Moria jako symbol konce evropských hodnot

Požár v uprchlickém táboře na Lesbu ukazuje, že způsob, jakým Evropané přistupují k migraci a migrantům, je v příkrém rozporu s evropským právem i hodnotami.

Na začátku září tohoto roku kompletně shořel nejznámější a nejhorší evropský uprchlický tábor Moria na řeckém ostrově Lesbos. A jak se ukazuje, spolu s ním shořely i hrdé evropské hodnoty jako solidarita, humanita a přesvědčení, že každý lidský život má stejnou hodnotu. Dějiny mají zvláštní smysl pro symboliku, protože požár v Morii vypukl téměř přesně pět let po výroku Angely Merkelové „My to zvládneme“, který je považován za počátek tzv. evropské migrační krize. A tento požár také ukázal zoufalou neschopnost Evropy shodnout se na základních principech, hodnotách a ovšem i na řešení úkolu, který je v porovnání s tím, co nás pravděpodobně v budoucnu čeká, relativně jednoduchý.

Peklo v Evropě

Krátké připomenutí reality tábora Moria: tábor byl vybudován v roce 2016 jako dočasný kemp pro žadatele o azyl, kteří přicházeli převážně ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a některých afrických zemí. Původní úmysl byl ten, že žádosti o azyl budou během několika týdnů nebo maximálně pár měsíců migrantům vyhodnoceny, a ti se poté budou plynule přesouvat buď na pevninu, nebo budou deportováni zpět do Turecka. To bylo i součástí migrační dohody EU s Tureckem z března 2016. Poměrně brzy se ale ukázalo, že tento systém je nefunkční a plán ani nezačal být naplňován. Od počátku na Lesbu lidé trávili dlouhé měsíce, vyřizování žádostí bylo a je katastrofálně pomalé. Tábor s kapacitou cca 3500 lidí se rychle přeplnil a svou původní kapacitu překračoval trvale až do minulého týdne, kdy přestal existovat. Na jaře tohoto roku v kempu živořilo přes 20 tisíc migrantů, v době požáru to bylo asi 13 tisíc lidí. Zkušení humanitární pracovníci Moriu dlouhodobě označovali za nejhorší uprchlické zařízení, s kterým se setkali, a to i v porovnání s tábory v Africe nebo Asii. Mnohahodinové fronty na vše od sprch po výdej jídla, téměř žádná lékařská pomoc i zoufale nekvalitní a nedostatečná strava – to vše čekalo lidi, kteří do Řecka přicházeli s naivní nadějí, že si odpočinou po dlouhém útěku a pronásledování v jejich zemích.

Pokud by existovala možnost požádat o azyl na konzulátu či ambasádě nebo by EU zavedla něco na způsob Nansenových humanitárních pasů, nebyla by zdaleka taková poptávka po službách pašeráků.

Jak to, že Evropská unie připustila existenci tohoto pekla na zemi v nejbohatší části světa, který se navíc pyšní obhajobou lidských práv a vyspělou humanitní a osvícenskou tradicí? Přiznat si příčiny je téměř fyzicky bolestivé. Není to totiž z důvodu malých finančních prostředků, nedostatku zkušeností, dovedností ani z důvodu neschopnosti organizace, managementu nebo lidských zdrojů. Čtyři roky trvající humanitární katastrofa na Lesbu je způsobena naprosto vědomou politikou vrcholných představitelů členských států Evropské unie včetně České republiky. A politici dovolili existenci tohoto stavu, protože dostali mandát od svých voličů, kterým to nevadí. Zpočátku, v roce 2016, mohl leckdo omlouvat hrozivé podmínky končící krizí, nedostatečnými zkušenostmi nebo pomalostí řeckých úřadů. Poslední tři roky ale tyto výmluvy ztratily reálný základ a kromě úmyslného rozhodnutí ponechat desítky tisíc lidí v nelidských podmínkách uprchlického tábora řadu měsíců a v některých případech i několik let neexistuje žádné jiné vysvětlení. Je emocionálně náročné poslouchat svědectví lékařů, kteří mluví o sedmiletých dětech, které se sebepoškozují a o desítkách a stovkách mladých lidí, kteří se v zoufalství pokoušejí o sebevraždu.

Bezpečná cesta není

Podívejme se na důvody této krize evropské lidskosti podrobněji. Jednou z důležitých příčin existence tábora Moria je, jak se ukázalo, nefunkční a zastaralá evropská migrační politika. Země EU se propojují čím dál intenzivněji, při tomto propojování se však zapomnělo na hraniční situace – jak se ukázalo při příchodu asi milionu migrantů v letech 2015 a 2016. Řecko, které patří mezi nejchudší státy EU a bylo od roku 2008 postiženo náročnou finanční a hospodářskou krizí, nemělo šanci množství příchozích zprocesovat a ostatní státy odmítly podat pomocnou ruku. Řecko se proto zachovalo celkem pragmaticky a lidem přestalo bránit v cestě do dalších evropských zemí – otevřela se tzv. balkánská trasa z Řecka do Rakouska a Německa. A protože po cestě do Rakouska leží většinou chudé státy, které mají starosti samy se sebou, cesta z Athén do Vídně trvala jen tři až pět dní, neboť nikdo neměl zájem ani snahu lidi na útěku zastavit, registrovat nebo vyřizovat jejich doklady. Jednalo se logicky o neudržitelnou situaci, ale Evropská unie neměla po ruce žádný nástroj ani systém, jak průchod lidí Evropou regulovat nebo zastavit. To se podařilo až Německu, které v březnu 2016 uzavřelo kontroverzní dohodu s Tureckem. Turecko se zavázalo výměnou za obrovské finanční prostředky začít hlídat svou námořní hranici s Řeckem a zastavovat pašeráky lidí. Dohoda začala relativně dobře fungovat, a EU tak získala čas na nalezení dlouhodobého řešení. Tento čas však promrhala a nenastavila žádná pravidla jak pro pohyb a regulaci příchozích, kteří se dostanou na území členského státu, tak pro bezpečnou cestu pro uprchlíky, kteří utíkají před válkami a jiným utrpením.

Druhou zásadní příčinou nastalé situace, ve které se v roce 2020 nacházíme, je totiž neexistence bezpečných cest, jak se dostat do Evropské unie. Velká většina migrantů ze Sýrie, Iráku a některých dalších zemí (např. Eritrey, ale i Afghánistánu) má totiž nárok na mezinárodní ochranu, ale nemá k dispozici bezpečný způsob, jak se k této ochraně dostat. Turecko není signatářem Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků, což je základní dokument z roku 1951, podle kterého se posuzuje právo uprchlíka na ochranu nebo azyl, a jediný způsob pro uprchlíky tak je využívat nelegálních služeb převaděčů a pašeráků lidí. Není přitom pravda, že by uprchlík měl povinnost zastavit se v první bezpečné zemi (nehledě na to, že Turecko tuto definici nesplňuje). Pokud by existovala možnost požádat o azyl na konzulátu či ambasádě nebo by EU zavedla něco na způsob Nansenových humanitárních pasů, které vznikly po první světové válce v chaosu nově se tvořících států, nebyla by zdaleka taková poptávka po službách pašeráků.

Trýznění migrantů

Čím svoje rozhodnutí trýznit migranty a pošlapávat jejich důstojnost více či méně oficiálně omlouvají špičky EU a jednotlivých států? Hlavním argumentem je „odstrašující efekt“. Evropští politici prohlašují, že kdyby začali podmínky v Morii zlepšovat nebo by významně urychlili vyřizování žádostí o azyl, povzbudilo by to statisíce dalších migrantů v Turecku k cestě do Evropy. Pokud ponecháme stranou čistě lidskoprávní a lidský protiargument povinnosti pomoci lidem v nouzi, můžeme se aspoň podívat na události z února tohoto roku. Turecko s velkou pompou oznámilo, že přestává dodržovat migrační dohodu s EU, přestává hlídat své pozemní i námořní hranice a migranti mohou volně odejít do Evropy. Celá akce skončila obrovským fiaskem, kdy sice Turecko navezlo k hranicím, často nedobrovolně, asi 20 tisíc lidí, ty ale po pár týdnech odvezlo zpět do vnitrozemí. Přes veškerou snahu se Turkům nepodařilo více než 3,5 milionu migrantů na tureckém území zmobilizovat a ukázalo se, že zdaleka ne všichni touží po cestě k nám. Tím Turecko ztratilo jeden z trumfů, kterým vyhrožovalo evropským politikům, ale také se jasně ukázalo, že odstrašující argument má mnohem menší význam, než by někteří chtěli věřit.

Je nad slunce jasnější, že dokud země Evropské unie nedokážou reformovat svůj migrační a azylový systém a také dokud nedokážou připravit a realizovat bezpečné koridory na území EU pro uprchlíky, je jedinou další možností to, co vidíme na Lesbu. Utrpení, pošlapávání základních lidských práv, zabíjení té nejzákladnější lidské důstojnosti. Požár v Morii je příležitostí pro nový začátek a napravení chyb. Je příležitostí zachovat se podle principů, o kterých si myslíme nebo alespoň prohlašujeme, že na nich stojí evropská civilizace, jako jsou rovnost a právo na lidskou důstojnost a základní životní potřeby bez ohledu na rasu, náboženství nebo původ. Pokud této šance jako Evropská unie nevyužijeme, nedá se než konstatovat, že v Morii spolu s tisícovkami stanů shořela také humanita a evropské hodnoty.

Autor je analytik spolku Pomáháme lidem na útěku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies