Antirouškařská konspirace jako ideologie vyděděnců z blízké budoucnosti

Příznivci českého i evropského hnutí popírajícího existenci virového onemocnění covid-19 nedůvěřují ani politikům, ani vědcům. Konspirace je pro mnohé z nich tím nejpřijatelnějším vysvětlením.

„Já jsem v obraze. Vím, co je deep state, co má v plánu Bill Gates. Hodně čtu. Ale když to řeknu v práci, tak…“ Větu muž na demonstraci nazvané Pochod za svobodu raději nedokončí. Spolu s dalšími více než tisíci lidmi pochoduje z Václavského náměstí směrem k Úřadu vlády. V podvečerních hodinách mikulášské neděle je dav natěšený a v čele průvodu se projevuje i agresivita. Největší raritou celé akce jsou jezdci na koních v historických kostýmech, kteří reprezentující blanické rytíře. Pikety a transparenty stejně jako skandovaná hesla vyjadřují odpor k nošení roušek a odkazují k 17. listopadu 1989, Ústavě ČR či americké průmyslnické rodině Rockefelerů. Tak jako v každém lidském kolektivu vznikají i v tomto nová přátelství, která jsou v prosincový podvečer podpořená svařáky a hlavně pivem v plechovkách. „Jste super kluci. Když bude cokoli, jakákoli akce, vždycky přijedu, hrozně si vás vážím za to, co děláte. Se mnou můžete vždycky počítat,“ vyznává se muž z Brna směrem ke dvojici svých nových kamarádů, kteří mu odpovídají víceméně stejně vřele.

Na českých antirouškařských demonstracích zaznívá kritika toho, že vláda zapomněla kompenzovat ztráty chovatelům koní, společně s odkazy na mytické hrdinství husitů a statečný čin Gabčíka s Kubišem.

Určitá agresivita mikulášského proticovidového davu nakonec přímo na místě před Úřadem vlády rychle splaskla a skončila u krátkého výhružného potřásání s přistavěným kovovým plotem. Rozpačité pořvávání davu směrem k policistům ukončil sám organizátor, když do megafonu ohlásil, že bude lepší nechat po silnici jezdit auta. Dav se přesunul na nedaleký Klárov k pomníku druhého odboje, kde se postupně unavil zpěvem a dalšími projevy, a posléze se rozešel. Mediálně nebyla akce antirouškařů 6. prosince příliš pokryta a nezájem médií provází českou odnož celosvětových covidových konspirátorů od začátku. S výjimkou říjnové akce na Staroměstském náměstí, kde se fotbaloví chuligáni porvali s policií, netěší se politická mobilizace antirouškařů většímu zájmu. Hnutí početně neroste a v době rozvolňování už jako by ani nedávalo smysl. Podle sociologických výzkumů není v české populaci popíračů víc než dvacet procent. Jejich veřejné demonstrace reprezentují nesourodé politické a společenské proudy, které spojuje především absolutní nedůvěra ve stát, politické strany, média, nadnárodní korporace, zdravotnictví, Evropskou unii a politický systém.

Mytický národ

I když se informační zdroje popíračů covidu z velké části skládají s dezinformačních, konspiračních, esoterických, ultrapravicových a různými dalšími způsoby nedůvěryhodných webů, jejich demonstrace a veřejné akce artikulují jednoznačný požadavek – okamžitý konec nouzového stavu a všech vládních protiepidemických opatření. Důvody pro tento tlak na vládu jsou, přes všechen dezinformační balast, také celkem srozumitelné: nemáme peníze, krachujeme, meleme z posledního, ať už to všechno skončí. Žádná politická strana nebo významná společenská síla, jako například odbory, nepředstavila srozumitelný plán, který by nabídl řešení nejhorších ekonomických propadů a byl zároveň v období pandemie dostupný pro všechny. Psychologizace politiky je tentokrát na místě, pandemie covidu mnoha lidem vzala práci, případně jim znemožnila živnost a oni nemohli dělat to, na co jsou zvyklí a co je především živí. Popření samotné existence virové nákazy a nalezení náhradního nepřítele v podobě spiknutí politických a ekonomických elit je tak pro spoustu lidí logickou odpovědí.

Většina ekonomicky postižených lidí samozřejmě nezačala věřit teoriím o globálním spiknutí, chodit na demonstrace ani sdílet články dezinformačních webů na sítích, ale je i nemálo těch, kteří na tuto vlnu naskočili a vyjadřují komplexní nedůvěru prakticky ke všemu, na čem je založen demokratický stát. Podle svých vlastních teorií se ocitli v nepřátelském světě, ve kterém není dobré nikomu věřit. Tomu koneckonců odpovídá i letitá zkušenost lidí, kteří jsou zvyklí spoléhat se sami na sebe, a to často především proto, že nic jiného jim ani nezbývá. A proticovidové restrikce jim vzaly i tuto možnost. Antirouškařské iniciativy, demonstrace a facebookové skupiny tak sice ani zdaleka nestojí na ucelené politické ideologii, ale podobnou jednotící roli může hrát konspirace, která konkrétní zájmy jednotlivců a skupin dokáže propojit s odpovídajícím chápáním světa.

Na českých antirouškařských demonstracích zaznívá kritika toho, že vláda zapomněla kompenzovat ztráty chovatelům koní, společně s odkazy na mytické hrdinství husitů a statečný čin Gabčíka s Kubišem. „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme,“ volá snad na každé akci jeden z organizátorů, kavárník David Tesař, a zároveň připomíná, že svou hospodu nikdy nezavře. Až absurdní nacionalismus a paranoidní antikomunismus, podle kterého je česká vláda nelegitimní, protože se opírá o hlasy komunistů a v jejím čele stojí bývalý estébák, ale používá hnutí kolem Tesaře mimo jiné také proto, že nic jiného mu nezbývá. Když elity tak zásadně selhaly, zůstává už jen mytický národ.

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Nový typ konspirace

Po celém světě podobné akce svádějí dohromady lidi, kteří by se, nebýt pandemie, na jednom náměstí ke společnému protestu sešli těžko. V Německu i ve Spojených státech vedle sebe demonstrují alternativci odmítající očkování, konspirátoři všeho druhu s ultrapravičáky a ultrakonzervativními křesťany. Nesourodý konglomerát nacházíme i u nás, byť konspirace není jediným a ani hlavním tématem veřejných demonstrací. Na sítích se ale i čeští bojovníci za svobodu opírají většinou právě o různé druhy konspirací.

Podle autorů knihy A Lot of People Are Saying: The New Conspiracism and the Assault on Democracy (Hodně lidí říká. Nové konspirátorství a útok na demokracii) Russella Muirheada a Nancy Rosenblum se povaha současných konspiračních teorií zásadně liší od toho, co jsme si pod tímto termínem představovali v minulosti. Staré konspirační teorie, například okolo vraždy amerického prezidenta J. F. Kennedyho nebo útokům na Světové obchodní centrum 11. září 2001, pracovaly podle nich na podobném principu jako investigativní žurnalistika nebo sociální věda. Konspirační teoretici vytvářeli hypotézy a hledali důkazy. Nová konspirace nic z toho nedělá; americký QAnon vypráví příběh o pedofilním spiknutí amerických liberálních elit a jedním z důkazů má být i aféra Pizzagate postavená v zásadě jen na uniklých emailech Hillary Clinton a na jejich ulítlé interpretaci, podle níž jsou druhy pizzy skrytými výrazy pro malé děti, které si kandidátka na prezidentku objednávala. Takováto „teorie“ nemůže být potvrzena ani vyvrácena, neexistuje totiž způsob, jak ji zkoumat.

I když jsou Muirhead a Rosenblum poměrně optimističtí, co se týče budoucnosti konspirací. Sice nikam nezmizí, a je tedy s nimi potřeba v politice i nadále počítat, ale mohly by postupně slábnout, k čemuž může přispět i koronavirová pandemie, která vyvolává strach ze smrti. Hodně lidí, například lékařů, je totiž ochotných vstoupit do veřejného prostoru a s dezinformacemi bojovat, což by za jiných okolností patrně neučinili. Zároveň ale covidoví popírači naplňují mnoho znaků nového, výrazněji zpolitizovaného konspiračního myšlení.

V těchto konspiračních teoriích už nejde tolik o to, zda člověk skutečně věří, že je teorie pravdivá. Podstatnější je, že konspirace odpovídá pocitům nepřátelství ke skupinám, ke kterým cítí nenávist. Sociální média mají podle Muirheada a Rosenblum zcela zásadní vliv, a to nejen proto, že umožňují bleskové šíření „zaručených“ zpráv, ale především proto, že jejich hodnota se dá ve virtuálním prostředí měřit. Lajky, sdílení a komentáře na sociálních sítích vytvářejí relevanci smyšlených zpráv, pocit sdíleného „my“ i politické participace. Muirhead a Rosenblum dávají v podcastu Book of the Day za příklad tohoto fenoménu tiskovou mluvčí Bílého domu Sarah Huckabee Sanders. Když byla mluvčí konfrontována s tím, že sdílela fake video, ve kterém muslim útočí na bílého Američana, odpověděla, že video je sice falešné, ale hrozba skutečná. Toto z Česka známe už od dob uprchlické krize ze zlidovělého facebookového pořekadla „není to pravda, ale mohla by být“. Některá esa militantního odporu vůči uprchlíkům jako Jana Volfová nebo Eva Hrindová se ostatně zcela přirozeně posunula k popírání covidu a boji proti vakcinaci.

Každý sám a bez roušky

Největším efektem konspirací je ale delegitimizace politických protivníků, kteří by podle konspirátorů – věří-li opravdu tomu, co říkají – měli být ve vězení. To se zvlášť projevuje v americkém systému dvou stran. Příznivci QAnonu těžko budou za legitimní vládce uznávat organizaci pedofilů, tedy demokraty. Ani covidoví konspirátoři se nespokojí s tím, že byli zkrátka poraženi ve volbách. Pokud jsou globální elity schopné vymyslet si covid a zavřít kvůli svým ziskům ekonomiku, těžko může být jejich vláda považována za legitimní. Fakt, že jsou konspirátoři v tuto chvíli po husitsku proti všem, na tom nic nemění. V Česku zatím nikdo z významných politiků nenaskočil na vlnu vyslovené konspirace a popírání samotné existence koronaviru. Ani Tomio Okamura, který se jinak šíření konspirací příliš nebrání, na tuto vlnu tak úplně nenajel. Možná i proto u nás není politická aktivizace antirouškařského hnutí tak velká jako třeba v sousedním Německu, kde s tímto proudem koketovala ultrapravicová AfD. I tak je tu ale dost lidí ochotných uvěřit teoriím o tom, že virus a všechno kolem něj je komplotem, jehož cílem je získat ještě výraznější kontrolu nad lidmi. Na to se pak nabalují starší konspirace, týkající se například 5G nebo zaručených léků a všeobecné škodlivosti vakcín.

Sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, hovoří o nízké míře vzájemné důvěry v části české společnosti. Přispívá k tomu podle něj i sociální systém, který nepomáhá lidem před pádem na dno, ale až ve chvíli, kdy se na dně ocitnou. Nedůvěra ve veřejné instituce je podle socioložky Anny Durnové z vídeňského Institutu vyšších studií navíc podpořena ideologií privatismu, který se v Česku rozvinul po roce 1989 a jehož znakem je preference soukromých, ryze individuálních řešení před těmi kolektivními a snaha nespoléhat se na stát. Privatismus a nedůvěřivost se promítají i do českého antirouškařského hnutí, které odmítá kolektivní řešení pandemie a věří, že každý se musí protlouct sám a bez roušky, i kdyby byla nemoc skutečná.

Blaničtí rytíři na demonstraci, otevřené popírání vědy a víra v zákeřné síly v pozadí nejsou už jen projevem zdravé nedůvěrou k těm nahoře, ale mění se v algoritmy akcelerovanou (pseudo)ideologii, která je reakcí nejen na materiální nejistotu v individualistické společnosti, ale také na nejistotu a informační a existenciální. Obecná nedůvěra ve schopnosti systému řešit problémy s covidem se už teď projevuje obrovským nárůstem počtu lidí, kteří odmítají vakcinaci. Přitom ještě v první vlně epidemie byly čtyři pětiny lidí ochotné se nechat očkovat. Kolektivní – národní, bílé, křesťanské, evropské – „my“, vycházející ze sdílení konspirací, může brzy zůstat jednou z mála možných politických identit, které člověku dávají vědomí příslušnosti k něčemu většímu – něčemu, kde se s nimi počítá.

Autor je redaktor Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies