Foto Facebook Nesehnutí
Je větší děloha, nebo vagína? Jak se vytahuje nitroděložní tělísko? Je materiál menstruačních kalhotek na omak příjemný, nebo je to jako vzít si plínku? Tyto a podobné otázky si mohli ujasnit návštěvníci a návštěvnice výstavy Udělej si to po svým. Výstava určená primárně studentům a studentkám středních škol nabídla netradiční formu sexuální výchovy a připravila ji brněnská organizace Nesehnutí ve spolupráci s Ateliérem tělového designu Fakulty výtvarných umění (FaVU), kde se výstava také konala.
Jen málokdo z náctiletých, kteří sledují porno, má zároveň ve své blízkosti někoho, s kým si může otevřeně a bez moralizování promluvit o svých pocitech, obavách a otázkách týkajících se sexu.
Výstava vznikla jako reakce na programy sexuální výchovy, při kterých se opakovaně ukázalo, že dnešní teenageři mají sice možnost vyhledávat si informace na internetu, ale často jim chybí příležitost si o tématech spojených se sexualitou a reprodukčním zdravím v klidu povykládat. Čelí přitom protichůdným tlakům: ze strany dospělých, kteří je často straší pohlavními chorobami, aby byli sexuálně zdrženliví, a ze strany vrstevníků, kteří v nich vzbuzují představu, že kdo v jejich věku nemá bohaté sexuální zkušenosti, je totální nula. Nepomáhají ani sociální sítě, vyvolávající dojem, že všichni ostatní jsou krásní, žádoucí a s dokonalými těly.
Porno versus sexuální výchova
Pornografie snad nikdy nebyla dostupnější. Výzkumy ukazují, že skoro 60 procent dětí ve věku 16 let se setkalo s pornografií a mezi dvanáctiletými je to necelých 30 procent. Přitom jen málokdo z náctiletých, kteří sledují porno, má zároveň ve své blízkosti někoho, s kým si může otevřeně a bez moralizování promluvit o svých pocitech, obavách a otázkách týkajících se sexu. Není to jen proto, že by nechtěli mluvit s dospělými, ale často jsou to sami dospělí, ať už rodiče nebo vyučující, kteří se případnými otázkami cítí zahanbeni. Hovořit s mladistvými o sexu je pro řadu dospělých mimo jejich komfortní zónu a na mnohé otázky ani nemají odpovědi. Popřípadě jsou sami obětmi nejrůznějších mýtů a utkvělých kulturních představ, třeba že menstruace je něco špinavého, co by žena před mužem měla tajit.
Sexuální výchova ve školách sice existuje, ale v mnoha školách se vede po desetiletí stále stejně – jejím středobodem je historka o tom, jak šlo vejce na vandr a potkalo spermii. Všichni se mají našprtat fáze menstruačního cyklu, případně si do sešitu zapíšou několik kategorií dostupné antikoncepce a podtrhnou nadpisy jako hormonální a bariérová. Někdy škola pozve paní z drogistické firmy, která udělá základní přednášku o hygieně a rozdá ve třídě reklamní balíčky s vložkami a tampony – v lepším případě všem, v tom horším pouze dívkám, zatímco kluci dostanou volno a jdou domů nebo do počítačové učebny hrát hry. Všichni se tak utvrdí v představě, že „tohle“ jsou holčičí věci. Kluci přeci nemenstruují, tak proč by měli vědět, jak vypadá vložka. O menstruačním kalíšku ani nemluvě, ten často nezná ani paní, co rozdávala vložky, takže ten v písemce určitě nebude…
Dnešní školy mají naštěstí i jiné možnosti. Najdou se osvícené pedagožky a pedagogové, kteří výuku sexuální výchovy přizpůsobují aktuální situaci, kdy sexualita už není vnímána jen z hlediska reprodukce a základní hygieny. Existují organizace, které nabízejí specializované programy, například Loono, zaměřené na prevenci rakoviny reprodukčních orgánů a pohlavně přenosné choroby, nebo Konsent, zaměřený na eliminaci sexuálního násilí a zneužívání. Stále větší zájem je i o téma kyberšikany nebo homofobní šikany. Důležitý je však především komplexní plán, který by škola měla mít zpracovaný pro všechny ročníky. Z hlediska prevence a kultivace prostředí, přispívajícího k podpoře zdraví, dobrým partnerským i vrstevnickým vztahům a prevenci či pomoci v případě zneužívání, mohou být jednorázové programy jen doplňkem.
Klitoris není jen malý knoflík
Minulý týden tedy měly brněnské školy možnost navštívit také sexuálně edukační výstavu, kterou připravila organizace Nesehnutí, jakožto doplněk k programům zaměřeným na podporu zdravých partnerských vztahů. Inspirací byla vídeňská organizace Selbstlaut, která otevřela podobnou, ovšem stálou expozici. Výhoda výstavy oproti programu realizovanému ve škole je, že se zde každý může zaměřit na to, co ho zajímá nejvíc. Někdo si chce na vlastní oči prohlédnout a osahat všechny druhy antikoncepce nebo menstruačních pomůcek, jako jsou kalíšky, houby a speciální menstruační kalhotky, někdo si na nic sahat nechce a raději si přečte zábavné historky o líbání, u kterých zjistí, že k sexu patří i pocit trapnosti a obavy, že se něco nepodaří, a že to zažívají i ostatní. Pokud je to celé někomu jedno, může se stulit na gauči a omrknout, co je nového na sociálních sítích. A exponáty výstavy obhlédnout jen tak po očku, aby si toho nikdo nevšiml.
Reakce návštěvnic a návštěvníků výstavy ukazovaly, kolik toho ze školy nevíme i o lidské biologii. Učili jsme se, že klitoris je malý knoflík nad poševním vchodem. A to jsme ještě měli štěstí, že se na klitoris ve výuce dostalo, protože školní výuka někdy opomíjí všechno, co nesouvisí s reprodukcí, a to má pak klitoris a ženský orgasmus smůlu. Klitoris neboli poštěváček ale není žádný „knoflík“, to je pouze jeho část, kterou lze vidět na povrchu. Větší část tohoto orgánu je schována v těle, obepíná poševní vchod, jeho vnitřní části nejspíš souvisí s bodem G, a pokud byste ho chtěli k něčemu přirovnat, pak k malému šatnímu ramínku. Na výstavě se jeho 3D model setkal s velkým ohlasem.
Zaujal i test, v němž měli návštěvníci možnost hledat odpovědi na otázky jako: „Mám obří penis, vadí to?“ nebo „Je sex během menstruace zakázaný?“ Jeho cílem bylo skrze humor i sdílení obav a problémů podpořit pozitivní vnímání sexuality a upozornit na to, že není na škodu se v oblasti sexu a sexuality více vzdělávat a dohledávat informace z kvalitních zdrojů. Tento test můžete najít on-line, stejně jako videa, která se během výstavy promítala a zaměřovala se na demytizaci menstruace, pohlavních orgánů nebo na objasnění významu souhlasu v sexuálních aktivitách. Souhlas v sexu je někdy v mainstreamových debatách karikován s tím, že dnes aby si jeden nechal podepsat několik formulářů, než dojde na nějaké ty něžnosti. Výstava však krásně ukázala, že se nám bude žít lépe, budeme-li umět komunikovat a budeme-li si užívat jen tehdy, když si užívají všichni, a ne jen ten, kdo je silnější nebo umí lépe manipulovat.
Autorka je socioložka, vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.