„Některým zdravotníkům zemřeli jejich vlastní příbuzní,“ říká hlavní sestra chebské nemocnice

Cheb už třetí měsíc bojuje s nekonečným přívalem pacientů s covidem. Realitu jedné z nejvytíženějších nemocnic v Česku v rozhovoru přibližuje Miroslava Korseltová.

Když domlouvám rozhovor s hlavní sestrou chebské nemocnice Miroslavou Korseltovou, upozorňuje mě, že během týdne nemá absolutně na nic čas. „Telefon nesundám z ucha, pořád organizuju nějaké převozy pacientů, řeším směny a hromady dalších věcí,“ varuje zdravotní sestra, která má za sebou několik desítek let zkušeností. „Ve všední den neudělám nic, jsem celý den v práci,“ dodává unaveným hlasem.

Osobně jsem se nikdy nesetkala s tím, že bychom nějakého pacienta neošetřili, ať už kvůli jeho věku nebo zdravotnímu stavu.

Jak byste popsala poslední měsíce v Chebu a především pak v místní nemocnici, která spadá pod Karlovarskou krajskou nemocnici (KKN)?

Za poslední měsíce se potýkáme s extrémním zhoršením situace. Předtím to bylo jako na houpačce: chvíli hodně náročné, chvíli trochu klid. Vystačili jsme si s určitým počtem covidových lůžek, běžela porodnice i gynekologie, covidovou jednotku jsme měli ze začátku jen jednu. Bylo to sice složité, ale nějak jsme s lůžky vystačili. Jenže v poslední době se situace jen zhoršuje. Zásadní zlom nastal během prosince. Najednou jsme totiž byli v situaci, kdy jsme přijímali víc pacientů, než kolik jich odcházelo: propustili jsme třeba šest lidí a hned jsme jich museli patnáct přijmout. Museli jsme uzavřít gynekologii a porodnici a rozšířit covidová lůžka i tam.

Ještě je důležité dodat, že chebská nemocnice nemá žádné infekční oddělení, takže všechna „covidária“ se musela budovat z jiných oddělení, která na takový typ péče nebyla vybavena ani koncipována. A samozřejmě potřebují dostatek personálu, což je problém, se kterým v celé KKN bojujeme dlouhodobě.

Co momentálně tvoří páteř provozu v Chebu?

Když bych to měla shrnout, tak vlastně fungují jen covidová oddělení. Operují se jen neodkladné věci, plánovaná operativa se zastavila.

Co tedy s člověkem, který ve vašem regionu dostane třeba infarkt?

Takový člověk se musí převést jinam, což ale není zdaleka vždy tak jednoduché. Záchranná služba má pokyn necovidové pacienty k intenzivní péči vézt již primárně do Karlových Varů. Ne každý pacient ale přijede záchrankou, a pokud se dostaví k nám, musíme mu u nás poskytnout základní péči před převozem do Karlových Varů. Samozřejmě to uděláme, ale ve chvíli, kdy se naprostá většina personálu stará o nemocné s vážným průběhem koronavirové nákazy, je každý další pacient náročný na zvládnutí.

Pomohla by vám příhraniční pomoc?

Každé ulehčení ve stávající situaci pomůže. Převáželi jsme někdy i dvanáct pacientů za jeden den, protože máme takový nápor, že už nemocné nemůžeme ošetřovat u nás. Pochopitelně, že by bylo jednodušší tyto lidi převážet do blízkých německých měst než do Prahy nebo třeba až do Brna. Ale taková je dnes situace, a jak říkám, každé volné lůžko a každé odlehčení našemu vyčerpanému personálu může pomoct.

Mluvila jste o těžkém průběhu nákazy koronavirem. Co si pod tím máme představit?

Přivezou nám pacienta, že trpí například jen dušností. Do pár hodin se jeho stav rapidně zhorší a najednou potřebuje kyslík nebo v horším případě ještě intubaci. To vše vyžaduje speciální typ péče, kdy k infikovaným pacientům smí jen sestry v kompletních ochranných pomůckách, v oblecích. Ideálně by se měly po pár hodinách střídat, protože být několik hodin navlečená v takovém obleku je samo o sobě vyčerpávající, ale nemáme dostatek personálu. Běžně se tak děje, že se sestry vystřídají až po dvanácti hodinách. Další problém je pak v tom, že ke zhoršení stavu pacienta dochází poměrně rychle, a stejně tak se najednou může stát, že pacient, který ještě o několik hodin dříve vypadal stabilizovaně, najednou odejde. Hrozné je i to, že jeho místo se takřka okamžitě zaplní.

Nemůžu se nezeptat, kolik lidí nyní v Chebu umírá? Četla jsem, že většina z těch, kteří potřebují plicní intubaci, zemře. Je to pravda?

Pokud pacienti skončí na plicní intubaci, je riziko, že je nezachráníme, opravdu vysoké. Lze asi říct, že vyšší než padesát procent.

Mluví se také o tom, že mezi pacienty s těžkým průběhem a vlastně i zemřelými začínají převažovat mladší ročníky…

Ten problém je podle mého názoru i v tom, že je velké množství nakažených. V Česku máme pořád enormně vysoká čísla a skutečně se už měsíce nedaří dostat nákazu pod kontrolu. Je tak nějak jasné, že se pak objevují těžké průběhy nemoci i u mladších lidí a že i tito lidé umírají. To ostatně ukazují i celorepublikové studie. Není to rozhodně tak, že by věk automaticky znamenal hladký průběh nemoci, že by si koronavirus bral pouze takzvané polymorbidní pacienty. Takže ano, máme mezi vážně nemocnými lidmi i ty, kteří se narodili třeba v druhé půlce sedmdesátých let, mají kolem čtyřicítky a končí u nás s těžkými zdravotními komplikacemi. A ano, i tito lidé nám občas umírají.

Jak personál takový nápor zvládá?

Největší problém vidím momentálně v tom, že tato situace trvá už rok. S krátkými přestávkami, kdy to nebylo tak strašné, jsme už opravdu hodně dlouho součástí bezvýchodného koloběhu. Jde o neskutečně vysilující nápor na naše lidi, kteří si přitom – minimálně poslední čtyři měsíce – nemají ani jak odpočinout a kde nabrat síly. Pozoruji u řady sester náběhy na posttraumatické syndromy, některé špatně spí, často jsou plačtivé nebo podrážděné – a není se čemu divit. Už dlouho totiž realita zevnitř nemocnice vypadá stejně: extrémně náročné služby, enormní množství nakažených, práce do vypětí sil a žádné zlepšení na obzoru. To samozřejmě lidi hrozně deprimuje.

Co by nyní zaměstnancům nemocnic pomohlo?

Každý z nás samozřejmě studoval s vědomím, že naše práce může být náročná a že se můžeme stávat svědky smutných nebo tragických událostí. Ale tenhle nápor je trvalý a neumožňuje jakoukoli rekonvalescenci sester, lékařů ani ostatních zdravotníků. Cítím, že hodně lidí by potřebovalo alespoň nějakou supervizi, pomoc psychoterapeutů, kteří by se co nejrychleji měli stát součástí zdravotnických týmů. Je důležité mít kde a s kým svá traumata sdílet a zároveň dostat nějakou odbornou péči. Bojím se totiž, že jakmile pandemie odezní – a já pořád doufám, že odezní –, začne zaměstnancům nejpostiženějších nemocnic docházet, co během posledního roku zažívali, a najednou to na ně všechno dolehne. Mnozí z nich třeba nebudou chtít svou práci už dál dělat a já myslím, že by bylo dobré pokusit se tomu předejít alespoň větší ochranou duševního zdraví u nemocničního personálu. Je to ostatně věc, která by měla být samozřejmostí nejen v době covidu.

Vezměte si totiž ještě jednu věc: tady v Chebu bylo tolik nakažených, že se tragédie nevyhnuly ani blízkým a příbuzným nemocničního personálu. Některým zdravotníkům v naší nemocnici zemřeli vlastní příbuzní, o které se museli starat. I zdravotníci jsou lidé, kteří se potýkají s dopady pandemie nejen na pracovní, ale i na té úplně nejosobnější rovině. Některým z nich zemřeli kamarádi, známí, sousedi, lidé, které potkávali. Nasazení zdravotníků na covidových jednotkách intenzivní péče je tak enormní, že skoro není možné, aby z toho nevznikly dlouhodobé psychické problémy. Všechno, co dnes zažíváme, se v lidech, kteří pracují ve zdravotnictví, kumuluje a postupně to na ně dopadá.

A na politické rovině?

Já úplně chápu, že ta situace trvá už dlouho a že je celá společnost dost unavená. Všichni si přejeme návrat k normálu. Ale to nebude možné, dokud nebudou znatelně ubývat počty nakažených lidí. Teprve potom můžeme řešit rozvolnění. Já jsem třeba neviděla svou maminku celý rok a nejsem jediná. Většina z nás chodí jen do práce a pak domů. Samozřejmě, že nám naši blízcí chybí, chtěli bychom je vidět, ale nechceme je ohrozit. Nemůžeme. Kromě všeobecných opatření je nutné si uvědomit i to, že každý sám může pomoci tím, že nebude nikam zbytečně chodit a nikoho zbytečně vídat. Že koronavirus jednoduše nikam nepřinese ani si ho odněkud zbytečně neodnese.

Čím si vůbec vysvětlujete, že se z Chebu stalo takové ohnisko epidemie? Můžou za to nové mutace? Rozvolnění před Vánoci?

Já nejsem epidemiolog, takže tohle si netroufám říct. Zaráží mě ale to, že na jaře byly jednotky nakažených a všichni jsme se chránili, dbali o své zdraví, respektovali vládní nařízení. Pak ale od léta začalo rozvolňování a mnozí – včetně politiků – si mysleli, že je vyhráno. Místo toho přišla druhá a třetí vlna, která se bohužel u nás v regionu slila v jednu obří, trvající a postupující vlnu.

Do jaké míry ovlivňují situaci nové mutace, které jsou podle dostupných informací nakažlivější a přenášejí se na lidi rychleji, to je samozřejmě další věc. Základ ale je, že už lidé nejsou tak důslední v dodržování základních opatření, přestalo se všeobecně bojovat s pandemií a řeší se úplně jiné věci, než které by bylo potřeba vyřešit.

Z nemocnice v Sokolově, která také spadá pod KKN, se před časem začaly ozývat příběhy o selektování pacientů. Hovořil o tom samotný primář interny Martin Straka. Podobně se před více než měsícem vyjádřil na Facebooku i primář vaší interny, pan Adamec. Na nedávné tiskovce ministra zdravotnictví Jana Blatného dokonce zaznělo, že dnes musíme přistupovat k vážným případům podobně jako při letecké havárii: chránit hlavně ty „perspektivní“. Co na taková slova jako zdravotní sestra vlastně říkáte? Opravdu se v Chebu pacienti selektují?

Věřím, že pro každého člověka, který se rozhodl pro dráhu lékaře, sestry nebo obecně pečujícího nebo zdravotnického povolání, jsou takové věci velmi těžko přijatelné. Naším úkolem je pomáhat a snažit se zachraňovat lidské životy všech pacientů. Některé výroky, které zazněly, jsou částečně dílem hlubokých obav. Obav z toho, že se skutečně nezvládneme o pacienty dobře postarat, protože prostě docházejí naše fyzické kapacity. Osobně jsem se nikdy nesetkala s tím, že bychom nějakého pacienta neošetřili, ať už kvůli jeho věku nebo zdravotnímu stavu. Ve škole nás učili, že je neetické intenzivně léčit pacienta v terminálním stádiu nevyléčitelného onemocnění, to znamená ve chvíli, kdy všechny dostupné způsoby léčby selhaly. I takovému pacientovi ale musí být poskytnuta maximální možná péče, zejména tišení bolesti a utrpení.

Opravdu nevím, co mám na takovou otázku jiného odpovědět. Slovo selekce se mi nelíbí – neposlouchá se dobře, když se o takových věcech mluví na vládní úrovni. Chápu ovšem, že by měla být připravena strategie postupu péče o pacienty, pokud se situace bude nadále zhoršovat. Všichni lidé zaměstnaní ve zdravotnictví, které znám, pracují každý den s neuvěřitelným nasazením a snaží se zachraňovat lidské životy. Zdravotnictví ale naráží na své limity. Tak to je.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies