Foto Alarm / Františka Vágnerová
„Studentské koleje vyměnili za karavan. Měsíčně zaplatí 1800 korun,“ mohli jste se v dubnu dočíst na webu Seznam Zprávy. Dva studenti Masarykovy a Mendelovy univerzity se měsíc před začátkem semestru, kdy už bylo jasné, že pokoj na koleji nedostanou, rozhodli koupit mobilní domov. „Zdražovalo se jak na kolejích, tak na privátech,“ vysvětlili Seznamu kluci, kteří pak měli problém s umístěním karavanu. Správy kolejí se zkusili zeptat, jestli by před budovou nemohli zaparkovat a odebírat z budovy aspoň elektřinu, ale neprošlo to. Vhodné místo pro svůj karavan našli až den před začátkem semestru: v chatové oblasti na okraji Brna, dvacet minut od zastávky MHD. „Ostatní se na naše bydlení dívají s despektem. Rodičům jsem to oznámil až ve chvíli, kdy už bylo vše dohodnuté. Nechtěl jsem jim říct, že jsem bezdomovec,“ uvedl jeden z nich.
V únoru, dva měsíce před vydáním této zprávy, v Brně několik desítek studentů proti zvýšení kolejného demonstrovalo. „Chci se učit, ne přežívat,“ stálo na jednom z transparentů. Studenti dnes často kombinují několik prací, aby si na ubytování na kolejích nebo ve sdílených bytech, které jsou ještě dražší, vydělali. V Praze se dnes pokoje pro spolubydlení běžně nabízejí za 10 tisíc korun – v době, kdy většina domácností v Česku výrazně pociťuje dopady energetické krize a inflace.
Zatímco stát už existenci bytové krize uznal a na Ministerstvu pro místní rozvoj se začala nedávno připravovat reforma bydlení, situace studentstva je stále náročnější. Na rozdíl od typicky ohrožených skupin, jako jsou mladé rodiny s dětmi nebo senioři, jsou studenti navíc poněkud stranou zájmu. A to i toho mediálního, nepočítáme-li chytlavé výjimky, jako je příběh dvojice s karavanem, se kterou následně pořídila rozhovor i DVTV. Když se přitom mezi studenty poptáte, historku na téma bydlení jich má po ruce většina. Současná bytová krize je jedním z témat, která mladým lidem nejvýrazněji zasahují do života, a nezdá se, že by se to mělo měnit.
Silicon Hill na Strahově
„Hned když jsme přijeli, pochopili jsme, co to je fenomén kolejí Strahov,“ vypráví student webového inženýrství na ČVUT Štěpán, který v Praze začal studovat v roce 2021. Štěpán má ze sebou zkušenost ze zdejších kolejí – nejprve bydlel právě na Strahově, kterému se kvůli převaze studentů ČVUT ironicky přezdívá Silicon Hill. „Vstoupili jsme do budovy, prošli chodbou, která působila jak ve vězení, a po otevření dveří našeho nového pokoje na nás vykoukla úzká nudle se dvěma starými válendami, dřevotřískovou deskou na dvou peřiňácích, což byl stůl, a starý plesnivý botník. Ten v sobě měl víc buněčné kultury, než některá česká města,“ vzpomíná Štěpán a pokračuje popisem dveří pokoje, pokrytých chlupatým kobercem připevněným hřebíky. „Nechali nám ho tam předchozí nájemníci, i s dárkem ve formě zvratků. Jako úložný prostor sloužila vestavěná skříň s propadlým dnem a atmosféru pokoje dokreslovala stará sedřená barva na zdech plných hřebíků.“
Stále převládá stereotypní představa o tom, že aby byl člověk v životě úspěšný, musí zamlada trpět.
Štěpánovo líčení je sice barvité, ale věcné. Popisuje, jak se s životní situací vyrovnával. „Nadšení z nové školy nás naštěstí nenechalo o bydlení moc přemýšlet a taky bylo super, že skoro každý blok na kolejích má svojí hospodu, čajovnu nebo nějaké jiné místo pro volnočasové aktivity. Sice ve starých otřesných prostorech, ale protože jsme už na to byli zvyklí, to až tak nevadilo,“ říká. Od správy kolejí si se spolubydlícím vyžádali alespoň staré židle, načež si raději koupili svoje, a když zjistili, že v budově není lednice, povedlo se jim do pokojíku nacpat ještě mrazničku, které se někdo v okolí zbavoval. Zakoupili si taky skříňku a botník, kterým po svolení hospodářky nahradili starý, prohnilý. První rok prožili celkem v poklidu. Jenomže pak si na pokoj po tříměsíčním prázdninovém pobytu ve vedlejším kolejním bloku přinesli štěnice.
Vyřeší to trh?
Po nahlášení jim byla přislíbena dezinsekce, ale postřik přišel až po dvou týdnech. „Nejsem expert, ale prý je nejdůležitější to provést hned po nálezu škůdce. Po několika týdnech jsme stále neviděli žádný mrtvý hmyz a já jsem pomalu každou noc nemohl spát, protože mě svědilo celé tělo z kousanců,“ říká Štěpán. Od studentky z jiného patra se posléze dozvěděli, že pokoj byl prý dříve „proslulé doupě štěnic“, ze kterého si je sama přinesla na svůj pokoj, když tam byla na návštěvě. „Začalo se objevovat více a více zpráv o tom, že je Strahov zamořený. Snad všichni znali někoho, kdo má štěnice. Když jsme se holčiny ptali, jak to vyřešila, říkala, že pomohlo jenom stěhování. My jsme se ale neměli kam přestěhovat. Byl začátek semestru a Strahov byl plný. Nevím, jestli je bytová krize tak hrozná, že i tady docházejí kapacity, stěhování každopádně nepřipadalo v úvahu.“ Štěpán a jeho spolubydlící si proto zažádali o ubytování na Masarykově koleji, o které slyšeli, že je pohodlná a hezká, protože na ní bydlí studenti z programu Erasmus. „Tou dobou mezi studenty kolovalo video ze čtvrtého bloku strahovských kolejí, kde se v místě odtoku sprchy udělala díra do podlahy,“ dodává.
Aby se vyhnuli přenosu štěnic do nového bydliště, rozhodli se oba studenti nespoléhat na další oficiálně zařízenou dezinsekci a zakoupili si vlastní postřikové přípravky a dezinsekční dýmovnici. „Naštěstí to bylo velmi efektivní a už druhý den jsme nacházeli mrtvé štěnice,“ popisuje Štěpán. Jeho příběh ale nemá happy end. Místo nadšení z hezčího prostředí Masarykovy koleje přišlo vystřízlivění, když se spolubydlícím zjistili, že pokoj i koupelna plesniví a spát musí v teplých ponožkách a oblečení, protože stoupačkami se k nim nedostane teplo. „Říkali jsme si, že za pět tisíc měsíčně už dostaneme alespoň nějaký komfort po tom, co jsme si vytrpěli se štěnicemi. To jsme ještě nevěděli, že od dubna přijde patnáctiprocentní navýšení kolejného na 5700 za měsíc. Za tyhle peníze jsme už rovnou mohli bydlet ve čtyřech lidech v bytě 2+1. Kdyby byl k sehnání.“
Už v době, kdy si zažádali o Masarykovu kolej, si totiž s kamarády hledali sdílený byt, jenomže marně. „Přednost měli pravděpodobně rodiny s dětmi, páry nebo pracující. Pronajmout byt čtyřem studentům je asi risk,“ myslí si Štěpán, kterého ve finále naštvalo i to, že na koleji nemohou zůstat přes prázdniny. „Oba chodíme na brigády, abychom si mohli dovolit studovat. To, že nás tu nenechají přes léto bydlet, bylo potvrzením toho, co jsme si celou dobu mysleli. ČVUT je stav studentského ubytování dlouhodobě úplně jedno. Asi to má vyřešit trh,“ říká s povzdechem.
Zima na Palmovce
Že pronajmout byt čtyřem studujícím klukům opravdu není nic, do čeho by se soukromí pronajímatelé hrnuli, potvrzuje další student, historik Martin. „Mysleli si, že budeme dělat bordel, upřednostňovali rodiny a holky. Nakonec jsme sehnali byt na Palmovce, což je super lokace, ale jen díky tomu, že je ve špatném stavu.“ To se nakonec ukázalo jako problém, kvůli kterému si Martin a jeho kamarádi teď hledají jiné bydlení. Zjistili, že jim nefunguje topení, a majiteli trvalo několik (zimních) měsíců, než zařídil opravu. Došlo k ní až poté, co mu pohrozili, že nezaplatí nájem. „Měli jsme tam osm stupňů, spali jsme v bundách a také v nich trávili celé dny a učili se v knihovně nebo kavárně, protože se tam nešlo soustředit.“ Momentálně se skupinka studentů snaží najít nový byt – po opravě se totiž ukázalo, že v nezatepleném domě se musí topit tak moc, že se jim neúnosně prodraží účty za plyn.
Za nové bydlení ale Martin s kamarády společně nemohou dát víc než dvacet tisíc, které platí teď. Také nemají dost peněz na zaplacení kauce. Zatím se jim tedy byt najít nedaří. „Většina našich spolužáků bydlí v hezčích, ale od centra vzdálenějších bytech, my to z našeho okruhu máme nejlevnější,“ říká student, kterému na polovinu výdajů přispívají rodiče. „Na bytě to máme každý jinak, spolužák sociolog si nájem prací pokryje sám, zato ten z ČVUT nepracuje vůbec, protože nemá vůbec čas, jeho musí dotovat rodiče. Náš životní styl je celkově dost skromný, vaříme si třeba vždycky doma, nikam na jídlo nechodíme, to bychom nezaplatili,“ dodává Martin.
Na kolejích v pandemii
Kristina je z Jihlavy, na vysokou do Olomouce zamířila sama, a radši proto chtěla na koleje. „Abych se víc začlenila. Říkala jsem si, že až se s někým seznámím, půjdeme na byt,“ říká. Ubytovala se na Kolejích Bedřicha Václavka, největším a nejlevnějším olomouckém kampusu. „Pokoje tam jsou po třech a na každém patře je kuchyň. Ale už ne trouba, takže když chceš něco péct, tak to běháš kontrolovat přes dvě patra. Navíc já neměla ani chňapku,“ směje se. „Některé kolejní pokoje měly skříně na chodbě, my je měli uvnitř a nebylo tam k hnutí,“ vzpomíná studentka a mladá novinářka a líčí, jak chaotická bývají rána, než se obyvatelé tří pokojů připadajících na jednu toaletu a jednu varnou konvici vystřídají u umyvadla.
Ubytování ji stálo 2500 měsíčně, dneska už se tu platí 3100 korun. Spolu s náklady na jídlo a další potřebné věci to dělalo částku, kterou jí rodiče platili jen z poloviny. „Nechtěla jsem je zatěžovat, protože máma pobírá invalidní a táta starobní důchod. Chtěla jsem být nezávislá. Ubytovací stipendium mi sice chodilo – chodí každému, kdo má trvalé bydliště mimo kraj –, ale jen dvakrát do roka. Takže mi to pokrylo přesně jeden nájem za půl roku,“ říká Kristina.
Nakonec to ale nebyl nedostatek soukromí a příliš skromné vybavení, co ji přimělo se odstěhovat. Byla to pandemie, kdy se koleje chaoticky zavíraly, otevíraly a zase zavíraly, a nakonec přišlo období, kdy musela platit, ale nesměla se na kolejích zdržovat. „Ve třeťáku už jsem šla radši na byt. Říkala jsem si, že když budu za bydlení dávat peníze, tak ať tam aspoň můžu být,“ říká. Sdílené bydlení blízko centra s koupelnou volající po rekonstrukci si pronajala se třemi dalšími studujícími a platila v něm za sdílený pokoj 2800 korun. Dnes se cena za pokoj v Olomouci pohybuje okolo čtyř až šesti tisíc. „Měla jsem najednou kuchyň, koupelnu a mnohem větší pokoj. Od té doby mám nulovou motivaci být na koleji,“ říká Kristina. Navýšil se jí však počet hodin strávených prací.
Tři dny na kuskusu
Ani Kristinin studentský život se neshoduje s obvyklými představami o mladých lidech filosofujících denně v hospodě, kteří nemají žádné vážné starosti. Kvůli nutnosti si na sebe vydělat a nezatěžovat rodiče Kristina vyzkoušela od začátku studia řadu prací od prodávání trdelníků přes administrování účtů na sociálních sítích po psaní textů do médií, jako je Deník N nebo Alarm. Po přestěhování do Prahy, kde začala studovat na Karlově univerzitě, začala sbírat další žurnalistické zkušenosti a doufat v poloviční úvazek v některé z redakcí. Za byt ve Strašnicích, pronajatý s kamarádkou přes známou, chvíli platila 5600 korun, zakrátko se ale musela stěhovat a momentálně bydlí v pokoji jiného sdíleného bytu, za který dává 9000. A dá se říct, že je v jednom kole.
„Na Karlovce ti chodí ubytovací stipendium kolem 2100, ale jen jednou za čtvrt roku. Při současných cenách je to almužna,“ vysvětluje Kristina. Na to, aby dosáhla na zvýšené ubytovací stipendium, které je možné od školy získat, by musela prokázat, že pochází z domácnosti, jejíž příjmy nepřekračují 3,4 násobku životního minima, její rodiče by tedy museli žít z částky menší, než je jedna minimální mzda, a ta dělá 17 300 korun. Na jeho získání by tedy musela být ještě mnohem chudší. Nezbývá jí než co nejvíc pracovat.
„To, že jsem studovala žurnalistiku, mi dost pomáhá. Nevím, jaké práce bych si mohla shánět, kdybych byla třeba na biologii. Takhle můžu svoje studium rovnou využívat při práci, což fakt potřebuju.“ Kristina žije skromně a je plná energie a nadšení pro svou práci. „Nic moc nepotřebuju, jsem ve spoustě swapových skupin a tenhle týden mi vyšlo pár super výměn. Víš, kolik mě stála tahle sukně? Přesně nula Kč,“ směje se talentovaná mladá novinářka. „Takže myslím, že to docela zvládám, ale je pravda, že některá období byla celkem těžká,“ přiznává.
„Některé žurnalistické stáže bývají navíc neplacené. Olomoucká žurnalistika má dokonce v pravidlech, že to tak musí být, protože kapitál, který získáváme, jsou prý zkušenosti,“ vysvětluje. „Sama mám za sebou neplacenou stáž a dnes vlastně nevím, proč jsem si to nechala líbit. Tehdy mi to nedocházelo. Byla jsem ve stoprocentním zápřahu a jednou mi až po třech dnech došlo, že jsem se pořádně nenajedla. Tři dny jsem byla jen na kuskusu.“
Sociální kapitál a čas na práci
Čtyřiadvacetiletá Nora, která studuje na Karlově univerzitě nová média, má podle svých slov štěstí. Ve sdíleném bytě na pražských Vinohradech platí osm tisíc, stejně jako další dvě kamarádky. „Je to pod tržní cenou. Když jsme se sem stěhovaly, tak nám bylo řečeno, že za pár let se bude byt rekonstruovat, proto jsme tu za nižší částku. I tak je fér říct, že kdyby mě finančně nepodporovali rodiče, tak to neuplatím. Po nástupu na magistra jde stíhat míň práce.“ Podle Nory je pro ni a její kamarády pocházející z Prahy shánění bydlení o dost jednodušší. „Pomáhá nám sociální kapitál – máš slušnou šanci si byt najít jinak než klasicky přes realitky, což mimopražští většinou nemají,“ myslí si studentka, která si přivydělává psaním o kultuře. Potvrzuje to i její kamarádka a několik dalších oslovených Pražáků, kteří žijí v bytech pronajímaných pod tržní cenou díky známostem.
„Jasně si uvědomuju užitečnost svého ekonomického a sociálního kapitálu,“ říká studentka sociologie Františka. Všechny tři byty, kde jsem bydlela, byly rozhodně levnější, než je komerční nájem, a bez tipů od kamarádek a kamarádů bych je sama jen tak nenašla. Nedokážu si představit přijít do Prahy odjinud, nikoho tu neznat a hledat si tady bydlení. Bez podpory rodičů se dá přitom na důstojný život v Praze vydělat jen stěží, ani já bych to bez nich nezvládla,“ přiznává.
To samé si o své základně v Olomouci myslí Nikol, která studuje psychologii. I v tomto městě je podle ní těžké si na nájem vydělat. „Hodně záleží na semestru, ale pro mě osobně je možné pracovat maximálně jednou týdně, abych stíhala věci do školy. „Pokud bych se chtěla vzdát posledních zbytků sociálního, partnerského a rodinného života, odpočinku, sportu a úklidu, tak by to asi šlo i třikrát týdně. Nicméně o zkouškovém, státnicích a před odevzdáním bakalářky a diplomky nestíhám ani spát.“
Nacpáno k prasknutí
To, že se při studiu některých oborů pracovat nedá, zdůrazňovali i studenti a studentky brněnské Masarykovy univerzity, kteří koncem února v Brně protestovali proti zvýšení kolejného o 15 procent. Příkladem toho, že se mladí lidé snaží na svou situaci upozorňovat, je i členství stále většího počtu studujících v nedávno založené Iniciativě nájemníků a nájemnic, a to jak v její brněnské, tak v pražské buňce. Iniciativa právě dává dohromady materiál s názvem „Příručka pro studenstvo: jak se sebou nenechat zametat v nájemním bydlení“, v němž radí, jak si ohlídat nájemní smlouvu nebo placení kaucí. A protestů kvůli bytové situaci bude nejspíš přibývat. Studentská protivládní demonstrace, která se odehrála v květnu v Praze za účasti dvou stovek lidí, reagovala v první řadě právě na neschopnost řešit bytovou krizi.
Brněnští demonstrující se nicméně nesetkali s úplně vstřícnou reakcí ze strany univerzity. Prorektor a předseda ubytovací komise Břetislav Dančák jim odpověděl, že s výší kolejného nepůjde nic udělat nejen kvůli tomu, že škola nemá peníze, ale i proto, že by nebylo fér pomáhat jen ubytovaným na kolejích, a ne všem studentům školy. „Navíc dodal, že naše bydlení nemůže být tak nedostupné, když na kolejích pořád bydlíme,“ řekla Alarmu jedna z organizátorek protestu Veronika Hrtoňová. Škola nicméně zareagovala na otázky deníku Alarm i prostřednictvím svého mluvčího Radima Sajbota (pan Dančák se vyjadřovat nechtěl). Sajbot uvedl, že je podle Masarykovy univerzity diskuze o bydlení významná a vést by se měla, potvrdil však, stejně jako mluvčí Univerzity Karlovy Václav Hájek a mluvčí ČVUT Kateřina Veselá, že v době po zvýšení inflace nemají univerzitní koleje jinou možnost než zdražovat, pokud chtějí poskytovat studentům určitý standard.
„ČVUT zdražilo kolejné poprvé po deseti letech v září 2022, a to o 16 procent, přičemž celkem činila inflace mezi lety 2012 až 2021 téměř 23 procent. Navýšení cen je nezbytné pro potřebnou modernizaci našich kolejí, dojde například k co nejrychlejší revitalizaci jednoho z bloků kolejí Strahov,“ uvedla Veselá. Alarm také kontaktoval ředitele ubytovacích zařízení ČVUT Michala Vodičku ohledně problému se štěnicemi. Ten potvrdil, že dotaz na štěnice neslyší poprvé, podle něj však se štěnicemi v posledním roce bojovali intenzivně, a udělali vše, co bylo možné. „Troufnu si tvrdit, že se situace na našich kolejích v průběhu dubna prakticky plně stabilizovala. Teď řešíme jen ojedinělé výskyty.“
Podle Hájka z Karlovy univerzity musí ceny kolejného zohledňovat rostoucí ceny služeb a komodit, které se podílejí na poskytování ubytovacích služeb – elektřiny, plynu, vody, odpadů a dalších služeb. Mluvčí Masarykovy univerzity Sajbot zmínil i problém spočívající v tom, že se kvůli bytové krizi zájem o bydlení na kolejích v poslední době prudce zvýšil. „Je to jen pár let zpátky, kdy univerzita neměla plně obsazené koleje. Teď jsou naše ubytovací zařízení prakticky plně obsazena. Na začátku tohoto akademického roku jsme registrovali až dva tisíce studentů, jejichž požadavky na ubytování jsme nemohli z kapacitních důvodů uspokojit,“ uvádí Sajbot. Podle údajů Univerzity Karlovy byly v posledních letech koleje stabilně zaplněny z 86 procent, v posledním roce je plných 91 procent kapacit. Koleje ČVUT jsou naplněny stoprocentně, stejně jako ty brněnské. Podle mluvčího brněnské univerzity je navíc nutné koleje rekonstruovat: „Tato otázka nebyla po dlouhá léta, i kvůli nižšímu zájmu studentů, odpovídajícím způsobem řešena.“
Budoucím generacím? Zrušit slevu na dani
Nástrojem, který by situaci studentů mohl zlepšit, jsou zmiňovaná ubytovací stipendia, přestože pro stát by bylo nevýhodné a dlouhodobě neefektivní situaci řešit jen jejich prostřednictvím. Na tom, že reagovat na vysoké ceny bydlení jen navyšováním dávek nepomáhá, se shodují expertní organizace, jako je OECD nebo Evropská hospodářská komise OSN, naposledy o tom mluví zpráva Housing Europe.
Expertní dokumenty typicky radí používat celou škálu nástrojů včetně výstavby obecních bytových fondů. Než se však podaří zdejší bytovou krizi zmírnit robustnějšími řešeními s dlouhodobějším účinkem, mohla by pomoct stipendia. Momentálně jsou příliš nízká. Oslovení studenti a studentky se shodují na tom, že částka, kterou mohou získat každé tři měsíce (v Praze je to většinou lehce přes 2000 korun), jim příliš nepomůže. Zvýšená ubytovací stipendia, která je možné získat na Karlově univerzitě, jsou zase nastavená tak, že na ně dosáhnou jen studenti z rodin v hluboké nouzi. Podobně jako na sociální stipendium, na které mají nárok jen ti, jejichž rodina nedisponuje příjmem vyšším, než je jedenapůlnásobek životního minima, jež nedosahuje ani pěti tisíc.
Mluvčí univerzit se v této otázce pochopitelně odkazují na ministerstvo školství, které vyčleňuje objem financí. Školy samy v tomto směru nemají příliš velký manévrovací prostor. „Pan rektor se s panem ministrem školství potkává pravidelně. Naposledy bylo diskutováno i financování celého vysokého školství, ve kterém chybí podle nás zhruba deset miliard korun,“ odpověděl už před časem na dotaz ohledně toho, zda Masarykova univerzita s ministrem školství konzultuje i otázku ubytování a případně jeho větší podpory, mluvčí Sajbot.
Studenti se tedy většinou, pokud mohou, snaží při studiu co nejvíce pracovat. Jenomže zavádění nedávno oznámeného konsolidačního balíčku české vlády do budoucna omezí i jejich výdělky – zrušena bude daňová úleva dosahující 4020 korun. Také si nebudou moci nadále započítávat dobu studia do náhradní doby důchodového pojištění. Zdá se, jako by si stát parametry jejich situace neuvědomoval.
„Je to doslova atentát na vysokoškoláky a i budoucnost chytrého Česka s vyšší přidanou hodnotou. Celou generaci by to posunulo k pragmatickému hledání toho nejjednoduššího bakalářského studia v kombinované formě, jen aby už mohli co nejrychleji pracovat, protože jinak se důchodu nikdy nedopracují,“ píše ve svém newsletteru David Klimeš a diví se, že mladí Češi proti tomu více nerevoltují. „Vláda se v úsporách zaklíná budoucími generacemi, nenabídla jim ale vůbec nic,“ píše na Alarmu Stanislav Biler.
Pro radu do kontaktního centra
S otázkou, zda budou situaci českého studentstva mírnit alespoň některá opatření chystaná momentálně na Ministerstvu pro místní rozvoj, se Alarm obrátil na ministra Ivana Bartoše, v jehož gesci vzniká návrh zákona o podpoře v bydlení a startuje série investičních programů na podporu výstavby dostupného bydlení. „Ano, dobře vím, jak rychle rostoucí životní náklady bolestivě dopadají hlavně na tu část společnosti, která není ekonomicky aktivní nebo je pouze zčásti. Mezi ně patří například senioři nebo třeba právě studenti,“ souhlasí ministr, dodává však, že koleje zdražovaly hlavně kvůli rostoucím cenám energií nebo služeb. „To bohužel resort žádným rozhodnutím od stolu neovlivní a ani mu to nepřísluší.“
Podle Bartoše mají za dostatek ubytovacích kapacit a jejich dostupnost zodpovědnost samotné vysoké školy ve spolupráci s univerzitními městy, ve kterých sídlí. „Studenti trpící nadměrnými náklady na bydlení také mohou využít už existující nástroje. Pokud splňují určité podmínky, mají nárok na sociální stipendium,“ odkazuje se ministr na možnost, která však svým současným nastavením znemožňuje efektivní využívání. Podobně nastavená zvýšená ubytovací stipendia Karlovy univerzity využívá jen kolem dvou stovek studentů, na škole však studuje přes 50 tisíc lidí.
V rámci zákona o podpoře v bydlení, který se na ministerstvu připravuje, budou moci mladým lidem v těžké situaci v budoucnu poradit kontaktní centra pro bydlení, doplňuje dále ministr. Získají tam informace o možnostech podpory, odbornou pomoc s případnými dluhy nebo se jim centrum pokusí najít dostupnější byt. „Chci zdůraznit, že reforma Bydlení pro život je koncipovaná velmi široce a postupně by měla vést k většímu podílu dostupných nájemních bytů na trhu. To povede ke zvýšení dostupnosti bydlení obecně, tedy i pro studenty. Jde o to nastartovat dlouhodobý pozitivní trend v celém systému bydlení,“ říká Bartoš. Jak však úředníci Ministerstva pro místní rozvoj uvádějí, efekt připravovaných opatření by se měl projevit nejdřív za deset let.
Důraznějším řešením momentálně nenahrává ani složení vlády – jestli bude schválen zákon o podpoře v bydlení, prozatím není jisté, přestože je ministerstvo financí, jak vzkázalo Alarmu přes své komunikační oddělení, připraveno dodržet závazky vlády, které pro tuto oblast vyplývají z jejího programového prohlášení. Aby měla plánovaná opatření efekt i pro studentstvo, musela by však být důraznější nebo zahrnovat i nástroj, který by dosáhl přímo na studenstvo. Například ve Švédsku bude do roku 2029 fungovat dočasné opatření, na základě kterého získávají státní podporu mimo jiné pronajímatelé studentského nájemního bydlení blízko univerzit a jiných vysokých škol. Tato podpora se vypočítává na metr čtvereční a výměnou za ni mají poskytovatelé povinně zastropovaný příjem z nájmu na hladině nižší, než je v místě tržní cena.
Protrpět se k úspěchu
Není zaručené, že by právě takové opatření v Česku mohlo fungovat. Bytová krize má v každé zemi mírně jiné parametry a vyplatí se řešení navrhovat na míru. Jisté je však to, že pokud Česko nezačne bytovou politiku cílit i na studentstvo, bude studium na vysokých školách čím dál tím více pouze záležitostí lidí z nadprůměrně zajištěných rodin.
Možná řešení se zatím ale ve veřejném prostoru nijak nediskutují. Média nejčastěji v souvislosti s krizí bydlení přinášejí příběhy mladých rodin nebo párů po škole, které vyměnily byt v nájmu za jurtu, mobilní dům nebo „tiny house“. Jsou spíše fascinována hloubkou krize a netradičními řešeními, než aby poukazovala na to, že bydlet v jurtě není pro každého. Také stále převládá stereotypní představa o tom, že aby byl člověk v životě úspěšný, musí zamlada trpět. A podle odborníků z Akademie věd, v médiích často reprezentovaných Martinem Luxem, je navíc zvykem spoléhat se na to, že mladí lidé dědí byty po rodičích. Že to neplatí zdaleka pro všechny a že i pro ty, kteří jednou takto byt získají, je náročné v českých velkoměstech pro samou práci vystudovat, nás zatím příliš neznepokojuje. Rodičů, kteří děti nebudou moci po dobu studia zajistit vlastním či pronajatým bydlením, přitom bude přibývat. Je otázka, jak rychle se v Česku budou hluboce zakořeněné představy o bydlení měnit a zda bude na intervenci vznikat tlak. Bližší seznámení se studentskou realitou ukazuje, že politiky tolik skloňovaná budoucnost našich dětí nepůsobí zrovna lákavě.
Autorka je redaktorka Alarmu.