Z klipu Yvese Tumora Gospel For A New Century. Foto YouTube
Rudě nasvícené pódium bylo tehdy na Creepy Teepee 2017 jediným záchytným bodem. Ve skladu přeměněném na klub se nedalo dýchat, lidé se mačkali jeden na druhého a pot odkapával ze stropu, až se zdálo, že v prostoru za chvíli dojde vzduch. Převazbený zvuk neustále dezorientoval a nebylo vůbec jasné, jestli někdo odpálil aparaturu, nebo si to Yves Tumor pro svůj agresivní koncert takhle přál. Jeho harsh-noiseový set měl účinky, jako by někdo do klaustrofobického prostoru hodil hřebíkovou bombu. Tumor vyřvával do mikrofonu a skákal do lidí jako při hardcorovém koncertu. Kdo si tři a půl roku starý zážitek vybaví, zalapá po dechu a bude se při poslechu jeho aktuální, čtvrté studiovky Heaven to a Tortured Mind divit.
Je totiž snadné si ji splést s Princem na přelomu osmdesátých a devadesátých let nebo s libovolnou deskou skupiny Funkadelic. Novinku protíná funková basová linka, dřívější experimentování se zvukem tu střídají přímočaré R&B melodie a hudebník původem z Tennessee zpívá něžným falzetem. Nahrávka o sebedestruktivní lásce zachycuje jeho dlouhodobější proměnu z undergroundového hledače zvuku v příští velkou hvězdu. Yves Tumor si tu ale pořád zachovává svéráznou extravaganci, divnost a do jisté míry taky neuchopitelnost.
Stačí se podívat na přestylizovaný videoklip k titulnímu singlu Gospel For a New Century. Yves Tumor tady je za glam-queer-BDSM-rockového ďábla z blízké dystopické budoucnosti kdesi na americkém Jihu. Z vizuálu máte pocit, že se koukáte na tu nejexperimentálnější věc na světě. Rozchodová písnička ale hudebně připomíná soundtrack k filmu o policajtech ze sedmdesátých let, jak si z toho utahuje jeden internetový mem. Ani jedno přitom není špatně.
Funk v krvi
Alespoň podle dostupných informací se ví, že Sean Bowie vyrůstal v Knoxvillu v Tennessee – ale jestli jde o jeho skutečné jméno, už tak jisté není. Od roku 2010 vystupoval pod různými uměleckými jmény jako Shanti nebo TEAMS a žil různě po světě. Strávil nějaký čas v Los Angeles, kde přirozeně vplul do tamní experimentální scény a spojil se s rapperkou Mykki Blanco. První album When Man Fails You, které si roku 2015 vydal sám, nabídlo koláž dark ambientu a hlukové hudby. Posun do hledáčku velkých hudebních serverů znamenala deska Serpent Music o rok později. Vždycky se pohyboval mezi temnotou a nadějí, anarchickou agresí a konejšivou atmosférou, undergroundovou soběstačností a mainstreamovou velkolepostí. Ať už dělal cokoliv, jeho tvorba měla rozpoznatelné charisma.
Jde o nejambicioznější a zároveň nejpřístupnější desku Yvese Tumora, který už kdysi říkal, že „chce dělat jen hity, protože nic jiného nemá smysl“ – a dnes je to skutečnost.
Smysl pro funkový rytmus ale měl od samých začátků – stejně jako obdiv k hitové továrně Motown, jak vzpomínal pro server Pitchfork v jednom z mála rozhovorů: „Mám to v krvi. Můj otec byl Motownem posedlý, takže mi v uších vždycky zněla tahle funky hudba s groovem – vlastně ještě před tím, než jsem věděl, co to je hudba. Pořád poslouchám hodně sexy a smyslné hudby, i když to střídám s něčím odporným a hlučným.“ Na hudební nástroje začal hrát v sedmnácti ještě v Knoxvillu. Jednou dostal k vánocům basovou kytaru a hrál klasiku od Nirvany přes Hendrixe po Led Zeppelin – a tohle všechno se mělo později projevit. Pak se začal učit hrát na akustickou a elektrickou kytaru, ale podle jeho slov mu nástroje zabavili rodiče kvůli špatným výsledkům ve škole. Proto se přeorientoval na klávesy a skládal pomocí nástrojů na internetu, kde si ho poprvé někdo všiml.
Už skladba The Feeling When You Walk Away z alba Serpent Music připomínala sedmdesátkovou funkovou kapelu, tehdy ale ještě v kolekci vyčnívala. Úvodní singl Noid z předloňské desky je nepřímou citací What’s Going On od Marvina Gaye a představuje tlumený výkřik o pomoc v době, kdy se v Americe stupňovala policejní brutalita a ulicemi procházely protestní průvody Black Lives Matter. „Sestro, matko, bratře, otče, už jste se podívali ven? Bojím se o život,“ zpíval tu Tumor, a zdá se, že tu nemluvil hlasem žádné svojí persony, ale sám za sebe: „Říkají tomu nemoc, post-traumatická porucha, deprese.“ Album Safe in the Hands of Love pak přineslo skutečný průlom. Nadšené recenze sbíralo všude možně – a přestože tu hostovaly různé postavy z experimentální elektronické scény, nálada převážila na stranu popu. Yves Tumor vyzkoušel různé žánry, ale uspěl právě s tímhle – a přirozeně tímto směrem pokračuje i letos.
Z nové desky Heaven to a Tortured Mind se vytratila politika na úkor lovesongů, ale oslava jinakosti zůstává. Není tak náročná, zvukově dobrodružná a na všechny nástroje tu hraje skutečná kapela. Písně se nerozpadají v hluku, jsou srozumitelné a pokaždé je v nich čeho se chytit – třeba opulentního kytarového sóla v Kerosene nebo vypjatého duetu v Romanticist/Dream Pallette se zpěvačkou Julií Cumming z brooklynské indierockové kapely Sunflower Bean.
Za tuhle hitovost vděčí Yves Tumor jistě velkým dílem taky producentovi Justinu Raisenovi, který se přesně na tyhle triky specializuje – a v minulosti spolupracoval například s popovou zpěvačkou Charli XCX nebo s bývalou basačkou Sonic Youth Kim Gordon. Pro někoho to je podbízivost, třeba pro londýnského experimentálního hudebníka Organ Tapes, který si z nového způsobu skládání songů utahuje. Prý připomíná indierockové kapely z nultých let jako Kaiser Chiefs. Jinde – od Guardianu a New York Times po Pitchfork – sklízí nadšené recenze s vysokým hodnocením. Platí, že jde nejambicioznější a nejpřístupnější desku Yvese Tumora, který už kdysi říkal, že „chce dělat jen hity, protože nic jiného nemá smysl“ – a dnes je to skutečnost.
Cosi „druhého“
Rocková okázalost Tumora fascinovala vždycky a podle svých slov rockové ikony dlouho studoval. Lehce se to podobá příběhu kanadské zpěvačky Grimes, která dělala výzkum celého panteonu popových hvězd tak pečlivě, až se jednou z nich stala. Je to vlastně jakýsi meta-pop – imitace, reinterpretace, remix, převlékání kostýmů superstar jako cosplay, anebo lépe psaní vlastní fanfikce, která se může proměnit v realitu. Už ve videoklipu k singlu Applaud (vyšel samostatně v roce 2019) se Yves Tumor stylizoval do zvláštní queer verze Micka Jaggera, který vždycky přitahoval ženy i muže. S frackovskou intonací tu do hiphopového beatu převaluje přes rty rockové baličské fráze: „I’m just a rock and roll baby, come and be my rock and roll lady.“ Při poslechu některých songů se vybaví smyslná funková poloha Rolling Stones, jinde slovy „come and light my fire, baby“ odkazuje na Jima Morrisona z The Doors.
Ve vůbec nejsilnějším tracku Medicine Burn si zase půjčuje popis pokřiveného a hrůzostrašného ďábla „se sedmi hlavami a šesti sty zuby“ od Huntera S. Thompsona, který platil za rockovou hvězdu mezi novináři. Jak upozorňuje server The Quietus, jde o výňatek z Thompsonovy knihy Better Than Sex: Confessions of a Political Junkie (Lepší než sex: Zpovědi politického závisláka, 1994), přesněji z dopisu po amerických volbách v roce 1992, kdy Bill Clinton táhl na prezidentské křeslo. „Uťatá hlava na mentální gilotině, rouhačský život, pokoj plný uťatých hlav králů – a šest set zubů,“ zpívá Yves Tumor hlasem plným sebepohrdání ve skladbě, která začíná funkovým rytmem, ale rychle se láme v noise a zkreslené kytary splývají s elektronikou.
Yves Tumor si pořád zachovává jistou hranu, podivnost. „Má ten ohromující, zkažený magnetismus, který vás přitahuje tím víc, čím víc mu snažíte odolávat,“ píše v pochvalné recenzi Michael Appouh pro The Quietus. V nové popové podobě podává něco, co je nám povědomé. Gesta připomínají notoricky známé rockové hvězdy a songy smyslnou hudbu, na kterou se dá tančit a jejíž refrény uvíznou v hlavě, ale pořád je tu cosi tísnivého, nevysvětlitelného a přitažlivého. Dělá okultní funk, goth R&B, „unheimlich“ pop. Přivlastňuje si symboly a pokřivuje je, zanechává na nich stopu čehosi cizího nebo „druhého“, i kdyby efekt plynul z jen z mezihry s výraznou estetikou. Ale o čem jiném ostatně je populární hudba?
Autor je hudební publicista.