Z fotek ze sedmdesátých a osmdesátých je na první pohled zřejmé, proč mají Ďáblice pověst nejlepšího českého sídliště. Promyšlené městečko vsazené do idylické zelené plochy s jezírkem uprostřed tvoří obrovské, ale architektonicky zajímavé domy postavené do několika polouzavřených čtverců. Výhled z budov umístěných tak, aby si vzájemně nestínily, je exkluzivní – sídliště je výš než okolí a sousedí s loukou a lesem. Prostupné vnitrobloky dřív navíc vyplňovala dětská hřiště, domky zahradníků a brouzdaliště. Ta se v zimě polévala vodou, aby se změnila v kluziště. Každý kus tu dával smysl.
Na rozdíl od jiných se sídliště Ďáblice povedlo postavit podle konceptu, který se během realizace nerozpadl a víceméně drží dodnes. Ukazuje, že i v panelové zástavbě se dá bydlet zrovna tak dobře jako ve čtvrti s bloky a ulicemi. Podle odborníků i proto, že některé principy tradičního města Ďáblice dodržují. Mnoho zdejších tu bydlí zcela záměrně a někteří z nich na svoji příležitost koupit tu byt dlouho čekali.
Po sametové revoluci
Dnes brání u výstupu z metra výhledu devadesátková konstrukce nad stanicí, dojem z centrálního prostoru se službami ruší vizuální smog a díra po zbouraném kinu. Některá centra vybavenosti zpustla, silné ročníky dospěly a odešly, a tak dětské plochy uprostřed čtverců zanikaly. Popojde-li však návštěvník hlouběji do sídliště, může si tu pořád připadat jako v muzeu. Anebo jako v parku, ve kterém se bydlí – od vzniku sídliště totiž vyrostly stromy. Autoři kolektivních publikací Paneláci řadí Ďáblice mezi tzv. krásná sídliště, která vznikala koncem šedesátých let po období dřevní, socialistickorealistické a pionýrské výstavby a kvalitativně už byla dál. Podle urbanisty Petra Klápštěho ve středoevropském prostoru nemají Ďáblice obdoby, srovnává je se slavným vídeňským komplexem Alterlaa. To ale nezaručuje, že bude se sídlištěm jako svého druhu památkou zacházet i město.
Proto vznikla ve formě dokumentu, který navrhuje principy budoucího rozvoje, Vize pro Ďáblice, zpracovaná Petrem Klápštěm a jeho kolegy ze studia Nature Systems. Objednal si ji místní občanský spolek a přihlásilo se k ní také městská část – je tedy oficiálně novou vizí pražské osmičky, kterou se má podle radnice rozvoj sídliště řídit. Vize reaguje na vývoj nastartovaný událostmi už v devadesátých letech, kdy společnost CPI dnešního miliardáře Radovana Vítka nepřátelsky převzala spotřební družstvo Včela a získala jeho čtyři rozlehlé sídlištní prodejny. Tím začala kapitola, která připomíná příběhy mnoha českých sídlišť a která se možná právě v následujících letech uzavře. Jestli do budoucí podoby sídliště promluví spíš obyvatelé prostřednictvím Vize pro Ďáblice, zájmy CPI nebo jiný pokus sídliště zastavět, bude záležet také na městě.
Ukradená Včela
Včela sídlila v nízkopodlažních centrech občanské vybavenosti. Téměř sto let staré, původně sociálnědemokratické, později komunistické družstvo Vítek ovládl tak, že třem tisícovkám lidí zaplatil, aby do něho vstoupili a odhlasovali změnu stanov. Miliardáře, který později koupil také síť prodejen Jednota, vydělal na Sazce, je známým spekulantem a obchodníkem s chudobou, vlastní lukrativní pozemky v několika zemích (a v některých čelil žalobám), bývalí družstevníci Včely hnali také před soud. O třináct let později ho vyhráli. CPI nicméně o majetek družstva nepřišla,a před pár lety oznámila záměr postavit na místech tří ze čtyř prodejen až osmnáctipatrové věže s byty. Obyvatelé sídliště byli v šoku, přestože něco takového už dlouho čekali.
„Už na tom plánu to vypadá, jako když postavíte do stavebnice Lega čtyři joysticky. Je to jako z úplně jiného filmu,“ říká Iva Pufflerová, pamětnice, která na sídlišti vyrostla a jejíž vzpomínky zachycuje kniha Sídliště Ďáblice nebo rozhlasový dokument Paměť sídlišť. Na místě chátrajících přízemních budov, v nichž je dnes Norma, Albert nebo komunitní galerie, měly najednou vyrůst budovy ještě vyšší než obrovské paneláky.
Ukázkové odpoledne
„CPI vlastní objekty bývalého družstva přes dvacet let, investovalo do nich minimálně. Spousta lidí, kteří tu bydlí, jsou bývalí členové Včely, kteří nedostali žádné vypořádání svých podílů. Léta se dívali na to, jak jim ty budovy před okny chátrají. A k tomu pak vznikla hrozba, že jim tam místo nich vyroste zeď,“ popisuje Jana Rozmarová, předsedkyně spolku Krásné Kobylisy, založeného znepokojenými obyvateli.
„I proto jsou lidé, kteří bydlí přímo před plánovanými budovami, proti výstavbě CPI. Ale potěšilo mě, že velká část to nevnímá jen emocionálně. Spousta z nich přemýšlí komplexně a chápou to jako negativní dopad na celé sídliště. Vadilo by to i lidem, kteří by na ty domy vůbec neviděli,“ vysvětluje Rozmarová, podle níž místní sídliště dobře znají, uvědomují si jeho kvality a nechtějí o ně přijít. „Dřívější objekty občanské vybavenosti, jejichž součástí byly Včely, mají na rozdíl od bytových domů jen několik pater. Bylo to promyšlené tak, že si od vysokých budov, kde bydlíte, přejdete ve volném čase do příjemného prostředí s nízkou zástavbou. Tam se vám chce trávit čas, zrelaxujete se, pobavíte s přáteli. Kdyby tahle místa ze sídliště zmizela, přišli bychom o lidské měřítko,“ vysvětluje Rozmarová.
Místní se navíc báli i dalších tisícovek nových obyvatel. Už teď na sídlišti některé služby nestačí, a to jeho kapacity nejsou naplněny. Demografická studie předpokládá v budoucnu přírůstek lidí i bez nové výstavby. CPI navíc udělala chybu i v tom, jak se k ďáblickým zpočátku zachovala. „Nahnali nás do toho nejmenšího sálečku nad knihovnou, kde na nás nastoupili takoví vymydlení krasavci. Mládenci v bílých košilkách, co vypadali jako podvodníci šmejdovského typu,“ vzpomíná paní Pufflerová, která bydlí vedle jednoho z pozemků bývalé Včely. „Už jenom to, jak oni mluví, vám hodně napoví. Bylo to prý ‚ukázkové odpoledne‘, v rámci kterého nám chtěli ukázat, jak nám ‚zhodnotí‘ sídliště. Tak oni tomu říkají. ‚Revitalizaci Včel‘ pak pojali jako vystavění několika čtrnáctipatrových baráků.“ Odpor vůči developerovi se zvedl tak silně, že se za obyvatele postavila i městská část, kterou se CPI pokusilo obejít, když komunikovalo přímo s městem.
Respektovat to, co funguje
„I na magistrátu si tehdy uvědomili, že to vyžaduje řešení. Spolu s městskou částí a naším spolkem proto zahájili zpracování územní studie, která by měla být podkladem pro rozhodování o sídlišti,“ rekapituluje další události Jana Rozmarová. Výběrové řízení na tuto studii vyhrálo architektonické studio MOBA, které přišlo s úplně jinou vizí Ďáblic. „S původně plánovanými čtrnáctipatrovými domy se už nepočítá,“ oznamoval městský Institut rozvoje a plánování, který ji zadával. Podle Jany Rozmarové to ale nebyl šťastný start.
Autoři ze studia MOBA navrhovali vybudovat novou obchodní třídu na dnešní Střelničné a také nové náměstí. Obyvatelé však měli dojem, že jde o nápad, který nereflektuje, jak jednotlivé části sídliště každodenně fungují. „Obehnat ho hradbou staveb, přinést sem koncept blokového města a změnit způsob fungování služeb – z toho měli lidé obavy a dali je na veřejném slyšení hodně hlasitě najevo. Měli pocit, že přišel zase někdo, kdo tomu tady nerozumí,“ vysvětluje Jana Rozmarová.
Podle architektů ze studia MOBA šlo o možnost zhodnocení městských, ne soukromých pozemků, které by přispěly k transformaci periferního charakteru ulice na městskou třídu. „Ovšem nikdy jsme neuvažovali o dané realizaci v horizontu 20. – 30.let, spíše jsme ukazovali možný potenciál místa pro budoucí využití – v rámci udržitelného přístupu k nakládání s pozemky města Prahy. Současně by další stavby pomohli k vytvoření rovnováhy v území. Tak, aby mohla vzniknout kvalitní soběstačná čtvrť,“ vysvětluje Yvette Vašourková ze studia. Spolek Krásné Kobylisy však studii nedůvěřoval.
„Vypadalo to, že to chtějí vyřešit co nejdřív, aby se uspokojili lidé i developer. My jsme ale chtěli diskutovat nad celkovým konceptem sídliště, vyřešit pár dílčích míst pro nás bylo málo. Jde taky o klimatickou změnu, cyklodopravu. Když už jsme měli získat územní studii, chtěli jsme, aby konečně posunula sídliště do 21. století. Ideálně, aby vycházela z konceptu města docházkových vzdáleností. Pro takové tu máme obrovský potenciál,“ říká nadšeně Rozmarová.
Žádný developer
Otevřela se tím nová kapitola sporu o Ďáblice. Současný radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček je stejně jako většina dnešních odborníků přesvědčen, že sídliště by hlavně neměla zůstat monofunkční – neměla by sloužit pouze k bydlení. Ďábličtí však mají pocit, že to v jejich případě vedlo ke snaze koncepci zástavby co nejvíc „překopat“. A to přesto, že oni sami jsou se svým domovem spokojení a přejí si, aby sídliště bylo spíš doplněno – s ohledem na to, co tu léta funguje.
Ne že by si místní představovali, že má všechno zůstat tak, jak je. I podle architekta Ondřeje Tučka, vnuka již zemřelého hlavního architekta sídliště, Viktora Tučka, je tu dnes trochu mrtvo. Přitom jej považuje za potenciální novou pražskou chloubu a magnet. „Schází tady pracovní příležitosti, školy, přispělo by to k pestrosti a polyfunkčnosti, která je pro město dobrá,“ myslí si Tuček. Proměnu směrem k více funkcím podle něj sídliště akutně potřebuje. „Města se neustále vyvíjejí a je nepřirozené uvažovat nad jejich částmi jako nad skanzeny.“ Jana Havláková, nejmladší z Ďáblických, se kterou mluvím, by na svém sídlišti chtěla víc prostorů pro kulturu. Potvrzuje, že mladším obyvatelům sídliště svým klidem trochu připomíná vesnici. Dvacátnici mrzí zbourané kino a chybí jí hospody a kavárny. Podobně jako Tuček ale miluje stromy, okolní přírodu, kompozici sídliště a taky svůj výhled: „To všechno z toho dělá bydlení, které jinde nenajdete.“
Podle spolku Krásné Kobylisy by ideálně sídliště nemělo být v budoucnu skanzenem, ale ani místem zastavěným jen pro zisk. „Zhodnocování“ volného prostoru už na některých sídlištích přineslo zásahy, které pro místní znamenaly ztráty. „Takové sídliště jako jsou Ďáblice by dnes žádný developer nepostavil. Víc by se mu vyplatilo takovou plochu zastavět mnohem hustěji,“ poznamenává Tuček.
Městské centrum v 21. století
Ačkoli už několik let trvá provizorium a místní nevědí, jak to celé nakonec dopadne, Rozmarová si pochvaluje, že spolek navázal mnoho produktivních spoluprací s odborníky, jejichž výsledkem je Vize pro Ďáblice. Nezůstal jen článkem, který zásahy odmítá a blokuje, ale stal se aktivním účastníkem a hybatelem diskuse. „Je pravda, že to se mnoha spolkům nepodaří, řada z nich zůstane na úrovni NIMBY (Not in my backyard),“ říká zkušený urbanista Klápště, který je autorem studie zadané spolkem. Vize vychází z toho, co v místě funguje, nenavrhuje změny, ale spíš doplnění a úpravy reagující na proměny sídliště, očekávané změny a budoucí rizika.
„Koncept sídliště by se neměl narušit. Je výjimečný tím, že dokáže ve veřejném prostoru odlišit intimnější prostory místní komunity od těch pro všechny a obsahuje řadu orientačních prvků. A dnešní obyvatelé jsou tam spokojení, z toho musíme vycházet. Takoví lidé se vůči místu chovají dobře,” říká Klápště. Město by podle něho mělo věnovat pozornost tomu, co se obyvatelům na sídlišti osvědčilo, a respektovat to. „Ale něco se také v průběhu let také změnilo. Například centrum Ládví výstavbou stanice metra ještě víc posílilo, čímž se změnil pohyb po sídlišti. Místo tramvají dnes do města lidé jezdí spíš metrem, ke kterému si dojdou pěšky. Vize proto navrhuje, jak na to zareagovat.“
Podle Klápštěho se také změnila role ostatních center vybavenosti, což souvisí s tím, že po zkáze Včely chátraly a částečně chátrají doteď. „Čumpelíkova, Tanvaldská, Šimůnkova a Frýdlantská, kterým Vize pro Ďáblice říká sousedská centra, by se s nástupem metra, on-line nakupování, sdílených služeb a home-officů měly víc zaměřovat na kombinaci služeb a možností pobytu. Přičemž Frýdlantská se podle nás centrem vzhledem ke své okrajové poloze už asi nestane. A právě tam může město doplňovat služby, které přinesou celoměstské funkce. Vzniká tam pro to prostor, který by nerušil způsob, jakým místní sídliště užívají,“ naráží Klápště na specializované zdravotnické zařízení, které město umístilo do jednoho z prostupných vnitrobloků. Tam podle odborníka soukromí místních narušuje. „Zato okolí stanice Ládví by se mělo víc otevřít, upgradovat na centrum 21. století a právě v tomto místě se dá pracovat s jedinou chybou modernistického sídliště – nedostatkem pracovních příležitostí,“ vysvětluje autor vize nových Ďáblic.
Jak zachránit stromy
Klápště v dokumentu navrhuje v blízkosti stanice zřídit centrum naplněné menšími kancelářemi, co-workingovými prostory, kavárnami kombinovanými s výdejnami e-shopů, tzv. Rohlík pointy, a tak dále. „Je potřeba to nakonfigurovat tak, aby to bylo užitečné pro komunitu. A to ve spolupráci s městem šlo, protože magistrát tam má spoustu pozemků, může se tam i něco dostavět,“ představuje si urbanista. V blízkosti stanice by podle něj mohl být skatepark, aby na sídlišti bylo i něco pro mladší ročníky, kteří se tu dnes nudí. „Na nárůst významu toho místa reaguje taky navrhovaný ‚bike and ride‘ u metra, určený lidem ze vzdálenějších částí sídliště či starých Ďáblic: u domu sednou na kolo, přijedou k metru, nechají ho u něj a jedou do centra.“ Podle Klápštěho by se město hlavně nemělo snažit předělat sídliště na město s blokovou zástavbou. „Když se začnou budovat nové obchodní ulice, tak se pohyb a koncentrace zákazníků naředí, rozbijí se centra, jež dnes fungují, a nová vzniknou v místech, která jsou hůř dostupná. To nedává smysl.“
Vize pro Ďáblice se zabývá také adaptací na klima. Přestože park působí jako ideální místo, v němž se dá existovat ve vedrech, podle odborníků polovina stromů na sídlišti kvůli změně klimatu brzy uschne. Měly by se rychle sázet nové, vhodnější pro předpokládaná sucha a vedra. Dešťová voda by se podle dokumentu měla ze střech domů svádět nikoli do kanálu, ale do země v blízkosti stromů. Ve vnitroblocích by pak mohl vzniknout prostor pro komunitní zahrádky. „Je to reakce na první pokusy se zahradničením, které tu už jsou, a zájem lidí trávit více času společně. A taky způsob, jak se starat o veřejné plochy. Sídliště jsou tak velkorysá, že na jednoho daňového poplatníka na nich, připadá až třikrát víc veřejného prostoru než jinde. Tudíž není pak snadné je udržovat a každá pomoc se počítá,“ říká Klápště.
Vize vznikla podle autora a spolku Krásné Kobylisy proto, aby lidé dali najevo, že už nechtějí nechat sídliště dál erodovat. „Má formu určitých zásad, abyste všechny budoucí návrhy mohli posoudit – v tom smyslu, jestli jsou s vizí v souladu, anebo ne,“ vysvětluje urbanista a mluví o tom, že zdejší obyvatelé mají podle rozhovorů, které s nimi vedl, mimořádně záporný postoj ke komukoli, kdo by jim chtěl jejich sídliště příliš měnit. „Úplně to chápu, většinou za nimi totiž přijde buď někdo, kdo chce prostředí vytěžit, anebo jim vysvětlit, že to, co mají rádi, je špatně a že by to celé mohlo být úplně jiné a lepší. Například vložit do polosoukromého prostoru vnitrobloku celopražskou službu byl taky nápad, který prokazuje nepochopení sídliště. Je zkrátka dobré snažit se ten koncept respektovat.“
Do vzniku Vize byli místní, členové vedení bytových domů na sídlišti, zapojeni. Podobně jako zástupci odborných komisí městské části i odborníci z oblastí architektury, památkové péče, demografie nebo životního prostředí. Podle historika architektury Rostislava Šváchy Vize „vytvořila základnu pro uchování nesporných hodnot sídliště Ďáblice.“ A ocenil právě její schopnost vnímat potřeby obyvatel. Urbanista Karel Maier vyzdvihl její význam pro další koncepční urbanistické utváření sídliště.
Studio MOBA však upozorňuje na to, že se podle nich Vize, kterou připravil Petr Klápště pro Krásné Kobylisy, prakticky shoduje s jejich studií, s tím rozdílem, že prostředí kolem výstupu z metra, které vybízí k úpravám, zásadně neřeší a spíše analyzuje. Nespokojenost spolku Krásné Kobylisy považuje za výsledek nedůvěřivosti místních ve chvíli, kdy byla studie zadávána. „Vzhledem k aktivitám CPI na sídlišti se není čemu divit,“ komentuje Yvette Vašourková.
Vzorové sídliště
Jak se bude sídliště dál vyvíjet záleží do velké míry na vedení města, konkrétně na vedení odboru územního rozvoje. „Městská část Praha 8 bude nyní se spolkem Krásné Kobylisy a dalšími zástupci obyvatel usilovat o to, aby se Vize pro Ďáblice stala součástí územní regulace sídliště, zejména územní studie aktuálně zpracovávané Institutem plánování a rozvoje. Způsob zapojení občanů do celého projektu je poměrně průkopnickým řešením a může být vzorem pro další projekty nejen na území Prahy 8,“ říká Jana Rozmarová. Jak spolek, tak městská část má z nové vize radost.
Současně je však stále důležitým aktérem společnost CPI, která má momentálně podle mluvčího Jakuba Velena zájem stavět nové rezidenční bydlení na dvou ze svých ďáblických pozemků – v ulici Střelničná a Frýdlantská. Pokud by ale za tyto pozemky dostala jiné na území Prahy 8, je ochotná prostor vyklidit. „Chápeme, že může mít město jiný záměr, a proto jsme po poměrně složitých jednáních se zástupci města i městské části přistoupili na jejich návrh tyto dvě lokality směnit za jiné,“ píše Velen, podle kterého už CPI uzavřela s hlavním městem reprezentovaným radním pro územní rozvoj a zástupci Prahy 8 předběžnou dohodu. Teď už ale několik měsíců čeká na konkrétní návrh ze strany Prahy 8, jak směnu technicky provést. „Pokud bychom se na směně v nejbližší době nedomluvili, budeme dále pokračovat v realizaci našich záměrů v daných lokalitách.“
Jak tedy dohoda s developerem nakonec dopadne a zda bude CPI stavět na sídlišti nebo jinde na Praze 8, to se teprve uvidí. Jisté není ani to, jestli se podaří prosadit jako určující podklad pro rozvoj sídliště nově vzniklou vizi. V kontextu debaty o zahušťování sídlišť bude zajímavé příběh Ďáblic sledovat. Vzniklo jako sídliště vzorové, i když se nakonec jeho koncepce nikde přesně nezopakovala. Nakonec by se ale mohlo stát vzorem proměny a revitalizace pro 21. století – mnohým českým sídlištím hrozí riziko developerské výstavby, která by jejich koncepci zrušila. A všechna potřebují vizi, která určí, jak se budou v dalším století užívat. Každé z nich by zasloužilo dostat ji ušitou přímo na míru.
Autorka je redaktorka Alarmu.
