Česká solidarita bude dočasná. Uprchlíci z Ukrajiny přicházejí do rozdělené společnosti

O víkendu jsme měli možnost zakusit, jaký konflikt ve společnosti pravděpodobně vyvolá příchod desetitisíců, brzy možná statisíců lidí z válkou decimované Ukrajiny. A bohužel jsme přitom rovnou dostali také zprávu o tom, že vláda – alespoň prozatím – nemá představu, jak s ním na komunikační i praktické rovině zacházet tak, aby se z něj nestal masivní politický průšvih. Ombudsman Stanislav Křeček už se nechal slyšet, že „pomáháme na úkor vlastních občanů“, což je první otevřené vyhrocení argumentační figury, kterou si už delší dobu o něco opatrněji na Facebooku zkouší třeba i Andrej Babiš. Zástupci a zástupkyně vládních stran okamžitě zareagovali jasným odsouzením takových výroků.

Je zřejmé, že bychom se na prahu rozsáhlé sociální krize nacházeli i bez války na Ukrajině a dramatických počtů lidí, kteří k nám prchají.

Problém ale spočívá v tom, že se zároveň neodhodlali otevřeně přiznat, že nás vzniklá situace jako společnost zkrátka staví před ohromné – v tento okamžik ještě v celé jejich šíři těžko odhadnutelné – výzvy, které pokud se od začátku dobře nepodchytí, mohou na řadu zdejších již dnes strádajících lidí velmi tvrdě dopadnout. Prostředky zkrátka jsou omezené, stejně tak počet bytů, a ani trh práce není nafukovací – to jsou nezpochybnitelná fakta a jejich popírání je v této chvíli zcela kontraproduktivní. Oponoval-li ministr vnitra a předseda vládní strany STAN Vít Rakušan tím, že „vláda samozřejmě řeší i akutní problémy Čechů“, pak je třeba říct, že toto „řešení“ je tváří v tvář masivně se zhoršující ekonomické a sociální situaci u nás alespoň prozatím zcela nedostatečné a spíš než jako uklidnění může tento výrok působit jako výsměch, který odpovídající resentimenty naopak bude pohánět.

Pracující chudoba bude štěpit společnost

Shrňme si dobře známá fakta, která nám společně poskytnou celistvý a adekvátní obrázek kondice české společnosti. Již před pandemií na tom rozsáhlé vrstvy lidí u nás nebyly dobře. Dlouhodobě se potýkáme s nízkými mzdami, naším porevolučním systémovým prokletím, které mnohým nestačí na běžný život, natož aby si byli schopni něco ušetřit. Projekt minimální důstojné mzdy ukazuje, že se taková situace týká až poloviny zaměstnanců a zaměstnankyň. Připočteme-li k tomu nízké sociální dávky, které nikoho v nouzi od propadu na samé dno nezachrání, v kombinaci s neschopností státu je rychle, vstřícně a nebyrokraticky poskytovat, ukáže se, že exekuční katastrofa, týkající se zhruba každého dvanáctého člověka, není primárně problém zvráceného exekučního systému, ale hlavně rozšířené pracující chudoby a neexistence funkční záchranné sítě. Stovky tisíc lidí v exekucích pak musí vyjít s tak nízkými nezabavitelnými částkami, že je v podstatě vyloučeno, aby se z nich bez práce načerno či dalšího zadlužování uživili.

K tomu všemu se přidává vážná bytová krize, o jejímž aspoň trochu funkčním řešení si můžeme i nadcházející čtyři roky nechat zdát, protože se vláda z ideologických důvodů rozhodla opět ignorovat doporučení odborníků i zahraniční dobrou praxi pracující s chytrými daňovými reformami a rozhodným vstupem státu a municipalit do trhu s bydlením. Místo toho se u nás zrušila i daň z převodu nemovitosti a zdanění většího počtu bytů nadále zůstává nepřípustné. I nadále tak budou soukromí developeři stavět byty, které si se zvyšujícími se cenami už nebude v podstatě nikdo z místních moci dovolit, takže budou sloužit jen jako investice pro nejbohatší, často nadnárodní aktéry. Stejně tak nikoho ani nenapadne, že by se za této situace alespoň dala posílit ochrana nájemníků, kteří jsou u nás vydáni zcela napospas zvůli pronajímatelů a trhu, zatímco například v sousedním Německu požívají vysokou ochranu jak proti vystěhování, tak proti zvyšování nájmů.

Důsledky pandemie nelze řešit utahováním opasků

Takový je neradostný stav věcí nezávisle na pandemii, která většinu z popsaného jen dál vyhrotila. Výpadky příjmů, které v určité podobě postihly většinu lidí, ať už ve formě nízké nemocenské či přímo v důsledku krachu drobných podniků, nebylo z čeho dorovnávat. O mnohdy zvýšených nákladech na distanční výuku či ochranné prostředky ani nemluvě. K tomu se loni na podzim přidal skokový nárůst cen energií, na přelomu roku nevídaná inflace a v posledních dnech také dramatické zdražování pohonných hmot. To nepředstavuje problém jen pro majitele aut, protože se odpovídající zdražení dopravy promítne do cen veškerého zboží. Vrcholu inflační vlny jsme tak ještě vůbec nemuseli dosáhnout. Přesto již nyní bijí odborníci na poplach: tým Daniela Prokopa naměřil až zdvojnásobení chudoby oproti roku 2019 tak, že se teď týká zhruba každého sedmého. Autor Mapy exekucí Radek Hábl zase upozorňuje na rychlé zvyšování počtu nových exekucí, meziročně celkově o 10 procent, v některých regionech ale až o 15 procent. Bezprecedentní zájem zaznamenávají potravinové banky.

Za této situace se vláda, která si jako hlavní princip vytyčila boj se státním dluhem a nezvyšování daní, rozhodla státní rozpočet sanovat mimo jiné zmrazením platů úředníků a úřednic, jejichž už tak nekonkurenceschopné platy tím aktuálně kvůli inflaci reálně ztrácí desetinu své kupní síly. Další zaměstnanci státu jako učitelé či policisté dostali v rozporu s loňskými přísliby přidáno jen směšně málo, a to zejména uvědomíme-li si, že to jsou právě tyto profese, které nejenže byly vystaveny mimořádnému zatížení během pandemie, ale budou také klíčové pro pomoc a začlenění příchozích z Ukrajiny.

Je tedy zřejmé, že bychom se na prahu rozsáhlé sociální krize nacházeli i bez války na Ukrajině a dramatických počtů lidí, kteří k nám prchají. Takhle to je však přímo příslovečný „perfect storm“. Dobře už bylo například popsáno, jaké pocity soukromá i komunální snaha nacházet pro lidi na útěku volné byty vyvolává u lidí, kteří v předraženém nebo nevyhovujících bydlení čekají na sociální byty neúspěšně už dlouhé roky. Jistě je můžeme odkazovat na to, že jejich situace je pořád lepší než těch, kteří ze dne na den ztratili úplně všechno, a tak je správně, když ti je v pomyslné frontě na byt předběhnou. Zároveň však nemůžeme jejich rozčarování upřít jakoukoli legitimitu. Solidaritu je zkrátka těžší prokazovat, pokud se člověku samotnému daří hůře a dlouhodobě trpí pocitem nespravedlnosti a bezmoci.

Sociální nerovnost se nám může vymstít

Politické důsledky takové situace mohou být zničující, a to platí o to víc, když pravicové vládě tvoří parlamentní protiváhu samozvaný tribun lidu Andrej Babiš, o kterém víme, že se nebude pro svůj politický prospěch štítit chytit jakékoli vzdouvající se nálady. V ještě větší míře to platí pro jeho souseda v opozičních lavicích Tomia Okamuru, o drtivé většině mimoparlamentní opozice nemluvě. Že se absence levice v parlamentu stane rychle tak zásadním problémem, asi tušil jen málokdo. Je každopádně prokázáno, že prožívané příkoří má zásadní vliv na politickou radikalizaci. Mnozí komentátoři například tvrdí, že otřes minulé finanční krize nenastartoval vlnu pravicového populismu ani tak kvůli svým bezprostředním ekonomickým a sociálním dopadům, jako spíš kvůli jejich fatální kombinaci s tím, že bankám, které ji způsobily, se na rozdíl od běžných lidí pomohlo. Paralela s naší současnou situací samozřejmě pokulhává, klíčovou roli individuálně pociťované nespravedlnosti bychom ale neměli podceňovat. Pocit, že někdo jiný dostává něco, co já si zasloužím přinejmenším stejně, je mocný psychologický a v konečném důsledku i politický hybatel.

Už před několikanásobnou současnou krizí u nás žily rozsáhlé vrstvy obyvatel, které se snažily artikulovat své sociální problémy, avšak byly lépe situovanými lidmi v klíčových, mj. i mediálních, pozicích systematicky ignorováni. Právě s takovým zjištěním přišel loni vydaný výzkum Jedna společnost – různé světy. Existence dvou paralelních realit u nás, z nichž v jedné je všechno v nejlepším pořádku a narušují ji z nepochopitelných důvodů pouze kverulantští voliči Miloše Zemana nebo Andreje Babiš, zatímco v té druhé lidé zažívají a jasně artikulují nespokojenost se sociální situací a nemožnost si zjednat nápravu, se nám právě teď může vymstít.

Můžeme se rychle dostat do obdoby sporů, které už v jiných variacích dobře známe, protože kopírují tuto hlavní štěpící linii české společnosti: na jedné straně více méně saturovaní obránci fundamentálních a v principu důležitých hodnot, kteří jsou zároveň neschopní uznat, že pro někoho nemusí mít vlivem jeho životní situace takovou prioritu. Na druhé ti, kteří nutně nejsou proti žádné z protistranou obhajovaných hodnot, jak citovaný výzkum na postojích k demokracii či EU také ukázal, ale spíš jim vadí přezíravé umenšování toho, s čím se ve svých životech potýkají oni.

Když je vláda součástí problému

Tato situace dlouhodobě vytváří v české společnosti falešné dilema sugerující, že se obě postojové skupiny nachází vůči sobě navzájem v nepřekonatelné opozici. Je to dáno tím, že si obě strany vzájemně nerozumí – mluví domněle o týchž věcech, ale z úplně odlišných pozic, aniž by si toho zároveň byly vědomy. Právě to však skýtá možnost příkop mezi nimi překonat. Základem je ovšem správná analýza situace, kterou současná vláda patrně nedisponuje. Mnoho citu pro sociální situaci a pochopení pro původ konfliktních linií zatím neprokázala, je spíš sama součástí problému.

Řešení je pak třeba najít v první řadě na úrovni komunikační: tedy na jedné straně nepřipustit poštvávání vůči lidem na útěku, na straně druhé ale otevřeně přiznat, že situace je mimořádně náročná a obavy z toho, jak její zvládnutí dopadne na místní lidi v problémech, jsou legitimní. Zároveň s tím musí následovat okamžité věrohodné ujištění, že se tyto obavy nenaplní, ruku v ruce s konkrétními kroky vedoucími nejen k zamezení dalšímu propadu, ale i k citelnému zlepšení situace těch, kteří ony obavy artikulují. Můžeme se jen domýšlet, zda by minulá migrační krize (byť byla v mnohém odlišná) dopadla alespoň trochu jinak, kdyby se tehdy právě takovouto cestou podařilo jít. Česká společnost se však namísto toho lapila do téže pasti, do které má nakročeno teď – mezi dominantní extremisty, využívající ve svůj prospěch obavy o to, jak můžeme situaci zvládnout, a jejich odpůrce, kteří však mnohdy nebyli ochotni přiznat těmto obavám byť jen částečnou legitimitu.

Před stávající vládu současná situace každopádně klade zásadní výzvy: v té části společnosti, o kterou jde především, se nemůže příliš opřít o žádnou předběžnou důvěru – jde hlavě o ty, co ji z dobrých důvodů nevolili. Nadto není jasné, jak by se bez prolomení svých ideologických dogmat měla k nějakému citelnému zlepšení sociální situace, které by obavy a pocit nespravedlnosti rozptýlilo, dobrat – vyžadovalo by to v každém případě zvyšování daní, navyšování různých podpor, ale i rozsáhlejší regulatorní zásahy, například právě do trhu s bydlením či energiemi.

Vyhlídky na to, že krizi dlouhodobě zvládneme bez posilování extremistů, jsou tedy bohužel spíše pesimistické, jakkoli prvotní vzedmutí solidarity může sugerovat pozitivní dějinný moment. Nenechme se jím ale ukolébat a dívejme se – poučeni dějinnými příklady i znalostmi o společenských dynamikách – dále dopředu. Zatím ještě existuje možnost vyhnout se velkým problémům.

Autorka je politoložka.