Jak se chovat, když máte COVID-19? V oficiálních informacích panuje zmatek

Zveřejňujeme otevřený dopis ministrovi zdravotnictví. Antropoložka a analytička veřejných politik Lucie Trlifajová, která onemocněla covidem, v něm popisuje, jak špatně informovaná během nemoci byla. 

Vážený pane ministře,

jako řada dalších lidí v této zemi jsem onemocněla chorobou COVID-19. Ráda bych ze své zkušenosti – a zkušeností několika lidí okolo – upozornila na limity v současném nastavení podpory a informovanosti osob, jež nemocí procházejí, a také na možnosti, jak tuto situaci zlepšit.

Pro nemocného dnes nejsou dobře dostupné údaje, jako jsou informování okolí o karanténě a průběhu nemoci, doba trvání a zejména pak kritéria ukončení izolace. Konkrétní příklady uvádím v textu níže.

Většina informací je sice dohledatelná na internetu, nicméně na různých místech a ne vždy z ověřitelných zdrojů. Pandemie není ideálním momentem pro testování internetové gramotnosti. Naopak je klíčové, aby údaje byly jasné, srozumitelné a dostupné – což dnes bohužel neplatí.

Abychom se jako nemocní mohli rozhodnout o nejvhodnějším postupu, nestačí jen tuto možnost mít, ale potřebujeme také podklady pro svá rozhodnutí.

V současnosti nedostává nemocný žádná doporučení, jak se chovat. Toto je důležité zejména v prvních dnech nemoci. Naprostá většina obyvatel má přístup k e-mailu, a proto bylo by vhodné využít možností elektronické komunikace (s garancí ochrany osobních dat). Uvolnilo by to zároveň prostor pro ty, kteří přístup k e-mailu nemají.

Chybí jednotný autorizovaný zdroj v češtině. Informace jsou roztříštěné či obtížně dohledatelné, přehlednější zdroje jsou často jen v angličtině. Snadno dostupné autorizované informace na oficiálních/vládních stránkách mohou fungovat také jako prevence proti šíření nepravdivých fám, které mohou vést ke zbytečné panice a stresu.

Existující oficiální zdroje nejsou vždy srozumitelné. Některé údaje bylo možné dohledat v aktuálních vládních dokumentech, ne každý má ovšem zkušenost se čtením podobného typu textu. Sdělení by měla být formulována takovým způsobem, aby byla srozumitelná všem skupinám obyvatel – a to i pokud mají horečku.

Kompetence občanů vs. nekompetentnost státu

Je pochopitelné, že řada poznatků týkajících se přenosu a průběhu nemoci není dosud ověřena nebo se průběžně aktualizuje. Přesto jsem přesvědčena, že je možné přehledně formulovat konkrétní aktualizovaná doporučení, zejména pokud jde o ukončení izolace, jak tomu ostatně je v jiných zemích. Lepší informování nejenže by usnadnilo nemocným proces léčby a zmírnilo nejistotu s nemocí spojenou, ale také by výrazně uvolnilo ruce přetíženým veřejným institucím a zdravotnickým zařízením (na řadu telefonních linek je obtížné se dovolat) a pravděpodobně by i omezilo šíření nemoci.

Zároveň bych ráda apelovala na posílení kapacit hygienické stanice, která ani v jednom z případů, jež znám, nesledovala původ a možné šíření viru. Na nemocné tak padla odpovědnost za trasování kontaktu a hlášení nutnosti karantény a testování. Testy je navíc v případě, že jde o individuální aktivitu, zpoplatněny, byť se evidentně jedná o obecný zájem. Jde o značnou fyzickou i psychickou zátěž, na niž spousta lidí pravděpodobně lidí nemá kapacitu ani zdroje.

Oceňuji, že v přístupu k lidem, kteří covidem onemocněli, více než tvrdým sankcím důvěřujete kompetencím a zdravému rozumu. Nicméně k tomu, abychom se jako nemocní mohli rozhodnout o nejvhodnějším postupu, nestačí jen tuto možnost mít, ale potřebujeme také podklady pro svá rozhodnutí.

V opačném případě to vyvolává otázku, zda spíše než důvěru v kompetence občanů nejde o nekompetenci vedení státu. Nejenže absence informací a nízké kapacity hygienických stanic pravděpodobně zvyšují rychlost šíření nemoci, ale navíc se stát tímto zbavuje zodpovědnosti systémově řešit pandemickou situaci, což ve svých efektech může vést k jejímu zhoršení –  věřím, že toto není Vaším cílem.

Jak se má chovat člověk, který se domnívá, že je nakažen? 

V době, kdy se u mě objevily příznaky, jsem byla na dovolené. Poté, co jsem oznámila, že jsem pravděpodobně nakažena covidem, mi nebyla předána žádná instrukce. A to navzdory tomu, že podle ošetřující doktorky šlo o COVID-19 a dostala jsem doporučení na test (byl mi proveden až po dvou dnech).

Velmi by v takové situaci pomohl krátký informační mail sdělující, jaká základní pravidla dodržovat při pohybu městem a ve veřejných prostorách (například ve sdílených prostorách domu, během testování a podobně), jak vybrat test, testovací místo, jaké jsou regulované ceny a tak dále.

Zvláště chybí instrukce, jak se má k testování dostat člověk, který nedisponuje autem nebo není v takovém zdravotním stavu, aby mohl auto řídit, a nemá k dispozici řidiče. S tím souvisí i informace o tom, kdy a za jakých podmínek je možné žádat o mobilní test a za jak dlouho se k člověku dostane.

Jak se má člověk chovat, pokud zjistí, že má pozitivní test?

Za celou dobu nemoci mě ani jednou nekontaktovala hygienická stanice –  momentálně je to více než deset dnů od pozitivních testů; další lidé, o jejichž zkušenostech vím, nebyli kontaktováni dříve než za týden. (Pro přesnost uvádím, že jsem nemoc prodělala zřejmě ve středně silné podobě, prošla jsem téměř všemi příznaky, nicméně jsem nemusela vyhledat lékařskou pomoc.) V informování kolegů, přátel a rodiny jsem byla odkázána na to, co jsem sama – nebo s pomocí mých blízkých – našla na internetu.

Chápu, že hygienické stanice mohou být přetíženy, nicméně vhledem k tomu, že rychlost je pro zastavení šíření nemoci klíčová, stejně jako u předchozího bodu by v takovém případě pomohl alespoň krátký instruktážní mail, ideálně s odkazem na průběžně aktualizovanou webovou stránku, kde by byly uvedeny dosud známé či pravděpodobné principy šíření nemoci, které by umožnily upřesnit, jak velký okruh lidí je záhodno kontaktovat a jaké informace jim předat (například je důležité, že člověk může být nakažlivý dva až tři dny před propuknutím příznaků, je dobré vědět, v jakých typech prostor se nákaza nejvíce šíří a podobně).

Jak postupovat a co očekávat během léčby?

Onemocnění COVID-19 je vzhledem k nejistotě ohledně možného průběhu nejen fyzicky, ale i psychicky náročné. Zatímco extrémním případům – a to jak velmi závažným, tak bezpříznakovým – je věnována značná pozornost v médiích i jinde, poměrně málo dostupné jsou informace o běžném nebo středně silném průběhu nemoci. Vědomí, že jde o sice nezvyklé, pro tělo zatěžující, ale u podobného typu onemocnění běžné příznaky, výrazně přispívá k pocitu klidu, a tedy i rychlejší stabilizaci.

Opět by pomohl mail se základními informacemi či odkazem na web, kde by se člověk dozvěděl o variantách průběhu nemoci. Dále by byly užitečné údaje o podpůrných lécích, například jestli je možné používat běžné medikamenty jako při nachlazení či zda některé raději nepoužívat (v mém případě šlo o léky na zmírnění průduškového kašle) a podobně.

Kdy je možné ukončit izolaci?

Ukončení izolace je pro mě největší rébus. Po zjištění pozitivního testu mi moje doktorka po telefonu řekla, že mám být v izolaci pět dní po odeznění většiny příznaků – pokud si pamatuji dobře, měla jsem v tu chvíli vysokou teplotu a tři dny jsem téměř nejedla. Písemně (mailem) jsem nedostala žádné instrukce. Mé známé o pár dní dříve její doktorka řekla, že má být doma čtyři dny, pokud je to v rozmezí deset až čtrnáct dní od nakažení. Na stránkách Lékařské fakulty Harvardovy univerzity jsem dohledala, že deset dní po propuknutí příznaků by člověk už neměl být nakažlivý, pokud nemá teplotu.

Vzhledem k absenci jiných podkladů jsem počítala pět dní od chvíle, kdy jsem byla bez teploty a většího kašle, nicméně s mírnější dozvuky (značná únava, ztráta čichu, příležitostný slabý kašel). Vycházelo to na 26. srpna. Na stránkách Ministerstva zdravotnictví jsem ten den (a po chvíli hledání) našla údaj, že izolace má trvat alespoň deset dní od zahájení testů. Tedy opět jiná informace.

Sdělení ohledně podmínek a ukončení izolace považuji za zásadní a opět by stačil krátký mail s klíčovými (aktualizovanými) odkazy, informující o minimální době izolace a kritériích pro její ukončení, o tom, co znamená bezpříznakovost a jaké příznaky naopak mohou přetrvávat i poté, co už člověk není nakažlivý, či o způsobech chování po ukončení izolace (například jestli je třeba nosit roušku, zda se vyhýbat se veřejným akcím a podobně). Instrukce pro nemocného člověka – zejména pokud je dostává ve chvíli, kdy vrcholí nákaza – by měly přijít nejen ústně, ale i písemně.

S pozdravem a nadějí na brzkou změnu situace!

 

 

Čtěte dále