Jen Kratochvil. Foto Lujza Stopková, použito se svolením autorky
Bylo poměrně jasné, že nástup Ficovy národovecké vlády na Slovensku bude mít následky i pro nezávislou kulturu. Čekal se útok na instituce, ale způsob, jakým vede svůj resort nová ministryně kultury Martina Šimkovičová asi překvapil i ty největší pesimisty. Od samotného počátku používá rétoriku, v níž operuje s nenávistí vůči LGBTQI+ osobám. Její ministerstvo ji použilo i k odstranění ředitele bratislavské Kunsthalle Jena Kratochvila. Podle kurátora a kritika, který byl ve funkci od roku 2021, hrozí nebezpečí, že současná vládní garnitura velmi rychle ovládne prostor, který byl dříve svobodný. Taktikami, kterými to udělá, se inspiruje v sousedním Maďarsku.
Jaká byla vaše pozice v Kunsthalle před událostmi z půlky ledna?
Už jsem nějaký čas plánoval svůj odchod z čela Kunsthalle. Chtěl jsem odejít ke konci roku 2024, což by uzavřelo čtyři roky mého působení v této funkci. Tento malý institucionální formát je velmi názorový a potřebuje okamžitě reagovat na aktuální dění, je tu nutná výměna názorů a nemůže to být o autoritativním vedení jednoho člověka po delší dobu. Měl jsem pocit, že čtyři roky jsou dostatečně dlouhý čas na vytvoření týmu a typu diskurzu kolem instituce a pak musí přijít chvíle, kdy to předat někomu dalšímu. Samozřejmě prostřednictvím transparentního výběrového řízení. A pak přišly volby…
Co se s nimi změnilo?
Asi jsem narazil na osobní limity. Cítím se unavený, mám kolem sebe spoustu kamarádů a blízkých spolupracovníků, kteří procházejí vyhořením a s ním spojenými dlouhodobými zdravotními problémy, a i já jsem se ocitl na hraně nějakého přetlaku. Napadlo mě, že bych ten odchod urychlil, protože vím, že nemám vůli konfrontovat se s lidmi, kteří se aktuálně snaží totálně zdestruovat kulturní politiku Slovenska. Na odpor z nitra státní instituce nemám energii. Rezistence zvenčí je něco jiného. Nicméně pořád jsem byl ochotný v pozici zůstat a nastavit všechny procesy tak, aby pár mých plánovaných výstav a většina těch, které byly postaveny na spolupráci s externím kurátorstvem, mohly v letošním roce proběhnout.
Myslím ale, že úplně prvním krokem bylo vzbudit strach. A ten už lidé zevnitř institucí mají a bojí se vyjádřit názor.
S tím jsem přišel na ministerstvo začátkem ledna a tam mi bylo řečeno, že do konce roku to nepůjde a že by bylo pro všechny lepší, kdybych už v polovině ledna podepsal rezignaci a vyhnul se tak nejrůznějším problémům. Na to samozřejmě nemám žádný doklad, všechno se to odehrálo za zavřenými dveřmi. Probral jsem to se svými kolegy, kteří za sebou mají zkušenosti z vedoucích pozic, a shodli jsme se na tom, že moje zdraví je přednější. Přiznávám, že to z určitého úhlu může vypadat jako sobecké rozhodnutí, ale je to sebezáchova.
Svoji nucenou rezignaci jste oznámil do médií v polovině tohoto týdne. Jaká byla reakce ministerstva?
Ministerstvo nelení. Prochází všechny naše výroční zprávy, celý předchozí program a hledají jednotlivé chyby. Chodí nám od nich oficiálně podepsané dopisy, které vypichují drobné ekonomické nedostatky. Přišla nám ale třeba také stížnost od paní z Košic, která říká, že náš program je nechutný a jak je možné, že učím v Praze, a ať mě okamžitě odvolají. Takže problémům jsem se stejně nevyhnul, bohužel si to musí odžít i tým a moje kolegyně a hlavní ekonomka Denisa Zlatá, která teď musí reagovat na všechna ekonomická obvinění, která já už ze své pozice ani nedokážu naplno nahlédnout.
Jaký byl oficiální status Kunsthalle ve vztahu ke státu?
Kunsthalle Bratislava je příspěvková organizace ministerstva kultury. Instituce byla původně ustavena jako součást takzvaného Národního osvětového centra, což je taková slovenská kuriozita. Pak byla součástí Slovenské národní galerie a před třemi lety se osamostatnila. Ani v současné podobě ale není ideálně nastavená. Kunsthalle jsou obvykle městské instituce, ten samotný název pochází z německy mluvícího prostředí a jeho použití tady je zvláštním dozvukem snah z devadesátých a raných nultých let být západnější než Západ.
Místo Domu umění máme Kunsthalle, přitom ale nikdy parametry, které naplňuje třeba kunsthalle ve Vídni, nesplňovala. Ta instituce se dá kritizovat z mnoha hledisek, ale to, že ji teď chtějí znovu zařadit pod Slovenskou národní galerii, je vymazání snah posledních tří let o nezávislou dramaturgii a jasnou politickou pozici.
Vaše rezignace způsobila na sociálních sítích docela poprask. Co se dělo dál?
Vydali jsme statement o tom, že nám neschválili rozpočet na letošní rok a půl hodiny na to vyšla na Facebooku ministerstva anketa, aby se slovenský člověk rozhodl, jestli chce podporovat krásu tradičního umění, k čemuž jsou přidané ilustrace dětí s hudebními nástroji, anebo jestli chce zvrhlou queer propagandu a sexualizované zneužívání přes LGBTI+ neziskovky. Ten post už mezitím zmizel.
Kdo použil ve vašem příspěvku citovaný výrok, že Kunsthalle „propaguje hodnoty, které ohrožují budoucnost dětí na Slovensku“?
To proběhlo v konverzaci naší hlavní ekonomky, která je pověřená vedením instituce, se zástupcem ministerstva. Tak nám vysvětlovali, že náš program je pro ně nepřijatelný a nemůžou podporovat něco, co není v zájmu občanů. Je to stejná rétorika jako v Maďarsku, v Polsku, známe ji od jakékoliv populistické pravicové vlády. Oni jsou velmi opatrní v tom, co dávají na papír, ale na druhou stranu vypouští přes sociální sítě projevy ministryně, která říká, že už ani cent ze státních peněz nepůjde na neziskovky.
Ministryně Šimkovičová je poslední měsíce na Slovensku poměrně viditelnou postavou. Moderátorka konspirační a dezinformační televize Slovan byla členkou Sme rodina a následně krajně pravicového politického hnutí Hlas ľudu. V posledních volbách kandidovala jako nezávislá na kandidátce SNS, která ji po ustanovení koalice nominovala do vlády. Myslíte, že se Ficově vládě Šimkovičová hodí k tomu, aby vedla války s kulturními institucemi? Ty jsou poměrně jednoduchým terčem.
Možná, že to celé bylo promyšlené. Zároveň ale může jít o pragmatické rozhodnutí, nejmenší koaliční strana dostala z jejich pohledu nejméně zajímavé resorty kultury a životního prostředí, to se děje i v jiných zemích.
Ministryni „proslavil“ už bizarní dopis plný chyb, který poslala českému ministrovi kultury v říjnu. Navíc i nadále působí v kontroverzní televizi Slovan. Jsou nějaké signály, že by ji třeba premiér Fico nebo SNS mohli shledat nekompetentní?
Myslím, že z pozice SNS to není žádný problém. Oni naopak tento typ ukřičeného vystupování mají rádi. Je poměrně zajímavé, že lidi, kteří obsadili ministerstva, byli původně na spodku kandidátky, kterou pak nahoru vyškrtalo voličstvo.
Ficova vláda se ujala funkce na konci října. Cítíte na Slovensku od té doby nějakou změnu nálad? Do určité míry se asi tyto útoky na nezávislé kulturní instituce daly čekat.
Všichni jsme čekali, že se to stane. Věděli jsme, že Fico půjde cestou, kterou prošlapal Orbán v Maďarsku, ale nikoho nenapadlo, že to půjde tak extrémně rychle. To, co Orbánovi trvalo dekádu, se rozhodli na Slovensku stihnout za rok. To je šílené. Nemá cenu to tady všechno opakovat, nejlepší zdroj ohledně kroků této ministryně je petice k jejímu odvolání, tam je nejpřesněji pojmenované, co je nyní v sázce.
Jaké další instituce jsou nyní v ohrožení? Předpokládám, že v nebezpečí jsou hlavně fondy na podporu kultury, které byly dosud nezávislé.
Na Slovensku fungují tři takové fondy – audiovizuální fond, fond na podporu minorit a fond na podporu umění. Ty se mají sloučit v jeden, který má dostat ministerskou podřízenost. Ve hře je také snaha o změnu zákona o muzeích a galeriích, kde chtějí odstranit všechny podmínky a požadavky pro obsazování i odstraňování lidí z vedoucích pozic. Zjevnou ambicí je tu mít možnost odvolávat ředitelky a ředitele bez udání důvodu a dosazovat si tam vlastní lidi bez výběrového řízení.
Petice za odstoupení ministryně měla velký ohlas a blíží se k hranici sta tisíců podpisů, ale přece jen je to internetové hlasování. Existuje na Slovensku nějaká politická nebo občanská síla, která by byla schopna vést lidi na náměstí, anebo je kultura tak minoritní věc, že se to spíš nestane?
Změny v legislativě zasahují větší část populace než jen pár lidí v kulturních institucích a jsou to věci, které obyčejně dostanou lidi na náměstí. Zrovna dnes (čtvrtek 18. ledna – pozn. KV) je svolaný protest na náměstí SNP, kde je Kunsthalle i ministerstvo kultury. A zmínka o kultuře je jedním z bodů projevů, které tam probíhají. Občanská společnost samozřejmě používá všechny nástroje, které má k dispozici k vyjádření protestu, ať jsou to petice, otevřené dopisy nebo demonstrace. Ale je čerstvě po volbách a slovenská společnost je skutečně velmi polarizovaná. Už jsem dnes někde zahlédl petici na podporu SNS a ministra pro životní prostředí, která má už také třicet tisíc podpisů.
Kroky ministerstva jsou vedené jasnou snahou připoutat si k sobě kulturní instituce. Myslíte si, že existuje i snaha Fica a SNS budovat si nějakou vlastní verzi kultury, která bude víc nacionálně orientovaná?
Stoprocentně to ambice je, otázkou ale zůstává, do jaké míry na to mají kapacity a personální možnosti. Myslím ale, že úplně prvním krokem bylo vzbudit strach. A ten už lidé zevnitř institucí mají a bojí se vyjádřit názor. Třeba ředitelka Slovenské národní galerie Sandra Kusá přijala úkol spojit Kunsthalle a SNG od ministerstva jen s lehkou uštěpačnou poznámkou, že to úplně nedává smysl, ale že to udělá. Ona je přitom podle všeho další kandidátkou na odstranění spolu s ředitelem Slovenského národního divadla. Oba podporují queer obsah, teď se v Národním divadle inscenuje hra, která otevřeně řeší trans tematiku, a určitě to velmi brzy vzbudí také zájem ministerstva.
Už jste naznačil, že slovenská vláda se inspiruje způsobem, jakým kulturu ovládl Orbán v Maďarsku. Co nám pohled na jih prozradí o tom, co se bude na Slovensku dít dál?
Všechno to probíhá velmi rychle. V Maďarsku měli opoziční umělci možnost promýšlet své další kroky a vytvořit silnější struktury rezistence, třeba skrz queer komunity, ballroom scénu nebo skrz městské instituce. Pár regionálních muzeí umožňuje určitý typ fungování umělecké scény, byť v menším měřítku. Lidé nevystavují v největších galeriích, ale třeba v Trafo Budapešť, což je primárně divadlo, ale má i galerii a tam probíhá mezinárodní program, který jede kritický diskurz. Ale to je jedna malá místnost ve sklepě.
V Maďarsku teď mají zákon, který určuje hranici osmnácti let, pod níž není možné informovat o LGBTI+ tematice. Platí už dva roky, ale teprve letos začali tlačit na muzea, aby se to převedlo do praxe. Vyhodili ředitele Národního muzea, který na sociálních sítích napsal vtipný status, že děkuje ministerstvu kultury za zvýšení návštěvnosti, protože museli schovat za paraván s nápisem 18+ nějakou fotku s dvěma kluky, kteří se líbají. Ten ředitel byl straník Fidesz a podporovatel Orbána, ale stejně ho druhý den vyhodili. To samozřejmě všemi otřáslo a institucemi proběhla vlna strachu. Cokoliv, co zdánlivě připomínalo dva lidi stejného nebo podobného genderu, začali zakrývat závěsy a psát na to 18+.
Na Slovensku to nejspíš půjde rychleji, ale věřím tomu, že si umělecká scéna nebo queer komunita vytvoří nějaký alternativní prostor, v němž bude fungovat. Je šílené, že ztratíš financování, ale nebojím se, že nepřežijeme. Bohužel nezáměrným důsledkem takových kroků je dlouhodobá kulturní emigrace. Už teď je většina umělců ze Slovenska v Praze, Vídni nebo Berlíně, což se předtím stalo i Maďarsku. Ze země ale už masově odcházejí i mladí lidé a to je mnohem větší problém.
Co teď čeká po náročném týdnu vás?
To vůbec nevím. Není to důležité, něco vymyslím. (smích) Leží mi v hlavě osud komunity, která se kolem Kunsthalle vytvořila. Bylo skvělé, že existovala státní instituce, která se primárně věnovala podpoře queer, feministického, dekoloniálního diskurzu a nabalila na sebe spoustu lidí. Věřím, že komunita přežije a najde si nějaký nový prostor, i když už nebude oficiální.