Foto Pat Loika (CC BY 2.0)
Francouzské duo Daft Punk po osmadvaceti letech ukončili činnost a zpravodajskými servery už se šíří kariérní bilance „průkopníků“ elektronické hudby. Zpravodajské agentury ale většinou jako by ignorovaly hudební dějiny celé druhé poloviny 20. století: rané experimenty se syntezátory, černošské disko a funk, detroitské techno. Dvojice lidských robotů z Francie vděčí za slávu tomu všemu. Daft Punk totiž neprokopávali cestu, udělali ale něco neméně radikálního. Byli jako lovci pokladů a tastemakeři, kteří věděli, kam v hudebních dějinách sáhnout a jejich důmyslná hra s ústřižky zapadnutých nahrávek měla obrovský úspěch – svědčí o tom ceny Grammy nebo četná umístění na prvních místech hitparád.
Technologický pokrok dává podle Daft Punk lidem do rukou skvělé nástroje, ale oni s nimi nakládají předvídatelně, pragmaticky a v jádru konzervativně. Takovým hříchům se oni sami vyhýbali.
Své zdroje ale vždy ctili. Daft Punk měli geniální cit pro návykové melodie, půjčovali si samply z archivů a poslepovali z nich nesmrtelné hity, v nichž se kloubil černošský groove s bílým soft rockem. Dokázali několikrát změnit směr taneční hudby. Se svými kostýmy, velkolepými show a filmovými experimenty udělali z popu audiovizuální spektákl. Jejich kariéra byla jako science fiction, kterou měli perfektně pod kontrolou. Byli zároveň retro i futurističtí.
Zprávu o ukončení kariéry přinesl v pondělí časopis Variety s odkazem na jejich agentku. Při té příležitosti Daft Punk na YouTube nahráli osmiminutové video s názvem Epilogue, v němž dvojice, zásadně vystupující v převlecích za roboty, pochoduje pustinou. Úryvek pochází z jejich filmu Electroma z roku 2006. Roboti tu vystupují jen se sériovými čísly Hero Robot no. 1 a Hero Robot no. 2. Na konci se rozloučí, ten se zlatou helmou zapne časovač a vzápětí se ten se stříbrnou helmou odpálí. Jako tečka to perfektně sedí a tajemství přetrvává až do konce – vzhledem k tomu, že nebyl uveden důvod pro ukončení činnosti, zpráva vyvolává víc otázek než odpovědí.
Soumrak rocku
Mystérium bylo ale vždycky součástí prezentace Daft Punk. Dnes šestačtyřicetiletý Thomas Bangalter a o dva roky starší Guy-Manuel de Homem-Christo se seznámili v roce 1987 na lyceu v Paříži. Nejprve spolu založili lo-fi kytarovou kapelu Darlin’. Pojmenovali se po písničce od Beach Boys a vydávali na labelu Duophonic, který provozovala francouzsko-anglická kapela Stereolab. Už toto spojení dává nápovědu, odkud se později vzal u Daft Punk smysl pro hledačství obskurních nahrávek v archivech – tento přístup dvojice sdílela s provozovateli vydavatelství. V jedné zásadní recenzi nahrávky Darlin’ vystihl časopis Melody Maker zvuk kapely: daft punk. Byl to i epitaf jejich kytarové kapely a pod stejným jménem začala dvojice v roce 1993 skládat první singly. Ty se o čtyři roky později staly základem pro jejich debut Homework.
Tradiční rocková hudba byla na ústupu a dopředu se drala elektronika. Daft Punk měli blízko k obojímu a tento vývoj dobře zachytili. „Dnes je možné si levně nahrát desku v obýváku. Naše deska Homework vznikla levněji než jakékoli rockové album. Žádné výdaje za studio, žádní producenti a zvukoví inženýři,“ popisoval v jednom rozhovoru hned po vydání Thomas Bangalter. Daft Punk symbolizují právě tuto převratnou změnu v produkci hudby. A pokud jde o image, Daft Punk v mnohém odporovali představě popových hvězd: na fotografiích si zásadně zakrývali obličeje, na veřejnosti vystupovali v maskách.
Novinář David Stubbs, který vedl citovaný rozhovor, vzpomínal v knize Mars by 1980 na první setkání v luxusním losangeleském hotelu koncem devadesátých let. Překvapila ho skromnost a absence jakýchkoli manýr. „Kdyby bylo na nás, šli bychom do nějakého menšího skromnějšího motelu mimo centrum. Něco s atmosférou, to bychom byli víc my,“ shodli se tehdy Daft Punk. Místo agenta jim všechno ze začátku zařizoval kamarád ze školy. Pověstné jsou historky, jak se je snažil sehnat management společnosti Virgin France kvůli podepsání smlouvy a musel je několik dní nahánět po pařížských kavárnách a barech.
Singly jako Da Funk nebo Around the World ve stejné chvíli skutečně obletěly svět, ale album Homework – jak poznamenává Alex Petridis pro the Guardian – dosáhlo skutečného úspěchu teprve v okamžiku, kdy kapelu začali kopírovat ostatní. Kupříkladu Madonna chtěla dosáhnout „daftpunkového“ efektu s pomocí jednoho francouzského producenta na desce Music z roku 2000 a bez jejich vlivu by nevznikla celá řada housových popových hitů, včetně vtíravého Call On Me. Podobně Daft Punk podnítili vznik hudebního žánru EDM. Lavina se spustila po jejich vystoupení na americkém festivalu Coachella v roce 2006 během tour Alive. Skupina umetla cestu producentům jako Skrillex nebo David Guetta, kteří dosáhli nevídaných komerčních úspěchů – proslavili se ovšem s generickou produkcí bez nápadu.
Budoucí klenoty
Daft Punk si každopádně všimli, co způsobili. Na protest vydali v roce 2013 album Random Access Memories, které se stalo jejich nejúspěšnějším titulem vůbec. První nahrávky stavěly na jednoduchých samplech sedmdesátkového a osmdesátkového diska a na Random Access Memories se dvojice vrátila na začátek. Už však nepoužívala úryvky ze starších desek, ale najala si ansámbl muzikantů. K živým nástrojům se dvojice přidávala s vokodérovým zpěvem a hosty jako Pharell Williams. Disko jim postaru vznikalo pod rukama.
„Máte na dosah všechny nahrávky z minulosti, které jsou jako malé magické jiskry, ale lidé už nežijí v kouzelném světě – chceme jen ukázat, že tuhle smyčku lze zlomit. Snažili jsme se udělat něco nadčasového, co se stane klasikou,“ tvrdil tehdy Bangalter a podařilo se. Se čtvrtým albem kapela uzavřela kruh. Random Access Memories zní ale dodnes pořád současně, obzvlášť když stále doznívá loňská vlna v populární hudbě, která způsobila velký návrat diska.
Skupina se od digitálu vrátila k analogu a zdálo se, že už se nemá, kam se posunout. Nezmizela ale z obzoru a na vrchol hitparád se znovu vyšvihla v roce 2017, když si ji přizval zpěvák The Weeknd na desku Starboy. Vypadá to, že Daft Punk nikdy nezmizí a jejich hity budou zpětně ožívat v hudbě druhých, tak jako oni křísili známé i zapomenuté klenoty.
Když bylo EDM na vrcholu, Daft Punk se otevřeně pohoršovali: v rozhovorech tvrdili, že technologický pokrok sice dává lidem do rukou skvělé nástroje, ale oni s nimi nakládají předvídatelně, pragmaticky a v jádru konzervativně. Takovým hříchům se oni sami vyhýbali. V současnosti, kdy kulturu vybírají a někdy i tvoří algoritmy, je dobré si připomenout, co za sebou Thomas Bangalter a Guy-Manuel de Homem-Christo zanechávají. Největší nebezpečí pro lidstvo a umění nehrozí od strojů, ale od lidí samotných, když se začnou chovat příliš jako roboti.
Autor je hudební publicista.