po celou dobu své existence upozorňovala mimo jiné na to, že problém s bydlením se ve velké míře dotýká samoživitelek a jednočlenných domácností seniorů, že nejde jen o romské rodiny na ubytovnách a že ohrožená skupina je mnohem větší, než se může na první pohled zdát. Dnes mluví ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš až o dvou milionech lidí v Česku, kteří jsou v nějaké podobě sociálně ohroženi kvůli nákladům na bydlení. Výzkum PAQ Research z jara loňského roku pak zmiňuje celých 22 procent domácností, které zatěžují „nadměrné výdaje na bydlení“. Patří sem kromě výše zmíněných skupin také domácnosti s malými dětmi, a to nejen ty s jedním rodičem. Problém s bydlením ale mají například i studenti, pro které jsou příliš drahé nejen pokoje ve pronajímaných bytech, které mnohdy musejí sdílet, ale i vysokoškolské koleje.
Už v roce 2005 tehdejší ombudsman Otakar Motejl upozorňoval na chybějící zákony, které by pomohly definovat standardy bydlení poté, co došlo k úplné deregulaci nájemného. Na úrovni zákonů se ale směrem k dostupnějšímu bydlení neposunulo vůbec nic. Některá města se – většinou po časově omezenou dobu – snažila řešit problémy s bydlením svých občanů vlastními silami, ty už ale byly po privatizaci většiny bytového fondu dost slabé. Tyto aktivní obce pak často narážely také na to, že v jiných obcích problém neřešili a jakákoliv vstřícnější politika často znamenala příliv lidí, kteří měli problémy s bydlením, odjinud. Bez zastřešující koncepce, podpory státu a stejných pravidel pro všechny obce se dobrá politika bydlení dělala jen těžko.
Od normálního sídliště k bitvě o Janov
Situace na sídlišti Janov v Litvínově se stala celorepublikově známou v roce 2008, kdy médii proběhla „bitva o Janov“. Někteří neromští starousedlíci sice tvrdí, že problémy na sídlišti začaly právě až po této demonstraci, přesto lze proměnu sídliště sledovat už od let devadesátých. Tehdy někteří obchodníci s chudobou, kteří se tak ještě zdaleka nejmenovali, vyplatili peníze romským rodinám v Praze, aby se přestěhovaly na sever, často právě do Janova, kde je umístili do nějakého levně pořízeného bytu.
K tomu, že v Janově byly volné byty, přispělo i to, že se po roce 1989 začalo mluvit o dopadech životního prostředí na zdraví a délku dožití, které byly i tehdy v Ústeckém kraji nižší než ve zbytku republiky. Kraj se začal vylidňovat. Před revolucí byl sice v Janově jeden „dům hrůzy“ – panelák, kde bydleli lidé, kteří nechodili do práce, nejednalo se přitom pouze o Romy, celkově to však bylo pěkné sídliště, kde bydleli lékaři, inženýři, učitelé a občas nějací Romové, jejichž diskriminace v bydlení tam tehdy spočívala zejména v tom, že dostávali méně žádané byty v přízemích paneláků. Integrovanější romské rodiny pak někdy dokonce v prvním patře.
Pád sídliště, které dnes vizuálně působí už hodně jako ghetto, zejména kvůli opuštěným panelákům, které vypadají až strašidelně, lze přičíst na vrub obchodu s chudobou a také tomu, že správa SVJ ne vždy stačila na řešení všech problémů. V případech, kdy bylo v domě pár bytů, kde se střídaly rodiny neplatičů, často začal pád celého SVJ. Kdyby tyto domy byly družstvy, a nikoliv právě SVJ, mohli jejich obyvatelé, vlastníci družstevních podílů, řešit problémy mnohem efektivněji. Mantra soukromého majetku nadřazovala soukromé vlastnictví nade vše a tím lidi od družstevního podílnictví odrazovala, což se v chudších regionech ukázalo jako smrtící. Některé tyto domy už město Litvínov odkoupilo a za miliony korun zbouralo, na další se chystá, ale u některých to vzhledem k tomu, že je majitelů příliš mnoho, nejspíš ani nepůjde. Tyto domy nejsou vybydlené, jak město Litvínov nesprávně uvádí ve svých tiskových zprávách o demolicích, nýbrž opuštěné poté, kdy v nich dodavatelé vody a energií přestali poskytovat své služby. Bydlení v Janově přitom není nutně cenově dostupné, záleží samozřejmě na tom, kdo vám byt pronajímá, ale čistý nájem bez energií zde může přijít i na 16 tisíc korun. Z okna svého bytu se přitom můžete dívat na nejlepší argument, který vyvrací mantru, že problém drahého bydlení je nedostatek bytů.
Míst, která vizuálně mohou v něčem připomínat zkrachovalá americká města, je v severních Čechách celá řada a tento pád zdaleka nezasáhl jen chudé Romy, ale celé oblasti. Tím, že se to celé roky rámovalo jako „romský“ problém nebo něco, co se týká jen těch úplně chudých, až imaginárních lidí, přišlo o své byty hodně těch, kteří sami sebe vnímají jako střední třídu. Stejně tak má dnes komplikace s bydlením téměř každý mladý člověk, pokud něco nezdědil, nebo nemá příjmy, které jsou vysoce nadprůměrné. V případě bydlení se nezmiňovalo třeba to, jak nedostatečná je naše legislativa, ochrana nájemníků nebo i majitelů bytových jednotek, a mnoho bývalých majitelů si tak vše vyložilo způsobem, že je o jejich majetky připravili Romové.
Knížecí rady
Když v devadesátkách začala růst nezaměstnanost, radili apologeti neoliberalismu, že se mají lidé přestěhovat někam, kde práce je, což znamenalo často do Prahy. Když začalo být bydlení v Praze příliš drahé, slýchávali jsme, že bydlení v centru metropole není pro každého, později, že bydlení v (celé) Praze není ničí právo. Pokud dnes platí někteří lidé v Janově, tedy sídlišti, kam by nejspíš nikdo nikoho dobrovolně bydlet neposlal, jen za nájem 16 tisíc korun, je jasné, že taktika „problémy neřešíme, jen před nimi utíkáme“, nefunguje.
Však už také slýcháme, že nakupovat nebo bydlet v Česku není pro každého. Je vlastně jedno, jestli k problémům s bydlením přistupujeme tak, že je vnímáme jako starosti někoho jiného, chudého, vzdáleného, anebo tak, že lidem kolem sebe radíme, ať tedy bydlí někde jinde. Stále se přitom vyhýbáme tomu, abychom se čelem postavili jednomu z největších problémů současnosti, který se bude týkat čím dál většího počtu lidí. Bydlení je v Česku vydáno na pospas kapitálu, jehož zájem rozhodně není sociální, ale spočívá pouze v tom, získat co nejvíce peněz.
Představa, že sociální problémy se týkají těch „tam dole“ a na pracovité vysokoškoláky ve velkých městech nemají žádný vliv, se v posledních pár letech ukazuje čím dál více jako neudržitelná. Společnost záměrně budovaná jako nepřátelská vůči svým nejchudším, se nakonec ukáže jako nepřátelská vůči všem, kteří se dostanou do problémů. Že problémy nepřicházejí jen jako individuální selhání, ale jako kolektivní fenomény nás poučil jak covid, tak válka v Ukrajině. Řešení musí být rovněž kolektivní, jinak se budou náklady bydlení většině lidí neustále zvyšovat, přičemž zisk půjde hrstce lidí, zatímco stát bude skrze příspěvky a doplatky na bydlení neúspěšně, ale přitom velmi nákladně dotovat bydlení širokým vrstvám.
Kdyby před dvaceti lety někdo představil devítimetrový byt jako budoucí novinku pražského bydlení v novostavbách, mohl by být označený za provokatéra. Jenže to je dnes realistická možnost bydlení v hlavním městě. Alespoň hygienicky by mělo být v komoře za osm a půl tisíce všechno v pořádku. Oproti sklepům ubytoven je to určitě pokrok.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.