Foto Flickr, CC BY-SA 2.0
Slovenská kultura dekády postrádala anketu, která by reflektovala dějiny domácí hudební scény. O doplnění této oblasti se nedávno postaral Denník N. Redakce oslovila do průzkumu o nejlepší slovenské album více než sto respondentů z hudební sféry. S účastí souhlasilo padesát sedm z nich, což je naprosto dostačující množství. Problém je ovšem v disproporci pohlaví. Počet pouhých jedenácti žen v porotě, tedy necelé pětiny zúčastněných, je v době, kdy se snažíme dosáhnout genderové rovnosti, naprosto zarážející. Proto se na Slovensku začalo diskutovat nejen o pochybení samotné redakce, ale také o zastoupení žen ve slovenském hudebním průmyslu.
Na problematiku upozornila hudební publicistka Michaela Kučová. Zaměřuje se především na jasnou dominanci mužů a její rizika v umělecké sféře. Finální žebříček alb pokládá Kučová za výborný prostředek k vyvolání debaty. Nicméně zastává názor, že by diskuze mohla být zajímavější, kdyby se ke slovu dostalo více žen. Hlavními respondenty jsou totiž privilegovaní muži, kteří se opakovaně dostávají ke slovu. „Převaha však nevypovídá o ne/přítomnosti, ale především o moci,“ komentuje Kučová ve svém instagramovém příspěvku.
V podcastu Denníku N, do nějž byla přizvána po zveřejnění svého příspěvku, Kučová upozorňuje na chyby a nedůslednost redakce při hledání respondentek. Hudebníci, promotéři, publicisté, zástupci festivalů i institucí, ti všichni byli osloveni, aby se zúčastnili hlasování. Slovenský deník tak chtěl dle slov redaktorů Patrika Garaje a Olivera Reháka pomocí široké škály hudebních profesí docílit co nejreprezentativnějšího výsledku. Takováto pestrost ovšem nebyla uplatněna při oslovování respondentek, kdy z finálních jedenácti žen nejsou muzikantkami pouze dvě. Kde se tedy stala chyba?
Kučová za jednu z příčin označuje podmínky respondentek. Mimo šibeniční termíny však mohly hrát roli i další faktory, např. zda se oslovené cítily být dostatečně kvalifikované nebo zda si mohou dovolit v podfinancovaném kulturním světě vyčlenit volný čas na sestavení žebříčku.
Garaj v podcastu uvádí, že z hudební sféry oslovili celkem třicet sedm žen. Snažili se totiž spíše než o rovnost pohlaví o rovnost věkovou. Ani generační rovnováhy však nebyla redakce schopna dosáhnout. Ve skupině pod pětatřicet let se nacházelo jen něco málo přes čtvrtinu respondentů. Třikrát více prostoru bylo tedy poskytnuto starším generacím. Jako odůvodnění slouží nedostačující přehled mladých o hudbě minulého století. V souvislosti s touto metodou asi není překvapivé, že v první desítce nejlepších alb se objevilo jediné z tohoto tisíciletí, které je zároveň jediným albem ženské interpretky – je to na osmém místě deska Moruša od Jany Kirschner. Celkovým vítězem ankety se stala nahrávka Bolo nás jedenásť od trojice Lasica & Satinský & Filip z roku 1981. Hned na třech deskách z první pětice se podílel hráč na klávesové nástroje Marián Varga. Redaktoři prý předpokládali, že u skupiny pod pětatřicet let budou na první příčky volena především moderní alba. Kromě předpojatého závěru o nedostačujícím přehledu však přichází Kučová s další možností, proč mladí lidé volili novější alba: záměrně. Jsou si totiž dobře vědomi nedostačující pozornosti a prostoru k vyjadřování, který je jim poskytován.