Kateřina Mildnerová: Životní příběhy namibijských dětí vychovaných v Československu jsou často velmi temné

Československý režim přijal v gestu mezinárodní solidarity několik desítek namibijských dětí z uprchlických táborů v Angole. Jak vypadal jejich život v Česku a co je čekalo po návratu do Namibie?

V polovině osmdesátých let se do Československa dostala více než stovka namibijských dětí v rámci humanitární pomoci Lidové organizaci Jihozápadní Afriky SWAPO, která vedla v tu dobu národněosvobozeneckou válku proti tehdejší Jihoafrické unii. Namibijské děti žily v uprchlických táborech v sousední Angole v polních podmínkách a komunistické Československo je tehdy přijalo, aby zde děti dostaly vynikající vzdělání a mohly se z nich později stát opory namibijské společnosti. O hlubším kontextu celé této nenápadné epizody z československých dějin a o dalších osudech namibijských dětí jsme si v novém Kolapsu povídali s antropoložkou a afrikanistkou Kateřinou Mildnerovou. Kateřina Mildnerová v minulém roce věnovala tomuto tématu svou knihu Černí sokoli. Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu.

Namibijské děti se do Československa dostaly z uprchlických táborů v Angole. Jak vypadal jejich nový československý domov? Kde bydlely? Jak probíhala jejich výchova a čemu se učily?

Když v roce 1985 dorazily, byly nejprve umístěny na zámek v severomoravských Bartošovicích. Společně s nimi dorazilo i několik vychovatelek a jeden vedoucí celé skupiny. Ten měl zajišťovat, aby bylo dětem kromě naplňování tehdejšího československého kurikula předána také namibijská výchova – výchova k vlastenectví nebo dějiny boje za osvobození. Zároveň musely podstoupit také něco na způsob vojenského výcviku. Očekávalo se totiž, že se tyto děti stanou elitou budoucího národa, a pokud by osvobozovací pokračoval déle, musely by jít ve šlépějích svých předků a zdokonalovat se ve válečných dovednostech. Mluvila jsem s pamětníky a oni říkali, že se nejednalo o klasickou brannou výchovu, kterou absolvovaly i naše děti. Tady se jednalo o výuku, která vedla i ke znalostem vedení frontálního útoku. Děti se učily dělat zákopy, plížit se. Samozřejmě se neučily zacházet se zbraněmi. Ale nebylo to něco úplně nového, protože i řecké a korejské děti u nás předtím procházely takovou paramilitární výchovou.

Jak děti přijaly obyvatelé Bartošovic, Prachatic a Povážské Bystrice, kde většina z nich byla? Existoval nějaký kontakt mezi nimi a okolním světem?

Ze začátku tam panovaly obavy, protože celá skupina podléhala částečnému režimu utajení. Bylo na ni uvaleno informační embargo. O těch dětech se nikdo nic nedozvěděl z médií, z novin, nesměly se třeba ani fotografovat. Byl nedostatek informací o tom, co je to za děti, odkud jsou a co tady dělají. Lidé měli obavy také z tropických nakažlivých nemocí, protože ty děti neprošly ani povinnou čtyřicetidenní karanténou. Byly tam zkrátka obavy i z tohoto epidemiologického hlediska. Ale obyvatelé Bartošovic si na tyto děti velmi brzo zvykli. Brávali si je dokonce domů do rodin, jezdili s nimi na výlety. A podobně tomu bylo i v Prachaticích. Tam byly děti po třech letech v Bartošovicích přesunuty.

Co tyto děti znamenaly pro státní ideologii? Jak celou tuto epizodu využívala a co znamenala pro československý socialistický režim? A jak byla tato humanitární pomoc zdůvodněna navenek?

Československo mělo zájem rozšiřovat svou zahraniční politiku do Namibie, tehdy ještě Jihozápadní Afriky. Tato země je bohatá na diamanty a další vzácné nerostné suroviny. Tohle v tom určitě hrálo roli. Ale zároveň to samozřejmě byla i součást internacionální solidarity a rozšiřování komunismu do zemí, které se snaží zbavit imperiální nadvlády. Určitě to tedy zapadalo do celkové komunistické ideologie, ale zároveň tam byly i nějaké pragmatické cíle, které československá vláda sledovala. A děti samotné byly často předváděny při okázalých politických manifestacích. Děti vystupovaly jako SWAPO pionýři, později jako českoslovenští pionýři. Měly při těchto příležitostech symbolizovat to, že je Československo solidární s ostatními národy světa.

Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na SpotifyApple PodcastsPlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v dlouhodobé crowdfundingové kampani.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace