Z hlubin Drexciye. Techno legenda podnítila debaty o pomníku obětem otrokářství

Fikční afrofuturistický podmořský svět, který se zrodil na detroitské techno scéně, je jednou z inspirací k vybudování pomníku obětem obchodu s otroky.

Hluboko na dně Atlantiku leží město Drexciya. Vodní lidé jsou potomci těhotných černošských žen, které bílí otrokáři hodili přes palubu. Matky sice zemřely, ale jejich nenarození potomci dokázali opustit jejich dělohy a adaptovat se na život pod vodou. Po staletí žili Drexciyané v míru na mořském dně, v bezpečné bublině svého města a Aquabahnu, aniž by tušili o světě, který byli jejich předci nuceni opustit. Až se jednoho dne otrokáři znovu připomněli a Drexciyané společně s válečným zbrojením začali objevovat vlastní historii.

Dno Atlantiku v kontextu transatlantického obchodu s otroky představuje místo kulturní paměti.

Zatímco Afrofuturisté jako Sun Ra nebo George Clinton vzhlíželi k vesmíru jako vysněnému útočišti pro utlačovaný černý lid, detroitská dvojice jménem Drexciya mířila pod moře. Podle jejího zakladatele Jamese Stinsona se mu podvodní národ zjevil při jedné halucinaci a s parťákem Geraldem Donaldem se jali zaznamenávat toto zjevení pomocí bublajících syntezátorů. Mýtus rozepsali na debutovém albu Deep Sea Dweller v roce 1992 a k širšímu publiku ho dostali s dvojdeskou The Quest v roce 1997.

Přestože James Stinson zemřel v roce 2002 na selhání srdce, legenda žije dál a inspirovala řadu knížek, komiksů a dalších tracků. Rapper David Diggs z losangeleské skupiny Clipping odvyprávěl příběh v songu The Deep z roku 2017, který by mohl být válečnou hymnou Drexciyanů. Vycházející sci-fi spisovatel Rivers Solmon se nechal podmořským světem inspirovat v knize, která sklidila řadu nominací na žánrové ceny. A díky crowdfundingové kampani se vybralo na vydání komiksového alba The Book of Drexciya.

Všechny příběhy spojuje snaha vytvořit alternativní verzi historie, vyrovnat se s traumatem otrokářství a především nezapomenout. Ve svém posledním rozhovoru nedlouho před smrtí James Stinson řekl: „Všechny desky, které jsme kdy natočili, napovídají, jak osvobodit své vnitřní já. Přivádíme vás ke dveřím a dáváme vám klíč. Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Teď můžeme jen doufat, že se toho někdo chytne.“ Možná ale nečekal, že se jeho slov chytne skupina akademiků a legenda o Drexciyi je motivuje k oživení snah o vybudování důstojného pomníku obětem otrokářství, které zůstaly pohřbené pod hladinou oceánů. Informuje o tom britský The Guardian.

Až 1,8 milionu lidí z Afriky zemřelo na otrokářských lodích nebo bylo vrženo přes palubu během plavby. „Pointa je v tom, že když naházíte mrtvá těla do moře, nikdo je nenajde,“ uvedla pro The Guardian Charlotte Sussman, profesorka angličtiny na Duke University v Severní Karolíně. Sussman patří ke skupině akademiků, kteří se inspirovali mytologií Drexciye a snaží se prosadit památník. V jejich studii se píše, že mořské dno Atlantiku v kontextu transatlantického obchodu s otroky představuje místo kulturní paměti a musí se podniknout patřičné kroky k zachování ostatků lidí nebo vraků lodí. Drexciya je přitom jen jedním z příkladů toho, jak se toto historické trauma odráží v hudbě, literatuře a výtvarném umění.

Jeden z nápadů na památník je formálního rázu: změnit mapu Mezinárodního úřadu pro mořské dno tak, aby v ní byly vyznačeny hlavní otrokářské trasy. Návrh se už projednává. Ne náhodou upravená mapa připomíná booklet ke zmiňovanému albu The Quest od dua Drexciya z roku 1997, kde jsou znázorněná čtyři stádia drexciyánské civilizace. Další návrhy na pomníky podrobně shrnuje the Guardian. Souběžně s tím se ovšem projednávají těžební plány, které by mohly významně poškodit mořské dno a navěky smazat důkazy o krutostech minulosti.

Autor je hudební publicista.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies