Ilustrace Alarm / Jan Šrámek
Klára Brůhová byla přizvána jako odbornice na poválečnou architekturu do mezinárodního soutěžního dialogu, který měl vybrat vítězný návrh na plánovanou přeměnu Vrchlického sadů a rekonstrukci Nové odbavovací haly pražského hlavního nádraží. Byla členkou hodnotící komise jako takzvaná náhradnice, tedy jako osoba, která se aktivně účastní debat a jednání v rámci celého procesu, ale nemá hlasovací právo. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT, dále se v dějinách a teorii architektury vzdělávala na Filozofické fakultě UK a Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Po zveřejnění výsledku mezinárodní architektonické soutěže na svém facebookovém profilu veřejně vystoupila proti vybranému projektu „Šťastný Hlavák“ dánského studia Henning Larsen Architects. Podle jejího názoru totiž znehodnotí odbavovací halu ze sedmdesátých let, kterou považuje za mimořádně kvalitní a cenné dílo české poválečné architektury. K výsledku soutěže se pro časopis Respekt vyjádřil kriticky také architekt Jan Magasanik, který byl rovněž náhradníkem v hodnotící komisi. Jak Klára Brůhová zpětně hodnotí výsledek řízení? A proč nás tolik dráždí poválečná architektura?
Jak hodnotíte vítězný návrh „Šťastný Hlavák“?
Rozhodně z něj nejsem nadšená. Můj pohled je primárně formovaný hlediskem památkové péče. Je to moje odbornost a z tohoto důvodu jsem taky byla, domnívám se, do soutěžního dialogu přizvána. Porota byla velmi pestře složená. Byli tam odborníci na dopravu, architekti a architektky, odborníci a odbornice na urbanismus i krajinu. Nikdy jsem se necítila povolaná vyjadřovat se k tomu, jakou výsadbou bude vyřešen park nebo jak přesně bude vedená tramvajová trať. Jako uživatelka města můžu třeba říct, že budu ráda, když povede tramvaj až ke vchodu hlavního nádraží, ale odborně to hodnotit nemůžu. Já se na to dívám primárně pohledem zachování architektonického dědictví. A v tomto ohledu vítězný návrh totálně selhává. Podle mého soudu není adekvátně citlivý k tomu, co už tady máme a co já sama hodnotím jako velmi kvalitní, cennou a v neposlední řadě také fungující architekturu.
Jak vnímáte překvapení mnohých členů poroty, že Nová odbavovací hala je kulturní památka?
Nemyslím si, že by jednání Národního památkového ústavu bylo „ukvapené, nepodložené a budící dojem účelovosti“, jak zaznělo ze strany zadavatelů soutěžního dialogu Nový hlavák. Národní památkový ústav podle mého soudu neudělal nic špatně. Postupoval vyloženě podle legislativy.
Mohla být tato informace pro někoho překvapením?
Národní památkový ústav zpracovával od roku 2016 velký výzkumný projekt na architekturu šedesátých až osmdesátých let. Byl to několikaletý grant plný intenzivního bádání a výsledkem tohoto procesu byl mimo jiné i balík objektů, které Národní památkový ústav navrhl na zápis mezi kulturní památky. Pečlivě uvážili a usoudili, které budovy z daného období si tuto ochranu zaslouží, a tyto návrhy podali na začátku roku 2022 na ministerstvo kultury. Součástí balíku byl i návrh na prohlášení Nové odbavovací haly. Soutěžní dialog začal přibližně ve stejné době.
Mohli to ale porotci a porotkyně v tu dobu vědět?
Byla to veřejná informace. Pokud někdo takový návrh podá, zobrazí se to v online památkovém katalogu. Já osobně jsem se z něj o návrhu dozvěděla v březnu 2022. V rámci soutěžního dialogu se to prokazatelně vědělo také, byť možná s určitým časovým odstupem. Ze zveřejněných materiálů vyplývá, že informace o existujícím návrhu na zápis Nové odbavovací haly mezi kulturní památky byla dokonce součástí zadávací dokumentace, respektive její podoby předcházející fázi zpracování konceptů.
Architektura Nové odbavovací haly kloubí celou řadu silných momentů, které dohromady tvoří koherentní a propracovaný celek. Když tomu najednou uřízneme střechu, tak se ten celek prostě rozpadne.
Na tuto skutečnost upozorňuje i Národní památkový ústav v nedávné reakci na vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, Správy železnic a pražského Dopravního podniku. Říká v něm, že na straně dvacet v zadávací dokumentaci je jasně napsáno, že byl v březnu 2022 podán návrh na zápis Nové odbavovací haly na seznam kulturních památek. Ta dokumentace je veřejně dostupná a je možné si ji stáhnout na stránkách novyhlavak.cz
Tím pádem to komise věděla už více než rok…
Ano, vědělo se, že na ministerstvu leží návrh na zápis Nové odbavovací haly mezi kulturní památky. Ta praxe obecně funguje tak, že od chvíle, kdy ministerstvo kultury otevře řízení o prohlášení věci za kulturní památku, přistupuje se k navrženému objektu tak, jako by kulturní památkou byl. A to až do chvíle, kdy je řízení uzavřeno. A pokud je uzavřeno s tím, že se objekt za památku prohlásí, ochrana samozřejmě pokračuje. Byla tady proto opravdu velká šance, že se objekt může kdykoliv dostat pod památkovou ochranu. Situace se nakonec nicméně vyvinula ještě trochu jinak. Ministerstvo totiž návrh jako takový neotevřelo a poslalo Národnímu památkovému ústavu vyjádření, že v souladu s relativně novou Metodikou určování rozsahu kulturních památek a způsobu jejich evidence je objekt Nové odbavovací haly už součástí kulturní památky Fantovy budovy a z toho důvodu byl podnět vyhodnocen jako nedůvodný. Neotevřeli tedy ten návrh, protože došli k závěru, že Nová odbavovací hala už kulturní památkou je.
Ministerstvo tedy neřeklo, že Novou odbavovací halu nepovažuje za kulturní památku, ale že už kulturní památkou dávno je?
Ano, přesně tak. Ta situace je poměrně zamotaná a veřejnou informací je i to, že se o tomto ministerském rozhodnutí vedou spory. Ve vyjádření magistrátu, Správy železnic a Dopravního podniku se píše, že bylo založeno na podkladech od Drážního úřadu, které byly nakonec shledány jako nesprávné. Já nejsem právnička a toto nejsem schopna posoudit. Zásadní pro mě ovšem je, že Národní památkový ústav jako garant péče o kulturní dědictví si stojí pevně za svým. V podstatě říká, že i kdyby se ten výklad ministerstva ukázal jako lichý, znovu uplatní svůj návrh na zápis objektu mezi kulturní památky a řízení pak poběží „standardní“ cestou. Chápu to tak, že na Národním památkovém ústavu jsou přesvědčeni, že ta budova má všechny parametry kulturní památky. A já jsem o tom přesvědčená taky. Budova je tak kvalitní, že si status kulturní památky zaslouží.
Účastnila jste se soutěžního dialogu od samotného začátku. Byl podle vás vůbec důvod budovu rekonstruovat?
Momentálně se mluví i o tom, že soutěžní dialog byl špatně zadaný, ale já si to nemyslím. Přečetla jsem si tehdy podrobně zadávací dokumentaci a souhlasila jsem s ní. Dialog byl vypsán na revitalizaci parku Vrchlického sady, stavbu tramvajové trati Muzeum–Bolzanova a rekonstrukci Nové odbavovací haly hlavního nádraží. Já jsem tam velice silně vnímala to slovo „rekonstrukce“. Zadání jsem považovala za komplexní záležitost a přišlo mi v pořádku, že je do něj zahrnuta i odbavovací hala, která je součástí řešeného území.
Co jste si představovala pod pojmem rekonstrukce?
Pod rekonstrukcí jsem si představila přesně to, co bylo popsáno v zadávací dokumentaci. Píše se v ní o navržení nového využití střechy odbavovací haly a zlepšení jejího propojení s Fantovou budovou. Od návrhů se tedy dle zadávací dokumentace čekalo, že přinesou odpověď na využití prostoru stávajícího parkoviště na střeše Nové odbavovací haly. Na střeše jsem tedy předpokládala nějakou změnu funkce, což s sebou může přinést nějaké dílčí stavební úpravy. Čekala jsem ale, že budou adekvátně citlivé. I v dokumentaci je v této souvislosti psáno, že se předpokládá, že „návrhy na úpravy nové odbavovací haly budou v souladu s principy citlivého přístupu k rekonstrukci budov na území Pražské památkové rezervace“. To pro mě bylo klíčové a interpretovala jsem si to tak, že jsme na území památkové rezervace, dům je památkově hodnotný a žádá se citlivý přístup.
A výsledek tomu podle vás neodpovídá?
Ten výsledný návrh tomu vůbec neodpovídá. Je to naopak úplná devastace. Argumentuje se tím, že část Nové odbavovací haly bude zachována, ale zůstává jen torzo. Hala by tím úplně ztratila svůj charakter. Ta budova byla navrhována jako komplexní dílo, které dává smysl ve svém celkovém řešení. Když někdo v podstatě odstraní střechu, nedá se mluvit o zachování charakteru nebo hodnot toho místa.
Jak by vypadal pro vás přijatelný návrh? Byl mezi návrhy nějaký, který se vám líbil?
Za principiálně daleko šťastnější považuji přístup re:architektů ve spolupráci se studii baukuh a YellowOffice. Novou odbavovací halu brali jako základ, na který svým projektem poučeně navazují. Devízou Prahy je podle mě to, že se tu setkává architektonické dědictví z různých dob a stavby na sebe často reagují, navazují a ve výsledku vytváří velmi pestrou urbánní drúzu. Je skvělé, když si to někdo uvědomí a novou vrstvou tu starou nepřebije, ale naváže na ni a doplní ji. To návrh re:architektů podle mě dělá. Přesně to samé ale v sedmdesátých letech udělal i návrh Nové odbavovací haly od Josefa Dandy, Jana Bočana, Aleny Šrámkové, Jana Šrámka a Zdeňka Rothbauera s Fantovou budovou, ke které autoři nové haly přistupovali velice citlivě. Na secesní budovu svým návrhem vnímavě reagovali a stavebně do ní zasáhli jen minimálně – nejvýrazněji asi vizuálním propojením pomocí průhledů ve stropě zadní části haly. Návrh re:architektů v této tradici, myslím si, pokračuje.
A rekonstrukce z roku 2006? Jak ji hodnotíte?
Rozhodně lépe než tu nyní plánovanou. Když je něco památkově cenné, neznamená to podle mě automaticky, že to musíme zcela zakonzervovat. Zvlášť u budov sloužících veřejnosti. V rámci úprav z roku 2006 byl, vybavuji si, požadavek na navýšení prodejních ploch a dokážu pochopit, že to bylo z ekonomických důvodů potřeba udělat, i když si o tom mohu myslet své. Zásah z roku 2006 ovšem nebyl destruktivní. Dá se navrátit do původního stavu, kdyby to bylo potřeba. Problematická mi tehdy přišla hlavně jedna věc. Vzhledem k tomu, že Nová odbavovací hala nefunguje jen jako prostor vlakového nádraží, ale i jako vestibul metra a důležitý přestupní bod, počítalo se s tím, že tudy bude různými směry proudit spousta lidí. Z toho důvodu původně byla přední část haly koncipována jako volný prostor bez bariér, nejsou tam ani žádné vnitřní sloupy. Proto je ostatně strop haly tvořen těmi výraznými monumentálními překlady, 45,5 metru dlouhými ocelovými „íčky“, které to celé nesou. Také všechny kiosky byly umístěny po stranách haly, aby vnitřek zůstal volný a lidé tam mohli chodit. Návrh z roku 2006 však doprostřed haly umístil velikou prodejnu, a tím pádem ten volný prostor zatarasil. Za mě to není úplně dobře. Na druhou stranu, architektura a památková péče jsou do velké míry i věcí kompromisu a tohle nebyl tak devastační zásah jako to, co se navrhuje nyní.
Kritika původního návrhu ze sedmdesátých let často končí u toho, že je to přece „normalizační architektura“. Jak tuto kritiku vnímáte?
Já to označení nemám ráda. Vnímám ho jako hodnotově zabarvené a extrémně nešťastné. Zrcadlí a zostřuje předsudky, se kterými tyto budovy musí bojovat. Mají tu smůlu, že jsou silně asociovány s dobou minulého režimu, a negativní konotace se tak často přenášejí i na ně. To se však dnes už možná trochu mění a zejména u svých studentů a studentek vnímám, že ty domy mají rádi a vnímají je bez této předpojatosti. Je k tomu asi potřeba časový odstup.
Je to tedy do nějaké míry i generační spor?
Trochu určitě ano. Když se člověk podívá do dějin architektury, tak to bezprostředně předcházející období většinou nebylo úplně oblíbené. Ani se secesí, která je nyní tak skloňována ve spojitosti s Fantovou nádražní budovou, to nebylo úplně jednoznačné. O Obecním domě se například progresivní a modernisticky zaměření architekti dlouho vyjadřovali s velkým despektem. Označovali ho za hrůzný a podobně. Do hodnocení budov se otiskuje i hlubší kontext doby a myslím si, že k získání nadhledu je opravdu mnohdy nutný časový odstup. To je podle mě taky role památkové péče, aby se na stavby nedívala skrze ideologicko-politické nánosy, ale snažila se rozeznávat jejich architektonickou kvalitu.
Ne každá poválečná architektura má ale kvality kulturní památky. V čem je tato budova unikátní?
Ono ani není cílem chránit plošně veškerou poválečnou architekturu. Nám ale reálně hrozí, že tady skoro žádná poválečná architektura nezůstane. Památkově chráněných budov z této doby je velice málo. V Praze je ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století chráněno pouze sedm staveb, a to včetně Nové odbavovací haly. Ze starších období jsou to desítky a stovky staveb. Určitě by se nemělo chránit všechno, ale tohle je opravdu velice nízké číslo. Řada kvalitních budov byla navíc už zdemolována. Teď je nejvyšší čas ten zbytek pečlivě probrat a to, co je hodnotné, chránit. Nová odbavovací hala je za mě naprosto neoddiskutovatelné kvality a splňuje veškeré parametry kulturní památky.
A v čem je tedy unikátní?
Je to komplexní dílo, které kloubí architektonickou stránku věci s tou funkční. Projekt se musel vyrovnat s velmi složitou urbanistickou situací. Muselo se počítat s Fantovou budovou, plánovanou trasou severojižní magistrály, novou linkou metra C a samozřejmě vlakovým kolejištěm. Výsledkem je důmyslné inženýrské řešení rozlehlé haly, která plynule navazuje na Vrchlického sady. Její fasádu tvoří velká prosklená stěna, která vizuálně propojuje interiér s parkem a je korunovaná mohutným ocelovým nosníkem. Objekt má také řadu krásných a funkčních detailů. Třeba podlaha, která chodce navádí do dalších prostorů haly. Nebo řešení stropu. Vidíme tam zmíněná ocelová íčka a mezi nimi se vinou odhalené a červenou barvou natřené instalace a vzduchotechnika. Jde o podobný princip, který ve stejné době přineslo třeba pařížské Centre Pompidou. Pravdivost architektury a odhalování jejích technicistních „vnitřností“ byl poměrně silný světový trend. Podobně se to řešilo třeba v Obchodním domě Máj. A když mluvíme o Nové odbavovací hale, je třeba zdůraznit i důležitost spolupráce s výtvarnicemi a výtvarníky.
Jak probíhala?
Od šedesátých let v Československu platilo vládní usnesení, které říkalo, že nějaké procento z rozpočtu veřejné stavební zakázky má vždycky přijít na výtvarné řešení té věci. Bylo tedy nutné zahrnout do projektu také výtvarné umělce a umělkyně. V Nové odbavovací hale se to projevuje například v podobě skleněných věží, na nichž se podílel sklářský umělec Stanislav Libenský. Zaoblené věže zároveň fungují kontextuálně, protože komunikují s věžemi Fantovy budovy, ale taky třeba s korunami stromů v parku. Je to hodně promyšlené. Pro halu byly vytvořeny i autorské keramické tvarovky od Heleny Samohelové. Byly jimi obloženy stěny v interiéru i exteriéru, které získaly charakteristický zvlněný povrch. Dnes je můžeme najít ještě na pár místech zvenku. Za mě v sobě architektura Nové odbavovací haly kloubí celou řadu silných momentů, které dohromady tvoří koherentní a propracovaný celek. Když tomu najednou uřízneme střechu, tak se ten celek prostě rozpadne.
Zmiňovala jste prosklené schodišťové věže, o kterých se dnes mluví jako o něčem, co je zanedbané, škaredé a často zašpiněné. Má to dnes hodně negativní náboj. Jak to vnímáte?
Je to problém špatné údržby těch prostor. Zanedbání údržby také vnímám jako jeden z důvodů, proč se na poválečnou architekturu často hledí s despektem. Mnohdy jde o domy a objekty, o které se moc nepečovalo. Schodišťové věže jsou toho dobrým důkazem. To však není problém architektury, ale našeho přístupu k ní. Je nejvyšší čas si začít těch věcí vážit a starat se o ně. Když se budou udržovat, budou vypadat úplně jinak.
Když vidíme třeba rekonstrukci metra Jiřího z Poděbrad, uvědomíme si, že ta architektura je opravdu působivá. Proč to tak nemůže vypadat všude?
Konkrétně v metru bylo dost věcí zaneseno reklamním smogem a různými přílepky. Když se dnes podíváme do zrekonstruované stanice Jiřího z Poděbrad, tak nádherně vidíme, o kolik lépe ty prostory vypadají, když se reklamní smog odstraní. Někdy to není ani otázka údržby, ale řekla bych nedostatečného respektu k prostoru samotnému.
Jak se s poválečnou architekturou v tomto ohledu zachází jinde? Máme nějaké příklady pozitivní praxe ze zahraničí?
Pozitivní příklady můžeme najít i u nás. A naopak v zahraničí na tom nejsou nějak dramaticky líp. Mizení poválečné architektury je celosvětový problém. Můžete se podívat například na projekt #SOSBRUTALISM a prozkoumat to na vlastní oči. Je na tom dobře vidět, že bourání těchto staveb není specifikem střední nebo východní Evropy.
A jaké jsou ty pozitivní příklady z Česka?
Ve Fragnerově galerii nedávno Národní památkový úřad uspořádal výstavu „Poválečná architektura jako památka“ a její část byla věnovaná právě pozitivním příkladům. Takovým příkladem může být třeba Ústav makromolekulární chemie, což je budova od Karla Pragera a jeho týmu na pražských Petřinách z první poloviny šedesátých let. Byla rekonstruována na začátku nového tisíciletí a bylo docela složité si poradit s její závěsovou fasádou. Jednalo se snad o vůbec první použití lehkého obvodového pláště tohoto typu u nás. Byl to patent Pragerova ateliéru, poměrně pionýrský počin. Když se to mělo rekonstruovat, hodně se řešilo, jak fasádu v dnešních podmínkách renovovat. K projektu byl pak přizván architekt Miloslav Pavlík, který s Pragerem dříve spolupracoval, a ta rekonstrukce se s jeho přispěním dobře povedla. Obecně je myslím dobrý nápad zeptat se na názor lidí, kteří se podíleli na původním návrhu, pokud je to možné. Podobný případ je Dům ČKD na Můstku, na jehož rekonstrukci se podílela architektka Alena Šrámková. Původně byl v přízemí volný parter jako veřejný prostor, dnes je tam New Yorker, ale i tak ta rekonstrukce dopadla, podle mého soudu, dobře. Stejně tak budova bývalého Federálního shromáždění, což je opět dílo Pragerova ateliéru GAMA. Tu se taky podařilo kvalitně opravit včetně interiérů.
A jsou tu ještě nějaké objekty z této doby, které by bylo dobré ochránit před destrukcí?
Rozhodně! Národní památkový ústav řadu z nich zařadil do zmiňovaného balíku návrhů na kulturní památky. Stejně tak moje pracoviště, Ústav teorie a dějin architektury na FA ČVUT, navrhlo několik budov na takovou ochranu a návrhy často podává i Klub Za starou Prahu. Je ale asi dobré říct, že legislativa hovoří v tom smyslu, že návrh na zápis stavby na seznam kulturních památek může podat každý občan nebo občanka. Co se pražských objektů týče, vím o tom, že na ministerstvu teď například leží návrh na prohlášení budovy bývalého PZO Strojimport na Želivského nebo Urologické kliniky na Karlově náměstí. Tuto budovu bych se nebála označit za opravdu brutalistní. Dále byla navržena třeba Teplotechna od Věry Machoninové v Ječné ulici, Sdružení projektových ateliérů, dnes sídlo IPRu v areálu Emauz, Družba na Václavském náměstí, pošta ve Stodůlkách, areál České televize na Kavčích Horách, bývalý Parkhotel (dnes Mama Shelter) na Letné, budova bývalého PZO Centrotex nebo sídlo bývalého PZO Chemapol ve Vršovicích.