Foto marcinjozwiak, Pixabay
„Prostě to tak vyšlo. Řadu žen jsme oslovili, ale žádná nemohla. Ženy chtějí být raději s dětmi než v politice.“ Sada argumentů, proč je tak málo žen v politice (nebo ve vedoucích funkcích, panelových debatách, knižních sbornících atd.), je už takřka legendární. Aktuální rozhořčení, které vyvolala společná fotografie lídrů krajských kandidátek Pirátů a STAN, na níž jedinou ženou je Olga Richterová, je jen pokračováním nekonečného seriálu, který pregnantně vyjadřuje sousloví „najdi ženu“.
Osobně považuji za pomyslný vrchol onoho seriálu případ knihy Rozhovory na hraně zítřka z roku 2019, reflektující v osmnácti rozhovorech polistopadové třicetiletí. Mezi osmnáctku zpovídaných se tehdy nevešla ani jediná žena. Vzhledem k tomu, že titulu zoufale chyběla i příslovečná „alibi woman“, ve chvíli, kdy se zvedla oprávněná vlna kritiky, přišel nakladatel namísto obligátního „prostě to tak vyšlo“ s neotřelou strategií: all-male složení bylo úmyslné, druhý díl přinese zase výhradně ženský pohled! Už druhým rokem na ten „připravovaný“ díl marně čekáme…
Tradice může být i klec
Mezi těmi stále dokola se opakujícími „argumenty“ je však jeden, který má svoji platnost a běžně zaznívá i od žen samotných: profesionální politika je na nejvyšší úrovni extrémně časově náročná a ony nemají nikoho, kdo by se v době jejich časté nepřítomnosti postaral o děti, a v neposlední řadě nechtějí o čas strávený s nimi přijít. V prvním případě lze situaci řešit nástroji podpory ze strany státu a větší inkluzivitou našich institucí – více školek, které budou přijímat mladší děti či dětské skupiny na pracovištích. Na druhou stranu však nemůžeme debatu o těchto opatřeních omezovat na právo na kariéru, už proto, že „kariéra“ se rozhodně netýká všech, a pokud chceme změnit jednu z nejhlouběji zakořeněných nespravedlností v naší společnosti, rozhodně nestačí nastolit genderovou rovnost v rámci vyšších tříd a muže a ženy bez patřičného ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu nechat poradit si, jak umí – což se bohužel často děje.
Pokud bychom dosáhli toho, aby rodičovská dovolená přestala být takřka výhradně záležitostí žen, byla by to pro naši společnost v důsledku změna skutečně revoluční.
Před více než třemi lety jsem napsal: „Recept na feministickou revoluci může být překvapivě jednoduchý: péče a výchova rozdělená rovnoměrněji mezi muže a ženy.“ Nešlo tehdy o pokus o teoretickou reflexi, snažil jsem se pouze nějak artikulovat vlastní zkušenost z rodičovské „dovolené“ (už tenhle eufemismus toho nekončícího zápřahu vypovídá o tom, že jej vymysleli muži, kteří s tím neměli žádnou zkušenost). Až sám na sobě – a na svých dcerách – jsem si začal uvědomovat, do jaké míry jsem byl formován stereotypy či tradicemi, které mi nyní překážejí v tom být dobrým rodičem. Tradice je zábradlí, o něž se často můžeme opřít, snadno se z ní ale stane klec, z které se pak jen obtížně a bolestivě vysvobozuje.
Péče gender nezná
Předpoklad, že péče je cosi, k čemu byla geneticky predisponována jen část lidstva, je příkladem klece, z které jsem sice ne snadno, ale nakonec úspěšně unikl. A jako každý „prison break“, dává i tento útěk pocit svobody, o který se člověk chce podělit s ostatními. Jako pečujícímu jsou mi vlastně trochu proti mysli některé současné teorie, které se snaží „péči“ převádět na práci ve smyslu „labor“, vyčíslovat její cenu a požadovat za ni mzdu. Péče – a výchova – je přece daleko bližší (umělecké) tvorbě nebo koníčku (jako zahrádkaření), je spontánní sebeaktualizací i světatvorbou, z níž vzniká něco nového.
V něčem je péče vlastně podobná politice, aspoň tomu lepšímu v ní. Kdyby se péče o děti začala rovnoměrně rozkládat mezi oba rodiče, jako se to děje například ve Skandinávii, nejenže otcové přestanou ve svých dětech vidět malé cizince, jak se dnes často stává, ale padly by mnohé bariéry, které ženy oddělují od veřejných funkcí. Sám jako rodič naprosto chápu a sdílím nechuť svěřovat velmi malé děti institucím nebo najatým chůvám – v případě, kdy je pečující osobou druhý z rodičů, však není pro pocit, že dítě „odkládám“, důvod. Zvlášť když jde o otce, který se o ně staral už během doby, kdy bylo ještě miminko. Pokud bychom dosáhli toho, aby rodičovská dovolená přestala být takřka výhradně záležitostí žen (třeba výraznou daňovou úlevou pro rodiny, v nichž se na ní oba rodiče vystřídají), byla by to pro naši společnost v důsledku změna skutečně revoluční.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.